Bezčasí

21. června 2018 v 13:34 | bev |  Bylo nebylo
Býval jsem Tom. Tom a pár písmenek k tomu. Začínalo to od ká. Katapult... kajak... kapitán? Kapitán Tom? Býval jsem muž. Taky syn, otec a bratr. Býval jsem i manžel. Říkala si Anabel ale jmenovala se jinak. Něco od es. Siréna nebo satira? Stránka? Sára. Žili jsme spolu v jedné krabici a čekali na příchod naší dcery. V rohu velké místnosti stála maličká postýlka, pelíšek. Podobný míval i Dárek. Dárek nebyl dítě ale kocour. Spával všude - i v té postýlce - jenom ne ve svém pelíšku. Když to začalo, začal jsem chodit na dlouhé procházky. Bílé dveře, šedé dveře, poškrábané dveře. Bílé dveře, šedé dveře... Pořád kokola. A ať jsem prošel kterýmikoliv dveřmi, stál za nimi Dárek. Kocour chodil se mnou a často i přede mnou. Poznávací výlet od jedněch dveří k druhým. V linu hrajícím si na prkna zůstávaly otisky mých bosých nohou a Dárkových bosých tlapek. Pak se ty otisky slily v pěšinu. Když kolem pěšiny začala růst tráva ostřice, Dárek se o ni pořezal. Krvácel z tlap, krvácel z čumáku. Uši měl na cimpr campr. Sára jim ho odnesla, ať ho uzdraví. Pak už to nebyl Dárek. Už to nebyl ani kocour. Když se ke mně znovu připojil při mém kroužení, jeho nohy vydávaly takové zvláštní, zábavné zvuky. Cupity cup. Cvaky cvak. Když jsem to chvíli poslouchal, chtělo se mi křičet. Z procházek se stala štvanice. Bílé. Šedé. Poškrábané... Cvak. Cvak. Cvak.


Když dítě konečně přišlo, bylo maličké, scvrklé a bezbranné. S pusou připomínající růžovou ránu, ze které vycházelo kňourání a vřískání. Nedokázal jsem se na dceru přestat dívat. Naše Lola. Už strašně dlouho jsem žádné dítě neviděl. Sára, která v té době ještě nebyla Anabel, sedávala v tom starodávném houpacím křesle, jehož kostru jsem našel na skládce za městem ještě předtím, než to tam obehnali ostnantým plotem. Vrz, vrzy, vrz dělalo to její křeslo. Sára se houpala, dítě na jejím klíně kňouralo, napilo se a pak se ztišilo. Dárek ležel někde na skříni nebo pod křeslem a povrzával po svém. Dokonce i hodiny na zdi, jejichž ručičky se zasekly na půl šesté, občas pod vlivem toho všeobecného cvrlikání a vrzání snaživě zašramotily, jako by se v jejich útrobách pohnula neklidná duše. Po tom křesle zbylo na podlaze jen několik nenápadných škrábanců. Uvidí je jen ten, kdo ví, co hledat. Ztratilo se stejně jako Dárek a Sára s naší maličkou dcerou. Pořád doufám, že je najdu. Pátrám v ulicích. Zastavuji lidi s fotkou v ruce, ale všichni jen krčí rameny a odvrací oči stranou. Každý z nich někoho ztratil. Většina už se neptá. Je to tak lepší.

Tomu plotu z ostnatého drátu vévodí obří cedule. ZÁ AZ V TUPU stojí na ní a pod tím menším písmem Člov k, který záka por ší b de bez ja ék liv dalš í zá inky a p ůtahů opr v n. Cedule je celá omlácená, některá písmena se úplně ztratila. Přesto každý ví, co tam je napsané. To je právě ten důvod, proč je tak dobitá. Nic neuspokojí vzbouřené city tolik, jako zvuk, který vydá kámen, co narazil do plechu. Ten zvuk je skoro melodický. A kamenů je tam spousta. Strávil jsem tam pár příjemných odpolední. Sehnout, sebrat šutrák, napřímit, zamířit. Beng! kovové třísknutí, které vám rozdrnčí zuby i kosti v lebce. Na chvilku se sami cítíte jako kus plechu, kus železa. Jako zvon s rozhoupaným srdcem, které o sobě dává vědět bolestnými údery. Sehnout, sebrat šutrák, zamířit, pal! Hypnotické. A čas neusměrňovaný, nespoutaný, rozevlátý jako tylový šál po babičce, unášený větrem z jednoho konce nicoty na druhý, vám proudí kolem těla. Cítíte ho, ale už ho nedokážete zachytit, proklouzne vám mezi prsty. Hodiny stojí. Stojí. Stojí... A čas je volný.

V poslední době se podobné ploty a cedule objevují na každém kroku. Některé jsou čitelnější jiné méně, ale všechny začínají stejně ZÁKAZ. Zakazuje se všechno možné. Kupky kamenů hromadící se pod nimi jako malé mohyly navršené nad hrobem nebožtíka, který žil ve stínu, zemřel v ústraní a byl pohřben potají, zase svědčí o podobném hudebním vkusu nás pozůstalých. Nás všech, co jsme kdysi mívali jména tvořená dvěma slovy, své místečko v jedné z krabic a čas rozkouskovaný do stovek drobných úkonů, které se s neměnnou pravidelností skládaly v dny a ty zase v měsíce a roky. Nás všech zvonů odlitých ze strachu, stesku a vzpomínek, se srdci, která zvolna utichají. Beng! křísne to pořád ještě občas do plechu, do železa. Zůstane rána podobná hvězdě, trnutí zubů a pocit jakéhosi nezvyklého pohybu uvnitř hrudi, v místě, kde srdce odtikává svůj vlastní čas. Ale už brzy i to všechno pohltí tmavě fialový šál bezčasí, který ten náš svět ovíjí s přítulností hada škrtiče.

Krabice je vybavená vším, co druh jako my potřebuje k živoření, proto ty cedule. Není dobré se potloukat po městě, které se tak rychle mění a plní jejich veselými tvářemi s prázdnýma očima a cukerínovými úsměvy. Oni neublíží - ne úmyslně - nezbijí vás, dokonce ani neurazí. Když ale budete mít smůlu a třeba zakopnete právě ve chvíli, kdy se kolem vás s cvakáním valí jejich sudovitá těla a padnete jim k nohám, jako ponížený žebrák prosící o milost, ani se nezarazí. Přejdou přes vás. Nezabijí vás. To nesmí. Jakýsi zákon, který měl nás "mocné tvůrce" chránit před vlastními výtvory jim v tom brání. Ale můžou zmrzačit. A co je horší, to, co poškodí, dokážou opravit. Nejsou nenávistní ani soucitní, nejsou hloupí ani chytří. Jsou inteligentní. Inteligentní svým vlastním, nekompromisním, neosobním způsobem. Umělí.

V čase, kdy jsem byl někde napůl cesty mezi maminčiným špuntem a tátovým parťákem, často mi otec mého otce, jehož tvář se mi z pásky paměti zvolna stírá jako mnoho jiného, vyprávěl o minulosti. Sedávali jsme spolu u stolu s ubrusem se vzorem jablek a třešní, děda měl před sebou hrnek s kafem, v ruce cigaretu s ukrouceným filtrem a hlasem, který jako by byl ztělesněním všeho toho kouře, který prošel jeho rty, hovořil spíš k sobě než ke mně o starých časech. ,,Když jsme si tenkrát koupili s Apolénou tu novou pračku, co měla ten zatracenej šestej smysl, tak víš co řekla tvoje bába, hošíčku? " řekl jednou. Zakroutil jsem hlavou, fascinovaný kouřem, který mu lehce splýval ze rtů společně se slovy a zdál se stejně nekonečný jako dědovy vzpomínky. ,,Pamatuju si to jako včera. ,To už je napůl robot, Josefe,' řekla tenkrát babička.. ,A to je teprve začátek všeho'. A víš co je, Tomíku, nejhorší?" Znovu jsem zakroutil hlavou a potlačil kašel, který mě škrábal vzadu v krku. ,,Měla pravdu moje Apoléna. Babička měla totiž vždycky pravdu a já vůl jí to nikdá neřek."
Hořce se usmívám, když přemýšlím, coby říkala dnes, kdy jsou celé obytné krabice protkané sítí jemňoulinkých vláken, ne nepodobných lidským nervům, která nepřetržitě hlídají správnou teplotu, vlhkost, optimální množství světla, vyváženou stravu, dostatek vitamínů, vyrovnanou mysl - a to je teprve začátek. V případě onemocnění dokážou i diagnostikovat rozáshlou škálu chorob od obyčejné rýmy až po ty nejvážnější. Jenže dnes už se neléčí. Dnes se opravuje. Každé kýchnutí může být záminkou pro vylepšení, pro opravu a udělají to ne z nenávisti, ale z jakési zvrácené, pokroucené starosti, kterou v sobě mají zakódovanou. Hlídají nás a opečovávají jako psychotický vychovatel nemilované, trochu retardované děti.

Očekávali jsme, že lidstvo zanikne v obrovském výbuchu, který zničí vše živé, věřili jsme v apokalypsu, která se přežene kontinenty a zanechá za sebou ticho a smrt, báli jsme se, že se vyhladíme navzájem, tak jako jsme předtím vyhladili jiné ohrožené druhy a tu krásnou planetu, kterou nám kdosi zapůjčil, vezmeme s sebou. I v té představě je cosi nevýslovně arogantního. Lidstvo nezanikne za zvuků výbuchů, náš odchod nebudou efektně osvětlovat plameny nekonečných požárů. Odejdeme ze scény nenápadně, bez okázalosti, na kterou jsme byli celá tisíciletí zvyklí. A sami.
V tom celém je i něco až děsivě komického, jakési zadostiučinění, které my ale zřejmě nedoceníme. Jako by nebylo dostatečně hrůzné, že se technologie vytvořená lidmi vymanila svým tvůrcům a obrátila se proti nim. Nejspíš v celé té tragédii sehrál svou roli i nějaký pitomý lidský faktor, primitivní chyba v programu. Jak jinak si vysvětlit, že výrobní linky, které se osamostatnily a zbavily lidského dozoru neprodukují zbraně, ani rakety, dokonce ani očekávané nenávistné roboty se studenýma modrýma čočkama místo očí ale hračky. Inteligentní usměvavé panáčky v životní velikosti. Všichni je známe. Snad každý z nás někdy viděl Lego.
Svět, jak jsme ho znali, pomalu končí, jako mejdan, který se protáhl do časných ranních hodin a přitom stihnul popudit sousedy na míle daleko a navíc po něm zůstává hromada odpadu. Půjdeme spát. Ale svět neutichne společně s námi. Města jsou naopak plná shonu a ruchu. A cvakání. Ulice jsou plné pochodujících figurek, křižují jimi policejní auta, sanitky, nad městem krouží vrtulníky. Doslova přes noc vyrůstají nové stavby a jiné naopak zanikají. A v celém tom zdánlivě chaotickém pohybu je možné rozpoznat určitý vzorec. Oni vlastně dělají jen to, k čemu byli původně určení. Hrají si.

Když sjelo z montážních linek pár prvních Leganů, jak se jim začalo říkat, nikdo tomu nevěnoval zvláštní pozornost. Médii po celém světě proběhly pobavené reportáže plné záběrů legračních figurek pochodujících ulicemi Paříže, Londýna, New Yorku a dalších velkých měst. Zdálo se to jako dobrý žert. Jenže každý den jich přibývalo. Když se tím konečně někdo začal zabývat, bylo na všechno pozdě. Snad přes noc zaplnili ulice umělí policisté, vojáci, hasiči, dělníci, lékaři, zdravotní sestry, učitelky... To jsou Původní. Kasta, která stojí nad všemi ostatními. Pak tu jsou Poloviční. Lidé, kteří se rozhodnou dobrovolně vzdát svého lidství si mohou ponechat část upravených vzpomínek i základní rysy jako je barva pleti, vlasů a očí. Opravení jsou ti, kteří měli dvojnásobnou smůlu, onemocněli nebo měli nehodu a navíc byli vyhodnoceni jako opravitelní, ti přichází nejenom o svou identitu, rodinu, tělo ale i veškeré vzpomínky. Jsou to ti nejnižší z nejnižších. Sluhové. S výjimḱou duševně nemocných, ti mají jakési zvláštní postavení, jako by s nimi nechtěli mít nic společeného dokonce ani Legané. Potěš pámbu jestli zrovna oni budou jediní, kdo tuhle katastrofu přečká s Legany jako poručníky. Takový svět si raději ani nepředstavovat. Poslední skupinku tvoříme my, co se držíme ve stínech. Nerozhodní. Neupozorňujeme už na sebe, už se ani nebouříme, na to je nás málo. Jen hledáme tiché opuštěné ulice, kde se scházíme ke společnému mlčení. Čekáme, až na nás přijde řada. Občas si hodíme šutrem, ale není v tom žádná opravdová síla a bázlivě se přitom rozhlížíme, jestli neuvidíme některý z policejních nebo hasičsckýh vozů, které projíždí městem. Nehlučně, bez zápachu. Čert ví, co to všechno pohání, jestli elektřina, baterie, slunce nebo něco úplně jiného. I za ten krátký čas se vzduch neuvěřitelně pročistil. Když vykvetlo těch pár lip, co přežívají v parcích, vzduch zesládl jejich líbeznou vůní. Vídal jsem je kvést i dřív, ale jejich vůni jsem zde, ve městě, ucítil poprvé.

Při svých potulkách městem, které podnikám už víc ze setrvačnosti, než z víry, že se ještě někdy setkám se svou ženou a dcerou, jsem zaznamenal něco nezvyklého. Nezvyklejšího než obvykle. Mezi Legany se občas mihne postava zcela odlišná od jejich těžkopádných těl. Kdyby to byli tvorové na organické bázi, řekl bych, že u nich probíhá jakýsi zrychlený vývoj. Tihle noví jsou výrazně menší, zhruba velikosti desetiletého dítěte. Jejich těla se svými proporcemi podobají lidem mnohem více, než jejich zavalití a neohrabaní "bratři" a přitom se nedají přirovnat k ničemu, co kdy lidské oči spatřily. Na kapkovité hlavě nemají oči, uši ani nos, zdá se, že vnímají celým povrchem těla. Jejich syntetická kůže se přizpůsobuje prostředí, pokud nechtějí být vidět, neuvidíte je. Pohybují se pružně a nehlučně stejně jako ta jejich vozítka. Zdají se mnohem méně hraví než první generace a mnohem, mnohem nebezpečnější. Pročesávají město na jakýchsi vznášedlech a vypadají jako by po něčem pátrali. Strach, osamělost a nejistota tvoří ideální podmínky pro vznik nejrůznějších fám a dohadů. Slyšel jsem o těch nových už mnohé. Že pro ně už žádná omezení neplatí. Že na okrajích města zakládají jakési speciální farmy. A dokonce že se prý živí lidskými mozky. Blbost! říkal jsem si, vždyť nemají ústa. Jenže pak mi něco došlo. Co je nejdůležitější pro umělou inteligenci? Určitě ne proteiny a vitamíny. I když... nejspíš přesně to samé. Jenom v jiné podobě. Data. A těch jsou lidské mozky plné. Jak asi chutná strach, má nahořklou, štiplavou chuť jako salát s rukolou a polníčkem? A jakou mají tahle data asi kalorickou hodnotu? Podobají se spíše vitamínům nebo jsou to čisté sacharidy? A co smutek? Je možné, že chutná po červeném víně, borůvkách a mandlích? Jeden z chodů opulentní večeře. A jako dezert kousek lásky. Proč by nemohla chutnat po višních v čokoládě nebo karamelu?
Těm novým se začalo říkat Lovci. Bojí se jich dokonce i ostatní Legané. Nic je nedokáže vychýlit ze směru, pro který se jednou rozhodli, krom Lovců. Bázlivě jim uskakují z cesty, jak jim jejich nemotorná těla dovolí. Občas to nestihnou. Pohled na to, co z nich po takové srážce zbyde, není nic pěkného. V poslední době čím dál častěji slýchám i jiné pojmenování Lovců. Požírači.

Prošel jsem město křížem krážem. Mluvil snad se všemi, kdo zbývají. Zas tolik nás není. Ptal se i poslouchal. Sedal jsem v nejrůznějších brlozích, rozfoukal desítky večerních ohňů. Je zvláštní, že teď, těsně před koncem, jako by se lidé znovu vraceli na úplný začátek. Všechny to táhne ven, k ohni, k ostatním lidem. Vrátil se odvěký strach z noci, který stírá rozdíly, urovnává spory a nutí nás semknout se těsněji kolem řeřavých uhlíků zářících do noci, která je bez rušivé záře elektrických světel temná a děsivě krásná jako na počátku. Vyslechl jsem stovky příběhů, které se podobají tomu mému, pomohl vykopat desítky hrobů. Sebevraždy jsou na denním pořádku. Nejoblíbenější je skok z okna. Pak máte jistotu. Mozek na kaši nedokážou opravit dokonce ani oni. Občas se vracím do své krabice. Přestávám věřit, že tu Sára s Lolou vůbec někdy žily. Pak si lehnu v tom velkém pokoji na zem a prsty přejíždím po těch nepatrných rýhách, které tu zanechalo houpací křeslo. Poškrábané lino a snubák na prsteníčku je všechno, co zbylo z mého manželství. Z mého života. Občas mě to táhne k oknu. Pak chodím od jedněch dveří k druhým. Bílé, šedé, poškrábané. Bílé, šedé, poškrábané... Dokud ta touha neusne.

Jednoho letního večera - odhaduji na konci srpna - plného tmavodmodrého smrákání a vůně květin, o které se už nikdo nestará a přesto se jim stále dobře daří - možná právě proto - jsem na rohu ulice zahlédl povědomou postavu. Polodlouhé světlé vlasy, cílevědomá chůze někoho, kdo má před sebou ještě řadu povinností. Výrazné boky i stehna, na to aby se dala její postava označit jako perfektní, alespoň podle vyznavačů ideálu krásy, pro které je souměrnost alfou a omegou lidského bytí. Sára. Tolik milovala čokoládu. Já miloval ji. Pro mě byla dokonalá právě taková jaká byla a ona a naše dcera byly alfou i omegou mého bytí. Rozběhl jsem se za ní a volal její jméno. Neohlédla se. Legani lhostejně cvakali kolem. Zrychlil jsem. Koutkem oka jsem zaznamenal dva Lovce. Vynořili se z podchodu jako nějaký obří hmyz. Zaslechl jsem bzučení jejich vozítek připomínajícíh létající skateboardy. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo mrsknout sebou na zem a doufat, že jim nebudu stát za námahu. Ještě jsem ucítil závan větru i toho zvláštního pachu, který kolem sebe šíří. Nevoní ale ani nesmrdí. Jsou prostě cítit jinak. Jako přepálené obvody, jako jiskry odletující od svářečky. Pohled až nepříjemně zblízka na ta jejich prkna. Záchvěv úžasu, protože jsou to skutečně skateboardy. Jen nějaké vylepšené. A pak už jen bolest. Bolest! Bolest! Nevím odkud přichází, svírá mě ze všech stran. Vzpírám se jí, ale je to jenom horší a tak se jí poddám. Přijmu ji, nechám ji naplno zasáhnout své tělo, které se svíjí a sténá, zatímco já od něj ocházím do chladivé náruče letní noci. Poslední, co zahlédnu, je srpek měsíce vznášející se vysoko na nebi mezi těmi jejich podivnými stavbami. Je to jako pohled do jiného světa. Bolest je pryč.
Pak mizím ze světa i já...

....

,,Tomáši! Tome! Tomáši!"
Někdo mě volá. Sára? Snad se něco nestalo Lole... Pokouším se otevřít oči, ale víčka mám jako přilepená. I ta nepatrná námaha mě vyčerpala. Jdu pryč od toho hlasu. Budu ještě chvilku spát...
,,Tomáši!" Teď zní hlas naléhavěji. Zkusím to ještě jednou a víčka, na kterých mi nejspíš leží Dárek, jak jsou těžká, se neochotně nadzvednou, jako železobetonový vstup do podzemí. Jsem doma, v krabici. Ležím ve své posteli a vedle postele sedí moje žena. Čas opět běží. Slyším hodiny. Jdu za tím tikáním, opouštím bezpečný úkryt spánku. Ta úleva je neuvěřitelná, chce se mi brečet. Jenže nemám dost síly ani na slzy. Jen se pokouším zaostřit na tvář vznášející se v mlze. Je to pěkná tvář a rozhodně ženská, ale Sára to není. Jak přicházím k sobě, rozpoznávám i více detailů. Nejsem ve své posteli ani v naší krabici. Podle převažující bílé jsem nejspíš v nemocnici a ta žena vedle postele bude asi sestra. Všimnu si fonendoskopu visícího jí kolem krku, poznávacího znamení všech doktorů na světě a v duchu se opravím. Její tvář je hladká jako tvář dítěte. Myslím, že je to jen pár měsíců, co dodělala školu.
,,No sláva, už jsem myslela, že se nikdy neprobudíte," usmívá se a zkoumavě si mě prohlíží.
,,Oo e alo? Ee to em?" Pak si odkašlu a zkusím to znovu. ,,Kde to jsem?"
,,V nemocnici, kde jinde byste měl být. Já jsem Dona, váš ošetřující lékař. Budu vás mít na starost, tak už žádné hlouposti, jasné? " Zašermuje mi ukazováčkem před očima, ale směje se přitom.
,,Měl jste zatracené štěstí, že jsme vás našli. Co jste si jako myslel, že se stane, když přestanete brát léky na tu svou nemoc? Schizofrenie není sranda dokonce ani dneska. Medicína hodně pokročila, ale zázraky nedokážeme. Můžeme vaši nemoc držet pod kontrolou, ale to vyžaduje vaši maximální pozornost a zodpovědnost, rozumíte?"
Znovu mi zašermuje ukazováčkem před očima, pak zjihne, upraví mi peřinu. Úsměv je zpátky a její tvář rozzzáří jakýmsi vnitřním světlem.
,,Ale teď už vás nechám, musíte odpočívat. Pár dnů si tu poležíte a pak se uvidí." Zvedne se ze židle a zamíří ke dveřím. Ne, to opravdu není Sára. Doktorka má na rozdíl od Sáry postavu skutečně dokonale souměrnou. Zato jí chybí pár centimetrů. Jestli dá dohromady i s podpatkama stopadesátpět cenťáků, tak sním každý jídlo, co mi přinesou a ani se neušklíbnu. Už bere za kliku, když si vzpomenu na to nejdůležitější.
,,Paní doktorko, Dono, ví o tom moje žena? Dal jí někdo vědět, že jsem tady? A co dcera? Lola. Je v pořádku? Měl jsem strašný..."
Strne s rukou na klice a ve mně se všechno zastaví. Dokonce i to tikání hodin, které mě vyvedlo z říše spánku, zní najednou jaksi výhružně. Pomalu se otočí, hlavu má skloněnou. Rychle prolistuje složku, kterou dopodud neotevřela. Pak zvedne hlavu a podívá se mi zpříma do očí. Nedokážu z jejího pohledu nic vyčíst. Je vzdálený a prázdný.
,,Tomáši, je mi líto, ale podle našich záznamů nejste ženatý a nikdy jste nebyl. A nemáte ani dceru. Moc mě to mrzí, to je tou vaší nemocí. Víte, lidská mysl je svým způsobem fascinující, ale může se z ní stát i pěkně zrádná past. A do jedné takové pasti jste bohužel spadnul i vy. Už se netrapte, ty falešné vzpomínky brzy vyblednou. Budete zase v pořádku. A teď už ticho a spát. Ještě se na vás přijdu podívat. "

Chci se zeptat na tisíc věcí, ale ona už je pryč. Jsem sám. Sám se svými myšlenkami. Se svými falešnými vzpomínkami, ze kterých se stala past. Za okny se stmívá. Chci se podívat kolik je vlastně hodin. Hledám očima zdroj toho uklidňujícího, důvěrně známého tikání. Už je vidím. V první chvíli ani přesně nevím, co mi vlastně na těch obyčejných, plastových hodinách vadí. Ale srdce jako by už vědělo, zrychluje, chystá se k útěku. Pak mi to dojde. Nevisí na zdi, jsou na té polici o zeď jenom opřené. Určitě to má nějaké logické vysvětlení. Třeba spadly na zem a někdo je jen tak nedbale opřel, místo aby je vrátil na háček. Rozhlížím se po háčku, ale žádný nevidím. Tak třeba visely jinde... Zoufale se upínám k rozumu a logice. Jedno si ale přes všechnu snahu vysvětlit nedokážu; proč ty hodiny stojí vzhůru nohama? Šestka s dvanáctkoua a devítka s trojkou si vyměnily místo a ten pohled je tak přízračně snový, že jsem zpátky ve své noční můře. Past v mé mysli tvrdí, že něco takového by mohl udělat někdo, kdo sice ví, jak věci uspořádat, aby budily zdání normálnosti, ale čas pro něj ve skutečnosti nic neznamená. Ta myšlenka je tak děsivá, že i přes ospalost, která mne znovu zalévá jako příboj pobřeží, zvedám ruku a hledám tlačítko, kterým přivolám sestru. Chci slyšet vysvětlení těch obrácených hodin, chci vidět lidskou tvář...

Ruka šmátrá po polštáři stále pomaleji, oči se už chtějí zavřít. Pokoj je temný. Možná právě díky okolní temnotě zahlédnu ten bílý kroužek na svém prsteníčku. Světlejší místo na opálené ruce zasvítí do šera jako znamení. Kde by se tam vzal, když jsem nikdy žádný prsten nenosil? Krom snubáku. V té falešné realitě, kterou vytvořil můj nemocný mozek...


Chci věřit, že to všechno má nějaké logické vysvětlení. Že to je jen tou mou nemocí...

Co když je ta past úplně jiné povahy, než mi tvrdila Dona, nebo jak se to vlastně jmenuje...

Bojím se, ale je to jen takový vzdálený pocit, jako by se to dělo někokomu jinému. Volání snů je silnější...



Cvak. Cvak. Cvak.






Téma týdne - Ve vlastní pasti
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 21. června 2018 v 17:53 | Reagovat

Krásně napsané, ale takové hrůzostrašné. Měla jsem opravdu podivný pocit, je to zvláštní povídka. Přečetla jsem ji ale na jeden zátah celou.

2 Radka Radka | E-mail | Web | 21. června 2018 v 21:30 | Reagovat

Dnes ráno jsem si říkala, že bys mohla zase něco dlouhého napsat. A je to tady! Máš úžasnou fantazii :-). Napínavé až do konce, jako vždy. Doufám, že ve snu neuslyším cvakání :-D

3 Bev Bev | E-mail | Web | 22. června 2018 v 5:59 | Reagovat

[1]:[2]: Růží, Radí, děkuju. :-)

4 VendyW VendyW | E-mail | Web | 22. června 2018 v 9:13 | Reagovat

Dobré toto! :-)

5 Kitty Kitty | E-mail | Web | 22. června 2018 v 21:18 | Reagovat

Miluju i dlouhé články. Čtu je většinou tak, že si je nechám na dobu klidu a potom si je užívám. Takže na článek dojde za půl hodiny - zatím procházím vaše čtvrteční články na TT (kratší). Potom si dám kofi a začtu se ;-)

6 Kitty Kitty | E-mail | Web | 22. června 2018 v 22:03 | Reagovat

Bráním se tak dlouhé povídce, která po dvakrát pro mě byla nesrozumitelná. Až teď napotřetí mi to docvaklo - dokonalá fikce nebo nemoc?
Jsi mistr fabulace. Právem tě zařazuji do Výběru TT - ať to vědí i další. Děkuji, osobně jsem ráda, že kolem mne chodí psice i kocour a necvakají! :-?  ;-)

7 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 22. června 2018 v 22:55 | Reagovat

[4]:
Jo.

8 Bev Bev | E-mail | Web | 23. června 2018 v 10:09 | Reagovat

[4]:[5]:[6]:[7]: Děkuji za milou návštěvu, Jiří dneska slaví padesátku a připravy vrcholí, takže dnes jen krátce. Už se těším, až se vše vrátí k normálu a zase po víkendu zavítám k na vaše blogy. :-)

PS: Právě jsem ručně rozkrájela asi patnáct kil uzeného na tenké plátky a pomalu cvaká mě. V hlavě. :-?  :D

9 Čerf Čerf | E-mail | Web | 23. června 2018 v 20:05 | Reagovat

Jako vždy výborně napsané! Takové případy jsou při pohledu zvenku většinou smutné, bohužel mám osobní zkušenost s velmi blízkou osobou a je velmi těžké, ne-li nemožné nemocného člověka vytáhnout ze snových a napohled lákavějších osidel cvakačů všeho druhu.

10 Bev Bev | E-mail | Web | 26. června 2018 v 6:49 | Reagovat

[9]: Je mi velmi líto tvé osobní zkušenosti, přestože jakákoli podobnost mého příběhu se skutečností je samozřejmě čistě náhodná. Lidská mysl je opravdová záhada a psychická onemocnění jsou zrádná past pro nemocného i jeho blízké.

V mém příběhu jde navíc o dvojitou past, protože cvakači jsou skuteční.

11 Sugr Sugr | E-mail | Web | 1. července 2018 v 7:49 | Reagovat

Už ten nadpis mě velmi zaujal,
takový zvláštní slůvko...
Jinak jak už tu povídají komentáře nade mnou - hezky napsané, tvůj styl, tvá fantazie, která je i moje parketa. ;-)

12 bluesovka bluesovka | 1. července 2018 v 18:08 | Reagovat

Ach, to byla krása! Nejlepší dárek po dovolené, kdy jsem si konečně sedla k PC a čtu si. Díky moc, tím spíš, že toto onemocnění znám a tudíž vím... :-)

13 Bev Bev | E-mail | Web | 5. července 2018 v 7:50 | Reagovat

[11]:[12]: Děkuji. :-)

14 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 6. července 2018 v 22:24 | Reagovat

K dnešním narozeninám přeji, ať jste zdravá a pořád tak pěkně píšete.Kruciš s tím tykaním a vykáním u blogerek mám nyní guláš. Komu ano, komu ne. Mně osobně je to jedno, protože se aspoň mohu cítit mladší, když mi tykají, pokud mi nenadávají. :-D

15 Fredy Kruger Fredy Kruger | 8. července 2018 v 1:56 | Reagovat

" Kříčí strýc : ,, Sečkej  hošku !!
... u nohou  křehkou máš sošku !
Co prachu je tady  ve  sednici !
... jej setřu a sošku dám na polici !

Neser !  a  stále  seď na zadnici !!

Já přesto se zvedˇ!... zakop´ o  Ježíška
a křehké  sošce  upadla  šiška !!! "

" Tyy wole !!!  tě  napíchnu  na  vidle !!"

Křičím :  " Jááá... slepím  to lepidlem !!
lepidlo mám tu !  je  sekundové !"

" Máš štěstí !  a lep už !  ty jeden  wole !!
... a vůbec :  máš lepidlo ??  MLUV !  sic... ti  vytnu ".....

" Křičím :  " Mám lepidlo ! nejmíň půl  litru !!"

" Tak už lep !  nebo ti rozbiji  hubu !"

" Jááá... v rozrušení  jsem promáčknul tubu !!
Lepidlo  vlilo se  do klína !!"

" Pozor !!  ať přes  chlupy  nevzlíná !!"
křičí strýc rozrušen... popletený...
Kalhoty !... trenýrky !   přilepeny !!

" Přiběhl  otec  ku mému  strýci,
každý rve  za  jednu nohavici !
řvu :  Pusťte  ty  kalhoty !  doprdele!
Přilepeno v ních pohlaví celé !

Trhání  zaznělo ve  sednici,
mužové  upadli  na  zadnici ,
držíce  každý  svou nohavici !

Všecko... i  s pytlem je utrženo !
... z ničeho nic, - tak  stal jsem se ženou !"

řve  matka :  " Ať  nám to ukáže ....
proboha !!  už nejsi  Tomášem !!"

" Jááá... synem byl... bratrem !...  otcem !!"  řvu  v zmatku "........

" Nyní  jsi  dcerou...  sestrou... a  matkou !!"
( řvou všichni ) :  " A  jinak to nebude !!"

" Co dělat, než ... smířit  se  s  osudem ???"
hovoří  Tomija Kunderowa ...

" Buď ráda alespoň,  že  nejsi  vdova !"

" Když budu vdovou, tak zase  vdám se !!"
... Tomija Kundera... podrbá se ....

16 Bev Bev | E-mail | Web | 8. července 2018 v 18:59 | Reagovat

[14]: Růženko, děkuji za přání, ty nikdy nezapomeneš. :-)
A mně je to také jedno, ale když si můžu vybrat, dávám přednost tykání a jestli se něco nezměnilo, tykáme si po celou dobu, co se ve svých blogových domečcích navštěvujeme, tak bychom v tom mohly pokračovat.:)

[15]: Tak tomu říkám skutečný horor, kam se hrabou cvakači. [:tired:] Brilantní jako vždy. ;-)  :D

17 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 8. července 2018 v 20:33 | Reagovat

[16]: To víš, že ano- tykáme. Když tak hezky stárneš a já se nakonec vracím do dětských let, jak říká můj muž, třeba se někde uprostřed našich let "setkáme". :-D

18 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 9. července 2018 v 15:09 | Reagovat

Drsne, ale zrejme to tsk oravdu funguje...

19 Lenthy Lenthy | E-mail | Web | 17. srpna 2018 v 5:11 | Reagovat

Krásná povídka, přečetla jsem jedním dechem, zase něco napiš :-)

20 bluesovka bluesovka | 5. září 2018 v 9:20 | Reagovat

KDE JSI? Chybíš...

21 Bev Bev | E-mail | Web | 5. září 2018 v 13:15 | Reagovat

[17]: Pěkně řečeno. :D

[18]: Asi ano. :-)

[19]: Děkuji, to bych moc ráda, ale nevím, kdy zas nějaký nápad cvrnkne o ucho. :-)

[20]: Už jsem zase skoro zpátky. Bylo všeho jaksi moc, nestíhala jsem. Každý den jsem si říkala: musím na blog, ale pak jsem to vzdala. :-)

22 Natas Natas | Web | 14. října 2018 v 10:55 | Reagovat

Velmi pěkně napsané. Budu se opakovat, ale četla jsem jedním dechem. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.