Hlemýžď, slepýš, slepice, taky chmýří kopice

27. května 2016 v 13:51 | bev |  Občasník
S pejskem Charliem jsme se procházeli i v květnu a třetího do party nám dělal stejně jako v minulých měsících foťáček. Musím Charlieho pochválit, pomalu si zvyká na můj pomalý postup - docela často se kochám - a už se mnou ani tolik necloumá. I když se jinak netají svým znechucením. Jsem však demokrat a liberál a tak si může nakonec myslet, co chce.


9.5.
Za kravínem je takový plácek, místečko, kde se schází hlemýždi z širokého okolí. Všech velikostí a zbarvení. Nejkrásnější jsou po ránu, když se ještě lesknou rosou, ale překvapivě ve mně nevyvolávají chuť se do nich zakousnout tak jako orosené tulipány. Říkám tam tomu Velký Šnekov. Pokaždé když s Charliem míjíme a obcházíme lesklé pruhované domečky poházené v trávě, provolávám: ,,Dobré ránko, šnekouni! jakpak vám to dneska leze? " A tiše doufám, že majitel kravínu je mimo doslech.





Když jsem se ten samý den vrátili z procházky, našla jsme před vchodem kočky Zmudu a Šenu zaujaté jakousi hrou. Charlie je rozehnal a hned jsem viděla, s čím si tak pěkně hrály. Se slepýšem. Měla jsem ale nepříjemný dojem, že slepýše ta hra dvakrát nenadchla, byl jakýsi otrávený a celkově nesportovně založený. A tak jsme ho vzala a odnesla kus od domu, do trávy. Od té doby jsem ho neviděla, tak snad se nebude opakovat to, co před pár roky.
Hana, další z našich koček, tenkrát taky chytila slepýše a taky si ho donesla domů, až k nám nahoru. Vzala jsem ho a odnesla pryč od domu. To jsem pak opakovala ještě třikrát, slepýš se vždycky po chvilce ocitl zpátky. A to ten samý, poznala jsem to podle zahojeného kousance. Když jsem ho nesla čtvrtým směrem půl kilometru od baráku, říkala jsem si, že to musí být buď mimořádně tupý slepýš, že se vždycky znovu nechá chytit a nebo máme neuvěřitelně chytrou sledovací kočku.




12.5.
Při odpolední siestě s notebookem mě vyrušilo jakési rytmické ťukání, ozývalo se zvenku. Tak jsem šla nakouknout oknem a on byl na krmítku tenhle krasavec. Bohužel než jsem ho stihla vyfotit lépe, frnknul.

25.5.



Rozkvetlé pampelišky probouzí dobrou náladu svým veselým, střapatým a zářivým vzhledem, ale skutečně atraktivní jsou podle mne až ke konci svých dnů. Nadýchané bílé kouličky připomínají balóny na zorbing a mým největším snem je, aby přišel větřík, takový akorát, ani prudký ale ani moc krotký, který by zvedl chmýří a nechal je chvilku kroužit vzduchem, abych si je mohla vyfotit v letu. Ale i v klidu je moc krásné a já se na ně nemůžu vynadívat.






A jsme skoro doma...

Už jsem zase mezi svými...


Možná se vám bude zdát maličko neobvyklé, že máme hned dva kohoutky. To bylo takhle: Bílý kohout, kterého táta koupil, se záhy projevil jako nesnesitelný útočný pošuk. Mně ze všeho nejvíc připomíná tyranosaura rexe, jak se tak suveréně producíruje po dvorku a všechno si pozorně fotí zlobnýma očkama. Chybí mu jen ty zakrnělé ručičky. Pošuk zahnal do garáže dokonce i Jirku. A jak po něm Jiří v obraně kopnul nohou, bota se mu vyzula a letěla na kohouta. Bojovného kohoutka to ale ani maličko nevyvedlo z míry. Nepříčetně se pustil do boty zobákem a během několika vteřin ji zcela a jednoznačně přemohl.
Když Pošuk asi popáté skončil tátovi na zádech, dovolila jsem si dobře míněnou poznámku, že by možná nebylo špatné nechávat drůbež tam, kam patří, tedy zavřenou v ohradě, čímž by se částečně omezily kohoutovy výpady pouze na jeho krmiče, který by navíc už byl tak trochu na tuto možnost připravený a tudíž by se omezily i infarktové situace, kdy jdete bezmyšlenkovitě po dvoře a najednou máte za patama toho drůbežího psychopata. Argumentovala jsem zcela nově oplocenou ohradou zvíci výběhu pro dobytek, kterou Jirka s tátou a kamarádem pro slípky vytyčili a že by teda byla jako využitá... a že by dvůr nebyl plnej slepičinců... a ty schody... a kdo to má umejvat... a co kdyby vyběhl před vrata a skočil na nějaký děcko... atd. Naplkala jsem toho zkrátka hodně.
Tatínek však není zastáncem jednoduchých řešení a v žádném případě se nesnižuje k cestě nejmenšího odporu. Prekérní situaci se štípavým kohoutem vyřešil po svém. Koupil ještě jednoho kohouta hnán podivným přesvědčením, že když už jednou bude doma, někdo z nás - tedy manžel nebo já - toho starého zabijeme. Jako by nás neznal. I slepice u nás umírají na neduhy stáří. Když se ukázalo, že tudy cesta nevede a Pošuk nově příchozího nenávidí stejně vášnivě jako nás lidi, oprášil tatík vzduchovku, že tedy milého kohoutka zastřelí. Jak to dopadlo, už víte. A tak máme kohoutky dva, bílého Pošuka a barevného Dobráka. Pro pět slepic se mi to zdá skoro přepych, ale budiž. A jak je vidět, i tu ohradu občas navštíví, trošku se tam rozhlédnou a zase mažou do dvora, kde je víc zábavy. Tatínkovi se ale začalo zdát, že dvůr je pro ně malý a tak jim občas otevře na louku. Drůbeži se to strašně líbí. Ve dnech "otevřených dveří" je nacházíme u souseda, kde pilně pracují na zahradě. Takže máme zbrusu novou ohradu jak pro koně, nesmírně spokojenou svobodomyslnou drůbež a souseda zvolna se měnícího v zabijáka.






A na závěr Srdeční záležitost neboli:
Cestička k domovu známě se vine,
hezčí je, krásnější než všechny jiné...



Tady končí většina našich procházek a tak tu skončím i tu dnešní virtuální.
Kéž vaše kroky provází štěstí a vždy najdete cestu domů.Usmívající se
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 27. května 2016 v 14:10 | Reagovat

Tvoje úsměvné psaní mi vždycky zlepší náladu. Tvůj přístup k různým událostem, někdy i nemilým je opravdu tolerantní, což se mi moc zamlouvá. Obdivuji nejen  fotky, ale hlavně to povídání k nim. Jo, zažila jsem bílé kohouty v životě asi čtyři, různě u lidí a zajímavé na nich bylo, že byli vždyckly útoční. Ke stolárně, kde pracoval dědeček jsem přes velký dvůr chodila s hůlkou v ruce a přesto jsem zažila jednou bílého kohouta na svých zádech. Štěstí, že jsem měla kabát a límec vyhrnutý. Zavírali ho taky do ohrady a nepouštěli, jenže  on přeletěl-potvora . :-(

2 K. K. | Web | 27. května 2016 v 14:11 | Reagovat

faajn blog:)

3 Robka Robka | Web | 27. května 2016 v 16:39 | Reagovat

Kohouti se nezdají. Moje máma vyprávěla, že když byla "malá", měli taky takového kohouta. Jednoho dne skočil její sestře na hlavu a hezky ji pokloval. Myslím ale, že děda se s ním nepáral a skončil na špalku.
Já s dcerou zase jednou zažily takového bojovného kohoutka na procházce v lese. Místo vlka či vzteklého psa po dcerušce skočil malý rapl a rajtoval jí na zádech. Holka řvala, já taky a naštěstí se nám ho pak povedlo setřást a utekly jsme.:-)
Ten váš na poslední fotografii vypadá opravdu bojovně, je to takový Pan kohoutek. Hlemýždi vypadají naopak neškodně, ty bych potkávala radši.:-)

4 Beatricia Beatricia | Web | 27. května 2016 v 22:04 | Reagovat

Příroda je krásná v každé podobě, i v té šnečí. Moc se mi líbí krásně zbarvená drůbež a teď marně vzpomínám, kdy jsem viděla nějakou slepičku live.
Umíš všechno nádherně vyfotit a zdokumentovat. :-)

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 27. května 2016 v 23:48 | Reagovat

Tomu říkám Velký hlemýždí chural!

6 VendyW VendyW | 29. května 2016 v 9:19 | Reagovat

Též jsme měly takového kohoutího záškodníka a ten po roce skončil u jednoho rybáře jako matroš na mušky.  Odměnou za něj mi byli tři pstruzi chycení na mušku z jeho skalpu

7 bludickka bludickka | E-mail | Web | 31. května 2016 v 18:52 | Reagovat

Šneci tedy nejsou nic pro mě :) Zajímal by mě příběh slepýše.. jestli opravdu máte stopovací kočku :) A z kohouta Pošuka bych asi měla respekt :)

8 Bev Bev | E-mail | Web | 1. června 2016 v 7:39 | Reagovat

[1]:To jsem strašně ráda, Růženko, a děkuji za tak milá slova. :-)
A bílí kohouti to zřejmě mají v genech, jak to tak pozoruju, jsou to zkrátka rebelové. ;-)  :D

[2]: Fajn komentář. :D

[3]: Je to zatraceně nepříjemné, když takový vztekloun skončí člověku na zádech a nejen že klove, ale nebezpečné jsou i ty ostruhy na nohách. To musel být docela hororový zážitek, potkat takového trotla v lese. ???

[4]: Děkuji, Beuško, jsem ráda, že se ti mé fotky líbí. :-)

[5]: Musela jsem si to sice nejdřív najít, ale dávám ti za pravdu, je to prostě chural. :D

[6]: Chudák, ten dopadl. ???

[7]: Mně zas šneci nevadí, jak mají ty domečky, tak se mi zdají dokonce vzhlední, zato ze slimáků je mi blivno. Myslím si, že Hana je opravdu stopovací, jinak si to nedokážu vysvětlit. Musela chodit těsně za mnou a vždycky znovu ho našla. Co by mě ale zajímalo ještě víc, jestli ten ubohý slepýš tohle žertovné odpoledne přečkal ve zdraví. :-? :-)

9 Sugr Sugr | E-mail | Web | 1. června 2016 v 18:30 | Reagovat

Super cesta a super fotky, moc se mi to obé líbí! :-)

10 Bevíčková Bevíčková | Web | 2. června 2016 v 20:48 | Reagovat

[9]: Děkuji, mám radost. :-)

11 Meduňka Meduňka | Web | 6. června 2016 v 18:36 | Reagovat

Nádhera nádherná, akorát mě při koukání na ni napadlo nejdřív, že hlemýždě jsem ještě nejedla, ale kohouta jo :D
Ti slepýšové budou asi u koček hodně oblíbenou hračkou, u nás je to to samé :-D

12 Van Van | Web | 12. června 2016 v 10:11 | Reagovat

To je moc príma pohodové povídání a krásné fotky! Šnekouny u nás skoro nevidívám, určitě ne takovéto velikosti, snad občas minihlemýžďáka (který je buď mini rodem, nebo ještě vyroste, čert ví) :-D .
Odkvetlé pampelišky jsou skutečně pozoruhodné a odlétající chmýříčka bys zachytila určitě bravurně, ale víš, ty fotky orosenky, jak tam smutní se zmoklými hlavičkami, vypadají nakonec třikrát líp než pampeluchy za sucha. Zajímavé, pár kapek deště a co
to s kytkama udělá. :-D
Charlie si určitě zvykl na nové tempo a jestli si nezvykl, je to fakt jeho problém. Může být rád, že ho vůbec vezmeš sebou, když tak přijde na věc... ;-)  :-D
A kočky, slepýšolovky? No nazdar, ta historka s několikrát uloveným slepejšem byla fakt pozoruhodná, taky si říkám, jestli je ke své slepýšovosti i natvrdlý, že se nechá stále znovu lovit, nebo si tě nějak oblíbil? :D že chtěl být znovu uloven a přinesen do tvé blízkosti? :D  :D
A máš pěkné královstvíčko i slepičkové a kohoutkové. I když kohout prevít, to je fakt mazec. Taky jsme pár takových mívali a my byli teda tvrdší, pár kohoutových výpadů na lidi a kohouti končili s useknutou hlavičkou. Pušku brokovnici jsme neměli, věci se řešily sekyrkou nebo nožem, huh. Máma vždycky tvrdila, že raději zabitej kohout, než ohrožežné děti, které mohl mimo jiné klovnout i do oka, třeba. :-|
Ale poradili jste si taky dobře a kdoví čím ta jeho agresivita vzniká. Co ten druhej kohoutek, odolává mu statečně? nebo je už zpracovanej a bojí se stejně jako pipiny? 8-)
Pobavila mě hláška o sousedech. Ale myslím, že to tam máte v pohodě. :-)

13 Bev Bev | E-mail | Web | 15. června 2016 v 7:47 | Reagovat

[11]: Hlemýždě jsem taky ještě nejedla a doufám, že ani nebudu muset, ovšem kohouta asi brzo ochutnám, táta i manžel zuří, jak se objeví ve dvoře, mají kohouta za zády. Tuhle Jirka volal ze dvora holkám, že ho kohout zahnal do kouta, ať ho přijdou zahnat a opravdu stál vmáčknutý v rohu za králikárnou a Aňka musela kohouta zahnat lopatou. :D To všechno ale přesto doposud tátu nepřimělo, aby ty pitomý slepice zavřel do ohrady a tak ať se s ním teda otravují. Zatím pořád oba jen opakují, že se musí zabít. ;-)

14 Bev Bev | E-mail | Web | 15. června 2016 v 7:55 | Reagovat

[12]:No, právě že si s tím chlapi moc dobře neporadili, jak už jsem psala Meduňce, kohout stále vládne dvoru železným pařátem a ten druhý, Dobrák, ten se ho taky bojí, často se rvou a Pošuk je čím dál agresivnější. Kdoví z čeho je ta bílá drůbež vyšlechtěná, že jsou ti kohouti takoví psychopati. ???  :D
Jsem moc ráda, že se ti mé fotky líbí a máš pravdu, ty omoklé pampelišky jsou nakonec ještě zajímavější než ty rozfoukané, které zase stojí vysoko nad kvetoucími. :-)
A přijde mi zajímavé, že u vás nemáte tyhle velké hlemýždě, já jich takhle po ránu na tom plácku jen tak zběžně napočítám klidně třicet, tam se jim teda obzvlášť líbí. Hned by bylo nasbírané na oběd, když takhle není co vařit. :D Fuj, teď jsem zhnusila sama sebe, až se mi udělalo šoufl. [:tired:]  :-D

15 Miloš Miloš | Web | 28. června 2016 v 11:54 | Reagovat

Francouzští labužníci by se oblízli, kdyby viděli ty dobře živené hlemýždě.

Dva kohouti na jednom smetišti prý nedělají dobrotu :-)

16 Van Van | Web | 29. června 2016 v 22:11 | Reagovat

[14]: Dobrej fór, s těma hlemýžděma. :-D
A docela věřím, že zabít kohouta je kapku problém, ne každý má tu náturu. U nás na to byli vždycky nějací chlapi, od švagrové matka si slepice zabíjela sama, říkala na tom nic není, jen to musí být rychlé, chytla slepici za nohy, zatočila s ní ve vzduchu a slepice byla tak oblbená, že nevěděla, co se děje. V tu ranu byl konec a už se spařovalo a kuchalo. Nebo škubalo a kuchalo, nevím... to se ještě neprodávaly slepica a kuřata bez drobů, všechno se muselo ručně, žejo.
Ale věřím, že kdyby přišlo na věc, tak by to mamka taky udělala, myslím, tím, že by toho prevíta kohouta zabila. Protože fakt dávala přednost zdravým děckám bez zranění než psychopatickému agresivnímu kohoutovi. :-D

17 Bev Bev | E-mail | Web | 30. června 2016 v 7:11 | Reagovat

[15]: Francouzští labužníci asi ano, ale já si radši nasbírám borůvky na knedlíky. :D
A mohu potvrdit, je v tom kus pravdy. ;-)  :-D

[16]: Mamka zabila slepici jako nic. usekla jí hlavu a bylo. Ale chlapi se toho bojí a o sobě už vůbec nemluvím. Jednou chtěl Jirka abych mu asistovala, když zabíjel kačeny. Dodnes si pamatuju jak měly malé a studené nožky a jak jsme je ořvala. Už bych to domů nechtěla, to si radši dvakrát do roka koupím anonymní mraženou drůbež.
Co se kohouta týče, stahují se nad ním mraky, už jsem o něm mluvila se švagrem. :-?  ;-)

18 valin valin | E-mail | Web | 6. července 2016 v 12:13 | Reagovat

No to je fakt skvělá reportáž... To mi nějak ušlo. Já se teď k blogování nějak víc nedostávám, než dostávám, ale u tebe jsem se zase parádně pobavila.
Ten sjezd hlemýžďů je úplně boží. Musí to být prima, když jsou všude doma hihihihi. A ta srdcovka mě vzala přímo za srdce. Velmi podobné sesazení kytek jsem měla i na chatě, dokud mi to můj drahý manžel svým budovatelským úsilím nezničil... :-D

19 bev bev | Web | 7. července 2016 v 20:03 | Reagovat

[18]: Jsem moc ráda, že ses pobavila, taky teď blogu moc nedám, jen občas přidám nové fotky. V penzionu máme plno, tak jsem tam každý den, zahrada sice krásně kvete, ale skvěle se daří i plevelu a do toho pořád nějaké akce, minulý týden letní kino, tento slaví švagr pětačtyřicet a pak zas máme rodáky. Ale nestěžuju si, v zimě sice bude asi času víc, ale zase bude zima. :D
Co se týče mužů v zharadě, raději nekomentovat. Stačí názorný příklad. Od švagrové jsem dostala loni sazenice jahod, byly bujné, krásně přezimovaly a letos fantasticky kvetly, ta květenství připomínala spíš třešňová než jahodí, ale nebyla z toho ani jedna jahoda.Bylo mi to divné, nikdy jsem se s něčím takovým nesetkala a nakonec jsem se dočetla, že jde zřejmě o rostliny, které mají jenom samčí květy. Takže jsem je všechny vytrhala. (jeden a půl záhonu) [:tired:] A takhle nějak je to celkově s muži v zahradě. ;-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.