Stopy

23. dubna 2018 v 22:07 | bev |  Stalo se
Beallara svou výzvu STOPA inspirovanou Dnem země, který připadá na 22.4. a věnovanou zvířatům, uvedla krásným citátem od Franze Kafky - Nepadá sníh, aby zahubil svět, ale aby každé zvíře ukázalo svou stopu. Že se zúčastním, jsem věděla hned, jen jsem si nebyla jistá, jakého tvorečka zvolit a jakou formou ho přiblížit.


Cokoliv s výjimkou hmyzu, říkala jsem si. Ten sice připomíná oživlé šperky, ale přece jenom má to moc očí, moc nohou... Hmyz prostě nebrat. Je to jen pár dnů, co za mnou přišla Madlenka. ,,To musíš vidět!" řekla a přinesla svůj notebook s obrázky pavoučků z čeledi Skákavkovitých. Pokud je neznáte, najděte si je. Něco mezi šťěnětem, robůtkem a mimozemšťanem. Jsou kouzelní, jsou dojemní, jsou vtipní. Při prohlížení jejich fotek jsme se smály i dojímaly, nejvíc se nám líbila fotka, kde pavouček před sebou drží v klepítkách pavouče, jako když pyšný táta předvádí svého potomka a navíc oba vypadají, že se usmívají. Úžasné! Anebo fotky, na kterých mají na hlavě kapku rosy, jako nějakou korunku nebo buřinku. Až budete smutní, vzpomeňte si, že skákavky občas nosí na hlavě kapku rosy. Mě to ohromně pobavilo.

Občas se dívám v televizi na dokumenty ze života zvířat a řeknu vám, to jsou kolikrát telenovely a reality show v jednom. To byste koukali jak máma rejscová popadla mladýho za krk a odtáhla ho zpátky domů, když se jí zdálo, že příliš brzy opustil rodnou noru. Úplně jsem ji slyšela. ,,Kam si myslíš, že jdeš? Holomku jeden! Mazej zpátky!" Vzhledem k tomu, že dobře opečovávaný synek přerostl mamině tak trochu přes hlavu, bylo její snažení docela komické. A úctyhodné. Nepovolila, smýkala s ním tak dlouho, dokud nebyl zpátky v bezpečí.

A co teprve, když nám kočka porodila v kuchyni, ve skříni čtyři koťata. Na nějaký čas se otevřená skřín stala zajímavější podívanou než televize. Každou volnou chvilku jsem ji otevřela a pozorovala to kočičí nadělení. Zmudina - hrdá matka - oslavila už dvanácté narozeniny a "koťatům" je deset. Kočičí stopy nacházím po celém domě a troufnu si říct, že svůj otisk zanechaly navždy i v mé duši. V dobrém. I zlém. Určitě ale nesouhlasím se svým tatíkem, který jednoho podzimu obhlédl naše kočičí stádo a suše pravil: ,,Mám zvířata moc rád, ale na zimu je potřeba se některých zbavit." Vzhledem k tomu, že tuto větu tatínek opakuje každý podzim už deset let, neberu to moc vážně. Spíš je to takový náš soukromý vtip. Víte jak to nakonec dopadlo? Hana a Niky, dvě z koťat si ho adoptovaly a úplně ho ochočily. Jejich soužití je opravdu zajímavé - pravda, někdy až třaskavé - a je zdrojem mnoha vtipných historek. Přijdu za ním dolů, jedna kočka leží v uhláku, druhá v troubě (pochopitelně když se zrovna netopí). Tuhle koukám, že uhlák je dovřený a ve škvíře svítí Haniny žluté oči. ,,Já tu Hanku musím v uhláku zavřít, když si chci lehnout." povídá táta na můj dotaz. ,,Jinak ji mám hned na sobě a jak je těžká, tak se nemůžu ani pohnout a navíc mě škrábe." Ale jinak si dobře rozumí a samozřejmě hned jak vstane, kočku zase vypustí. :D Hana figurovala i v další příhodě, kterou si pořád znovu vypravujeme a ještě pořád se jí smějeme. Je to asi dva roky, co se ztratila. Když nebyla doma druhý den, začali jsme obcházet dědinu a hledat ji. Po Haně se slehla zem. Třetí den k večeru byla objevena. Tatínek šel uložit vyžehlené prádlo a Hana se vykulila ze skříně. Ona ta můra vlezla oknem do ložnice a jak mívá táta někdy pootevřené dvěře od skříně, vlezla si tam, zřejmě trochu zavzpomínat na dětství. Nepočítala ovšem s tím, že pořádkumilovný tatík pootevřené dveře dovře a zamkne. Ale dobře to dopadlo. Prádlo se vypralo a Hana se taky rychle vzpamatovala. Jen ji občas od té doby přepadají jakési záchvaty, zničehonic vyskočí do vzduchu a začne bláznivě pobíhat a pak se zase uklidní. No, být tři dny zavřená ve skříni, asi bych taky čas od času vyskakovala a pobíhala. A je tu ještě jedna výhoda soužití se zvířaty, vždycky máme s tátou o čem mluvit. Přece jenom když jsme spolu den co den, některá témata se vyčerpají a omrzí. Navíc tatík rád válčí a sleduje politiku, já zase miluju všechno fantastické, bizarní a vymyšlené. Jiné. Tvrdím, že v realitě žiju, nepotřebuju si o ní ještě tolik číst a sledovat ji v televizi. Geniální styl Stephena Kinga stejně jako hrdiny Marvelu přijímá tatík ve svých čtyřiaosmdesáti poněkud vlažně. Ví, že něco takového existuje a to mu úplně stačí. Naproti tomu když se ze mě pokouší vypáčit nějaký politický postoj k různým osobnostem a událostem, kolikrát si říkám, že zřejmě žijeme v odlišných dimenzích, některá jména slyším úplně poprvé. Ale některá jsou mi taky povědomá, vím že někdo takový existuje a to zas úplně stačí mně. Zato když přijde řeč na zvířata, to se rozzáříme oba jak vánoční stromek. A nebo si v horším případě svorně zanadáváme na ty naše nevděčné bestie, to už záleží na tom, jak se zrovna den odvíjí.

Když se manžel rozhodl pro chov králíků, nebyla jsem zrovna nadšená. Podíl králičího, které jsem měla v životě zkonzumovat, jsem zvládla do svých patnácti. Víc nemusím. Jiří ale prosadil svou a naše dvě několik let prázdné králíkárny zabydlel prvními nájemníky a jejich potomky. Nepočítal ovšem se skrytou zrádností králičího plemene. Po několika měsících pravidelného krmení, hlazení a rozmlouvání s chundelatými tvorečky s něžnýma očima, zjistil ke svému úžasu, že ty milé rošťáky nedokáže zabít a dokonce ani svěřit to někomu jinému. Mezi tím si králíčky oblíbily i dcery a jak počasí dovolilo, začaly je vyvážet na kárce na zahradu, aby jim dopřály pohyb a nové podněty, vyčetly totiž, že králíci se velmi rychle nudí a pro spokojený život potřebují objevovat nové věci. Králíci dostali jména a postupně přivykli lidským rukám, takže se nakonec nechali chovat jako kočky - pak si to dejte k obědu! a venčení jim šlo k duhu. Obzvlášť dva z nich se skutečně nenudili a objevovali se navzájem. A tak se chov zcela neplánovaně ještě rozrostl. O dramatickém manželově odhalení jsem informovala nedávno, ve svém prosincovém shrnutí roku 2017 (mimo jiné) a tak jen připomenu větu, která se na dlouho stala pro mě a holky nejpoužívanější frází pro každou situaci: ,,Jářku, co je to za piškot?" a následovalo neméně procítěné: ,,Běž se podívat, ta černá samice má patnáct mladejch." Obě králíkárny byly rázem přeplněné, i když těch mladých bylo nakonec jen deset. Vyvstala otázka: Kam s nimi? Nakonec bylo osm pečlivě vytříděných samiček umístěno do bývalého prasečího chlívku, kde našly pohodlné a prostorné ubytování. Ukázalo se, že více než metrová ohrádka pro mladé atletky nepředstavuje větší překážku a tak jsme několikrát přišli do chléva a nalezli tu jednu samičku pod žlabem, kde cosi spokojeně uždibovala, druhou schovanou ve žlabu, a další romanticky vyloženou v okénku. A všechny byly neustále podivně aktivní a v pohybu. Chlívek občas vypadal po jejich nájezdu jako dobytá, vypleněná pevnost. Nejvíc to odneslo zapomenuté březové koště, ale malý kousek nám nechaly. A zaznamenali jsme jednu zvláštnost, nikdy dřív jsem neslyšela králíky "mluvit", no schválně, jak dělá králík? Teď se zdálo jakoby nás samičky po příchodu do chlívku zdravily. Nejdřív to zaslechl manžel, pak i já. Určitě znáte tu scénku "vejš Radime", tak takhle nějak to probíhalo u nás, když jsem si navzájem předváděli, co jsme z provizorního kotce zaslechli. Jenže místo uňň jsme dělali iii.
,,To je u boha, co s těma králíkáma děláš, že sou pořád tak rozdivočený? " dočkala jsem se jednoho dne nařčení od starostlivého chovatele. Tak to šlo několik týdnů a samičky byly čím dál bujnější. Pak jednou přišel rozpačitý manžel. ,,Tak už vím, proč se ty samice pořád honily." Se zájmem jsem na něj pohlédla a čekala nějaké logické vysvětlení, jako že je tam navštěvovala a děsila kuna nebo kočka nebo tak něco. ,,On mezi něma byl jeden samec." Smála jsme se, až mně slzy tekly. Don Juan byl vyloučen z kolektivu. Další den Jiří stanul ve dveřích a jeho chmurný výraz mě docela polekal. ,,Víš co se stalo? Já ti to ani nemůžu říct." Ale řekl. ,,On tam byl ještě jeden." Znovu jsem zařvala smíchy. Holky si od něj vyslechly svoje, že tak neplánovaně a hloupě přispěly k rozmnožení chovu. Zato Jiří netroškařil, ten rovnou zřídil harém. Pochopitelně všechno to bujné pobíhání a skotačení nezůstalo bez následků. Tři samičky už porodily. Obávám se, že bude-li náš chov pokračovat stejně úspěšně, mohli bychom vychýlit ekosystém Žďárských vrchů z rovnováhy, neboť budeme nuceni vypouštět králíky do volné přírody.

O psech, psí duši, věrnosti a přátelství hovoří řada krásných příběhů i citátů. Jeden z nich mám dokonce na hrnku na kafe, který jsem dostala od holek. Psi odhalí v lidech to nejlepší, říká se v něm. Před čtrnácti dny jsme pomáhali švagrovi na zabíjačce. Akce se konala u manželových rodičů. Bylo nás tam opravdu hodně, osm lidí a celá akce probíhala za asistence a přísného dohledu hned tří psů. Švagrova jezevčíka Kima, Denyho, jezevčíka neteřina přítele a Bena neboli Benouška, nového pejska rodičů, kterého si vzali z útulku. Když jsem Bena poprvé uviděla, okamžitě mě zaujaly dvě věci; za prvé: barvou i postavou připomíná našeho Charlieho, jenom má jednou tak dlouhé nožky, za druhé: má ten nejkouzelnější psí obličej, co jsem kdy viděla. Když se na něj podíváte, víte přesně, co Petr Novák myslel tím oči jí maloval sám Bůh černou tuší, v tomto případě by to samozřejmě znělo oči mu maloval sám Bůh černou tuší. Ben má zkrátka nesmírně půvabné pernamentní líčení, oči krásně obkroužené černou linkou protaženou směrem k ouškům. Kdybych se takhle namalovala já, budu vypadat jako Kleopatra, ale Benouškovi to ohromně sekne.
Někdy v polovině akce jsem už poněkolikáté zaznamenala podivný zvuk, ze kterého mi po zádech přeběhl mráz, něco mezi skřípáním dveří, cvrlikáním delfína a meluzínou. Fascinovaně jsem pátrala po zdroji a zjistila, že vychází ze švagrova hrdla. Nikdy jsem člověka neslyšela vyluzovat podobný zvuk, slova jsem nezachytila, ale podle mávajícího ocásku a rozesmátých Kimových očí jsem usoudila, že v tom proudu vysokých tónů muselo být ukryté něco velmi lichotivého a Kimovi milého, čemu on porozuměl dokonale, však to také bylo určena jenom jemu. Švagrová mě co chvíli nadšeně upozorňovala na synchronizované mávání tří oháněk u branky a největší starostí celé rodiny nebylo jako ovykle, jak co nejlépe ochutit ohavně vypadající směs do jitrnic a jelit, ale kam umístit Kimkovi a Denymu pelíšky, aby nebyli na průvanu. Přitom ještě před dvěma roky ze sebe Petr štítivě a zhnuseně obíral psí chlupy, poté co se svezl v našem autě a Marie by byla schopná rozpoutat ozbrojený konflikt, kdyby se jí v té době pod nohama motali tři psi.
Dobrá práce, Kime! Vydoloval jsi to nejlepší, i tam, kde se to zdálo zhola nemožné.

No a pak je tu Charlie, ten nejlepší a nejkrásnější ze všech psů, protože je náš. I jeho stopy nacházím po celém domě. Za těch šest let už vím, že psí chlupy nikdy nevyperete ani nevyprášíte, vždycky někde nějaký zůstane a můžete mluvit o štěstí, když jen nějaký a někde. Tuhle jsem si na pohřeb oblékla sváteční černý kabát, když jsme před kostelem vystoupili z auta, zasyčel manžel zděšeně: ,,Máš celý záda chlupatý," a s kamarádem, který jel s námi, se pustili do obírání. Tolik k našemu "důstojnému" příjezdu. Taky jsem si po po těch letech musela připustit, že naše schopnosti ohledně výcviku a vnucení kázně jsou nulové. Víte, po pravdě řečeno Charlie není ten nejposlušnější pes na světě, dokonce ani na okrese. Došlo mi to zřejmě v tu chvíli, kdy jsem ho po návratu z práce našla pohodlně rozvaleného na stole, na mé projevy nevole pouze potěšeně zabušil ocasem. A nebo tehdy, co jsme ho poněkolikáté kolem jedenácté v noci hledali po vsi. Při posledním čúrání před spaním se jako blesk protáhne pod plotem a hluchý k našim výkřikům do tmy, mizí stejně jako náš křik, kam ho srdce táhne. Motýlova fenka zas byla zkrátka projednou neodolatelná. Anebo to možná bylo potom, co objevil jakousi neidentifikovatelnou zdechlinu a s neskrývaným potěšením se tou fajnovou voňavkou navoněl a pak si přes jasný zákaz vlezl na své oblíbené křeslo, dřív než jsem doběhla s žínkou a ručníkem. Příhody, které zná každý pejskař. Příhody, které člověka přinutí k dlouhým, sprostým monologům a nakonec vás rozesmějí. To když kouknete po tom "navoněném" neposlušném prevítovi a zjistíte, že vás celou dobu upřeně pozoruje. To když se usmějete a on v odpověď mrkne a parkrát zavrtí ocasem na znamení, že rozumí. Vše je odpuštěno a další den začíná s čistým štítem. Dokud neobjeví zdechlinu krtka, čerstvou stopu sousedovy fenky nebo cokoliv jiného, co psí duši těší a zajímá.

Ne, opravdu se nedokážu rozhodnout, o kterém zvířátku bych vám chtěla podat výpověď. Uvědomila jsem si, že vlastně neexistuje živočich ani na souši, ani ve vodě, ani ve vzduchu, mezi velikány nebo mezi titěrnými drobky, v domě nebo v přírodě, o kterém bychom mohli říct, že je zlý, nezajímavý nebo dokonce ošklivý. Snad jen jiný. Nemít dojemnou neohrabanost hříběte, přítulnost štěněte nebo hebkost koťat ještě neznamená automatické zařazení do kategorie nudných, zlých oškliváků. Do této kategorie spadají pouze někteří lidé, jak si teď uvědomuju. Ale o těch někdy jindy, dnes tu pro ně není prostor.

Slyšela jsem názor, že zvířata nemají city, že to, co za ně mylně pokládáme, je jenom projekce našich vlastních pocitů. Myslím, že takový názor je nebezpečný a je tou nejhorší možnou cestou, jakou bychom si mohli vybrat. Od něj je už jen malý krůček k prohlášení, že zvíře nemá duši a tudíž má blíž k neživotným předmětům než k člověku. Možná nemají zvířata tak pestrou škálu pocitů a nálad jako lidé - i když, kdo ví, co se odehrává za těma úžasnýma očima - ale zcela nepopiratelně jsou schopná oddanosti, přátelství, náklonnosti, zloby, smutku. Teskní po těch, od nichž si jednou nechali připnout obojek, mívají strach. Cítí bolest.
Je jich tolik, která nemají svůj domov, svého člověka, stůl, na kterém by demonstrovali svou převahu, křeslo, na kterém by se po všech těch lumpárnách a skopičinách stočili do klubíčka. Všechna bych je chtěla nakrmit a pohladit. Utěšit je a říct jim, už to bude jenom lepší. Bohužel to není v mých silách ani v silách žádného jedince. Jedno ale udělat můžu a může to udělat úplně každý. S láskou a odpovědností a občas i s nějakým tím vlídným sakrováním se postarat o ta svoje. Dát jim domov a klid a bezpečí a za odměnu smět pozorovat jejich hry a cítit jejich náklonnost.
Obdivuji a vážím si každého, kdo se stará, kdo není lhostejný, kdo má štědrou dlaň, i kdyby měl ubrat ze svého, kdo tou dlaní hladí a ne trestá. Stejně tak si vážím každého, kdo ví, že se ať už z jakéhokoliv důvodu nechce a nemůže o zvířátko postarat, že nemá ty správné podmínky a nevezme si ho.

Moc si přeju, aby nás zvířata provázela až do konce všech dnů a stopy lidské a zvířecí se za námi křížily v harmonii, lásce, toleranci a respektu, abychom to nebyli my lidé, kdo zahubí všechno krásné kolem sebe, až nakonec zůstaneme opravdu sami, jako jediní, skuteční vládci světa.
Osamělí a nepříčetní, vládnoucí zničenému světu, zasypávanému sněhem, ve kterém se už nikdy neobjeví žádné jiné stopy, krom těch našich. A když přece, obejdou ty naše velkým obloukem.



A na závěr něco veselejšího, zvířátka jsou velmi inspirativní a našla si samozřejmě cestu i ke mně na blog.

Zatímco jsi spal
(básnička pro Charlieho)

Vím tak málo o světě
kam odcházíš, když omrzí tě bdít.
Zavřená víčka střeží vráska,
bříškem palce ji laskám,
nejde, nejde uhladit.

Dívám se na zavřené oči,
přemýšlím, co je za nimi
... a jsem tam taky já?
Do mých snů jsi nečekaně vkročil
a já bych ráda věděla o čem se tobě zdá...

O cestách plných objevů
a tajuplných vůní?
O lesní samotě, již známe jen my dva?
S kobercem jehličí a divukrásnou tůní,
kde žabí virtuos koncerty pořádá.

Anebo o té lávce vratké?
Jak točila se pod ní pěna,
přinesla ji velká voda
lijákem matně zakalená
a ty ses trošku bál
- jen mezi námi -
a moc jí nevěřil.

Zatímco spíš,
přiznávám otevřeně;
díky tobě z cesty stal se cíl,
za tebou půjdu stmíváním,
můj příteli,
můj hrdino.
Štěně.

Zavřené oči střeží vráska,
bříškem palce ji laskám
a ne a ne ji uhladit...


Tatínek s Hanou

Domácí kino


Obrázek k básničce Zamilovavý krtek

Charlie




Naši miláčci často figurují v občasníku a některé články patří jenom jim.
Většina těch příběhů je humorná:
A jeden strašně smutný:

Zvířátka se stala inspirací a hlavními hrdiny i několika povídek:

A stejně jako Charlie pronikla dokonce i do veršů:


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 beallara beallara | Web | 24. dubna 2018 v 6:41 | Reagovat

Bev, udělala jsi mi krásný den.
Být člověkem, který vnímá zvířecí stopu v takové intenzitě je svým způsobem dar, i když v dnešní době také přináší mnoho, skutečně mnoho bolestivých a krušných chvilek. V momentě, kdy shlédne reportáž s týraným zvířetem, přijde mu ta pouť životem na pytel.
Tvůj tatínek zpřetrhal linii typického vesnického likvidování nadbytečného zvířectva a já doufám, že dnešní moderní vesnice se bude více zabývat kastracemi než topením koťat.
Manžela Jiřího chápu, nedokázala bych zabít něco, k čemu mám vztah, nejsem drsoň a nikdy nebudu.
Mnohokrát děkuji za kouzelnou procházku citovou alejkou vašich srdečních záležitostí, jsem ráda, že jsi se připojila, jsi člověk, který nám všem dokáže předat pozitivní náboj, s tebou se to šlape lehce, občas se i letí na obláčku.
Krásné jarní dny na Vysočinu.

2 VendyW VendyW | E-mail | Web | 24. dubna 2018 v 9:10 | Reagovat

Od doby co jsme se odstěhovali z Prahy náš život provází zvěřinec čítající podle situace od jednoho do tří psů, od jedné do pěti koček, zhruba tak šest papoušků, želvu, občas dvě akvária plná rybiček. Dokonce ze začátku jsme měli malé vietnamské čunče, králíky, slepice a kachny. Teď už je počet zredukován na jednoho starouška labradora, seniora Bobeše a dva mainský kocoury.A dva papouchy.Vodní želva dosud okupuje své akvárko a v dalším žije jedna velmi dlouhověká rybka. ;-)

3 Kitty Kitty | E-mail | Web | 24. dubna 2018 v 9:18 | Reagovat

Připadám si, že o příhodách píšu já, cítím já, jsem to skoro já. Je fajn, že jsi zase dlouuuuhý článek napsala, už ho mám vytištěný a daný hospodářovi před oči. Moc moc děkuji za článek, ale i za téma, které nám navrhla Simi. Tolik krásných článků a osudů jsi dala dohromady, na Moravě si je budu postupně číst. Přečetla jsem o Oliverovi a už nemůžu dál, oči mi plavou v slzách. Děkuji! :-D

4 Bev Bev | E-mail | Web | 24. dubna 2018 v 10:35 | Reagovat

[1]: Přidala jsem se ráda, to je téma, které mě vždycky znovu zaujme a potěší a jsem moc ráda, že jsem mohla tímto způsobem zpříjemnit den i tobě. Výzva byla  opravdu skvělý nápad, obohatilo mě to. :-)
Jinak tatík svou větu opakuje už deset let každý podzim, pro mě je to spíš takový náš vtip a všechny kočky máme kastrované. To by bylo koťat za těch deset let, stačí, že jsem to prošvihla se Zmudou. ;-)
Děkuji za nápad i za krásná, milá slova.  :-)

[2]: To je pořád ještě pěkný zvěřinec, tak všechny ty situace a zvraty znáš určitě stejně dobře jako já. :D

[3]: Vybrala sis ten nejsmutnější příběh, který jsem kdy musela napsat, moc si toho vážím, protože tenhle šrám se nikdy nezahojil a bolí mě dodnes a přes tu lítost se k němu někdy vracím.
Velmi mě těší, že se líbilo a snad naše zážitky se zvířátky potěší i hospodáře. :)

5 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 25. dubna 2018 v 20:27 | Reagovat

Mám pocit, že ta zvířátka nám všem, kdo o ně pečujeme, ať už o jakýkoliv druh, počet, obohacují život. Krásně jsi to napsala, jsem dojatá a nemám ani co dodat. :-)

6 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 25. dubna 2018 v 21:36 | Reagovat

Toz vzpomněl jsem si na psi, kocky a kraliky u nas na vsi....

7 Bev Bev | E-mail | Web | 26. dubna 2018 v 6:35 | Reagovat

[5]: Růženko, je to přesně tak, to je tolik drobných příhod a radostí, tolikrát mě rozesmějí a i když mě taky kolikrát pořádně pozlobí, neumím si představit život bez té naší zvěře. :-)

[6]: Tož, snad to bylo příjemné vzpomínání. :-)

8 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 26. dubna 2018 v 7:14 | Reagovat

Obsáhlý článek, ale ani vteřinku jsem se nenudila. Tolik citu. Tvoje  koťátka mi připomněla naše štěňátka. Vstávala jsem k nim několikrát za noc. Vždy po nabumbání, v té malé chvilce mezi spinkáním, se vydávala neumělými krůčky na své první pěší tůry. Ve dne jsem je pozorovat nemohla. Šéf by pro přestávky na „kojení“ štěňat neměl pochopení, i když jinak ho měl vrchovatě. A taky se množila geometrickou řadou.

9 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 26. dubna 2018 v 15:41 | Reagovat

Děkuji, byl to velmi krásný a citlivý článek. Stejně si říkám, že jsem ráda na blogu, protože mám možnost poznat citlivé a čisté lidi. Díky :-D

10 Janinka Janinka | E-mail | Web | 26. dubna 2018 v 17:32 | Reagovat

Páni, tohle je jeden z nejpozitivnějších a nejčitelnějších článků, jaké jsem poslední dobou četla :-).
Story s králíky nemá chybu! :-D

11 Bev Bev | E-mail | Web | 28. dubna 2018 v 17:42 | Reagovat

[8]: Přiznám se, že mně to zas tak dlouhé nepřipadalo, pro mě je to celkem běžná délka. :D
A jsem samozřejmě moc ráda, že jsi se nenudila. Pozorovat štěǎta musí být taky úžasné, vzpomínám na Charlieho, jaký byl roztomiloučký, ale nějak moc rychle vyrostl. :-)

[9]: Děkuji, to jsou moc krásná slova, která si s potěšením ukládám do paměti, kde si je budu hýčkat. Nápodobně. :-)

[10]: Ano, naše králičí storky přibývají taktéž geometrickou řadou, jako ti králíci. :-D

Moc Vám všem děkuji za milé komentáře. :-)

12 Růža Růža | E-mail | Web | 29. dubna 2018 v 9:21 | Reagovat

Moc jsem si užila vyprávění o všech vašich zvířátkách. Je z něho cítit vaše láska k nim. :-) A moc jsem se nasmála při čtení o králících. Připomnělo mi to jednu příhodu. Rodiče naší snachy také chovají králíky. Jednou jim kocour donesl malinkého králíčka, který se někde zatoulal. Tak tchán našeho syna obešel sousedy, jestli jim králík nechybí. Nechyběl a dnes je z něj statný samec, který se stará o zachování rodu. ;-) Jiní kocouři nosí v hubě myši, tenhle donesl králíčka. Kocourek už je v kočičím nebi, ale vzpomínka na něj zůstala. Růža

13 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 30. dubna 2018 v 11:41 | Reagovat

nejkrasnejsi <3 <3 <3

Dekuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.