Nekutil a nešvadlena

13. února 2018 v 16:07 | bev |  Občasník
Říká se, že bohy nic tak nepobaví, jako když naplno, nahlas a nejlépe písemně vyjevíme své úmysly, přání, tužby a naděje. Nějak jsem na to pozapomněla, protože jinak bych byla při svém prosincovém bilancování poněkud opatrnější a nejspíš bych nebyla zas tak žhavá ten nový rok honem, honem "nakrojit". V jednom jsem se však nemýlila, každý den nového roku je skutečně výzva. Výzva především co se zachování zdravého rozumu týče.
I když... potýkám se se sílící obavou, zda je v mém případě ještě co zachovávat.


Vánoce byly krásné jako vždy, psala jsem o nich už několikrát, vlastně v nějaké podobě každý rok - třeba tady Předvánoční, Ohlížím se a nebo tady Nejasná zpráva o průběhu a konci Vánoc a tak to protentokrát nechám na čtenářově fantazii, ať si doplní reálie podle svého vkusu a zkušeností. Mohu jen říct, že jsem nijak zvlášť nesmutnila, že už je zas po nich, protože stálá hrozba cukroví ve špajzu, mléčné, figurkové, rodinné kolekce na stromku a vyhlídka na další orgie v podobě chlebíčků a jednohubek na Silvestra a Nový rok, mne nutila toužebně hledět kupředu, až tam za ty krizové dny a uprostřed kulinářského šílenství jsem se opájela vidinou, až bude zase všechno v normálu, ve špajzu bude jen zima, vejce a jabka a v lednici sádlo a hořčice. Já vím, většinou to bývá obráceně, ale kdo byl někdy nucen koupit si zimní bundu velikost zlobr - 5XL -, protože nic jiného nedopne, mě určitě pochopí. (Ten rok mám stále v živé paměti.) Zdálo se mi prostě toho bužírování příliš a celkově jsem se od vánočního obžerství distancovala. Pozor na to, co si přejeme, i když třeba jenom v koutku duše. Někdo tam nahoře nebo čertví kde, mě vzal za slovo a podal mi pomocnou ruku. Ovšem po svém.

Dva dny před Silvestrem jsem telefonala se známým, který zůstal na svátky sám a že by se rád na Silvestra stavil, tak jsem ho pozvala rovnou na oběd. Jenže další den volal znovu a prý: ,,Nezlob se, nepřijedu, chytil jsem nějakou virózu." Hovor netrval dlouho a skončil náhle: ,,Promiň, končím, budu zvracet." ,,Jasně, tak... to tě nebudu zdržovat," blekotala jsem a pokusila se znít současně soucitně ale i přiměřeně optimisticky, jak se v předvečer oslav konce jednoho roku a začátku nového sluší a odehnala neodbytnou myšlenku, že se mu přitížilo z hovoru se mnou. Uběhla hodina a mé myšlenky nabraly nový směr. Jsem snad empatická až přespříliš? Začalo to nenápadně, jen tak trošku nanicovatě, trošku šoufl, ale rychle to nabralo grády. Na Slovensku mají trefné, přesto kultivované pojmenování. Hnačka. Silvestra i Nový rok jsem strávila převážně na záchodě. Chlebíčky i cukroví přestaly být pokušením, ale že bych ze sucharů, endiaronu a hořkého čaje byla u vytržení, říct nemůžu. V tomto napínavém duchu proběhl první týden a jelikož jsem přece jenom občas musela opustit domov, berte slovo napínavé doslovně. Takový začátek roku je podle mě opravdu na po... váženou. Záhy převzal štafetu manžel. Jiří však není z těch, co tělesné nepohodlí snáší v tichosti se stoickým klidem ,,Tak ti pěkně děkuju, žes to přitáhla domů," vyčítal průběžně během dnů i nocí. Samozřejmě, nic jsem si nepřála víc, než si uhnat střevní chřipku a pak se o ni podělit. Potom nastal obrat. Překvapivě k horšímu. Ke střevním potížím se přidala rýma, kašel a veškeré ty náležitosti, co k tomu patří. V dobrém i zlém jsme si slíbili, takže ano, opět oba. Dcery se nás dvou neduživých, nevraživých mrzáků zřekly a stýkaly se s námi v tomto chorobném čase co nejméně. Nemám jim to za zlé.

Koncem třetího lednového týdne jsme se z toho konečně oba jakžtakž dostali. Také náš ohřívač na vodu se definitivně zbavil chronických potíží, které ho trápily řadu let. Nedá se však říct, že by se vyloženě uzdravil. Zemřel. Roky si občas poplakával, zmiňovala jsem to dokonce v článku Každý den je nepopsaný list, ale vodu pořád ohříval a tak jsme to brali, že je melancholického založení se sklonem k depresi, ostatně v naší domácnosti není divu a nechávali pod ním kbelík. Melancholik tedy konečně doplakal. Taky doohříval. Objednali jsme ohřívač nový. Za dva dny jsme ho měli doma, Jiří se známým vodařem ho zapojili. Všechno super, žádný melancholik, žádné poplakávání, žádný kbelík a konečně teplá voda. Jen mi přišlo zvláštní, že ta krásně horká voda teče takovým slaboulinkým pramínkem. Upozornila jsem na to manžela. ,,No Kameňákovi to taky bylo divný," souhlasil zamyšleně. Klekl ke dřezu a chvilku něčím kroutil. Teplá voda přestala téct úplně. Dala jsem na kamna hrnec s vodou, abych mohla umýt nádobí a poddala se melancholii.

V čase nemoci jsem si v jakémsi hysterickém poblouznění způsobeném zřejmě dehydratací objednala sedm metrů oboustranné žakárové závěsoviny. Já, která celý doposavadní život kupuji výhradně hotové záclony a závěsy, protože za a) neumím šít na stroji, za b) nikdy se nemůžu zorientovat v tom, co je šířka, co délka a jak tyto rozměry aplikovat na různě velké plochy. Měla jsem v úmyslu závěsem přepůlit ložnici a vytvořit tak z jedné místnoti dvě, přičemž ta půlka bez postelí bude jenom na moje věci, taková pracovnička, kde budu mít všechno pěkně pohromadě. Můj dávný sen. To bych ovšem nejdřív musela mít všechno pohromadě v hlavě. První problém nastal, když jsem si po doručení zásilky prošla svá měření a nákresy. Vida! o metr jsem se sekla. Mělo to být osm metrů, aby mi to vyšlo i na okna. No tak holt nebudu tolik zakládat, řekla jsem si. S velkou vervou jsem rozložila materiál po posteli, vzala metr a měřila a měřila a stříhala a stříhala... S metrem i s nůžkama to opravdu umím, ustřihla jsem dva kusy na milimetr přesně stejně dlouhé, jeden jako druhý.
Oba o půl metru kratší než měly být. Když jsem tyto zkusmo přiložila k již přišroubované tyči s kroužky, prožila jsem slabou mrtvici. Víte co, ta látka je kluzká jako úhoř, stříhala jsem to na zastlané posteli a nakonec můžu být ráda, že jsem přitom ještě nerozstříhala povlečení, takže kdybych zmršila jeden kus, snad bych to mohla svést na okolnosti, ale dvakrát udělat tutéž chybu? To už není přehmat, to je diagnóza. Co teď s tím? Sedm metrů rozstříhané látky k ničemu. Zbyl sice kus, který by byl tak akorát, ale já potřebovala dva a ještě tu byl ten metr do mínusu. Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že to nějak nastavím, ale otřesná, živá vidina, jak se v dalších týdnech ve volných chvílích pokouším neviditelným stehem spojit dva kusy kluzké závěsoviny, to celé krát dva, plus mé evidentní krejčovské nenadání, mě odradila. Učinila jsem další objednávku, poučená jsem vzala rovnou tři metry, abych měla rezervu.

Zlovolné síly se spikly a opanovaly náš domov, ale venku na sebe zima konečně vzala jednu ze svých hezčích podob a to, co ještě včera vypadalo jako zaprané podvlíkačky plné skvrn, o jejichž původu nechcete radši nic vědět, se najednou změnilo v plesový kostým plný peříček, briliantů, perel a hvězdného prachu. Vzala jsem psa a foťák a opustila temné síly, vychládající ohřívač, metry zrádné závěsoviny, stůl pokrytý špendlíky a špulkami nití i nevlídné stěny našeho příbytku, vsakující lhostejně nadávky na tu podělanou látku, metr, hlavu, ohřívač, život, zimu, kočky, život ... Ty krásné ojíněné stromy, zasněžené lesy, pole a louky a ten úžasný vzduch mě jako vždy přivedly na jiné myšlenky, sem tam jsem si něco vyfotila a ve šťastném rozpoložení, s dobitými baterkami a obnovenou bláhovou vírou, že každý problém, který nám ten velký šprýmař Život předkládá, má i své řešení, jsme se s Charliem oklikou vrátili zase zpět do vsi. Tři metry od našeho domu mě upoutal samotínský kopec. Oděný v bílém působil jako kulisa z pohádky. Dokonalá poslední fotka. Vytáhla jsem foťák z kapsy, probudila ho ze spánku a ... vzápětí ležel na zemi. Pes znuděný dvouminutovým stáním trhnutl vodítkem a foťák mi doslova vyrazil z ruky. A jelikož dopadl vysunutým objektivem na zledovatělou silnici, cosi mi napovídalo, že jsem dofotila, že to byla opravdu na dlouhý čas poslední fotka. Víte, vždycky ale opravdu VŽDYCKY nosím venku foťák navlečený na ruce, protože vím, co ten náš kretén dokáže. Jen tentokrát jsem ho navlečený na ruce neměla, protože to byla poslední fotka. Protože jsme už byli skoro doma. Protože jsem uvěřila, že lednovou smůlu mám vyčerpanou. Ten den jsem už na závěs ani nesáhla, popravdě jsem uvažovala, že to celé smotám, nacpu do pytle na odpad a zanesu do kontejneru pro charitu. Stěny nedaly sebeméně najevo, že na seznamu proklínaných přibylo pár dalších položek.

Teplá voda v kuchyni stále netekla, zato moje teplota s každým dalším hrncem vody ohřátým na kamnech a dalším metrákem nádobí na umytí stoupala. Těsně před výbuchem, kdy jsem cítila jak kontrolky varovně blikají, horká pára mi plní hlavu a se syčením uniká ušima a v duchu si sumírovala všechny další křivdy X let zpět, abych mohla provést velké a hlasité lednové zúčtování, si Jiří vzpomněl na jiného vodaře. Ne že bychom nebyli s tím naším spokojení, ale mně bylo trapné ho zase otravovat, je to přece jenom už starší pán. Jednou jsem ho zahlédla, když šel k nám na fušku. Koncem léta to byl pro změnu prosakující záchod. S kabelou, která odhadem váží dobře deset kil, přehozenou přes rameno, stoupal rozvážným krokem do kopce, aby u nás zase ležel a klečel na tvrdé dlažbě a pokoušel se vyřešit záhadné problémy sužující naše WC, za což si ve finále nechá vnutit pár vajíček a v hospodě zaplatit dvě piva. Vlastně už jsme byli smíření s tím, že jsme dostali vadný ohřívač a budeme muset ten neskladnej krám znovu zabalit a odeslat k přezkoušení a dá-li bůh a DZ Dražice, i k výměně. Vodař číslo dva přijel další den v půl osmé rádno, klekl k dřezu, vytáhl odkudsi sítko, které zpomalovalo tok vody a vstal. Bylo půl osmé a pět minut. Vnutila jsem mu stovku, i když nic nechtěl, z čiré radosti, že to nebylo nic vážnějšího. Jiří se tloukl do hlavy, že ho to nenapadlo (že mohl mít stovku na cigára). Jestli ono to nebude tím, že zkrátka není kutil, tak jako já nejsem švadlena. A ono to taky jde, když je dobrá vůle, vždycky to nějak jde; ostatně je to jen pár dnů, co jsem četla o ženě, která prožívala radostné vzrušení z nadcházejícího soužití s obstarožním, víceramenným lustrem. S lustrem nikoliv jako svítidlem ale partnerem. To my dva jsme alespoň podobné formy života. Ale věřte, že o zajímavé momenty v takovém soužití není nouze a je to vlastně trvalý, vrcholový trénink v improvizaci. Na druhou stranu... po těch pětadvaceti letech zbývá opravdu málo věcí, které by mě mohly výrazněji překvapit.

Blikající kontrolky pozhasínaly, horká pára kondenzovala v hojivou mlhu. S podstatně menší a chladnější hlavou jsem se vrátila ke svému projektu ZÁVĚSY, s tím, že je buď došiju, nebo se někam na půdu zavěsím sama. Během dvou dílů Mentalisty, Kriminálky Miami a zpráv o páté byla mise splněna. A jak jsem byla rozjetá, tak jsem krom závěsů ušila i ubrousek na stůl a čtyři povlaky na polštářky. Ta látka je opravdu krásná, někdy večer jen tak ležím a rozhlížím se po proměněné ložnici, kloužu očima od jednoho vzorku k druhému, natáhnu se a přejedu po nich rukou... Že mohl být závěs o čtyři, pět centimetrů kratší, to pokládám po svém půlmetrovém faux pas za detail.
,,Mně se nějak blbě spí," řekl tuhle Jiří. ,,Jestli to není těma polštářkama, jsou takový studený. " Pravda, žakárová závěsovina připomíná povrchem stanovou celtu a má tepelné vlastnosti podobné jako igelitový pytel, do sametu, plyše nebo froté má skutečně daleko, jenže když je to tak krásná látka a tolik mně jí zbylo. A připravila mě o pět let života!
,,To máš z kouření," řekla jsem mu vlídně. A v duchu jsem se ďábelsky zasmála. Na těch polštářcích budeš, hošíčku, spát, i kdyby byly tak studený, že ti je budu muset po ránu odsekávat od hlavy dlátem a majzlíkem.

V prvních třech dnech jsem i to nádobí umývala s potěšením, pak to pravda trošku zevšednělo. Ale stejně, teplá voda až do kuchyně! Žijeme v čase každodenních zázraků. Ještě by byla potřeba navrch trocha kouzel, na něco jsou dokonce i moderní zázraky krátké. Předpokládaná cena opravy foťáku dva tisíce, s tím, že může být něco poškozené i uvnitř, pak by to bylo pochopitelně víc - a že tam něco poškozené určitě bude, když se totiž něco může podělat, tak se to zaručeně podělá. - To je víc než polovina původní ceny, takže jsem na čas opravdu dofotila. Sbohem Nikone S3700, kéž tvá baterie nalezne věčný klid. Byl jsi první a zůstaneš v mém srdci.

Závěsy visí a já překvapivě ne, ohřívač nepláče ale funguje předpokládaným způsobem a všechny ty lednové patálie mě oklikou přivedly zpět na blog, i když jsem myslela, že pokud něco brzo napíšu, tak to bude nejspíš ohlédnutí za uběhnuvším rokem někdy v prosinci. Zjistila jsem totiž, stejně jako mnoho jiných, že napsané myšlenky jsou přehlednější, že si je může člověk od sebe jaksi oddálit, lépe je uchopit a pak poskládat jako vyprané prádlo. Ještě není perfektně nažehlené ani dokonale složené, ale taky už to není ta nevzhledná hromada, co ležela na začátku u pračky.
A někdy to oddálení stačí, abychom v tom všem našli zpětně jiskřičku humoru.
Jiskřičku, která se dá rozfoukat v plamínek.

Skládám písmeno k písmenku, slovo ke slovu a podobně jsako se střídají souhlásky a samohlásky, dlouhá slova s krátkými, střídají se i dobré a horší dny, příjemné a nemilé zážitky. Pokouším se rozpoznat v tom určitý vzor, pochopit zákonitosti, ale je to nejpsíš marné. Některé věci, co se zdály beznadějné, skončí lépe, než by kdokoliv čekal a věci na pohled jednoduché nás lapí do svých smyček a záhybů, ovíjí se kolem nás a jako mozkomorové vysávají radost a chuť k životu. Někdy se zdá, že je to úplně v pytli a taky je. A někdy zase ne. Mnoho si způsobíme sami, někteří více, jiní méně, ale jsou tu i nevyzpytatelné síly, jejichž působení se občas neubrání nikdo z nás. Většinou jim říkáme náhoda, smůla, souhra okolností, den blbec. Já ten vzor bohužel nevidím, nedokážu vyčíst záměr toho všeho, ale možná je tu něco, nějaká vyšší instance, která v řádcích našich dnů čte stejně snadno, jako my ve svých zápiscích. A ať už je ta nevyzpytatelná síla, která nám klade do cesty překážky, jakéhokoliv původu, nedá se jí upřít určitý smysl pro humor. Někdy je ten humor hodně černý, absurdní, někdy je to spíš jen ironie, ale ráda bych věřila, že tam, kde je náznak smíchu, byť sebemenší, mohou být i jiné dobré vlastnosti.
A v tom vidím určitou naději.



Přesto všechno neudělám stejnou chybu dvakrát. Takže jen tak pro jistotu: Od února ani dalších měsíců vcelku nic moc neočekávám a vlastně se vůbec, ale vůbec na nic netěším. Mrkající


Až včera (21.2.) jsem zjistila, jak dostat fotky z mobilu a tak přikládám dodatečně i pár ilustračních fotek.






 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Danka2 Danka2 | E-mail | 13. února 2018 v 17:08 | Reagovat

Mladá paní,krásné,čtivé,humorné a hlavně všechno dobře dopadlo.Já jsem taky takový"antitalent"na šítí,ale hlavně,že jsme zdravé. :-D Dana

2 signoraa signoraa | Web | 13. února 2018 v 18:15 | Reagovat

Krásně jsem si početla a chvílemi si připadala jako u nás doma. :-D Můj muž Jiří je kutil, ale já švadlena nejsem. I když... maminka byla dámská krejčová a já vyrostla mezi látkami, krejčovskou pannou a špendlíky. Takže šiju. I když už podstatně méně a doby, kdy jsem si šila i kabáty, jsou dávno pryč. Za což děkuji secondhandům.:-D
Střevní chřipka v období svátků, rovnajících se obžerství, byla pozitivní v tom smyslu, že to byly jediné svátky, kdy jsem nepřibrala ani deko, spíš naopak.
Bojler nám odešel den před Velikonocemi. Tady zafungovaly zákony schválnosti dokonale. Ohřívat vodu pro dvě rodiny a dvě malé děti, bylo nemyslitelné. Zachránila nás jedna firma, sice až ve Strakonicích, což není zrovna za rohem, která byla ochotná boiler prodat ještě před svátky.
A fot'ák? Dva mi rozbila vnučka. Mohla jsem si za to v podstatě sama. Poprvé, když se učila chodit, chytla se popruhu a bylo to. Podruhé, to už nejen chodila, ale i běhala, jsem venčila děti na hřišti a sedla si k jedinému stolu, který stojí na betonových dlaždicích. Ostatní jsou v trávě. Vnučka se přiběhla napít a jako na potvoru, popruh fot'áku opět plandal ve vzduchu. A bylo vymalováno.
Zvláštní paralela a podobné zážitky.:-D

3 Kitty Kitty | E-mail | Web | 13. února 2018 v 21:02 | Reagovat

Nádherně jsem si početla. Můj přítel je kutil a já nešvadlena. Ale není s touto kombinací takové napětí jako v článcích u tebe. A není pravda, že jsem si tě nedala do "oblíbených". Dala, ale jen na lištu. Není důležité, že oblíbená jsi, ale to, že jsi výborná autorka; z každé situace dokážeš vykřesat čtivý článek. Sama spoustu takových situací znám - a těžím z nich pro své články. Ty zjevně taky a jsem ráda, že už tě nikdy neztratím. Palec nahoru, Bevíčková! :-D

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. února 2018 v 22:45 | Reagovat

Když se nedaří, tedy s plnou parádou. Leden bývá zakletý i u mne, už jsem na to zvyklý, nedělám si předem velká očekávání a snažím se nějak dožít února. Kliku mám ovšem v tom, že jsem svůj pronajatý byt cíleně odzáclonil, takže se správným střihem záclonoviny nemám problém :-).

5 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 13. února 2018 v 23:02 | Reagovat

Krásně zpracováno, jako obvykle se člověk až příliš střízlivě píšící pokochá bohatým slovníkem. Já sice šít umím, ale už se mi nechce a došlo to tak daleko, že šicí stroj dám na stůl jen v nouzi nejvyšší. To je zřejmě opravdu ta dosažitelnost oblečení. Dřív jsem šila na sebe, na kluky, ba i na děvčata v dívčím klubu, který jsem vedla. Je fakt, že umím vše možné- všechno ale jen tak laicky a hlavně "drze", jak říkala moje teta o mé mamince, že se pustila do všeho a na co sáhla, to uměla. Tedy ty ženské práce většinou. Svátky jsem také jaksi promarodila,(kašel, rýma na štěstí) ale nebyla jsem sama, jak jsem vysledovala málem každý nějaké potíže měl.
Přeji  vám oběma, aby už vás nic zlého nepotkalo. Trochu ale škodolibě, protože to bys pak neměla o čem psát, viď?Umíš to tak hezky napsat, jako by ses ze všeho radovala a ne byla vzteklá. ;-)  :-D

6 VendyW VendyW | E-mail | Web | 14. února 2018 v 9:00 | Reagovat

Jak se hezky česky říká, když se to se.e, tak se to se.e! Znám to dost dobře a tak se raději dopředu na nic netěším, protože už se mi to mnohokrát nevyplatilo. Co se týče šití, tak s tím žádné problémy nemám, dcera mne navíc neustále zásobuje různými nápady a těch závěsů a záclon už jsem ušila za život neurekom. Co se týče kutilství mého muže, tak to je jiná. On je kutil, ale musí se ke všemu strááášně dostrkat. Kdysi na něj platilo když jsme seděli v hospodě a jen jsem to začala lehce probírat a ptát se, jestli třeba někdo o někom neví kdo by to a to uměl. No a za chvíli to bylo hotové! To se pak vybičoval k takovým úkonům jak nikdy. Teď už máme dva měsíce díru skrz zeď protože opravoval prasklou vodu. Díra už je dávno suchá, zeje si vesele dál a stejně vesele se zdi zelenají plísní, která na zdi začala rašit. A tam kde už plíseň zašla na sucho se malba odlupuje, tudíž vypadá jak prašivá .... nevím jak dlouho ten stav potrvá, ale vzhledem k tomu, že už do hospody dávno nechodíme, bude to běh na dlouhou trať....

7 Bevíčková Bevíčková | E-mail | Web | 14. února 2018 v 17:27 | Reagovat

[1]: Jak říkáš, Dani, hlavně že jsme zdravé. ;-)  :D

[2]: Jelikož šiju ručně, tak kabát by bvl zřejmě mým celoživotním dílem i mementem a stal by se patrně i součástí dědictví.
Naše zážitky jsou opravdu hodně podobné, to je uklidňující. :-)

[3]: Milá Kitty, na tom vůbec nezáleží, jestli mě máš v oblíbených nebo nemáš, jestli tě můj článek pobavil, tak mám radost a není co víc řešit. :-)
A děkuji za všechny milé komentáře, průběžně je čtu a postupně určitě odpovím. :D

[4]: Myslím, že mě správný střih záclonoviny taky už nějaký čas trápit nebude, že jsem své krejčovské schopnosti vyčerpala na několik let dopředu. A pak, vždycky mohu  odzáclonit. ;-)  :D

[5]: Já zas na většinu ručních prací nemám nadání vůbec a co hůř ani trpělivost, když jsem se kdysi pustila do svetru, tak strašně jsem se u toho vztekala, že mi to musela mamka dodělat. Dokázala jsem plést jen rovné pásy, hladce obratce, ještě tak střídat barvy, nic složitějšího. :-?
A nemysli si, to já se u toho taky nevztekám a ječet umím taky pořádně, ale   jak už jsem psala, když se na to pak podívám s odstupem, tak v tom vidím i to zrnko humoru a když se mi to podaří sepsat tak, aby to pobavilo i někoho jiného, je to vlastně taková bílá magie, která tomu celému ubere na hořkosti. ;-)

[6]: No, někdy je to s těma chlapíkama vážně na zabití, mě Jiří slibuje už pět let, že odtáhne na chodbw skříň od zdi, abych mohla strhnout tapetu, co je za ní a vybílit. Kdybych ji utáhla, udělala bych to sama a dobílila to tak jako zbytek chodby, zhruba 15 m čtverečních. :-? Tak přeju pevné nervy při tomu běhu na dlouhé trati. ;-)  :-)

8 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 14. února 2018 v 19:24 | Reagovat

Omlouvám se, že se směju cizímu neštěstí, ale jinak se to nedá. Krásně napsané, moc jsem se bavila a příběhy s jehlou v ruce mi něco fakt připomínají

9 Bevíčková Bevíčková | E-mail | Web | 21. února 2018 v 18:42 | Reagovat

[8]: Proto jsem o tom svém "neštěstí" napsala, abych s ním pobavila, takže není proč se omlouvat, naopak, mám radost, že se líbilo. :D

10 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 22. února 2018 v 14:06 | Reagovat

Březen už bue pohodový. :-)

11 Bevíčková Bevíčková | E-mail | Web | 22. února 2018 v 14:32 | Reagovat

[10]: Super! tak to jsem hned klidnější. :D

12 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 22. února 2018 v 14:43 | Reagovat

Nádherné čtení, Bevíčku, úžasná přirovnání, kdy se ze všedních nepříjemností stávají milé nehody. Tak snad už životní vrtochy dají zase na chvíli pokoj. Ačkoli, je-li život bez překážek, stává se nudným, nezáživným a nijakým, tudíž, každý kotrmelec, pokud nepřinese bolest či velkou ztrátu, je takovým zpestřením. Držte se, Bevíčkovci všichni!

13 Natas Natas | Web | 22. února 2018 v 20:22 | Reagovat

Cítím to stejně. Letošní rok je výzva. :-D

14 Bevíčková Bevíčková | 23. února 2018 v 12:35 | Reagovat

[12]: Lení, máš pravdu, jak je dlouho klid, začínám se nudit, myslím, že zas objednám nějakou závěsovinu. :-?  :-D

[13]: Tak ať to odsejpá a hlavně ať se daří. ;-)

15 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 23. února 2018 v 13:50 | Reagovat

[14]: Je čas udělat polštářkům slušivé oblečky :-D

16 Vendy Vendy | Web | 23. února 2018 v 19:41 | Reagovat

Na nešvadlenu jsi ušila velmi hezké závěsy(ještě k tomu naposlouchala Mentalistu a Kriminálku Miami), taky hezké ubrousky i povlaky. To nešťastné stříhání asi patří  k záhadám života a nechutným šprýmům pana Murphyho! A že je život opravdová houpačka, se u tebe přesvědčuju s každou větou.
Foťáku je mi fakt líto, škoda ho, protože tuším nevydržel víc než rok. Ale co nadělat, lepší rozbitý foťák než zlomená ruka. Určitě bude nový a nové fotečky! A zvířena sice určitě dostala vyhubováno, ale dlouho se na ty naše bestijky milované zlobit nemůžeme.
Teplou vodu tekoucí z kohoutu či ze sprchy oceňuji dnes i denně též. Neb pamtuji ještě časy, kdy jsme na každé nádobí ohřívali vodu do kastrolu, spoustu nanošených kyblů do barelu a ohřev pod kotlem... nene. Zlaté otočení kohoutem a taky odtok, který funguje.
Instalatér, který umí, není drahý a není líný kvůli drobnosti, je k nezaplacení. :-)

17 beallara beallara | Web | 24. února 2018 v 9:12 | Reagovat

Byla by nesmírná škoda, psát jen jednou za rok, když se u tebe člověk skvěle nejen pobaví, přiučí a potěší, že nejen on žije řádnou estrádu, navíc tvůj blog mi chyběl.
Upřímně jsi mi připomněla skutečnost, že chladivé povlečení, potažmo polštářek není v zimě to pravé medové, chudák pan manžel :-D  :-D

18 Bevíčková Bevíčková | 28. února 2018 v 15:04 | Reagovat

[15]: :-D  :-D

[16]: Vydržel dva roky a taky mě to moc mrzí, měla jsem ho fakt ráda. Co nadělám. :-| Jak říkáš, může být i hůř. A na Charlieho se ani tak nezlobím, spíš na sebe, měla jsem s tím počítat, však ho dobře znám. Jenže to je teď už stejně jedno. :-?  :-)

[17]: Vlastně jsem si ani neuvědomovala, jak moc mi blog a to všechno kolem chybí, on to ani tak není návrat, spíš jsem blog znovu objevila. :-)
A já na těch polštářcích spím úplně fajnově, přece jen nespíme na sněhu ve spacáku, to by snad bylo studeného příliš, ale takhle nevím... ;-)  :-D

19 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 2. března 2018 v 10:37 | Reagovat

[11]:
No, máme druhého. Jak se cítíš?

20 Bevíčková Bevíčková | E-mail | Web | 2. března 2018 v 16:01 | Reagovat

[19]: No právě, máme teprve druhého, abych to nezakřikla. :-? :D

21 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 8. března 2018 v 20:03 | Reagovat

Skvěle napsáno. A co dodat? Napadá mě jediné. I takový je občas život. Tak hodně zdaru při dalším tvoření!

22 padesatka padesatka | E-mail | Web | 15. května 2018 v 11:46 | Reagovat

Ó...jak krásně se čte o cizích neštěstích tak hezky vyprávěných... :-)

23 Bev Bev | E-mail | Web | 15. května 2018 v 13:00 | Reagovat

[21]:[22]: Děkuji, jsem ráda, že se líbilo. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.