Definitivní konec iluzí Ely Čermákové

6. května 2018 v 22:51 | bev |  Bylo nebylo
1
Ela a Karin

Ela strávila v knihovně velkou část svého života. Zatímco její kamarádky objevovaly Avon, zdokonalovaly se v jemném umění nanášení makeupu, přely se zda lepší kolekci má Prada nebo Dolce & Gabbana - Beatu Rajskou zavrhly, jako příliš provinční - a porovnávaly vybavení svých krátkodobých známostí, Ela procházela mezi regály, čichala vůni knih, která pro ni byla nad všechny parfémy, hladila vazby, četla si názvy, opájela se rozličností témat a někde vzadu v nejskrytějším koutku mozku, či snad duše, nosila tajenou i hýčkanou myšlenku, plachý sen o tom, že by mezi těmi svazky mohla stát jednou i její vlastní kniha.

Té myšlence podřídila všechno ostatní. Dokonalé zvládnutí jazyka pro ni bylo samozřejmostí, excelovala v hodinách češtiny už na základce a stejně tak na střední. Volba vysoké školy byla uváženým krokem, který ji posunul na trati zas o něco blíž k cílové rovince. Její deníček nezaplňovaly detaily intimních chvilek, popisy vysněných partnerů, ani těch skutečných, kteří samozřejmě snovým idolům nesahali ani ke slabinám, ale drobné postřehy zaznamenané pozornýma očima ve vlaku, v parku, na koleji, v supermarketu. Scénky, které psal sám život, náčrty, popisy. Ela přistupovala ke svému snu velmi zodpovědě.

Vysoká škola nebyla pro Elu přínosem pouze v oblasti literární. Ela si z vysoké odnesla jako třešničku na dortu, ke všemu tomu vzdělání, i jedno pěkně rozehrané přátelství. Na Karin bylo nejlepší, že měla úplně stejný sen jako Ela. I Karin chtěla vidět stát svou knihu v některém z regálů každé knihovny nemluvě o knihkupectvích. Ela na to šla rozumem. Karin se do spisovatelské kariéry vrhla celým tělem. Ela chodila mezi regály, vybírala si útlé i objemné svazky, listovala v nich a některé, vlastně většinu odkládala na jeden ze stolků, takže si z knihovny musela často brát taxíka a mnohokrát musela otráveného taxikáře požádat, aby jí ten náklad pomohl vynést do podkrovního bytu bez výtahu. Karin chodila mezi regály a vybírala se mezi přítomnými muži. Občas se s některým - pod záminkou podání knihy z té horní police, kam opravdu nedosáhne nebo mistrně sehrané srážky, poté, co se s očima zabořenýma mezi řádky vynořila přesně na tom místě, kam mířil čtenář hororů, historie, poezie, čekoholiv - dala do řeči. Poměrně často odcházela z knihovny se zapomenutou knihou v jedné ruce, zavěšená do udatného podavače rukou druhou. ,,Kde jinde chceš potkat někoho, kdo má něco společného s knížkama? " říkala Karin. Ela musela uznat, že určitou logiku to má.

Ela se zájmem skomírajícím úměrně četnosti seznamovacích pokusů, sledovala vždy znovu stejný scénář.
Karin: ,,Jé, promiňte, já vás neviděla," smích. Nebo ,,Nezlobte se, že vás vyrušuji, ale nemohl byste mi podat tamtu knihu? Tu nahoře." Smích. Ukazováček s ohnivou, černooranžovou manikúrou namířený kamsi ke stropu na nějakou tísicistránkovou bichli.
Muž: Přiměřeně ochotně: ,,Ale jistě. Je to ona? " Natahuje ruku, jediným plynulým pohybem ji stahuje z regálu a obrací se čelem ke Karin. Ela nevěděla jakému návrháři dává Karin přednost, ani v kterém butiku nakupuje, i když občas se jí zmocnilo podezření. Společným jmenovatelem Karininých svršků byla slova upnuté a vyzývavé. Muž ještě během podávání knihy sklouzne očima tam, kde je upnutí nejvíc znát, polkne a s obtížemi zvedne oči k usměvavému obličeji a nebesky modrým očím rámovaným obrovskými černými brýlemi. Ela ví, že je to jen kamufláž, ty brýle nemají žádné dioptrie, ale Karin nějakým způsobem dokázala přesně vyvážit kypré tělo sešněrované do tvaru přesýpacích hodin a s pomocí jednoduchého triku vypadá jako intelektuálka, jejíž dokonalé tělo je bonusem k tomu, co nosí v hlavě. Ela si tenhle styl pro sebe pojmenovala intelektuálská rajda.
Muž znovu: Teď už zaujatě. ,,Vy asi hodně čtete, že? " Což by byla vzhledem k prostředí poměrně logická otázka, nebýt pohledu sklouzávajícího dolů a ještě níž.
Karin: ,,Ano, já jsem tu vlastně jako doma. Víte...," přesně vypočítaná pauza, ve které se muž dychtivě nakloní dopředu, smích, pokus zachytit jeho sklouzávající pohled, což se nakonec podaří, ,,Píšu knihu a potřebuji si ujasnit nějaké reálie pro svůj příběh." Karin se s malým úsměvem vpíjí do mužových očí. Ela něco podobného viděla v kreslené pohádce. Ká hypnotizuje Mauglího. V tomto místě Ela většinou bojuje s nutkáním strčit si prst do krku. Pokud ví, Karin píše knihu už čtvrtý rok. Zatím dala dohromady název - Cesta duše a první kapitolu hlubokomyslně pojmenovanou Na začátku.
,,Vážně?" reaguje většinou muž nadšeně. Tak to bych vám mohl poradit; to bych mohl být prvním čtenářem; to bych vám mohl pomoct s výběrem vhodné literatury atd. vyberte si. Ela je zapomenuta, Ela stojí mezi regály jako solný sloup a pozoruje dvoje vzdalující se záda.

.....


Při silvestrovském večírku, který Karin tradičně pořádala ve svém bytě, si Ela všimla, že na tiskárně leží jako na výstavě tlustý rukopis převázaný okatou rudou mašlí. Nenápadně se přesunula blíž. Cesta duše křičela na ni první stránka. Ona to fakt dopsala, pomyslela si Ela s úžasem. Prolistovala svazek a s drobným bodnutím obdivu přečetla cifru na poslední stránce 325. Neodolala a s rukopisem se usadila do křesla, které se právě uvolnilo díky nevolnosti předchozího návštěvníka. Chvilku k ní vzdáleně doléhaly dávivé zvuky z koupelny a útržky hovorů, ale brzy ji příběh pohltil a Ela se ztratila v řádcích Karinina díla.

Hlavní hrdinka pozoruhodně připomínající Karin, pojmenovaná světácky Klementaine, se hned v první kapitole seznámila s recepčním hotelu, nosičem zavazadel a šéfkuchařem. Po třech dnech strávených v hotelu Oreo - Ela přemýšlela, jestli Karin ke jménu inspirovaly známé sušenky - a častých přesunech všech čtyř protagonistů po celém objektu, odjela vyčerpaná Klementaine na své letní sídlo - Ela usoudila, že to bude román z lepší společnosti, ve svém okolí neznala nikoho, kdo by baráku po rodičích nebo chatce říkal letní sídlo - aby zde během několika týdnů "zcela zdrcená šokem" jak se pravilo v knize, zjistila, že je těhotná. Pro Elu to zas takový šok nebyl. Naopak se jí to u Karin zdálo jako až nečekaně logické završní třídenního hotelového maratónu. První kapitola končila vyčerpávajícím, několikastránkovým popisem dilematu hlavní hrdinky, která zvažuje přednosti všech tří otců včetně možného budoucího uplatnění potomka v oboru. V polovině první stránky druhé kapitoly se však "jako blýsknutí z čistého nebe" opět něco citace z knihy, objevuje další potenciální otec dítěte, jehož provází "aura temnoty" ano, správně, jde o citaci a jehož rodinné poměry jsou natolik spletité, že Ela už při pouhém výčtu nejbližších členů rodiny zatoužila ukončit jeho i své trápení skokem z okna. Natolik složité, že by snad mohl být nevlastním bratrem hlavní hrdinky. Elu by nepřekvapilo dokonce ani to, kdyby se ukázalo, že je bratrem na plný úvazek. I když podle některých zmatených indicií mohl být stejně tak dobře otčímem Klementaine, kmotrem, případně záhadným chráněncem otcova šoféra, s nímž Klementaine vyrůstala, ztraceným před mnoha lety ve velkoměstské džungli. Ela předpokládala, že v dalších kapitolách Cesty duše se vyskytne ještě několik desítek případných otců Klementainina dítěte, jejichž počet se postupně zredukuje, patrně s nemalým přispěním Temné aury a to nejspíš v pěstním souboji - i když podle Ely by nejlépe udělali, kdyby všichni neprodleně, společně nasedli do letadla a odcestovali ze země bez udání adresy - a nakonec bude moci Temná aura, shodou okolností ten ze všech nejpohlednější, nejsvalnatější, s největším fárem, farmou s poníky a zděděným zámkem v Itálii, poté, co se trochu poplazí na kolenou, za svitu vycházejícího slunce, řvaní ptáků a obdivného šeptání nemocničního personálu, hlavní hrdinku, tou dobou už třináctou hodinu rodící - pochopitelně přirozenou cestou - požádat přímo na porodním sále o ruku. Možná ještě těsně před koncem budou muset Klementaine nebo Temnou auru jednou dvakrát křísit, než si budou moct konečně padnout do náruče a společně zaslzet nad kolébkou vlastnoručně vyřezanou Temnou aurou - krom všech již zmiňovaných předností je totiž i manuálně zručný a baví ho dělat rukama - přinesenou mezi vším tím kříšením dojatým primářem. Jedno věděla Ela jistě, bude-li nucena jako jeden z prvních čtenářů a kritiků dočíst Cestu duše až do konce, bude se jí hodit k ruce někdo, kdo jí poskytne stejnou službu a provede oživovací procedury na ní.

,,Tak jaké to je?" překvapila ji Karin, která se nečekaně zhmotnila vedle křesla, ve kterém se Ela choulila s papíry rozloženými na kolenou. ,,Koukám, že tě to dost vzalo, " s uspokojením zaznamenala Ely vytřeštěný pohled. Ani nevíš jak, souhlasila Ela v duchu. ,,No, je to... je to hodně... hodně zajímavé," připadla konečně na to správné slovo. ,,Originální," pípla. Karin se rozzářila. ,,Dragan to taky říká. "
,,Kdo?"
,,Támhleten chlápek," mávla Karin rukou směrem k vysokému muži v batikované košili, který jazykem důkladně ohledával mandle jakési dívenky v blyštivých, flitrových minišatech.
,,A víš, co je nejlepší? Seznámil mě se svým bratrancem a jeho kmotr má nevlastní sestru, která má ...", po pěti minutách zaujatého výkladu, koho má a zná nevlastní sestra, přestala Ela poslouchat. Pochopila jak Temná aura přišel ke svým složitým rodinným vztahům. Ne, ať byla Karin jaká chtěla, nedalo se říct, že vaří z vody.
,,...no a ten Richard má známého v jednom vydavatelství a zná pár lidí, co by mi mohli pomoct. Elo, oni mi to vytisknou! Bude ze mě O-PRA-VDO-VÁ spisovatelka. Chápeš to?"
,,NE," hlesla Ela. ,,Teda, jo. Jo, vlastně chápu. Ale jak jsi vůbec k tomu Draganovi přišla?" Vzápětí své otázky zalitovala, Dragan, který právě mohutnými doušky upíjel metaxu přímo z láhve, zatímco ruka ovinutá kolem oflitrovaného boku ani chvilku nezahálela, nevypadal jako typický knihomol. Ela vlastně netoužila zjistit, jak Karin přišla k úvodní scéně pro svou knihu.
,,No, pamatuješ, jak jsem se loni seznámila v knihovně s tím chlápkem?"
,,Hmmm, kterým?"
,,Cestopisy, literatura faktu. 'Ručku líbám, krásná slečno..."
,,Jo. Už vím."
,,Tak ten má z prvního manželství dceru, která se vdala za toho známýho herce, víš kterýho myslím, oběma se nám líbil?"
,,A?"
,,Jednou mě jejich společnej známej pozval na párty a tam jsem potkala Dragana. Pár měsíců jsme pak byli spolu."
,, Aha... A proč už nejste?"
,,To se těžko vysvětluje..." Ela znovu pohlédla na Dragana, který odložil láhev a k druhému boku přivinul dívku v čemsi fialovém, silně připomínajícím spodní prádlo. Zas tak těžké se to nezdálo.
,,Zlomil mi srdce, víš. Ale už jsem dobrá. Už jsem se z toho dostala. Zůstali jsme dobří přátelé. Já... Nemohla jsem s ním zůstat. On... Dragan když pije, tak potom strašně chrápe, víš. A to je něco, s čím se nedokážu vyrovnat."
Ela cítila, jako už několikrát v Karinině společnosti, že jí brada s křápnutím dopadla na hrudní kost. Pro jistotu pozorně prozkoumala Karinin dokonale souměrný obličej, ale ten smutek v hlase a slza v koutku oka byly nepředstírané. Neuvěřitelné.
,,A co oddělené ložnice?" špitla Ela. Při pohledu na Karinin překvapený, zamyšlený výraz zalitovala, že se touto cestou vůbec vydala.
,,Dragan je hodně zvláštní jméno," pokusila se honem změnit téma. ,, Odkud pochází? Je Černohorec nebo Rus?"
Zabralo to, Karin vcucla slzu zpět a tvář se jí znovu vyhladila. ,,Néé, on je od Budějic." Chvilku se zdálo, že prožívá jakési vnitřní dilema, pak se naklonila a zašeptala Ele těsně u ucha. ,,Elo, to co ti teď řeknu, nesmíš nikdy nikomu říct, Dragan by mě zabil, pro něj to je otázka života a smrti. Přísahej!"
,,Tak jo, přísáhám."
,,Dragan je jen přezdívka."
,,Vážně?"
,,Jo. Ve skutečnosti se jmenuje Karel Dragoun. Jeho děda byl vyhlášenej řezník, jeho táta je řezník a Karel teda Dragan je taky vyučenej řezník. On ti vyjmenuje všechny druhy masa jako nic, to jsme takhle kolikrát...." Ela, která očekávala děsivé tajemství hodné Temné aury, vyprskla smíchy a Karin se po chvilce přidala. Chrápající řezník Dragan, no potěš pámbu, kam se hrabe Klementaine.
,,Takže říkáš, že se ti to líbí," zkonstatovala Karin náhle věcně i když poněkud mylně a vrátila svou očividnou spokojeností Elu do reality.
,,No, přečetla jsem zatím jen první kapitolu, to je těžké podle toho soudit. Ale, Karin, nechci se tě dotknout, ale je tam pár drobností, co by chtěly trošku poladit."
,,Hmm... a co jako?"
,,Tak třeba hned na druhé stránce, jak ten nosič kufrů konstatuje její nohy byli dlouhé a studené. Za prvé je tam hrubka a mimochodem, zlati, není jediná. Vždycky si řekni TY NOHY a ne TI NOHY. Karin zaujatě naslouchala a rty se jí němě pohybovaly, jako by si to hned pro sebe opakovala. Elu to povzbudilo. ,,A pak... nejsem si úplně jistá, jestli na druhé stránce není na takové postřehy notabene od nosiče kufrů poněkud brzo. Snad si mohla Klementaine aspoň vybalit a já nevim, dát si sváču a vypít kafe..."
Karin po chvilce, kdy s nepřítomným pohledem obráceným někam dovnitř zvažovala Ely připomínky, vážně přikývla.
,,Víš co? Mě teď něco napadlo." Ela se vyděsila. ,,Elinko, co kdyby sis tu mou knížku nejdřív pročetla a opravila mi ty drobné chybičky, jak říkáš? "
Cesta do pekel bývá dlážděná dobrými úmysly, pomyslela si Ela chmurně a planoucím pohledem podpálila rukopis v Kariných rukou, přitisknutý k hrudi s něhou dietáře ukořistivšího poslední větrník na světě.

,,Jo a mám pro tebe jedno překvápko," usmála se Karin a šibalsky mrkla.
Copak? Klementaine nepochází z planety Země? ušklíbla se v duchu Ela a upila ze své sklenky. Silvestrovská párty se ukázala být náročnější než čekala.
,,Jsem těhotná."
Ele zaskočilo. V záchvatu kašle se zděšeně rozhlížela. Dragan teď pracoval obouruč. Zasněně hnětl oflitrovanou i fialové prádlo. Elu napadlo, jestli si v duchu opakuje hrudí, bůček, kýta...
,,A kdo je otec, proboha?" vypravila ze sebe, když se po dobře mířené herdě do zad přestala dusit. ,,Snad ne Dragan? A nebo ten Ivoš? Richard?" Rychle vzpomínala na další jména, která v hovoru padla.
,,Přece Pavel. Víš, jak jsem ti říkala o tom chlápkovi, co má z prvního manželství dceru a jejich společný...
,,Už vím! " téměř zakřičela Ela.
,,No tak Pavel pracuje v tom vydavatelství. Chtěla jsem ti ho dneska představit, ale zdržel se v koloně na dálnici. Byl na svátky u rodičů, ale říkal, že půlnoční přípitek určitě stihne. Měl by tu být každou chvíli."
Elu nenapadla vhodná odpověď. Obrátila do sebe zbytek vína a pohledem zapátrala po další flašce.
Karin rukopis znovu pečlivě svázala rudou stuhou a něžně ho odložila zpět na tiskárnu, Ela čekala, že štůsek papírů ještě předtím políbí, pak si stejnou něhou pohladila zatím ploché bříško.
,,Jsi první, komu jsem to krom Pavla řekla. Už jsme skoro ve třetím měsíci, teto."

S Pavlem se nakonec Ela seznámila až při odchodu krátce po půlnoci. Karin zachumlaná v péřovce, nekonečné šále a tmavomodrém kulichu s bambulí ji vyprovodila až před dům, zdálo se, že i ji usilovné silvestrovské veselí poněkud zmáhá. Objaly se, políbily na tvář, vtom Karin vyskočila a začala divoce mávat. Elu, které se motala hlava a bylo jí trochu špatně od žaludku, to vylekalo. Pak se ohlédla ve směru Karinina pohledu. Do ulice právě zabočilo světlé auto, kousek před nimi zpomalilo a zajelo na volné místo k chodníku.
Z auta vystoupil muž, bouchl dveřmi u řidiče, otevřel zadní dveře, chvilku tam cosi lovil a pak se vytasil s obrovským pugétem rudých růží. Ve světle lamp vypadaly skoro hnědé. ,,Ahoj miláčku!" zavolal potěšeně směrem k nim a při pohledu na Karin, která mu vykročila vstříc, přidal do kroku. ,,Moc se omlouvám, že jsem to nestihl, ale už jsem tady a jsem jen tvůj..." . Od pusy všem třem stoupaly obláčky páry a sníh se sypal zvolna a hustě, jako na kreslených pohlednicích. Láskyplný pohled směrem ke Karininu zatím jen nepatrně změněnému pasu ukrytému pod péřovkou. ,,Váš," opravil se a přidal další velký, potěšený úsměv a další obláček páry zvolna mizící v mrazivém vzduchu. Alenka Ela znovu propadla králičí dírou, muž, se kterým excentrická Karin čekala dítě, vypadal až nečekaně normálně a navíc se zdálo, že je do Karin hluboce zamilovaný. Noc nekončíccíh zázraků, pomyslela si Ela užasle s bodnutím závisti.
,,To je Pavel, můj princ," vymanila se konečně Karin z Pavlova objetí. ,,Pavle, to je Ela, nejlepší kámoška, jakou jsem kdy měla." Karin se rozesmála, když si uvědomila, že promluvila ve verších a Ela i Pavel se k ní přidali. Společný smích na chvilku přehlušil vzdálené zvuky ohňostroje.


Konec 1. části


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 7. května 2018 v 13:44 | Reagovat

Opravdu rozdílné povahy jsou popsány, je to čtivé a docela napínavé, Bev. :-)

2 Bev Bev | E-mail | Web | 7. května 2018 v 16:00 | Reagovat

[1]: To jsem moc ráda, Růženko, a jsem zvědavá jak se ti bude líbit druhá část. :)

3 Vendy Vendy | Web | 15. května 2018 v 20:38 | Reagovat

Tady jsem dlouuuho nebyla a koukám, další povídka, co nejdřív se do ní pustím, zatím se mi moc líbilo všechno, co jsi napsala!

4 Bev Bev | E-mail | Web | 16. května 2018 v 7:01 | Reagovat

[3]: To jsem moc ráda, Vendí, tak snad tě nezklamu ani tentokrát, uvidíš. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.