Tommyknockeři - Stephen King

19. února 2016 v 11:02 | bev |  Knihomil
Asi každý někdy zakopnul. O práh, o kořen, o obrubník, o vlastní nohu. Zakopnutí mívá různé následky od pouhého zavrávorání až po dokonaný pád na ústa. A pak je pár případů, kdy jedno zakopnutí změní celý život, kdy člověk doslova zakopne o svůj osud. Něco takového se stalo i Robertě Andersonové, úspěšné autorce westernů. Při procházce v lese za domem zakopla o cosi, co nedokázala vyviklat ze země, co při doteku vibrovalo jako ladička. O cosi, co se ani trochu nelíbilo jejímu psovi, Peterovi. Po pravdě, starý dobrý Peter byl z předmětu skrytého v zemi vyděšený k smrti. Nejspíš dobře věděl proč.

Tommy Knockeři

...Pozdě minulé noci i noci předešlé,
Tommyknockeři, Tommyknockeři ťukali na dveře...

Sedmatřicetiletá Roberta/Bobbi žije v Havenu, na strýcově farmě, starousedlíky stále ještě zvané farma bláznivého Garricka, od té doby, co odešla z vysoké a utekla z rodného domu v Utice. Hlavní příčinou jejího útěku byla sestra Annie, nesnášenlivá, zlostná a zlá čarodějnice, která zkrotila celou rodina podle svého. Pouze Bobbi jí dokázala uniknout. Jejím společníkem je beagle Peter a někdy Gard. Celým jménem James Eric Gardener. Bobbiin profesor z vysoké, bývalý milenec, básník, kvartální alkoholik a především přítel. Bobbi zakopla v lese o něco, co nejdřív pokládala za pouhou plechovku, pak snad za zakopanou lednici nebo dokonce auto. Veškeré její odhady jsou však zoufale přízemní a ani vzdáleně neodpovídají skutečnosti. Je tím nepatrným, kovovým artefaktem, vyčnívajícím ze země, posedlá. Musí zjistit, co to leží v lesní půdě a tak začne kopat. Stačí odkrýt pár dalších centimetrů lesní prsti a Bobbi už tuší, co se to v kamenité půdě miliony let skrývá. I když se to zdá neuvěřitelné, je to mimozemský koráb. Létající talíř. A co je nejúžasnější, cítí, že buď talíř samotný, nebo ti, co v něm přiletěli, jsou určitým zvláštním způsobem stále naživu. Bobbi kope a s každým odkrytým kusem pláště se něco uvolňuje do vzduchu. Něco, co mění jak Bobbi, tak jejího psa. Peter mládne. Bobbi vynalézá, vylepšuje. Ze skoro odepsaného ohřívače vody udělá s pomocí několika D baterií a pár součástek z levných čínských hraček nejvýkonnější ohřívač na Zemi. A to je jen ta nejvšednější oprava. Energie, kterou její vynálezy využívají je zcela čistá a zdánlivě neuvěřitelně levná a tudíž dostupná každému.

...Byl to létající talíř. A to bylo určitým způsobem nejhorší. Nebyla to vesmírná loď, nebylo to marťanské plavidlo, nebylo to mimozemské vozidlo. Byl to létající talíř. Létající talíře odmítlo letectvo, vědci i psychologové. Žádný spisovatel science fiction, který si váží sám sebe, by létající talíř do svého příběhu nezařadil. A pokud by to udělalal, žádný nakladatel, který si váží sám sebe, by se takového díla nedotkl ani třímetrovou tyčí. Létající talíře vyšly z módy v době Edgara Rice Burroughse a Otise Adelberta Klinea. Pro knihu byly tou nejhorší vykopávkou. Létající talíře byly víc než passé... (mimochodem! mně tahle pasáž přišla sympaticky vtipná, to si může dovolit jen skutečný mistr)

Gadener, pro přátele Gard má svou vlastní posedlost, která se probouzí především, když pije. Jsou to atomovky. Gardener nenávidí atomové elektrárny a vše, co je s nimi spojené a každého, kdo se na výrobě elektřiny touto cestou podílí. Jak si Bobbi někdy říká, měl ten úžasný zdroj levné a čisté energie objevit spíš on. Jenže Gard má v době, kdy Bobii "zakopla o svůj osud", úplně jiné starosti. Jako publikovaný básník se účastní putovního veřejného předčítání nazvaného Poetický karavan Nové Anglie. Bohužel znovu podlehne svým démonům, alkoholu a alkoholem rozdmýchané nenávisti k atomovkám a přes poměrně slibný vývoj turné, skončí po několikadenním nezřízeném pití polomrtvý na vlnolamu v Arcadia Beach. Jediné východisko ze zbabraného života vidí v sebevraždě. Jenže má neodbytný pocit, že Bobbi, jediný blízký člověk, který mu po postřelení manželky Nory - v opilosti jí prostřelil tvář - zbyl, má velký problém, že je přímo v obrovském průseru. Odloží svou sebevraždu, aby se přesvědčil, že to tak není, že je s Bobbi všechno v pořádku a vydává se na cestu do Maine, do městečka Haven.
A když tam konečně dorazí, najednou má nepříjemný pocit, že by chtěl být kdekoliv jinde jen ne v Havenu. Na kůlně, která se nikdy nezamykala, je zbrusu nový zámek, starý pes Peter je pryč - a Gard má podivný dojem, že Bobbi o jeho přirozené smrti lže - a Bobbi samotná připomíná vychrtlého, pomateného strašáka na pokraji smrti vyhladověním. A pak jsou tu vylepšení. Vysokovýkonostní ohřívač vody, vlastní zdroj elektřiny pro celý dům, traktůrek, jehož nákres rychlostí naznačuje možnost levitace, telepatický stroj na psaní románů a nakonec to nejdůležitější, příčina a zdroj všech změn. Obrovský stříbřitý předmět v lese za domem. Bobbi se téměř upracovala k smrti, když se ho pokusila vykopat sama. Ale teď je tu Gard. A Bobbi - jak ta stará nevylepšená, tak její nová verze, která už se starou Bobbi nemá mnoho společného - věří, že s Gardem to půjde snáz a rychleji. Jen co se předmětu dotkne a uvěří, je co se stane. K jejímu velkému rozčarování je však Gard ke stávání se imunní. A oba věří, že ví proč. Může za to ocelová destička v hlavě, kterou mu kdysi v mládí lékaři doslova zaplátovali lebku, roztříštěnou po úrazu na lyžích. Ocelová destička krom toho způsobuje i to, že Bobbi nedokáže Gardovi číst myšlenky, telepatie je jedním z jejích osobních vylepšení. Ale taky ví, jak by se mohla k jeho myšlenkách dostat; stačí ho opít. Garda čeká nelehké rozhodování. Pomáhat Bobbi, pomáhat Tommyknockerů, - jak Gard bezděčně pojmenoval návštěvníky z vesmíru jménem z dětské říkanky- a riskovat, že s pomocí mimozemské technologie vyrobí lidé ještě daleko výkonnější a ničivější zbraně, vedle kterých budou vypadat atomovky jako dětské hračky, nebo nečinně přihlížet, jak se lidstvo ničí bez cizího přispění?
Ale to zdaleka není všechno, jak se postupně zvětšuje uvolněná plocha létajícího talíře, plášť talíře vyzařuje stále víc jakési látky, která postupně jako spad zasáhne i obyvatele městečka Havenu. I oni jsou vylepšeni, telepatie a schopnost vynalézat jsou jen ty méně viditelné změny, časem však přichází i změny tělesné. Někteří stávání se, což je ve své podstatě pohlcení lidské mysli Tommyknockerskou, nezvládnou a zešílí, k Becce Paulsonové promlouvá obrázek Ježíše a poradí jí mimo jiné jak se zbavit záletného manžela, desetiletý Hilly Brown objeví ten nejúžasnější kouzelnický trik a ve stroji vlastní výroby nechá zmizet mladšího bratra Davida, konstábl městečka Ruth McCauslandová, jako jedna z mála, odmítne stát se a přes našeptávání svých panenek se pokouší udržet si nevylepšený zdravý rozum a nakonec se jí za cenu vlastního života povede vyslat signál do okolí a upozornit na podivné poměry panující v městečku. Stávání se je však už příliš daleko a pro Garda začíná dramatický souboj s časem. Už dávno tuší, že on a Bobbi zřejmě nebudou těmi, kdo s použitím létajícího talíře a mimozemské technologie změní svět k lepšímu. Stejně tak tuší, že Bobbi nejspíš překročila neviditelnou hranici,hranici kdy ji ještě bylo možné zachránit. Přesto se o to chce pokusit.

...Je po lásce, pomyslel si.Teď už je to zase stejná hra pokeru, až na to, že přišel minulou noc zubní skřítek a zdá se mi, že se ten bastard vrátí dnes v noci zas. Možná vezme bratrance a švagra. A až uvidí moje karty možná vytáhne eso a bude po všem. Určitým způsobem je to legrační. Vždycky jsme věřili, že musí být ufoni na invazi alespoň živí. Invazi duchů nečekal dokonce ani H.G.Wells...

O každé Kingově knize, o které jsem zatím psala, jsem tvrdila, že patří k mým nejoblíbenějším a byla to pravda. A pak mám jednu, která stojí na samé špičce. Tu NEJ. Jsou to Tommyknockeři. Nedokážu vám přesně říct proč. Vlastně mě nikdy nenapadlo, jak těžké je vysvětlit někomu, proč se mi něco líbí a něco ne. Ale můžu se o to pokusit.
Četla jsem o Bobbi, jejímž zakopnutím kniha začíná a zamilovala jsem si ji, pro její samotářství, zranitelnost, její útěky, sebeironii, i pro tu hlubokou lásku ke starému Peterovi. Četla jsem o Gardovi a opakovalo se to samé. Není to zrovna rytíř na bílém koni, je to zkrachovalý profesor, příležitostný alkoholik, dá se říct pochybná existence, která za sebou vleče své prohřešky a přečiny, své démony. Přesto je v něm cosi jemného, křehkého, čím vás dostane. Snad jsou to právě jeho chyby, jeho prohry, které ho dělají tak lidským, jak jen vymyšlená postava může být. A pak jsem četla o Bobbi s Gardem a stali se mým nejoblíbenějším románovým párem. Uvěřila jsem, že mezi nimi byla láska, často s příměsí bolesti a smutku, uvěřila jsem jim přátelství, které z jejich lásky zbylo. Vlastně každá z mnoha postav je věrohodná, pravdivá a je snadné jí uvěřit a proniknout do jejího světa, pochopit, co ji vede a pohání. Myslím, že Stephen King je nejenom král hororu, ale především mistr psychologické analýzy s jejíž pomocí vytváří plnohodnotné, živé postavy, jejichž osudy se propojují v propracovaném a strhujícím dramatu. A možná právě proto jsou jeho horory tak působivé, často ten největší strach nepramení ani tak z vnějších věcí, jako spíš z lidského nitra, z toho, čím se slabý a oslabený člověk může stát. Létající talíř, fyzické proměny, pozvolná proměna obyvatel městečka v jakousi variaci Tommyknocekrů a veškeré další fanfaskní prvky jsou pro mě už jen takovou milou třešničkou na dortu, vystavěném především na hluboké znalosti lidských charakterů a pohnutek, něčím, co miluju a co je pro mě tím, co celý příběh ozvláštňuje a staví nad jiné.
Gard v jedné chvíli, kdy změny jsou nepopiratelné a budoucnost se před ním skví v celé své monstrózní hrůznosti a vlastně už jenom zoufale hraje čas, říká něco v tomto smyslu: Viděl jsem Tommyknockery a byli jsme to my. Myslím, že to samé platí o Kingových knihách. Mohla bych říct: Četla jsem o Tommyknockerech a byli jsme to my. Paradoxně fikce, která je navíc řazená mezi horory, je pro mě, víc než všechny současné moderní společenské romány, stále aktuální, hlubokou a pravdivou studií lidství se všemi jeho nedostatky i přednostmi, překrásným podobenstvím o lásce, síle přátelství, o závislosti, o nejtěžším boji ze všech, který se odehrává v nitru každého člověka, nelehkých rozhodnutích a odvaze zůstat sám sebou.

...Gardenerem projela divoká hysterie. Dopotácel se k pařezu, posadil se a přemýšlel, zda ta prokletá věc zůstala po celá léta odolná proti vodě. Přemýšlel, jakou má tržní cenu létající talíř poškozený vodou. Začal se smát. A nemohl přestat, i když k němu přistoupil Andy Bozeman a praštil ho do obličeje, až upadl na zem...

...Bobbi se podívala na ruce. Viděl v těch divných očích slzy? Zřejmě spatřil jen vlastní zbožné přání?
,,Kdys byl ve stodole?"
,,Minulou noc."
,,Čeho ses dotknul?"
,,Kdysi jsem se dotýkal tebe," uvažoval Gardener. ,,A ty mě. A nikomu z nás to nevadilo. Vzpomínáš?"
,,Čeho ses dotknul?" zaječela na něj vysokým hlasem. Když se na něj podívala, nespatřil Bobbi, ale vzteklou obludu...

Pokud vás můj dnešní recenzní pokus zaujal a rádi byste přišli na kloub tomu, co se vlastně skrývalo v zeleně světélkující kůlně se zbrusu novým zámkem na vratech i jak to dodopravdy bylo s Peterem, pokud byste rádi zjistili, zda se David Brown vrátil ke svému bratrovi, kdo všechno zahlédl signál Ruth McCauslandové, jestli se Annie pokusila odvést Bobbi zpět do Uticy, zda se Gardovi nakonec přece jenom podařilo Bobbi zachránit před sebou samou a mnohé mnohé další, neváhejte a půjčte si Tommyknockery a začtěte se do úžasného, strašidelného a napínavého příběhu, který se odehrál jednoho horkého léta v malém městečku Haven. Pokud milujete silné příběhy a příjemné mrazení v zádech, mohu vám knihu s čistým svědomím doporučit.
Aneb jak říká pan King:

...Haven není skutečný. Postavy také nejsou skutečné. Jde o fikci s jedinou výjimkou. Tommyknockeři jsou skuteční.
Jestli se vám zdá, že si dělám legraci, pak v noci vůbec nedáváte pozor...


Z anglického originálu THE TOMMYKNOCKERS
vydaného nakladatelstvím Penguin Books přeložil Ivo Reitmayer
Návrh přebalu Václav Rytina
Vydal BETA - Dobrovský 1997
Vydání první
Počet stran 614





Doporučují i Šena a Zmuda, i ony si Tommyknockery oblíbily,
což ale rozhodně neznamená, že je to kniha pro kočku.Mrkající




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 19. února 2016 v 14:50 | Reagovat

Kinga mám rád, tak se do toho pustím.

2 Bev Bev | E-mail | Web | 19. února 2016 v 15:36 | Reagovat

[1]: Tak to mě těší, doufám, že se bude líbit. :-)

3 Van Vendy Van Vendy | Web | 19. února 2016 v 16:55 | Reagovat

Otevírá své oči, aby našla tu věc
Dotkne se a je ztracena
Ta věc na ni čeká už dlouhý čas
Království je ztraceno, protože chybí ještě jedna část
Zahrává si s ohněm
Vypni světlo a ona padne k zemi
Hraje si se svým životem, ale nemůže se odtrhnout
V mozku má jedinou věc
Ach, poslední noc a tu noc předtím,
Tommyknockeři, Tommyknockeři zabušili na tvoje zadní vrátka
Ach, poslední noc a tu noc předtím,
Tommyknockeři, Tommyknockeři zabušili na tvoje zadní vrátka
Tommyknockeři
*******************************
Trefila ses mi do vkusu. Nebo spíš, máme sladěný vkus, co se Kinga týká. Tommyknockeři jsou fakt skvělý román a vystihlas to ve své recenzi moc dobře. Vlastně se tu nastoluje myšlenka, jestli by člověk zůstal člověkem, pokud by převládla ta technicky výkonná stránka a ubyly, nebo zmizely emoce. Protože se ztrátou emocí se dějí pak docela děsivé věci - třeba obětování slabšího jedince ve prospěch společnosti. Což se sice stává(lo) i v běžném životě, ale poněkud se skrupulemi.
Tommyknockeři se čtou výborně, jsou dostatečně napínaví a opravud jsem až žasla, jak moc dokázali působit na vnímání místních lidí. Je fakt, že od dob Blízkých setkání třetího druhu a E.T.mimozemšťana nastal postupem času jiný přístup k MZ problému - oni vážně nemusí být ti hodní, ty spasitelské bytosti, které bdí nad méně vyspělým lidstvem a v pravou chvíli mu podají pomocnou ruku. Oni to vážně můžou být bezskrupulózní bezohlední parchanti, pro které je lidstvo jen potrava nebo obtížný hmyz, vhodný k deratizaci.
Co mě ale potěšilo, byl fakt, že i ten bezvýznamný člověk, ta rozumově nevyspělá entita, ta bezvýznamná nula, jim dokázal zavařit tak, že se z toho nevzpamatovali. :-D
Moc se mi líbí i tvé hodnocení hlavních postav, jejich vzájemný vztah, který byl něco mezi faktickým přátelstvím a něco mezi milostným vztahem, kde jedno prolínalo s druhým.
Moc pěkná recenzička a je vidět, že jsi ji psala s chutí. ;-)  :-)

4 Van Vendy Van Vendy | Web | 19. února 2016 v 16:58 | Reagovat

P.S. to úvodní zbásněné cosi je úryvek písně od Blind Guardian, které ke složení písně ovlivnil román Tommyknockeři.
Mimo to, včera jsem zabrousila na Databázi knih a náhodou klikla na další kingovku - Nadaný žák a Tělo. Určitě máš, jestli se nepletu... a už se těším na další recenzi i na tuhle dvounovelovku. :-)

5 Miloš Miloš | Web | 19. února 2016 v 22:40 | Reagovat

Už také nejsem Kingem nepoznamenaný, přečetl jsem Carrie.
Ta se mně líbila, jen mě mrzelo, že vše tak tragicky dopadlo, přál jsem Carrie, aby ples pro ni znamenal příznivý obrat, našla tam svou lásku, všichni se jí přestali posmívat a šikanovat ji, a tak nešťastně se to zvrhlo.

Asi si koupím ještě nějakou další knihu. King dovede psát strhujícím způsobem.

6 Van Vendy Van Vendy | Web | 20. února 2016 v 10:09 | Reagovat

[5]: Taky jsem jí fandila a jednu chvíli to opravdu vypadalo, že by se mohla vymanit a stát normální. Bohužel... Jinak Carrie byla dost dobře zfilmovaná, verze z roku 1973, pozdější zpracování už nebylo tak dobré.
Jsem zvědava jak se ti budou líbit další Kingovky, doporučuji Svědectví, Nadaný žák a Tělo, Žhářka, povídky Noční směna, Misery, Ostrov Duma Kay, TO. :-)

7 Bev Bev | E-mail | Web | 20. února 2016 v 10:54 | Reagovat

[3]: Jsem nadšená, že máš Tommyknockery stejně ráda jako já, doposud jsem při občasné výměně názorů na Kinga nenašla nikoho, kdo by je měl v takové oblibě. Většinou vítězí TO, které je zřejmě nejznámější a nejoblíbenější a právem. Ale je pravda, že s tolika čtenáři Kinga jsem zase nediskutovala, abych z toho mohla udělat nějaký závěr, spíš jen taková zmínka. A taky mě těší, že se ti líbí má recenze, vždyť víš, jsme takový amatér, jen to tak zkouším a tvé chvály si velmi vážím.
Nadaného žáka a Tělo jsem četla před mnoha lety a vím, že se mi líbily. Chci si to přečíst znovu, abych jednou měla recenze všech Kingovek, zatím píšu jen o těch svých nejmilejších, jak si je znovu asi popatnácté pročítám. :-)
Máš naprostou pravdu, že jsem psala nejen s chutí, ale doslova s láskou. O oblíbené, důvěrně známé a navrch krásné knize se snadno píše hezky.
A moc děkuji za úryvek z písně, je to parádní! :-)

[5]: To je báječné, mám ohromnou radost, že tě King zaujal. Strhující, to je přesně ono, vtáhne, zaujme a nepustí, dokud se člověk nedostane až na konec a kolikrát ani potom ještě nemůže dlouho pustit postavy z hlavy. Aspoň já to tak mám, když jsem četla jeho knihy poprvé, ani jsem z toho nemohla spát. :-) Je pravda, že Carrie skončí tragicky, i já jsme si moc přála, aby už byla šťastná a je zvláštní, že u Kingových knih mám i při opakovaném čtení už známých příběhů vždycky znovu pocit, že tentokrát by to mohlo dopadnout jinak, dobře. Nevím, čím přesně to je, ale myslím, že jsou natolik sugestivní, že prostě vždycky znovu vtáhnou čtenáře do děje.
Určitě si ještě nějakou kup. Vendy napsala dobré typy a já si ještě dovolím doporučit: Řbitov zvířátek, Osvícení, Pytel kostí, Geraldova hra, Temná půle, Cujo a Pod kupolí. :-)

8 Beatricia Beatricia | Web | 20. února 2016 v 11:11 | Reagovat

Děkuji za báječný tip. Já sleduji velký literární okruh, ale tento titul jsem, bohužel, ještě naznala. Tvá recenze je úžasné samostatné dílko, které může žít svým životem v jakémkoliv časopise.
Ale za směrodatný považuji fakt, že se líbí tvým micinkám. :-D

9 Bev Bev | E-mail | Web | 20. února 2016 v 11:21 | Reagovat

[8]:Ach, Beuško, tak tos mě úplně dostala. Děkuju, až se zas ošívám v potěšených rozpacích. :D Mám velkou radost, že tě doporučení našich čičin zaujalo. :-D

10 Van Vendy Van Vendy | Web | 20. února 2016 v 12:15 | Reagovat

[7]: Tommyknockery opravdu řadím k tomu lepšímu, co napsala (bohužel jsem od něj viděla i slabší kousky, nebo spíš možná kousky, které mi prostě nesedly. Je fakt, že na špici je pořád román TO, který byl pro mě jako zjevení, ale na stejné špici je právě i onen Nadaný žák a Tělo, novelky, které nejsou vůbec hororové, ale přesto děsivé. Pak mám takovou šprušli, na kteoru se vejde více opravdu hodně dobrých kousků, no a tam jsou samozřejmě i Tommyknockeři. :-D (Hned vedlo Carrie, Žhářky, Svědectví, Misery, Mrtvé zóny a povídkových souborů, které jsou vážně dobré, mám Hodinu děsu a Mrtví, kteří se vracejí, ale ty povídky vyšly i ve sbírce Noční směna, jestli se nepletu...
Ne, vážně, King je opravdu skvělý vypravěč. Teď čtu Ostrov Duma Key, je to zase trochu jiné, trochu mix mezi normálním a přízračným světem, spíš psychologické drama s prvky abnormality a fantasknosti. Jsem asi v půlce, tak jsem zvědava, mimo jiné mě fascinovalo, jak ten muž, tedy hlavní hrdina, maluje obrazy. :-)
P.S. fotku s kočičkami chci také pochválit, je vidět, že rozpoznají kvalitu. Moje kočky, když už, tak knížku rovnou trhaly. :-D

11 Bev Bev | E-mail | Web | 21. února 2016 v 10:18 | Reagovat

[10]:

i - Ostrov Duma Key je skvělý.

ii - Už dlouho mě nic tak nevyděsilo, jak volavka létající břichem vzhůru.

iii - Intermezza Jak namalovat obraz pokládám za geniální a troufnu si říct, že stejný postup používá King při psaní.

iv - Bavilo by mě to, i kdyby to bylo jen o uzdravování a malování, protože King to prostě umí.

v - Něčím mi to připomínalo Pytel kostí.

vi - A strašně se mi líbilo nezvyklé číslování kapitol - nikde jinde jsem je zatím neviděla - které jsem si dovolila půjčit a použít i ve svém komentáři.:D  ;-)

12 Van Vendy Van Vendy | 22. února 2016 v 0:39 | Reagovat

[11]:Muhehe, toho číslování jsem si nevšimla, ale tady jsem si toho všimla okamžitě! :-D

13 Bev Bev | E-mail | Web | 22. února 2016 v 7:31 | Reagovat

[7]: Šmankote! zastřelte mě! :-?
Oprava: Vendy napsala dobré tipy... A Řbitov zviřátek, ne zvířátek.
Bevíčková si v tichosti blbne. [:tired:]  :D

[12]: No jo, já jsem tak trošku pošuk, co se týče Kinga, to už není jen četba ale spíš rozbor a studium. ;-)  :-D

14 Čerf Čerf | E-mail | Web | 22. února 2016 v 8:27 | Reagovat

Díky za podrobnou studii a zajímavou inspiraci: Kdyby nic jiného, zajímal by mě telepatický stroj na psaní Nedělních miniglos :-).

15 Bev Bev | E-mail | Web | 22. února 2016 v 9:38 | Reagovat

[14]: Jo, to je přesné, něco takového by se fakt hodilo. V knize zapisoval dokonce i ve spánku.  :D ;-)
Ovšem tvé miniglosy i ostatní psaní je povedené i při klasickém postupu. :-)

16 Meduňka Meduňka | Web | 26. února 2016 v 21:00 | Reagovat

Četla jsem, patří i k mým nejoblíbenějším "kingovkám":-D
Recenze dokonalá.
Zrovna jsem dočetla Právo nálezce a moc jsem nejásala ( Pan Mercedes se mi četl parádně), i když podle všeho má milý Stephen otevřená vrátka pro další pokračování :-D

17 Bev Bev | E-mail | Web | 29. února 2016 v 9:37 | Reagovat

[16]: Já teď dočetla Revival a dost dobrý. Ale je to velká změna, proti starým velkým románům, které miluju. Ten rytmus psaní je takový strohý, skoro úsečný. Přesto patří k tomu nejlepšímu, co jsem četla. Všichni se zkrátka měníme a tak proč ne i pan King. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.