Definitivní konec iluzí Ely Čermákové /2/

6. května 2018 v 23:23 | bev |  Povídkář
2
Když dva dělají totéž


K Cestě duše se Ela dostala až další týden. Postupně se prokousávala rukopisem. Pětibarevný poznámkový bloček, běžně položený na okně vedle hrnku plného propisek, viditelně hubnul a barevné lístečky plné poznámek nacházela Ela i v koupelně a na záchodě. Žlutá, zelená a půlka oranžové už vzaly za své. Prvních pár kapitol se proklínala za svou hloupou a sebezničující ochotu. Pak ale zvolna - skoro nechtěně - přivykla rytmu Karinina vyprávění a četla se stále menším odporem. Nakonec začala nosit rukopis s sebou do kanceláře.


Klementaine se přes své těhotenství skutečně nenudila. Laškovala s Temnou aurou vlastním jménem Radovan Dolejš a neskrývaně flirtovala s každým mužským, který se ocitl v její blízkosti, vcelku očekávaně - alespoň pro Elu - se ocitla v nemocnici na kapačkách, byla unesená, zachráněná, objevila ztracenou přítelkyni, zavrhla Radovana a porodila - překvapivě bez řvaní ptáků a východu slunce, zato za přítomnosti asi pěti osob obého pohlaví, které couraly po špitálu, vedly dlouhé monology točící se kolem středobodu jejich světa, Klementaine, a otravovaly personál útržky z Klementainina pestrého života. Když už se zdálo, že je Temná aura/Radovan zavržen navždy, objevil se znovu na scéně s vyřešenou minulostí a kyticí, které padlo za oběť jedno menší květinářství. V dojemné rekapitulaci dosavadních chyb a poklesků se rozloučil se svou "temnou aurou" a očištěň Klementaininou láskou - ano jde o citaci z knih, se sklonil nad nezbytnou kolébkou, kterou vyřezal kdysi Klementainin děd pro svou prvorozenou dceru. Malý ornamet v hlavách kolébky objevený překvapenou Klementaine, která si ho skutečně všimla poprvé, napovídal Ele, že si Karin chytře otevřela cestu k pokračování, kde zřejmě, mimo jiné, Klementaine odhalí svůj šlechtický původ, dědovu účast na tajemném spiknutí iluminátů a nebo příslušnost celého rodu k cechu řeznickému. U Karin všechny tři možnosti přicházely v úvahu stejnou měrou, ale stejně tak dobře mohlo jít o i cokoliv úplně jiného.

Až v samém závěru, kdy Radovan a Klementaine vybírají společně jméno pro doposud bezejmnenného potomka se Ela chytila v úžasu za hlavu.
...Děkuji, miláčku, že jsi počkala. Je to nádherné jméno pro to nejkrásnější dítě. Dovol mi přihlížet, jak vyrůstá. Dovol mi být naší Karamele dobrým tátou a tobě milujícím manželem...
,,Cože?" zaječela Ela, ,,Jaká Karamela, co to je za blbost?"
Karamela byla problém číslo jedna a bylo nutné jej okamžitě řešit. Ela koukla na hodiny, teprve půl desáté, Karin určitě ještě spát nebude. Vyhledala Karinino číslo a rázně si přitiskla mobil k uchu.
,,Elinko, copak se děje?" ani stopa po ospalosti. Super, tak to by mělo jít všechno hladce. Ela byla rozhodnutá, že Karamela ještě téhož večera změní jméno.
,,Karin, už jsem to dočetla a ..."
,,Vážně, no to je perfektní, už jsem ti chtěla volat. Neber to tak, že na tebe spěchám, Elí, ale Pavel říkal, že by bylo dobré, kdyby kniha vyšla někdy v červnu, před prázdninama, mohla by se udělat reklama ve stylu čtení na dovolenou, nebo čtení k vodě nebo tak něco...."
,,Hmm, dobře, to by snad šlo, ale pochybuju, že to půjde tak rychle... Ale to je teď jedno, chci s tebou mluvit o něčem jiném. Proč, prokristapána, Klementaine pojmenovala své dítě Karamela? Jak jí to mohla udělat? A jak jsi na to, do prčic, vůbec přišla?""
,,Víš přece jak Klementaine na tom statku u kamarádčiných rodičů zjistila, že její prababička pocházela ze Španělska?" Spustila Karin okamžitě bez nejmenší známky nejistoty.
Ela si cosi podobného mlhavě vybavila, vzhledem k tomu, že Klementaine objevovala záhady provázející její zrození i život jako na běžícím pásu - skoro se chtělo říct, že sama Klementaine je jednou velkou záhadou - bylo toto vcelku uvěřitelné odhalení španělských kořenů zasunuto do pozadí mnohem efektnějšími šoky.
,,Jo, vzpomínám si. A?"
,,Chtěla jsem nějaké jméno, které by vystihovalo takový ten španělský temperament, víš, jako že si to Klementaine vzala k srdci a vzpomněla jsem si na tu operu, jak jsme na tom byly loni spolu v divadle, víš co myslím, ne?"
Ela, které v mysli defilovala celá řada pojmenování, která zcela přesně odpovídala temperametnu Karin, zapátrala znovu v paměti. Po chvilce jí došlo, co Karin myslela.
,,Carmen?" V duchu si představila sáček karamel křepčící v rytmu flamenca a otřásla se hrůzou.
,,Jo, to je přesně ono."
Ele došla slova. Než se vzamatovala, Karin znovu promluvila a její hlas zněl slavnostně jako hlas moderátora, oznamujícího prvenství v mužské kategorii Zlatého slavíka.
,,Elo, ale to není všechno, napiš si to jméno..." Vzhledem k tomu, že se Karin rezolutně odmlčela, aby jí poskytla čas, obstarat si tužku a papír, udělala Ela, co se od ní očekávalo. KARAMELA načmárala na jakýsi časopis to stupidní jméno.
,,Máš to? Teď se na to podívej! Vidíš to? Je to znamení, Elo. "
,,Co?"
,,Už to vidíš? Uvědomila jsem si to teprve včera. V tom jméně jsme my obě. Chápeš? KARA, to jsem já a ELA. Je to znamení, cítím to..."
Elu zamrazilo. Netušila jestli to bylo způsobené hlasem přetékajícím esoterickým nadšením, nebo šokem nad Karininými myšlenkovými pochody.
Hmm, KARAMELA... vlastně to nebylo zas tak špatné jméno.

,,A když už s tebou mluvím, teto, mám jedno překvápko."
Ela se raději posadila.
,,Na osmdesát procent to bude holka. Už jsme s Pavlem vybrali jméno."
,,Tak to je krásný, mám velkou ra..."
,,Chceš vědět jaký?"
Snad ani ne, vzpomněla si Ela na nešťastnou Karamelu.
,,Pověz!" zaprosila a pokusila se vložit do hlasu dychtivé očekávání.
,,Bude to Moneta."
,,Ha!!"
,,Co tomu říkáš? špatně ti rozumím, máš nějakej blbej signál. Víš, napadlo mě, že by se mi pro malou líbilo něco cizokrajného a tajemného a pak jsem si vzpomněla na ten obraz a najednou se mi to vynořilo v hlavě... Moneta Lisa."
Jako blýsknutí z čistého nebe, pomyslela si Ela a pokoušela se vyhnat z hlavy vidinu budovy bývalé Ge Money upnutou v zavinovačce s horními okny roztomile jukajícími z růžové, háčkované čepičky.
,,Zlati a co kdyby to byl kluk? Tak by to byl Fio? Zní to tak italsky a tajemné je to taky dost," zapitovřila se Ela a vzápětí ji přemohl vlastní vtip. Zařvala smíchy. Karin se nepřidala. Na druhém konci panovalo hluboké ticho. Ela si uvědomila, že to přehnala.
,,Elo..." ozvalo se po chvilce. Nedokázala z hlasu vyčíst, jaké škody její žertík způsobil.
,,Promiň, to mi jen tak uje..."
,,...to je NA-PRO-STO úžasné. Ne! Ty jsi úžasná! Moneta a Fio, nezdá se ti, že se to k sobě fantasticky hodí? Děkuju ti za všechno, Elo, fakt děkuju!"
Ela neměla sílu odporovat. Zadoufala, že v nejlepším zájmu Karin a vlastně i jejím nikdy nepřijde na přetřes, kde a jak Karin studovala.

Koncem dubna přišly nečekaně krásné dny víc připomínající léto než jaro. Teplé večery a prohlížení desítek šťastných fotek, které Karin několikrát do týdne přidávala na facebook, probudily v Ele semínko nespokojenosti, které s každým dalším bezchybným východem slunce, s každým ptačím trylkem, s každým novým květem a fotkou rezesmáté Karin, rostlo a během krátké doby vyhnalo v bujnou, masožravou rostlinu, která Elu požírala zaživa. Proč ona a ne já? Proč jí všechno vychází a já jsem stále v jednom místě? říkala si. A vzápětí si nadávala; Že se nestydíš! Přesně takhle uvažovala Marfuša a Holena a podívej se, jak dopadly! Jedna přijela na prasatech a to je ještě ta lepší možnost, Holena dokonce zkameněla. Jenže rozum a cit, jak známo, jsou dvě různé věci a zrovna toho jara rozum dobojoval nerovnou bitvu a zavřený v nejvyšší věži v úžasu sledoval hordy citů, které nejprve zdolaly hradby, zaplnily nádvoří a chystaly se dobývat hrad. Bylo celkem pravděpodobné, že se jim to podaří. Rozum sténal ve věži, ale to bylo tak všechno, co mohl dělat. Jednoho odpoledne, poté, co se na facebooku - jako zpozdivší se dobyvatel, jehož příchodem se zaplnilo nádvoří do posledního místečka a bylo třeba přesunout se do dalších prostor- objevila překrásná fotka Karin pod rozkvetlou jabloní, s bílým kloboučkem na hlavě, rukou položenou na bříšku v těhotenských šatech se vzorem vlčích máků a pohledem upřeným zasněně kamsi do koruny stromu, to rozum vzdal. Hordy převzaly vládu. Alarm, který při svém vstupu do věže spustily, hulákal, že je třeba jednat okamžitě! okamžitě! okamžitě! a od základu změnit svůj život. Nakonec, byl tu ověřený návod, který už jednou vyšel, proč ho nevyzkoušet.

Ze všeho nejdřív podrobila Ela zevrubé prohlídce své tělo. Neshledala nic zásadního, co by jakkoliv bránilo plánu. Pouze při pohledu na své nohy musela konstatovat, že nejsou ani dlouhé dokonce ani studené, zato oslnivě bílé. Přistihla se, že uvažuje, jak by to okomentoval nosič zavazadel z hotelu Oreo a zda by to pokládal za vadu nebo přednost. Po pečlivé prohlídce jednotlivých kusů oblečení vytáhla z hromady na posteli triko, které nosívala ještě na střední. Vzhledem k tomu, že od té doby pár kil přibrala, splňovalo požadavek upnutí dokonale. S vyzývavostí si nebyla jistá. Celé triko bylo poseto kreslenými výjevy z kočičího života. Změna však musela být uskutečněna okamžitě a tak nebyl čas, zabývat se detaily. Vyšponovala se tedy do trika, oblékla si k němu nejtěsnější rifle, které ve skříni objevila a pro zdůraznění pasu utáhla bílý opasek na poslední dírku. Co mělo být zdůrazněno, zdůrazněno také bylo, jen měla pocit, že jí to zaškrcení vytlačuje i oči z důlků. Těsně před odchodem z domu si všimla tátových brýlí, které si tu kdysi zapomněl a než se znovu viděli, pořídil si nové. Od té doby se válely v košíčku na botníku, společně s klíči, drobnými mincemi, knoflíky a dalšími drobnostmi. Brýle byly nezbytné. Zastrčila je do kabelky a vydala se ke knihovně.
Nebylo to daleko a tak se rozhodla jít pěšky. Kráčela pružně a elegantě, jak jí žabky dovolovaly a chodník pod nohama ani nevnímala. Vlastně necítila nohy vůbec. To je asi ta euforie, napadlo Elu potěšeně. Vzápětí chmurně promluvil rozum: A nebo jsem si tím blbým páskem přerušila přívod krve do spodní části těla a nohy mi zrovna pomalu odumíraj.
,,Její nohy byly bílé a studené", zadeklamovala polohlasem. Hlasité hýknutí smíchu, kterému se neubránila, k ní přitáhlo několik zvědavých a pobavených pohledů.

Pohled na budovu knihovny Elu potěšil stejně jako pokaždé, pro někoho by to možná byla jen obyčejná nudná šedá krabice, ale pro Elu měla své utajené kouzlo. Zvlášť dnes vnímala, že celá budova vyhlíží jinak, skrývá ve svých útrobách tajemnství, které už brzy bude vyjeveno a změní jí navždy život. Dveře byly otevřené dokořán. Proplula jimi a cítila se lehoučká jako pěna, půvabná jako kočka plížící se za myší. Schody do prvního patra, kde bylo oddělení pro dospělé, brala po dvou. I tady byly dveře dokořán. To je znamení, zašeptala jí v hlavě Karin vzrušeně. A dobré! Knihovna byla rozmístěna do několika vzájemně propojených místností, ale pouze do té největší se dalo vstoupit z chodby. Po pravé straně hned za dveřmi stál malý pultík, za kterým sedávaly knihovnice, buď Květka nebo Boženka. Po šesti letech pravidelných návštěv je Ela obě brala téměř jako členy rodiny. A pak už jen regály a to nejdůležitější, knihy. Ela zalovila v kabelce a nasadila si brýle. Pocit, že je zde všechno jinak, byl tady nahoře ještě intenzivnější, zježil jí chloupky na holých pažích a pod zpocenými vlasy vzadu na krku cítila mravenčení. Ve stejné chvíli se svět kolem zhoupnul, potemněl a rozmazal se, bylo to jako dívat se kolem sebe přes kalnou vodu. Tátovy brýle byly dostatečně velké i dostatečně intelektuálské, přesně jak Ela potřebovala. Bohužel také docela silné a rozhodně nebyly určené na její zatím bezchybné oči. Znovu se rozhlédla a regály se zavlnily. Ele se zhoupnul žaludek. Tady se bude rozhodovat o mém dalším směřování. Ne, brýle mě nezastaví! řekla si Ela. Posunula si je na špičku nosu, aby mohla koukat přes ně a vešla do místnosti s pozdravem pro Květušku nebo Boženku připraveným na rtech. Za pultíkem s počítačem neseděla ani Květa ani Božena. Asi někdo potřeboval poradit s výběrem knihy, napadlo Elu. Pozdravíme se, až se vrátí, však se známe. Bezstarostně přešla do středu místnosti, kde bylo několik různobarevných dřevěných židlí uspořádaných do kruhu. V knihovně občas probíhalo čtení pro děti a tak to Elu ani v nejmenším neznepokojilo. Co ji trošku překvapilo, byla okna otevřená dokořán, to se knihovně ještě nestalo, ale bylo to příjemné překvapení. Dlouhé, jemné záclony povlávající v mírném vánku naprosto splňovaly požadavek na romantické prostředí. Maličko divné jí přišlo, že se mezi regály neprochází žádní čtenáři, ale měla jiné starosti a tak znepokojivý postřeh odsunula do pozadí. Z brýlí se jí trochu točila hlava a žaludek měla jako na vodě. Vytáhla bezmyšlenkovitě z nejbližšího regálu knihu a zamířila k židlím, natočila si jednu směrem ke dveřím a pak se usadila.

Netrvalo ani pět minut a z chodby se ozvaly rychlé kroky. Ela zamžourala přes brýle ke dveřím, v téže chvíli jimi prošel muž středního věku. Rozhlédl se, uviděl Elu sedící vně kruhu z židlí a rychlými kroky se vydal jejím směrem. Ono to fakt funguje, pomyslela si Ela vyjeveně, bleskurychle si spravila brýle a předstírala hluboké soustředění nad knihou. Vzhledem k rozbouřenému žaludku, který rozhodl, že ten oběd už dál skladovat nebude, ale spíš ho pošle šupem zpátky, to bylo jednání téměř hrdinské. Byla však odměněna. Muž stanul vedle židle a vyslovil přesně to, co si Ela toužebně přála. Jako by jí četl myšlenky.
,,Slečno, já vás hledám. Všimnul jsem si vás hned, jak ste přišla, ale byla ste moc rychlá, nestihl jsem vás zastavit."
Ela nechala brýle sklouznout na špičku nosu a přes ně se na muže usmála. ,,Vážně? A to proč?"zapředla.
,,Proč? Protože tady nemáte co dělat, tady se všechno natírá, lakuje, gruntuje. Knihovna je celej tejden zavřená. Já sem řikal Frantovi, ať ty dveře nevotvírá, že nám sem polezou lidi, ale von si nedal říct, že prej v tom smradu dělat nebude, že prej nikdo neni tak blbej, aby si nevšim, že je zavříno..."
Ele se udělalo doopravdy špatně. Euforie vyprchala jako bubliny ze šampaňského a zůstala jen únava. Sundala si brýle a nechala je ležet na koleni. Muž si je prohlédl, zaznamenal silná skla a obličejem se mu mihnul soucit. Ela mu téměř četla myšlenky: blbá a ještě k tomu slepá jako krtek.
,,Pojďte, slečinko, tady nemůžete sedět," řekl skoro laskavě a natáhl k Ele ruku. ,,Z toho by byl průser a to já bych moc nerad." Ela se matně rozpomněla na připravený scénář. Co by asi řekla Karin? Jak to vlastně mělo probíhat? Všechno se jí pletlo dohromady. Věděla, že tam bylo něco o psaní.
,,Nepíšete náhodou knihu?" zamumlala slabě, zatímco se zvedala ze židle. Muž se hlasitě rozesmál.
,,Depak, slečinko, Ruda Pajcr a knížky to nejde dohromady. Jediná knížka, vo kterou se zajímám, je ta vkladní mojí starý." Další výbuch smíchu připomínající býčí zařvání. Ela si málem přitiskla dlaně k uším.
,,Spravuju dole haj..., já su instalatér, ňákej Ruda Pajcr. S Frantou sme zrovínka přišli ze svačiny, když ste najednou kolem těch haj... záchodů proběhla jako vítr, tak du za váma, abych vám to řek..."
,,Já píšu knížku, víte?" pípla Ela. Další soucitný pohled.
,,No jo, tak poďte, už budem venku, tam se vám pročistí hlava, to je z toho smradu, zabilo by to vola."
Zbytek cesty Ele splýval v milosrdném zamlžení. Věděla, že Ruda ještě něco říkal, vlastně mluvil celou dobu, ale slova nevnímala. Před knihovnou ji doprovodil k nejbližší lavičce, na kterou ji posadil a chystal se k odchodu.
,,Bude se jmenovat když dva dělají totéž," zamumlala Ela spíš pro sebe. A právě ve chvíli, kdy to už nečekala, se konečně dostavil kýžený efekt. Ruda znovu popošel blíž a s obličejem pozorným a vážným se k Ele naklonil. Podívala se mu upřeně do očí.
,,Vy se mně ale vopravdu vůbec nelíbíte, ste úplně bílá, jak vyblitý zelí. Je vám dobře? Nemám někomu zavolat?"
Ela sklonila hlavu ke kolenům a rozesmála se. Když ji znovu zvedla, Ruda rázoval cestičkou zpět ke knihovně. V pohledu na vzdalující se záda bylo cosi nostalgického.

Čtrnáct dnů po fiasku v knihovně se Ela vzpamatovala natolik, že si dokázala celou komedii, ve které sehrála hlavní roli po kouscích přehrát a dokonce se i párkrát zasmála. Než ji bude na večírcích kolem půlnoci dávat k lepšímu, uběhne ale ještě hodně vody. V sobotu odpoledne vzala Ela kolo, krabici od sušenek převázanou kusem obyčejného špagátku položila do košíku a vyrazila směrem k řece. Byl další nádherný den. Na cyklostezce lemující tok řeky z obou stran asi v délce dvou kilometrů panoval čilý ruch. Vybrala si osamělou zátočinu, kde se řeka v jakémsi esíčku téměř stáčela do protisměru, aby vzpápětí znovu nabrala původní směr. A právě v tomto ohybu rostlo husté roští. Přesně tam Ela s krabicí zamířila. Kolo si opřela o lavičku, tak aby ho měla na dohled, cestou ulomila kus větve a pak si zalezla s krabicí do houští. Tak dlouho ryla klackem v měkké vlhké půdě, až vyhloubila dostatečně velký dolík, do kterého jemně uložila krabici. Napadlo ji ještě jednou ji otevřít a naposledy se podívat, ale vlastně nebylo třeba. Tři sešity plné různých poznámek, náčrtů, popisů a charakterů a jedny obstarožní brýle ležely ve svém mělkém hrobu. Nahrnula na krabici trochu hlíny, pak zrychlila, nabírala hlínu oběma rukama, cítila vůni vody a rostlin, které rostou jen v její blízkosti. Ostrou a svěží. Vnímala uklidňující zvuky řeky, zpěv ptáků, slunce na tváři. Bylo to dobré místo na rozloučení.

Když nebylo vidět ani kousek barevného obalu, vstala, došla k řece a umyla si ruce. Otřela si je do kalhot a zamířila zpátky ke kolu. Lavička, na kterou mezitím myslela jako na svoji lavičku, hostila dalšího nájemníka. Mladý muž seděl s kolečkovou bruslí v klíně a cosi prováděl s kolečky. Když sáhla pro kolo, promuvil.
,,Kočička?" pronesl soucitně a kývnul směrem k roští.
,,Ne," odsekla Ela rázně. ,,Iluze." Chytila řidítka a začala otáčet kolo zpět. Neměla náladu na žádné hovory. V polovině otočky zalétla nechtěně očima k botě s kolečky položené v mužově klíně. SÍLA BÍLÉ stálo na ní nasprejované stylizovaným, špičatým písmem. Muž vycítil její pohled, zvedl oči a když zjistil, na co kouká, potřásl hlavou a napůl rozpačitě, napůl vzdorně pokrčil rameny.
,,Né, opravdu to není reklama na prací prášek, ani na vécé gel, jestli se chcete zeptat, a že už jsem podobnou otázku párkrát dostal, to si buďte jistá."
Ela dokončila obrat s kolem a chystala se nasednout. Je to znamení! zaječela jí Karin v hlavě. Je to určitě znamení, Elo, tak nestůj jak solnej sloup a řekni něco. Ne! řekni něco vtipnýho a chytrýho, ale honem... Zmlkni, Karin, to už tady jednou bylo, zavrčela v duchu Ela a odvrátila pohled. Pak jí to ale přece jenom nedalo. Odkašlala si.
,,No, mě to popravdě ani nenapadlo, to s tím práškem. Já vím, co to je. Poslední pistolník a tak... ne?"
,,Jsem divnej, co?"
,,Ne, ani ne, každej máme něco," usmála se konečně Ela, které po půlročním soužití s Klementain přišel nápis na kolečkových bruslích mile normální.
,,Nechcete si chvilku sednout? Třeba byste mi o tom mohla povědět víc?"
Karin zaváhala, podívala se na lavičku, na brusli, znovu si přečetla nápis, pak se nerozhodně rozhlédla.
,,Nebo na někoho čekáte?" V hlase opraváře kolečkových bruslí zaslechla napětí. Znovu se usmála.
,,Ne, já vlastně na nikoho nečekám. A děkuju za pozvání, ale snad někdy jindy. Dneska radši ne."
Nasedla na kolo, než si to rozmyslí a vší silou se opřela do pedálů.
,,Chodím sem dost často," dolehlo k ní ještě. ,,Tak se třeba ještě potkáme..."
Už se neohlédla.

Pár dnů nato zavolala Ele Karin. ,,Elinko, můžeme se setkat někde v cukrárně, přišla bych k tobě domů, ale mě by ty schody zabily. A potřebuju poradit." Ela souhlasila. Karin zatím přibrala asi patnáct kil a sotva se valila.
Když došla na smluvené místo, Karin už seděla u stolku, před sebou prázdnou sklenku od koktejlu, na talířku půlku laskonky a zřejmě kus punčového řezu.
Když si Ela sedla a objednala si - turka a rakvičku - Karin vytáhla z kabelky jakési papíry a rozložila je před Elou.
,,Elí, mám jednoho kámoše, kterej moc hezky kreslí. Napadlo mě, že by mi mohl nakreslit něco na obal a tohle jsou první tři návrhy. Jenže já se nedokážu rozhodnout... Elí, posloucháš mě?"
Ela slyšela moc dobře. Očima přeskakovala z jednoho obrázku k druhému. Byly opravdu moc dobré. Jaké to asi je, něco takového zažít? napadlo ji. Něco z jejích úvah se jí zřejmě odrazilo i v obličeji, protože Karin se najednou naklonila a pokusila se ji vzít za ruku. Nedosáhla na ni a ruka s dokonalou manikúrou zůstala ležet na stole jako poraněné zvířátko, které se už nedokázalo odvléct do úkrytu.
,,Měla jsi to být ty, Elí. Jsi chytrá a na všechno připravená, máš tolik poznámek, víš, jak co má být. Já na to, Elo, nemám, strašně se bojím, že jsem se pustila do něčeho, co nezvládnu. Hloupý příběh pitomé ženské a teď ještě tyhle amatérské patlanice..." Karin stekla po tváři slza, kterou zlostně setřela hřbetem ruky.
Ela se konečně probudila, natáhla se přes stůl a stiskla studenou ruku, která ležela neživotně a ztraceně mezi drobky.
,,To je možná pravda," usmála se Ela, ,,ano, já vím, jak co má být, znám teorii a mám spoustu poznámek, ale to je všechno, zlati. Pamatuješ, co jsme říkaly, když spolu dva chodili pět sedm let a pak se rozešli?" Karin zvedla hlavu a poprvé od příchodu do cukrárny se v jejích očích objevil zájem.
,,Že to přechodili," špitla.
,,Jo a přesně tak jsem já přechodila to svoje psaní. Ano, Karin, já mám desítky poznámek a vím, jak co má být, ale i kdybych jich shromáždila dalších deset tisíc, budou mi k ničemu, protože nemám odvahu je použít. A nemám kde je použít." Ela se odmlčela. ,,Ještě nikdy mě nenapadnul příběh, který bych chtěla zapsat," přiznala hořce a cítila, že i jí začínají oči plavat.
,, Protože si k sobě hrozně přísná."
Ela se vděčně pousmála.
,,I to je možné, i když si myslím, že je to v něčem úplně jiném, ale to je teď jedno. Teď jde o tebe. Všechny ty návrhy jsou krásné a tenhle se mi líbí nejvíc," ukázala na kresbu dívky ležící v trávě s rukou za hlavou, oblečenou pouze do tmavě hnědých vlasů a záplavy květů.
,,Bude to dobrá knížka, zlati, já to vím. Mám Klementaine ráda... Mám moc ráda tebe, Karin. A z celého srdce ti to přeju."
Dveře knihovny se definitivně zabouchly, zavřely se za všemi pochybnostmi a zmatky. Svět získal zpět barvy, zvuky, vůně. Ele se z duše odvalil balva, o kterém ani neměla tušení, že ji tam tíží.

.......


A jak Ela předpověděla, tak se stalo. Nebyla to nejlepší kniha na světě, dokonce ani stá nejlepší kniha na světě, ale to nikdo ani neočekával. Byla dostatečně jiná, aby si získala čtenáře a dobře se prodávala a současně dostatečně podobná všem ostatním pohádkám pro dospělé, aby se mezi nimi ztratila a vyhnula se přísným soudům nerudných kritků. Ela ani chvilku nelitovala, že své dlouhé roky schraňované zápisky nedarovala Karin. Uvědomila si totiž včas, že Karinina múza žije v úplně jiném světě, ve světě, který je vystavěný ze snů a představ a tenhle tajuplný, báječný svět Co by kdyby by velké množství faktů a přesných popisů mohlo přímo rozmetat.

Ela začala střídat knihovnu s výjezdy na kole a koncem května se znovu setkala se "SÍLOU BÍLÉ", vlastním jménem Daniel Kopečný, finančním poradcem Komerční banky.
Na křtiny Monety Lisy, který se konal koncem srpna už šli jako pár a stejně tak na křest Cesty duše v polovině října. Podzimní reklamní kampaň se nesla v duchu Když venku prší, zachumlejte se do deky a prožijte příběh, na který nikdy nezapomenete. S tím Ela z duše souhlasila.

O rok později v říjnu zjistila Ela bez jakéhokoliv šoku, že je těhotná. První telefonát mířil ke Karin.
Při výměně nejdůležitějších novinek si Ela uvědomila, že králičí díra je už nějaký čas nepoužívaná a že se jí vlastně po těch Karininých ztřeštěných nápadech stýská.
..Přemýšlíme o jménu pro holku, teto. Nemáš nějaký nápad?" zasmála se Ela.
Odpověď přišla okamžitě. ,,Přece Eliška."
Karin opět nezklamala. Přece Eliška, opakovala si pobaveně Eliška Čermáková, která se v osmé třídě začala podepisovat jako Ela a jejíž skutečné jméno znala pouze rodina a pár opravdu dobrých přátel.

,,Elinko, mám pro tebe překvapení."
Ela se raději posadila.
,,Budeme si to tentokrát užívat společně."
,,Co myslíš?"
,,Moneta dostane za půl roku bratříčka. Bude to...Fio Angelo. A píšu pokračování Cesty, bude se to jmenovat Cesta lásky. Karamela hned po dosažení plnoletosti odjede do Ameriky a..."
Ela si povzdechla. Vzhledem k tomu, že si nebyla jistá ani tím, jestli ke Karin už proniklo, že indové a indiáni nejsou totéž, pochopila, že bude potřebovat nový bloček na poznámky.
Ne, raději několik bločků a plný hrnek propisek.
Vlastně se docela těšila.

Konec



Téma týdne - Princ na bílém koni.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 7. května 2018 v 8:26 | Reagovat

Děsně dlouhá povídka, přece ji ale zkusím doporučit čtenářské přízni. Jedno rázné rozhodnutí změní život hlavní osoby...
Zařazuji ji do výběru TT Princ na bílém koni a - počtěte si! ;-)  :-D

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 7. května 2018 v 8:29 | Reagovat

P.S.: První díl povídky je uveřejněný o chvíli dřív ;-)

3 Bev Bev | E-mail | Web | 7. května 2018 v 9:21 | Reagovat

[1]: Děkuji, Kitty. :)

4 Kitty Kitty | E-mail | Web | 7. května 2018 v 10:17 | Reagovat

[3]: Opravdu není zač. Chtěla jsem přivést ke čtení povídky i ty, kdo dlouhé články přímo nemusí ;-)

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 7. května 2018 v 16:19 | Reagovat

Ani nevíš, jak mi teď tvůj malý a jako vždy velmi inteligentně a vtipně psaný průvodce tím, o čem se taky dá psát knížka, přijde vhod. Napřed by to chtělo trochu oživit jména hlavních postav :-).

6 Bev Bev | E-mail | Web | 7. května 2018 v 19:26 | Reagovat

[4]: Tak to je od tebe moc hezké.:)

[5]: Pokud to znamená, že začínáš s knihou, držím palce a těším se na výsledek. A co se týče jmen... pokud nic nevymyslíš, pořád je tu ještě Karin, ta určitě na něco přijde. ;-)  :D

7 VendyW VendyW | E-mail | Web | 9. května 2018 v 15:46 | Reagovat

Plác, plác, plác .... tleskám za výborné počtení! ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.