Od Vánoc do Vánoc

6. prosince 2017 v 17:22 | bev |  Stalo se
Rok 2017 se zvolna blíží ke konci, aby byl vystřídán rokem novým, čerstvým jako salát ze zahrádky, jako domácí pečivo. Doufejme, že jako povedené pečivo, protože i kdyby byl domácí chleba sebečerstvější, pokud mu něco chybí, je nedopečený nebo sražený jeho domáckost a čerstvost jsou zcela nepodstatné. Ze starého roku nám zbývá už jen malý dílek, jen takový skrojek a bude tu bochník nový, vzbuzující naděje, očekávání i obavy. Užijem si ho ještě za těch 365 dnů dost a dost a tak ho prozatím nechám být, ať si čeká tam někde za oponou a raději Vám povím něco málo o roce stále ještě letošním, o roce 2017.


Nebyl to rok úplně marný, ale řeknu Vám popravdě, že nepatří ani k těm úplně nejchutnějším bochníkům. V galerii paměti těžko kdy dostane visačku můj nejoblíbenější. Jedno velké plus, které ve spojení s rokem 2017 přesto vidím, je, že utekl velice rychle. Sedím si takhle u notebooku a najednou je z ledna březen. Skloním se pro pár papírů, co se rozlétly po podlaze a v kalendáři je první letní týden. Jen se tak zasním nad hrncem guláše a když se otočím od kamen k oknu, je jabloň skoro holá, podzimním vzduchem poletují barevné listy a nad Paseckou a Samotínem se houfují mračna plná sněhu.

Rok 2017 nám začal ve znamení rozchodů. Někdy dva zkrátka zjistí, že spolu být nemůžou a tak musí od sebe, chápu to a může se to stát po dvou měsících nebo po pětadvaceti letech. Poněkud problematické je, když to zjistí jen jeden a nejdřív si potají sbalí věci a odstěhuje si je a pak teprve to své už ne tak drahé polovičce oznámí. Sms pro jistotu. Po čtvrt století manželství mi to přijde velmi zbabělé, nízké a celkově na zabití. Toho pisatele. Na druhou stranu stalo-li by se něco takového mně, nejspíš bych si řekla, že pokud dotyčnému nestojím po těch společných letech za nic lepšího, je jedině dobře, že je pryč. Jenže nestalo a tak těžko říct, jak bych reagovala.

Únor a březen jsme nějak přečkali, nemám z nich ani extra dobrý ani extra špatný pocit, zkrátka průměrně otravné měsíce jak už většinou únory a březny bývají.

Velikonoce připadly na 17.dubna. Jediné co mi z nich utkvělo v paměti je, že jsem dělala chlebíčky z pěti vek namísto ze čtyř jako roky předešlé. Ano, moji drazí "ohromně oceňují", že mají doma svého wellness poradce. Především to, že na ně víc zbývá. Gastronomická božstva mého manžela nadále nesou přes věškerou osvětu i názorný příklad jména Bůček a Řízek případně Jelito a Tlačenka a zatímco si po ránu cucám na barové židli u linky svůj nízkokalorický koktejl, překonává Jiří s vypětím sil u stolu, s pomocí lžíce, nože a vidličky své osobní rekordy.
Po Velikonocích přišla nečekaná sněhová nadílka a náledí v zatáčce u Tří Studní se stalo osudným naší letité Felicii. Jiří vyvázl bez poškození, ale Felda si ošklivě pochroumala čumák. Během měsíce ji vystřídal fešácký Fordík. Má jedinou vadu. Když jsme vybírali další rodinný vůz, měly jsme s holkama dva základní požadavky, přes které nejede vlak: musí mít přehrávač na CD a prostor nad kufrem pro psa. Fordík má přehravač - vlastně měl, v současné době je na tom s přehráváním podobně jako teflonová pánev, tedy blbě, Jiří s kámošem se vrtali v autě a jen tak náhodou, jako vedlejší produkt, se jim podařilo přehrávač zablokovat. Ano, je to zajímavé, taky jsem nevěděla, že je něco takového možné, ale je. Ať žijí technické vymoženosti. Nicméně v době koupě přehrávač měl, ale neměl takové to plato - jak jsem zjistila, že se to jmenuje - nad kufrem, na kterém byl zvyklý cestovat Charlie. No, dneska už nemáme ani ten přehrávač a pes nejradši sedá někomu z nás na klíně, nejradši by k řidiči, možná by si to taky rád prubnul. Hůř než já by asi těžko řídil. Kompromis je tedy stále mé druhé jméno.

V květnu se nám pěkně rozrostl chov králíků. Jiří se osvědčil jako zdatný chovatel, s jednou věcí však při svém těšení se na králičí pečínku nepočítal. S prohnaností a záludností těch chlupatých koulí s něžnýma očima. Začne to hned jak se narodí. Chcete se na ně podívat, ale nejdřív uvidíte jen načechranou kupku chlupů, najednou z ní vykoukne maličká růžová nožka a vzápětí zmizí, pak se objeví hlava, ty nebezpečné oči jsou zatím zavřené, ale i tak to stačí. Ani nevíte jestli je ten růžovošedý tvoreček roztomilý, ošklivý nebo dojemný a než se stačíte rozhodnout, už vás má skoro na lopatkách. Pak nakouknete za pár dnů a protože je zrovna teplo, mamka ty malé ošklivečky odkryla a tak uvidíte podivuhodnou skládačku hlav, tělíček a nožek, všechno se to chvilku mele, pak konečně najdou tu správnou polohu, ten největší si položí hlavu bráchovi na záda, ten co je celá máma leží úplně navrchu a všechno to pokojně spí a vy víte, že kdybyste je vzali do ruky - na to pozor, to se nesmí! - ale kdyby, tak by vám to leželo na dlani měkké, teplé, heboučké a nesmírně zranitelné. Pak přijdete za pár dnů, ty nebezpečné oči už nejsou tak úplně zavřené a za dalších pár dnů jsou dokořán a chtějí vidět úplně všechno a ještě mnohem víc. V tom spočívá ta jejich zrádnost a záludnost. K dnešnímu dni máme asi dvacet králíků. Ti malí na fotce, kterou níže uvidíte, už jsou mezitím velcí a jejich mamka má další malé záludníky s nebezpečnýma očima. Neplánovaně.
To bylo takhle. Holky, když počasí dovolilo, celý chov pravidelně vyvážely na kárce do zahrady, aby jim dopřály nové podněty a králíci se nenudili. Minimálně dva se rozhodně nenudili. Přes pečlivé třídění jako na záchodcích - dámy vlevo, páni vpravo - se těm dvěma nakonec podařilo najít společnou chvilku. Asi před deseti týdny Jiří najednou vpadl do kuchyně, kde jsem poklidně seděla u notebooku. Dvěma kroky překonal půl kuchyně a ne že by vyloženě křičel, ještě ne, ale mluvil hodně důrazně. "Matko, víš co se stalo?" zahučel. Zpozorněla jsem, protože matka jsem, jen když je opravdu zle. Vzhlédla jsem v očekávání živelné katastrofy, zhroucené střechy, bortícího se domu, kolabujícího otce, invaze z vesmíru...
"Byl jsem u králíků.", pokračoval zádušním hlasem, za který by se nemusel stydět ani Josef Kemr, "dávám jim seno a jářku... co je to za piškot?" V té chvíli jsem se ztratila. Piškot mě zaskočil. "Běž se tam podívat!" burácel Jiří dále. "Ta černá samice má snad patnáct mladých," klesl vyčerpaně na židli a mně v oslnivém záblesku došlo, jak přišel k piškotu. Pískot, chtěl říct, jenže už bylo pozdě, mistrovsky zrežírovaný, načasovaný a citlivě sehraný dramatický výstup byl pro jediné slovo ztracen. Už dlouho jsem se tak nenasmála. Věta Jářku, co je to za piškot, byla v posledních týdnech použita nesčíslněkrát a bude uložena k ostatnímu rodinnému stříbru. A těch králíků nakonec stejně nebylo patnáct. Jen deset. Všechny je ještě pořád máme. Smějící se

V čase na rozhraní mezi jarem a létem holčičky maturovaly. Fotka, na které jsou v nových šatech, extra koupených pro tuto příležitost, je ale na přání holek pořízená den předem, před rozhodujícími ústními zkouškami. Ujistily mě, že v den závěrečných zkoušek přijedou ubrečené, protože je v žádném případě neudělají a tak prý ať si je vyfotím radši hned. Odmaturovaly obě. Madlenka jako jediná ze třídy s vyznamenáním a Aničce uteklo jen o malý kousek. V červnu jsem také navštívila Mikulov. Více méně pracovně, ale na procházku zámeckou zahradou čas zbyl.

A pak přišly prázdniny. Tak jako se leden nesl ve znamení rozchodů, červenec se stal časem návratů, alespoň jednoho. Napadají vás slova jako happy and a zmoudření? Nejsem si úplně jistá, jestli je v tomto případě návrat posunem k lepšímu. Pisatel sms, který ve své rozchodové zprávičce vyjádřil mimo jiné naději, že ho bývalá jednoho dne pochopí, se skutečně vrátil zpět. S těhotnou milenkou se nastěhoval do baráku naproti manželce, který původně stavěli pro dceru. Taky jste se zhrozili? Já tedy ano. Život píše romány a my jsme jen vyjevení diváci a amatérští napodobovači velkého Mistra. A naše kámoška? Po půl roce slz a těžkého smiřování se zradou, jim pomohla sestavit fungl novou ložnici, protože milenka měla rizikové těhotenství a nesměla se namáhat a vařila jim, než si zařídili v novém domečku fungl novou kuchyň. Někdo žije v manželství, někdo v komunitě. Naděje vyjádřená v sms byla naplněna, zřejmě skutečně pochopila. Já ne.
Ale i když tím bylo celé léto tak jaksi poznamenané, stejně se jezdilo na výlety a k rybníku. Pekli jsme buřty a grilovali. Chodili na houby a že jich letos bylo! Navštěvovali jsme známé a rodinu a oni zase nás, poprvé jsme se osobně seznámili se Zivou, zatím nejmladším členem naší rodiny. Madlenka se Zivou žijí až v Berlíně a tak zatím byla na takové dlouhé cestování moc malá. Mluví sice jenom německy, ale domluvila se jako nic. "Komm," řekla holkám, když chtěla krmit králíky, hladit kočky, houpat se, pouštět kočár z kopce a pro názornost ještě ukázala ručičkou. Většinou, když chceme někoho přivolat, uděláme takové to gesto ukázováčkem, párkrát ho ohneme a říkáme tím: pojď ke mně. Ziva nepoužívá jeden prstík ale celou ruku. Druhý koho znám, že to takhle dělá, je Jean-Claude Van Damme v kung-fu filmech, většinou na svého soka těsně předtím než se rozjede pořádná mela.

Léto skončilo ze dne na den, letos se nekonalo žádné babí prodloužení. Přišlo 1.září a byl podzim. A jestli předchozí měsíce ubíhaly jako ve zrychleném filmu, podzim doslova prolétl kolem. Před třemi týdny jsem vytahala jiřny ze země - ano, letos jsem opět nějak nestíhala - a jen co jsem je nanosila do sklepa, byla zima a začaly přípravy na Vánoce. V prodlouženém víknedu od 17. do 19. listopadu jsem absolvovala ještě jedno velké firemní školení, tentokrát v Polsku v Zakopaném. Ti obchodně zdatní a výkonní jezdí do Madridu a Los Angeles, no a my méně aktivní jsme se zakopali v Zakopaném.Mrkající Ale víte co, nebylo to špatné, aspoň jsem si uvědomila, jak moc jsem ráda doma.

Před rokem jsem se pustila do něčeho úplně nového. Myslela jsem, že je to z důvodu abych se našla, abych se vrátila sama k sobě, abych zjistila kdo jsem a kým mohu být. Rok je pryč a s politováním musím říct, že si nejsem o nic jistější kdo jsem. Spíš kým nejsem. A ani jsem se nenašla. Není možné najít něco, co jsme nikdy neztratili. Některé návraty by byly jenom krokem zpět. Dokonce si ani nejsem jistá, jestli je nutné nějaké definitivní poznání a hlavně jestli je vůbec možné. Všechno se pořád mění, všechno jde kupředu, celý život jsme na cestě, celý život se učíme. Někdy přijdou nevlídné časy a ne zrovna líbivé role, nelaskavá slova a postranní myšlenky neoplývající odvahou ani velkorysostí. Ale to snad neznamená, že by se člověk musel úplně od základu předělat - ostatně... jako by to bylo možné. Třeba stačí vybrat si pro sebe to nejlepší, co obohatí, co posune dál a to přidat k základu, stejně jako se postupně vylepšuje dům, nebo dochucuje pokrm. Je-li základ dobrý, vylepšení je možné. A pokud není? Pak je stejně všechno marné.

Na dědině už svítí vánoční strom, letos poprvé barevně, vchodové dveře ozdobil věnec, dnes sundám ze skříně krabici s papírovým Betlémem a Madlenka ho dá dohromady, ve špajzu mám asi dvanáct kostek hery a šest kil hladké mouky, už je to zkrátka zase tady. Když jsem si před rokem založila facebook, rozmazlená vytuněným stylem svých blogových přátel jsem kolikrát při čtení těch výkřků do tmy, složených ze sedmi slov bez háčků, čárek, velkých písmen zato se dvěma překlepy a jednou hrubkou cítila doslova fyzickou bolest a strávila jsem několik měsíců v úžasu nad tím, o čem všem lidé pokládají za nutné informovat své okolí. Na první adventní neděli jsem zas jednou otevřela facebook. Dnes se nám narodil syn, je to naše adventní štístko... stálo tam a na fotkách šťastný taťka se svou novou štastnou mamkou a maličký klučina.
S našimi přáteli jsme si byli vzájemně na svatbě, své psy jsme pojmenovali Šimon a Matouš, oni měli Matouše, my Šimona, jednou jsme ve čtyřech vypili sud piva a nebylo to zrovna štěňátko, taky jsem se pohádali, rok jsme spolu nemluvili a pak se zase usmířili, navštěvovali se, svěřovali, smáli jsme se a bylo nám společně dobře.
Tohle více než pětadvacetileté přátelství je nenávratně pryč. Alespoň v této podobě. Je čas říct sbohem! A jestli místo něj přijde něco nového? Nějaká rozšířená verze, abych tak řekla. To nevím, Nevím, jestli je něco takového vůbec možné. I když... stávají se i divnější věci.
Pod šťastné fotky známé tváře s cizí ženou a jejich synem jsem připsala: Gratulujeme. Pavla a Jirka.
A přes veškerou pitomost jsem vzala na milost i ten praštěnej facebook.
Nebýt jeho třeba by to bylo vysloveno později, ale třeba taky vůbec.
A když už dál nic nebude?
Pak to tak mělo být a bude něco jiného.

Chcete vědět, jak to mám s novým rokem?
Nemůžu se ho dočkat.
Každý den je výzva a co teprve takový úplně nový, nenakrojený rok.

Vám všem, kdo jste dočetli až sem, přeji krásný adventní čas, starého roku nám zbývá jen malý kousek, tak ať nám chutná co nejlépe. Usmívající se


A je čas na pár fotek.

Na Madlenčině fotce je za Mínou maličko vidět loňský stromek a tak mě při pohledu na Mínin kukuč napadl jediný vhodný název pro tuto fotku - Čekání na Ježíška.

Felda a Fordík

Pálení čarodějnice spojené s vypouštěním lampionů. V lampionech zvolna stoupajících tmou je cosi magického.


Záludníci

V misce

Naše maturantky

Mikulov/Svatý kopeček

Mikulovský zámek

Pernštejn



Tatínek, sestra Vlasta, neteř Magdalena (ano, máme v rodině dvě Madlenky, mně se to jméno moc líbilo a tak jsem dceru pojmenovala stejně) a Ziva ♥




Na zámku v Litomyšli


Dáreček

Opékání buřtů u rodičů

Jirkovy sestry a neteř

Jak takhle začnou hromadně posedávat na drátech, je to... víte kde.

Ani Šena nechce věřit, že už je po létě.

Charlie jako mysliveček

Výběr těch nejkrásnějších z asi 500 jim podobných.

Ale i podzim má své kouzlo, aspoň teda někdy.


Ani se neptejte Smějící se

Zakopané Polsko/moje ubytování v penzionku Goscinne Dawidek

Před hotelem Nosalowy Dwor

A je tu zase zima

Výprava na smrkové větvičky na věnec

Z okna ložnice - ten pohled se nikdy neomrzí, pokaždé je jiný.Mrkající

A další Vánoce jsou za dveřmi.



Zdraví Bevíčková Usmívající se
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 6. prosince 2017 v 22:03 | Reagovat

Milá Bev, krásné bilancování. Jako bych to psala já. Něco je stejné (králíčci), víc je toho jiného, ale životní názor vidím hodně podobný. Asi tě taky baví svět, to je vidět. Přeju ti výborný konec roku a do dalšího (už předbíhám) přeju zase tak dobrou bilanci jako jsi udělala teď. Už pečeš? ;-)

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 6. prosince 2017 v 23:04 | Reagovat

Krásně jsem si početla. Vzala jsi to z jedné vody načisto. Ještě doplnila zajímavými- milými fotkami. Opravdu se doma nenudíte, ať vám to všem vydrží. Přátelství ztraceného je škoda, ale to je život. Přeji samé dobré zážitky i v tom očekávaném roce. :-)

3 Danka2 Danka2 | E-mail | 7. prosince 2017 v 7:45 | Reagovat

Krásně jsem si užila ráno.Děkuji a hodně štěstíčka a zdravíčka celé rodině.Dana :-D

4 VendyW VendyW | E-mail | Web | 7. prosince 2017 v 10:20 | Reagovat

Prostě život píše scénáře, a natolik absurdní, že zfilmovat to, vypadao by to jako naprosté nesmysly. králíky jsme měli ze začátku našeho nadšeného hospodaření, já se rovnou obrnila ale stejně jak nadšeně jsme začali tak rychle a nadšeně jsme skončili. Já si v posledních měsících připadám jak Alenka v říši divů vzhledem k tomu, co mi manžel nepoví a já se to pak dozvídám z dopisů s nařízeou exekucí. poslední hřebíček zatím zatloukl dneska, když mne vezl po zaspání(mého z únavy )a jeho, když si místo na třetí jak jsem mu neustále zdůrazňovala, nařídíl budík na čtvrtou, a prostřed města nám ve čtyři hodiny ráno došla nafta. A benzínka na jednom nebo druhém konci města. Takže jsem o ten můj vytěšený zájezd do vánočního Lince s následnou plavbou Křišťálovou lodí po Dunaji přišla. A to je navíc venku tak nádherně!!! :-?  :-!

5 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 7. prosince 2017 v 16:22 | Reagovat

Bevíčková, děkuji za nádherné dojímání... Tečou mi slzy - tak krásně dojemné to je... Buďte hlavně všichni zdraví a silní, veselí a spokojení, buďte šťastní.

Máš naprostou pravdu, někdy život přináší do života kapitoly, které jsou těžko nejen pochopitelné, ale rovněž stravitelné... Ale nezbývá nám, než je dočíst a možná časem pochopit, co nám měly říct...

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 7. prosince 2017 v 19:43 | Reagovat

Moc pěkné shrnutí celého roku. Ty zmíněné odchody a návraty a vše kolem - to je opravdu specifické. Kdyby se to týkalo mne, nejspíš bych novému páru nevařil, byť si o sobě myslím, že dokážu leccos pochopit. Člověk by ale čekal jaksi otevřenější jednání a méně zbabělosti. No a říkám si, jestli kromě piškotu neexistuje i série hororů Vřiškot :-). Tak ti přeju, ať je ten příští rok určitě lepší a pokud možno bezodchodový, stejně jako ti přeju, abys našla, co hledáš, pokud je něco najít opravdu třeba.

7 Bevíčková Bevíčková | E-mail | Web | 19. prosince 2017 v 14:30 | Reagovat

[1]: Milá Kitty, ano, máš pravdu, nakonec většinou zjistím, že mě baví úplně všechno, takže asi je to tím, že mě opravdu baví život. Mám sice dny, kdy bych se radši neviděla a ani nikoho jiného popravdě, ale asi bych byla nenormálnější kdybych takové dny neměla. A ano, mezitím už mám napečeno. ;-)  :D

[2]: Máš pravdu Růženko, každého přátelství je škoda, taky je mi to líto, ale co je pryč je pryč a nemá smysl se tím trípit. Nakonec, když to dokážou přímí účastníci této tragikomedie nebo snad frašky, proč ne my, coby pozorovatelé zvenčí. :-)

[3]: To jsem moc ráda, Danko. Totéž i Tobě. :-)

[4]: Trošku jsi mě vylekala s tou nařízenou exekucí, to nezní moc dobře. ??? A noční zážitek, to je teda taky na dvě věci, určitě se to neobešlo bez důrazného mluvení na obou stranách, co? Soudím teda podle sebe a manžela a vím, že u nás by padlo v podobné situaci hodně zajímavých výrazů. ;-)  :D

[5]: Leničko, něco je fakt nestravitelné, skoro neslučitelné s mým chápáním světa. Ať se to pokouším jakkoliv zpracovat a porovnat v mysli, vždycky odněkud kus vyleze a pak se to zas obejví celé, ve vší své ošklivosti. Nejsem a nechci být moralista, mám mnoho chyb, o kterých vím a zraučeně pěknou řádku těch, co si ani neuvědomuju, ale zbabělost a nestoudnost k nim nepatří.

[6]: Právě!! že je v tom tolik zbabělosti, sobeckosti, pokrytectví, to se mi těžko překusuje, i když myslím, že taky dokážu hodně pochopit a odpustit, a že to byli po celou tu dobu naši nejlepší přátelé a vlastně rodina v jednom, řeč je o  manželově sestře a jejím muži, tím je to celé ještě složitější. A říkám si, změnil se tolik? nebo jsme se změnili v tom půl roce, co byl pryč bez jediného pokusu nás kontaktovat a nebo to tam bylo vždycky a my to přehlíželi, protože to byl tak šarmantní a vtipný chlapík? Asi od každého kousek.
Vřískot nás teprve čeká, to až kdyby se podobným způsobem u nás dařilo třeba tarantulím, to bych se asi tolik nesmála. :D

Moc Vám všem děkuji za Vaši stálou přízeň, milá slova a krásná přání a přeju Vám totéž a všeho dobrého ještě jednou tolik. :-)  :D

8 Meduňka Meduňka | Web | 27. prosince 2017 v 8:24 | Reagovat

Bev je tady! zajásala jsem. Tu a tam jsem k tobě nakukovala, vrátí se k psaní? říkala si... a jak teď na blogu probíhá povídková soutěž, napadlo mě, bev, ta by to napsala parádně... A šla jsem nakouknout... :-)
Krásné shrnutí jednoho roku, tak přeju, aby ti ten příští přinesl jen samé radosti :-)

9 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 17. ledna 2018 v 14:14 | Reagovat

No konečně! Už se mi po Tvém krásném psaní stýskalo. Přeji Ti hodně zdraví a inspirace do nového roku a těším se na další články. :-)

10 Bevíčková Bevíčková | E-mail | Web | 23. ledna 2018 v 15:13 | Reagovat

[8]:[9]: I mně se už stýskalo, děkuji za milá slova. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.