Drákula a pásovci

1. listopadu 2016 v 20:49 | bev |  Občasník
Lístky na muzikál Drákula do karlínského divadla jsme měli my čtyři - manžel, dcery a já - koupené už od jara. Dlouho se o našem plánovaném výletu mluvilo jako o něčem ve vzdálené budoucnosti, co jednou podnikneme, jenomže jsme tak nějak proklopýtali jarem, léto doslova propádilo kolem a přiloudal se podzim a začal rozhazovat jako marnotratný syn plnými hrstmi zlato. Najednou zbýval do našeho výjezdu do hlavního města pouhý měsíc. Přibližně v době, kdy jsem začala zlehka přemýšlet, v čem vlastně do toho divadla půjdeme, si začal manžel stěžovat, že ho bolí vlasy a za očima. Vysvětlila jsem mu, že je to přímý následek postávání s cigárem před dokořán otevřeným koupelnovým oknem a to zvláště v pozdních večerních hodinách, kdy předpokládá, že už do koupelny nikdo nepůjde a doporučila mu nahřívat si dutiny nad hrncem s vařenými bramborami. V duchu jsem zařadila bolest vlasů k smrtelně nebezpečným chorobám jako pálení v nose, ofouknutí a rýmička. Jako bleskový diagnostik jsem se skutečně neosvědčila.


Uběhl další týden. V neděli brzy ráno jsem se obrátila na manžela a zjistila, že ležím vedle nějakého výtržníka, který právě prošel ošklivou hospodskou rvačkou, ve které mu štěstěna nebyla zrovna nakloněna. Jedno oko měl nateklé a zavřené a čelo boulovaté a červené. Vypadal příšerně, což jsem mu neprodleně sdělila. Když mě o něco později zavolal do koupelny s žádostí o konzultaci a v plném světle jsem znovu obhlédla jeho obličej, v náhlém prozření jsem vykřikla:,,Ty vole, ty máš pásovej opar!" A to stejně přesvědčivě, jako jsem tvrdila, že má zachlazenou hlavu. Avšak s jedním drobným rozdílem, napodruhé jsem se trefila.

Nedělní dopoledne se vleklo v duchu opatrného laškování s představou, že pojedeme na pohotovost a opakovných návratů na internet, kde jsem vyhledávala sugestivní články o příušnicích - mezitím mu totiž natekly a rozbolely se i uzliny na krku - zápalu mozkových blan a logicky i o pásovém oparu. Jenže! ,,Co když mě tam nechají?" strachoval se můj neohrožený hrdina.
Ve tři odpoledne zčásti vlivem mého hlasitého deklamování obzvlášť napínavých kapitol z domácího lékaře, Jiří náhle povolil a rozhodl, že přece jenom pojedeme. Tento náhlý obrat v chování, stejně jako jeho přinejmenším změněný vzhled mnou natolik otřásly, že jsem se pro změnu rozklepala já. Nalodili jsme se celá rodina včetně psa do vozu a vyrazili k Novému Městu. V poslední době jsem moc často neřídila, takže naše cesta byla skutečně napínavá a ty, kteří o jízdě autem tvrdí to samé jako o jízdě na kole, totiž ono chlácholivé: To se nezapomíná, mohu ujistit, že ano, zapomíná a plynulé jízdě nijak neprospívají ani opakované výkřiky ze sedadla spolujezdce: ,,Zastav! budu blejt." Nakonec jsem nás všechny dovezla v pořádku až na parkoviště před nemocnicí, to ano, ale ještě po čtrnácti dnech mi bylo vyčítáno: ,,Tys to auto teda rozesrala!" a když jsme na parkovišti vystoupili, Anna na mě se zájmem pohlédla a povídá: ,,Mami, ty seš úplně bílá, není ti špatně? " Na což Madla chmurně reagovala: ,,Mně je taky blbě, až nás na pohotovosti uvidí, tak nás tady nechaj všechny." Všechny tři jsme se tomu s chutí zasmály. Manžel mlčel a potácel se směrem k nemocnici.

Po vstupu do čekárny pohotovosti jsem usoudila, že v kraji propukla epidemie a nebo je to nejnovější kratochvíle novoměstských občanů, jít si v neděli sednout na pohotovost. Téměř všechna místa byla obsazena. Někteří působili dojmem, že už jsou tam hodně dlouho, měli před sebou rozložené knihy, svačiny, kelímky od kávy a poloprázdné plastovky s vodou. Náš vstup nezůstal bez povšimnutí - a to jsme prosím psa nechali v autě. Manžel v černé bundě, černé kšiltovce naražené do očí, se zavřeným okem vzbudil v čekajících nemocných zájem, který ještě umocnilo, když přistoupil k prosklené kukani a sestře zvědavě si ho prohlížející oznámil: ,, Ležet tady v žádném případě nebudu!" Zřejmě takový přístup není až tak neobvyklý, sestra se vesele zasmála, tak nějak soucitně pohlédla na mě a pak ho ujistila.,,To se uvidí, až co řekne pan doktor. Posaďte se do čekárny." Pokud nás do této doby ještě někteří v čekárně nezaregistrovali, od této chvíle o nás věděli všichni. Náš výstup se ukázal jako vítané vytržení z nudy. Manžel se rozhodně postavil do prosklených vchodových dveří reagujících na pohyb, tyto úplně svým manévrem vyvedl z míry, takže opakovaně naznačovaly, že by se rády dovřely, ale netroufly si a hlasitým šepotem mě ujistil, že dovnitř nepůjde a chce jet domů. Jeho vzhled i chování celkově působilo dojmem, že jsme ho odchytly někde v divočině a na pohotovost dovlekly násilím.

Tou dobou už mrtvičnatě rudá namísto chorobně bílé, jsem ho přemlouvala, aby si přece jenom na chvilku sednul, že počkáme a uvidíme, jak rychle to půjde a různými sliby a polopravdami jsem se ho snažila uchlácholit, což se nakonec povedlo. Dosedli jsme do sedaček, manžel si položil hlavu do dlaní a nebýt toho, že v pravidelných intervalech poměrně hlasitě šeptal, že už to nevydrží a ať jedeme domů, už by na nás ostatní ani moc nekoukali. Přestože se to zdálo nemožné, během asi půl hodiny se čekárna vyprázdnila. Madlenka šla po chvilce zkontrolovat do auta psa, Anička zůstala se svými vyšinutými rodiči. Když už před námi byli jen tři lidé, manžel ztratil nervy. ,,Chci, aby tam se mnou šla máma," oznámil do ticha čekárny. Jeho slova byla poslední kapkou v hysterickém poháru a s dcerou jsme se nekontrolovaně rozesmály. Zbývající hlavy se znovu otočily naším směrem. Nakonec šel ale přece jenom k lékaři sám a celkem ochotně. Bohužel když znovu vyšel, opustil nás - aspoň na chvilku - humor. Pásový opar v obličeji a na oku je pěkné svinstvo a jelikož na infekčním v Novém Městě nebylo žádné volné místo, poslal ho doktor na oční oddělení do Jihlavy, okamžitě a s potěšující vyhlídkou, že tam možná i zůstane.

Do Jihlavy jsem už neřídila. Poprosili jsme o odvoz švagra, který ochotně souhlasil a tak jsme kolem páté vyrazili v naší obvyklé víkendové sestavě - my dva, manželova sestra a švagr - jenže tentokrát jsme místo na pivo nebo na výlet zamířili do špitálu. Petr se osvědčil jako pohotový řidič, manželovy výhružky, kterými mě častoval cestou do Města, došly naplnění. Cestou do Jihlavy zvracel celkem třikrát. Po druhém zastavení pod okny jakéhosi baráčku a chvilce napětí, jestli na nás někdo vyběhne, ať si to taky uklidíme, jsem se zahleděla na manžela, který seděl zhrouceně v sedadle. Zoufale jsem přemýšlela, čím bych ho potěšila a pak jsem si toho všimla. ,,No vidíš, jak ses vyblil, tak se ti i oko otevřelo," řekla jsem mu laskavě a pohladila ho po ledové ruce. Jiří nereagoval, my tři zdraví jsme ještě chvilku pietně mlčeli a pak jsme se rozchechtali, někdy prostě nic jiného než smích nezbývá. V jihlavské nemocnici jsme pak po nepatrném bloudění našli oční oddělení a nakonec se ukázalo, že má oko v pořádku a může jet domů s tím, že si v pondělí znovu dojde na infekční ve Městě.

Doma opět přišel ke slovu internet. Nikdy by mě nenapadlo, že přístup k informacím může být tak zkázonosný. Pro změnu k notebooku usedly dcery a záhy přišly se sérií zajímavých informací, z nichž zcela zásadní pro ně bylo, že neštovice a pásový opar jsou stejného původu a ti, kdo neměli neštovice, mohou se jimi od držitele pásového oparu nakazit. Neměla je ani jedna a tak to braly poněkud osobně. ,,Já zas od něj můžu chytit ten opar," uklidnila jsem dcery, načež jedna z nich zavrčela. ,,Paráda, my budem mít neštovice a vy pásový opary, to jsme úplná rodinka pásovců." V odpověď jsem zařvala: ,,Už o tom nemluvte! " protože jsem začala cítit pnutí v hlavě, které by mohlo v konečném důsledku vést k opětovnému návratu do Jihlavy, pro změnu na uzavřené oddělení psychiatrické léčebny.

Od té doby uběhly tři týdny. Přes přísné embargo, které jsem na pásový opar a neštovice uvalila, jsou tyto choroby každodenním tématem našich hovorů. Na kredenci se nám hromadí krabičky léků a mastí a manžel tráví dny slastným pročítáním příbalových letáků. V uplynulých pěti letech toho nepřečetl tolik, co v posledních třech týdnech. Zná přesné složení tablet i mastí, indikaci, kontraindikaci, nežádoucí účinky, u kterých prodlévá obzvlášť rád a výrazy nevolnost, mokvání, svědění, krusta, puchýře, snížená imunita a jaterní testy vyslovuje se stejnou něhou jako kdysi dávno mé jméno. Pásový opar ho mezitím oslabil natolik, že sedě u kuchyňského stolu, není v jeho silách podat si ovladač od televize ležící na druhé straně stolu, podat si brýle ležící na skříni půl metru za ním, nebo zavřít okno, kterým na něj táhne, taktéž v půlmetrové vzdálenosti a ke všem těmto náročným úkonům, které mu mohou zachránit život, přivolává mě a očekává, že v ten okamžik kdy vysloví své přání, všechno ostatní pro mě ztratí důležitost a přitažlivost a všechno pustím z ruky, i kdybych visela za poslední tři prsty na okapu a pode mnou se procházel šavlozubý tygr. A pokud nevyžaduje přímou asistenci, oblažuje alespoň mou mysl závažnými úvahami na téma: Je lepší brát léky po snídani nebo před snídaní? Zapíjet je čajem, vodou a nebo snad mlékem? Jsou ty červené flíčky na krku následek tupé žiletky nebo další pásový opar? A jak to, že je mi pořád tak slabo a vůbec se to nelepší? - zatímco dojídá třetí párek a čtvrt bochníku chleba. Dá se říct, že Jiří vyčerpal ze své choroby maximum. Ze mě taky.

Na Drákulu jsem tedy nakonec jely jen my tři holky a pak asi dalších pětatřicet lidí od nás a několik známých odjinud. Přes tříhodinovou cestu do Prahy, dvouapůlhodinovou cestu zpět a poněkud zamračenou oblohu to byl den plný krásných zážitků. Do Prahy jsme dojeli s menším zpožděním a na prohlídku nebylo moc času. Proletěli jsme Kampou, přes Karlův most na Staroměstské náměstí a na Václavák, odkud jsme dojeli metrem skoro až k divadlu. Jelikož jsem chtěla taky něco vyfotit, ocitly jsme se s holkama po chvilce na samém konci naší skupinky a pak daleko za ní a několikrát jsem zjistila, že naději rodu Dostálů vedu za úplně jinou červenou bundou, než měl ten pán, co s námi taky jel a to přímo do japonského obklíčení. Naštěstí jsem se rychle přeorientovala na jiný záchytný bod. Na švagrovou, má metr osmdesát a zářivě blond hlavu, což se v tlačenici ukázalo jako spásné řešení.

Muzikál byl plný skvělých melodií a vystoupení, Marian Vojtko má jeden z nejkrásnějších hlasů, co jsem kdy slyšela a on i Leona Machálková zpívali a hráli jako o život a stejně tak i všichni ostatní. První část mě obzvlášť nadchla a když se vždycky znovu jako špatné svědomí odněkud vynořil kněz, aby zopakoval své chmurné: Buď navždy proklet, Drákulo, přebíhal mi po zádech nadšením mráz. V druhé části jsem s překvapením zjistila, že je ten krvelačný upír napojený na počítač a jeho životní funkce se zdají na někoho, kdo je kolik století po smrti, poměrně uspokojivé. Ještě víc mě pak překvapila postava lékaře, který jako by z oka vypadnul bláznivému vynálezci z Návratu do budoucnosti a namísto aby osnoval plány jak toho starého nemravu propíchnout, hlídá mu tep a oční pozadí. Ale to jsou jen takové maličkosti, volná isnpirace se tomu, myslím, říká a Bram Stoker by byl jistými úpravami děje určitě spíše poctěn než zděšen. A nakonec kdo já jsem, abych do toho mohla kecat. Nejsem úzkoprsá a ze závěrečného minimálně čtvrthodinového potlesku ve stoje, kterého jsem se nadšeně a aktivně zúčastnila, mě rozbolelo rameno a pálily dlaně. Ale tak jsem to cítila. Bylo to překrásné. Po pravdě, s povděkem bych sledovala i jak Drákula jako první kotví u břehů neznámého světadílu, sestrojuje ruchadlo nebo stoupá společně s Lajkou ke hvězdám. V posledních třech týdnech se mé představy o zábavě podivuhodně přerovnaly a uskromnily a zabývat se čímkoliv jiným než opary, krustami, mokváním, puchýři a jaterními testy bylo nesmírně osvěžující.

Včera - 31. říjma - byl manžel znovu na kontrole. Do utěšeně se rozrůstající sbírky na kredenci přibyla nová mast a dvě krabičky tablet. Nese to statečně můj hrdina. Je smířený s možností, že bude doma ještě další týden, možná dva. Další kontrolu na infekčním má za měsíc, takže se to klidně může i protáhnout. Já už tak smířená ani statečná nejsem. Mám ho ráda a myslím, že jsem dobrá manželka a taky vím, že pásový opar je pořádně bolestivá záležitost, ale svatozář, kterou jsem před třemi týdny byla nucena vytáhnout ze šuplete, oprášit a nablýskat, povážlivě koroduje. A do hlavy se mi jako ten vytrvalý kněz prorokující Drákulovi věčné zatracení, vkrádají rozličné myšlenky. Třeba vzpomínka, jak za mnou rodina přijela do nemocnice po výměně kloubu a zatímco kolegyně dostala navrch k endoprotéze ještě kytici růží, mě se přijeli manžel s tátou zeptat, jestli jsem jim k té svíčkové, kterou - k mému překvapení - našli v mrazáku, stihla uvařit i knedle. Pravda, Sněžana byla vdaná pět let, zatímco nám už moc nechybí do čtvrt století. Nebo, jak za mnou přijeli do Košumberku, nadšeně jsem k nim o berlích doskákala, objala tátu a položila spíše řečnickou otázku, jak se jim doma daří. Nepředpokládala jsem nějaký zdárhel. ,,To víš, živoříme," odvětil okamžitě tatík, zřejmě umořený ohříváním jídel z mrazáku. A s každou takovou vzpomínkou přibývá další matný flíček.

Dokud na pásový opar neexistovaly léky, mnoho nešťastníků prý ty kruté bolesti nedokázalo snést a spáchali raději sebevraždu, podělil se se mnou manžel o nejnovější informace získané od paní doktorky z infekčního, zatímco si zálibně plácal na čelo novou zklidňující mast. Věřím tomu bezvýhradně, v minulých dnech jsem viděla, co pásový opar dokáže. Dokonce si - velmi tiše a soukromě - myslím, že takový pěkný pásový opar v rodině může být klidně spouštěčem hromadných sebevražd, případně prvním zacinkáním zvonečku hovořícího ve prospěch vraždy.
Ze soucitu pochopitelně. Mrkající


Praha 29. října 2016









 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 1. listopadu 2016 v 21:03 | Reagovat

Nádherně podaný! A ještě jsem se párkrát zasmála. :D Díky. :-)

2 VendyW VendyW | E-mail | Web | 2. listopadu 2016 v 8:09 | Reagovat

Hezky jste si užívali, móc hezky ;-)

3 Bev Bev | E-mail | Web | 2. listopadu 2016 v 9:43 | Reagovat

[1]: To mě těší. :-)

[2]: Souhlas. Móc hezky. :D

4 Kitty Kitty | E-mail | Web | 2. listopadu 2016 v 15:49 | Reagovat

Nádherný článek! Máš na něj 1****! Za vším vidím naději a to, že jsi svatá a navíc psavá, takže o sobě dáváš vědět. Přeju ti "změnu režimu". Zatímco já jsem opět chytla rýmičku - za dobrotu na žebrotu. Že jsem jen nepoponesla žebřík pod odstřihovaný pětiprsťák a raději jsem hospodáře jistila, jsem v lehkém oblečení chytla "průtokáč". Vděku jsem se nedočkala, typické. Tak ještě vydrž, hlavně že jste ten neduh nechytli nikdo další a mohli jste Drákulu vidět... :-)

5 Robka Robka | Web | 2. listopadu 2016 v 21:50 | Reagovat

Ty umíš i neveselé věci podat s humorem, já se párkrát smála jako blázen ( a vzbudila jsem synátora na sedačce:-)) Je mi tě ale líto, nemocný choť, to je neštěstí v domě. Takový pásový opar je vyšší level než rýmička.
P.S. Jak píšeš na začátku, že si tě zavolal do koupelny na konzultaci, tak já prvně četla " na inzultaci" :D

6 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 3. listopadu 2016 v 0:18 | Reagovat

Jejda, to znám. Nejen, že jsem měla opar přes celou pusu i v ní, což bylo horší kvůli jídlu, musela jsem být na kožním oddělení v nemocnici 10 dní. O péči o muže mi taky moc povídat nikdo n emusí. Má si kapat do oka po operaci šedého zákalu a to je martyrium. Musím mu kapat, protože on si tam netrefí, neumí si přidržet víčka a málo zaklání hlavu. Samozřejmě se nesmí shýbat, to je samozřejmé.
Věřím, že ne vše bylo tak humorné ve skutečnosti, jak jsi to popsala, ale máš můj obdiv (mimochodem nominaci si zasloužíš). Škoda, že se může hlasovat jen jednou v každé kategorii. V jiných člověk neví koho dát a v té life by jich mohlo být víc. Ale jde nakonec víc o zviditelnění blogu,povědomí, že? Výhry nehrozí. :-)

7 Iris Iris | E-mail | Web | 3. listopadu 2016 v 9:14 | Reagovat

Na muzikálu jsem ještě nebyla, mám co dohánět.
Mně stačí ten opar, co mám někdy na puse. Auuuuuu :-(
Chci jít i n balet, ale nikod nechce jít se mnou :D

8 dáša dáša | Web | 3. listopadu 2016 v 14:21 | Reagovat

Trnuly mně zuby a páteř při Tvém popisu manžela, jak vypadal O_O  :-( Pásový opar je hodně bolestivý a nakažlivý.Měla jsem ho i v očích O_O Moc manžela lituju. Leží manžel v jiném pokoji ? Můj by musel jít do " karantény". Takto jsem stěhovala a rozdělovala nemocné děti a s každou holkou jsem byla v karanténě také.
Přeji Ti pevné nervy a manželovi brzké uzdravení. :-)

9 Bev Bev | E-mail | Web | 3. listopadu 2016 v 14:40 | Reagovat

[4]: Ono je to ošidné, za oknem se zdá docela pěkně, ale venku je zima a zvlášť když jeden vyběhne jen tak nalehko, to je na rýmu jak dělané. Tak přeju, aby se průtokáč rychle umoudřil a hospodář po zásluze docenil svého nepostradatelného a obětavého  asistenta. ;-) :D

[5]: Oni se vždycky najdou nějaké komické situace i uprostřed největšího dramatu, aspoň u nás to tak většinou je a pokud jsem jimi pobavila, tak jsem moc ráda. Bylo to psané pro pobavení. :-) A s tou inzultací jsi mě pobavila, je možné, že to bylo vidění budoucnosti, protože u nás se k nějaké inzultaci vyloženě schyluje. [:tired:]  ;-)

[6]: On by Jiří taky nejspíš ležel ve špitálu a taky to na ležení bylo, ale neměli volnou postel a nemusím asi říkat, že ho to dvakrát nemrzelo. Doma je prostě doma. S tím okem jsi mě rozesmála, ně že bych byla škodolibá, ale to taky dobře znám, měla jsem mu do oka vpravit mastičku a chladivý gel a byl to pokaždé horor a ještě jsem dostala vynadáno, že sestra to měla hned.

A s těmi hlasy máš naprostou pravdu, všichni moji oblíbení, kteří jsou současně nominovaní - včetně tebe - jsou vlastně ve stejné kategorii a tak bych potřebovala těch hlasů aspoň osm, ale to by nebyla žádná soutěž. Můj hlas už dostala Valin a Čerf a tak alespoň držím palce, Růží. :-)

[7]: Na muzikálu jsem byla poprvé, tak to se mnou taky není moc slavné. A celkově v divadle poprvé od základky, ani se mi to nechce počítat, kolik je to let. :-?
Opary jsou nepříjemné i jako malý flíček, natož pás přes hlavu a čelo, to je fakt. :-|

Děkuji. :-)

10 Bev Bev | E-mail | Web | 3. listopadu 2016 v 14:46 | Reagovat

[8]: To mně taky všechno trnulo, když jsem ho viděla a zvlášť, když jsem ho v noci poslouchala, jak po půl hodině opakuje, že už to do rána nevydrží. Bylo to náročné pro všechny. Ve špitálu neležel, protože tam neměli místo, ale ani nechtěl jak jsem už psala. A kdybych měla spát jinde, musela bych si asi hodit matraci na chodbu, jaksi není kam se odstěhovat, tak jsem to prostě riskla. Zatím dobrý, klepu to do dřeva i do zubů. :-D  ;-) A děkuji. :-)

11 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 3. listopadu 2016 v 19:20 | Reagovat

Pásový opar v obličeji musí být opravdu hodně bolestivá a nepříjemná záležitost. Vzpomínám, když moje babička měla pásový opar a opravdu v pase, jak naříkala při oblékání, při sebemenším doteku látky na bolavé místo. V tomhle případě to bolí tak moc a je jedno, jestli jsem chlap nebo ženská :-( V pondělí jsem byla na muzikálu Mefisto a  představení se vydařilo, bylo tp fajn :-)

12 Van Van | Web | 4. listopadu 2016 v 11:06 | Reagovat

Milá Bevi, rozesmálas mě i dojala. Rozesmálas mě líčením té šílené štrapáce, a smyslem pro humor, protože si myslím,že tenhle pásový záskok zas tak srandovní nebyl, ale nevím, čím to je, ale vaše rodinka se z toho vždycky nějakým humorným způsobem vybruslí. Jejda, proč mi to jen tolik připomíná Frýbovou a jejího Robina, nebo Betty McDonaldovou a její Vejce a já. :-D Zastav!budu blejt!" mě rozsekalo. A zmínka, že si vás tam nechají všechny tři, taky.
Dracula mě zase dojal, protože jsem si vybavila moje představení, už před hodně dlouhou dobou, tenkrát tam nevystupoval Hůlka, ale alternoval Dopita a líbil se mi víc, než Hůlka. Taky se mi líbilo poněkud netradiční zpracování a prolnutí s moderní dobou, a celý ten příběh s údajnou reinkarnací Draculovy manželky. Krásné texty a skvělá hudba, jeden čas jsem si písničky z Draculy pouštěla na kazetě k úklidu i vaření a zpívala si s nimi.
Věřím, že to byl neskutečný zážitek. Jak pásový opar,tak draculovský muzikál. :-)

13 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 4. listopadu 2016 v 21:18 | Reagovat

Koukám, koukám časy máš hektické.

14 beallara beallara | Web | 5. listopadu 2016 v 19:02 | Reagovat

Královsky jsem se pobavila, skvěle napsané...držím palce panu Jiřímu, je to hrdina, držím palce Tobě, jsi také hrdina...a proto jste spolu už čtvrtstoletí :-)

15 Meduňka Meduňka | Web | 6. listopadu 2016 v 20:08 | Reagovat

Ač soucítím s tvým churavým mužem, článkem jsem se prochechtala, s jakým humorem jsi to podala, to je úžasný :-D

16 Elis Elis | Web | 6. listopadu 2016 v 21:06 | Reagovat

Drákulu ti v dobrém závidím, tam se stále chystám a chystám a ještě jsem se tam nedostala... opar a neštovice, i když plané nejsou to, o co by člověk stál, ale i podle krásných fotek jste si to užili, Praha je nádherná...

17 Bev Bev | E-mail | Web | 8. listopadu 2016 v 15:05 | Reagovat

[11]: To věřím, že se představení vydařilo, už podle názvu to mohlo být zajímavé. A pásový opar je opravdu pěkné svinstvo, pro každého a v každém místě. :-)

[12]: Mnozí z naší skupiny byli zklamaní, protože chtěli vidět Hůlku, ale já byla naopak ráda, že Drákulu zpívá Vojtko, Hůlku zrovna moc v lásce nemám. Nejspíš to zpívá taky úžasně a byla bych nadšená, ale takhle to bylo ještě lepší. ;-)

[13]: Dá se to tak říct. :-?  :D

[14]: Jo, to jsme přesně my dva, hrdinové jak vyšití. ;-)  :D

[15]: To jsem moc ráda, pak byl účel splněn. ;-)

[16]: Praha je skutečně nádherná a přestože jsme hodně spěchali, stejně se mi to moc líbilo a ráda jsem se tam zase po dlouhé době podívala. :-)

Moc moc vám všem děkuji za vaše milá slova a veškeré oparové i muzikálové zkušenosti, přípodotky a názory. :-)

18 bludickka bludickka | 10. listopadu 2016 v 10:33 | Reagovat

Zajímavě nakombinovana témata. A jak se prolínají. Doufám že vše se mění plynule k lepšímu. Zasloužila by sis víc takových drakulovskych zpestření za všechnu tu rodinnou péči. ;-)

19 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 10. listopadu 2016 v 15:34 | Reagovat

Bevíčková, až budete chtít projít Prahou v klidu a pokoji, můžete spát u nás. V dětském pokoji se na velké posteli holky vyspíte všechny, ne? :-) Taťka může spát na zemi ve spacáku a nebo zůstat doma. Stejně by ho to nebavilo :D A jdu číst dál.

20 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 10. listopadu 2016 v 15:46 | Reagovat

Bevíčková, já se počůrám! A když jsi tak popisovala, jak jiná žena k endoprotéze dostala pugét růží a Tobě se dostalo jen otázky, zda jsi splnila svůj hodpodyňkovský úkol, napadlo mne, jak je to zvláštní, že pugéty růží vždycky dostanou ty druhé, zatímco my jsme těm našim rodinám tak jako kdyby šumák dokud plníme své úkoly a jakmile na chviličku odběhneme, tak jedinou starostí těch, co zůstanou doma, je, jestli jsme náhodou nezapomněly udělat knedlíky! Není tohle takový výsměch ze strany osudu? Že vždy musíme být svědky toho, že jinde to jde jinak? :D

Jenže pak bychom asi neměly o čem psát. A Tvůj popis zachlazené hlavy je hoden nejen chechtání a slzení smíchy, ale i metálu za výdrž a statečnost. Holka, já bych to nedala. Máš můj obdiv.

21 bev bev | E-mail | Web | 10. listopadu 2016 v 18:19 | Reagovat

[18]: Ach, tak to jsi trefila, to by se mně taky líbilo. Škoda, že to je tak z ruky, hned bychom si ten náš výlet zopákly. Ale nevadí, budou i jiné výlety. :-)

[20]: No jo, dostala, Sněžana byla fajn, pak jsme spolu byly i v Košumberku a ještě půl roku potom jsme si psaly. :-)

A ono jaksi všude jinde to jde jinak, mně tak připadá, nevím, kde jsem udělala chybu, ale radši po tom nepátrat, kdo se moc ptá, moc se dozví. A pak jak říkáš, o čem bysme psaly, vždyť by ani nebylo co vyprávět. :D  :-)

[19]: A taky moc děkuju za takovou velkorysou nabídku, Třeba se fakt ještě někdy do Prahy vrátíme. ;-)  :-D

22 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 17. listopadu 2016 v 15:15 | Reagovat

[21]: No však jo! Jen přijeďte, nebo holky, kdyby chtěly někdy Prahou šmejdit, mohou spát klidně u nás. Sice bys je musela vybavit jídlem, jelikož u nás nikdy nic moc k jídlu není, tak se přimlouvám i pro balíček pro nás :-D, jinak střecha nad hlavou, i teplo... :-) Tak přijeďte, holky, ať splníte Bobříka odvahy - u nás jedině s přesvědčením: "Pro strach máme uděláno!" :-)

23 Miloš Miloš | Web | 18. listopadu 2016 v 10:44 | Reagovat

Bev, takové texty by měly zařazeny do antologií humoristické literatury, když pominu chudáka trpícího manžela.
Co vše se vyklubalo z "bolesti vlasů"!
Ale je od něho hezké, že se na takovou dobu obešel bez nezbytné domácí péče a na představení jste mohly odjet.

Ale dost mě překvapuje pásový opar v obličeji, opravdu jsem si pod tím představoval jen červený opar kolem pasu.

24 SergiooT SergiooT | E-mail | 16. ledna 2017 v 20:12 | Reagovat

I found this page on 15th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it's not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for:  pandatsor's tools

25 MarcoD MarcoD | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 13:45 | Reagovat

Máte spoustu zajímavých článků

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.