Ale topit budeš moct, ne?

16. února 2016 v 10:23 | bev |  Občasník
Slůvko myom zní roztomile, tak nějak kulatě a neškodně a probouzí ve mně představu ochmýřeného, baculatého stvořeníčka z fantasy literatury, něco mezi kuřetem a míčkem. Jenže když se tahle "stvořeníčka" začnou vyskytovat ve větším množství než malém a mají tendenci buclatět i nadále, začnou psát svůj vlastní příběh. Taky tak trochu fantasy okořeněné "atraktivním" nemocničním prostředím. Odborný název zní abdominální hysterektomie a jak už jsem zmínila minule, ve svém krátkém rozloučení (jeden nikdy neví, jak se ten jeho příběh vyvine a lépe nic nepodcenit) překvapivě nejde o lobotomii pro hysterky.


Nástup do nemocnice připadl na pondělí 1. února. Po týdnu vaření do mrazáku a nesmyslného usilovného uklízení - zřejmě aby dcery případně podědily dům uklizený - jsem v prvé chvíli s povděkem ulehla na nemocniční postel s otevřenou knihou a myšlenkou, že to nebude zas tak špatné. Patrně jsem v té chvíli již nebyla zcela příčetná, jinak si svůj až nezvykle špatný odhad situace nedokážu vysvětlit. Po hodině intenzivní nudy a marných pokusech sestavit z povětšinou neznámých slov smysluplnou větu, jsem zjistila, že už jsem dostatečně vyleželá a znuděná na další měsíc dopředu a můžu začít balit. Moderní medicína je sice doslova zázračná, avšak tak rychle to přece jenom nejde (to by pak byla spíš sci-fi) a tak jsem se pustila do náročného odpočítávání minut zbývajících do startu. Pardon! Do operace. Přestože se to několik prvních hodin zdálo zhola nemožné, dopoledne se nakonec neobyčejně pomalu překulilo přes poledne do odpoledne a to stejně mučivě pomalu přešlo v podvečer a podvečer ve večer a posléze v noc - o to delší, že prášek na spaní se u mě projevil stejně účinný, jako bych spolkla knoflík nebo třešňovou pecku - a předlouhá noc v kalné ráno.

Pak se konečně začalo něco dít. Po předchozích komatózních hodinách jsme s kolegyní přivítali nadšeně i měření tlaku a rozdávání teploměrů. O nálevu to samé tvrdit nemůžu. Poté přišla zas taková hluchá chvilka vyhrazená tichému rozjímání a povzbudivým živým představám, ve kterých se neprobouzím z narkózy, případně se probouzím a jako bonus nekontrolovaně zvracím. Znovu jsem s láskou vzpomněla na drahého švagra a jeho nezapomenutelnou větičku: ,,Jistě, vždycky je lepší důstojně ochrnout, než potupně zvracet," kterou reagoval na mé, podle mě zcela logické vysvětlení, proč při výměně kloubu volím místo celkové narkózy vpich do páteře. Z libého rozjímání mě v osm hodin vytrhla kolegyně čekatelka s tím, že za dveřmi zaslechla mé jméno. Vzápětí se otevřely dveře a v nich stál kluk, co ho znám už ze základky - chodil o rok níž - nyní již zralý muž a pomocná zdravotní síla a už se jelo. Můj příběh náhle nabral tak nečekanou rychlost, že jsem byla ošizená i o ten oblbovák, který má zklidnit a zpříjemnit neradostné očekávání. Není se tedy co divit, že jsem na sál nedojela v blažené apatii, ale spíš ve stavu blížícímu se mírnému zdivočení. Ostatně... kdo by po ránu začínajícím nálevem tak trochu nezdivočel. Z neznámého důvodu jsem měla dojem, že v jednom ze zakuklenců, připravujících si v tichosti své neblahé náčiní, poznávám švagrovou své kamarádky a po několika vteřinách zírání jsem ji pozdravila překvapeným: ,,Ahoj?" v jehož tázavém vyznění se skrýval dotaz: Co tady, proboha, děláš? Zakuklenec zdařile napodobil můj vytřeštěný pohled a v další vteřině jsem pochopila, že to asi žádná známá nebude, a co víc, že to možná dokonce ani není žena. V té chvíli se však rázně chopil iniciativy anesteziolog a řady zakuklenců postávající dosud decentně ve stínech se shlukly kolem mého nepohodlného operačního stolu. Celá scénka, která se mi v sekundách těsně před uspáním nesmazatelně vryla do paměti, mi přišla nečekaně povědomá.

O půl dne později, po opakovaném probouzení a usínání, toho času již šťastně napojená na jipce, jsem si uvědomila, že podobné malebné scenérie rád zpodobňoval i Josef Lada. Většinou po názvem Zabíjačka. I mé niterné pocity odpovídaly, skutečně jsem se cítila jako to nebohé prase bezprostředně po vyvržení. Při jedné světlejší chvilce - dá-li se to tak říct - jsem zaslechla sama sebe, jak oznamuji svým tušeným společníkům:,,Já teď pudu se psem..." ,,Ne, se psem teď určitě nepudete," ujistil mě vlídně jeden z rozmazaných stínů.
Stephen King v knize Temná věž říká o jisté dostavníkové stanici, místě mimo světy, překrásnou větu. ,,Toto je místo mezi, kde stíny jsou zrušeny a čas zadržuje dech." Napadá mě, že narkóza a hodiny těsně po ní jsou podobného rázu, člověk se taky ocitá v jakémsi bezčasí, kde si minuty běží libovolným tempem, nebo se naopak úplně zastaví.
Dva dny na JIP neuběhly jako voda, spíš se vlekly jako invalidní hlemýžď, odkapávaly jako pampeliškový med, ale nakonec jsem je přece přečkala a po vymontování z hadic jsem zas konečně byla na normálním pokoji. V prvé chvíli jsem se zhrozila, neboť se ukázalo, že jej mám sdílet s bličkou. Tedy s paní, které se po narkóze neudělalo dobře. Mně doposud špatně nebylo, bohužel se ale ukázalo, že můj žaludek je takového založení, že narkózu přečká sice bez újmy, avšak krajně ho rozruší výmluvné, nezaměnitelné zvuky doprovázející zvracení.

Dostalo se nám pocty, že návrat z bezčasí mezi živé, nám zpestřil houf studentů zdravotní školy s milou paní učitelkou s neotřelými názory a léčebnými postupy. Jediným přáním paní, sdílející se mnou pokoj, bylo v klidu se vyzvracet a pak si chvilku dáchnout a v tichosti si přemýšlet. Zřejmě proto byla paní učitelkou a jedním ze studentů vytržena z rozjímání nad vlastním vnitřním nepohodlím a prováděna po pokoji jako kůň s kolikou. Vypozorovala jsem, že intenzivní opečovávání započalo poté, co paní odmítla uzobávat piškoty a ucucávat čaj a tak v obavě, abych na sebe neupoutala pozornost a nebyla taktéž prováděna, jsem spolykala misku piškotů a vypila půl konve čaje podezřele nažloutlé barvy, což je ostatně klasika, nikde jinde krom nemocnice se takový čaj nepodává. Dostalo se mi zářivého úsměvu. ,,Podívejte, tady paní je naprosto v pohodě," pronesla učitelka a pochvalně na mě kývla. Vzápětí došlo ke změně taktiky, zvracející paní byla uložena na postel, avšak pro její dobro bylo otevřeno dokořán rozměrné okno. ,,To vám udělá dobře," ubezpečila ji učitelka rozhodně. Chvilku se kochala postavou ležící v průvanu, s tváří oslněnou sluncem a pak se s námi podělila o jeden z plodů svého nespoutaného ducha. ,,Myslím, že když vyjde slunce, všechno je hned nadějnější," oznámila nám procítěně. - Ono to tak skutečně i je, to nepopírám, jen chvíle pro vyjevení tohoto životního moudra byla poněkud špatně zvolená. - Paní i já jsme ležely poraženecky vyvrácené na postelích a nadějeplnou myšlenku jsme přešly bez jakéhokoliv nadšení. Jen jsem z vedlejší postele zaslechla nesmělou zmínku o krční páteři. Možná paní únorový průvan prohánějící se už tak dost vyvětraným pokojem - dodnes se nemůžu zbavit utkvělé představy, že nemocniční topič vzal krátce před mým nástupem roha a za celý týden se nepovedlo sehnat za něj náhradu - neudělal tak dobře, jak měl, ale možná jenom patřila k onomu druhu pacientů, kteří se za nic na světě nedokážou odpoutat od svého těla a povznést k výšinám. ,,Je to jen otázka myšlení," poučila nás dále paní učitelka, ,,nemáte náhodou nějaký nevyřešený problém?" dotazovala se nespolupracující pacientky. ,,Většinou se to takhle projevuje," vyslovila na závěr odvážnou teorii. V té chvíli paní snaživě sáhla do misky s piškoty a já zavřela oči v předstíraném kómatu.

Zřejmě mám v sobě taky nějaký nevyřešený problém, protože hned první noc po přestěhování na pokoj mě probudilo kolem půlnoci nepříjemné, divoké bušení srdce. Trochu mě to vylekalo a tak jsem se vydala za sestrou, zeptat se, co to vlastně je. Vyšla jsme na chodbu a pár metrů před sebou jsem uviděla modrý zadek. Opravdu jenom zadek. Zbytek postavy byl ukrytý ve skříni, kde snad jeho majitelka něco rovnala, nebo hledala, čertví... ,,Sestři...", oslovila jsem zadek zdvořile, na víc jsem se nezmohla. V tu chvilku se totiž zbytek postavy vymanil ze skříně a já úlekem strnula jak zajíc ve světle reflktorů. Přiznám se, že podobné typy znám jenom z filmů o mladých čarodějích, kde většinou bývají členy profesorského sboru. Moje zmatená tepající hlava odmítla přijmout myšlenku, že by mohlo jít o skutečnou sestru. Než jsem to stihla nějak hlouběji promyslet, vypadlo ze mě zděšené: ,,Kde je sestra?"
,,Co chcete?" zavrčela obluda. - Omlouvám se, příliš jsem se nechala unést příběhem. - ,,Co chcete?" zavrčela postava v modrém, co právě vylezla ze skříně.
,,Hrozně mně buší srdce, " odvážila jsem se přes evidentní nepřátelství komunikovat a osvětlit příčinu své přítomnosti.
,,To mně taky, to je přechod," ujistila mě ta dobrá žena a ne, nerozplynula se ve vzduchu, ač bych to byla čekala. Uvolila se mi změřit tlak. 140/100 ukázal tlakoměr. Nic moc, ale na bušení srdce to, zdá se, docela stačí. Snovost celé příhody podtrhuje fakt, že do té doby jsem tuto "sestřičku" na oddělení neviděla a až do propuštění jsme ji už znovu nezahlédla. Nebýt doktora, který se při vizitě ptal, zda mělo bušení nějaké pokračování, asi bych celý zážitek připsala na konto noční můry. Ale je pravda, že jak jsem po celu dobu pobytu v nemocnici nepřekročila nějak výrazně teplotu 35°C - vždycky jsem měla dojem, že v krimiseriálech takovou teplotu doprovází věta: Oběť je patrně již několik hodin po smrti. - to ráno jsem poprvé měla 36,7.

Každá správná nemocnice má i svůj vlastní řízený tok času a platí, čím pomalejší, tím lepší pro pacienty. Tudíž i v dalších dnech se minuty jen zvolna, ulepeně sčítaly do hodin. Dokonce ani měření tlaku, teploty a rosného bodu už ve mně nedokázalo vyvolat někdejší začátečnické nadšení a stalo s pouhou nudnou rutinou. Abych nečučela každých pět minut na hodinky, uchýlila jsem se do společnosti mé oblíbené románové postavy Hildegunsta z Mýtotesů. Možná si na něj ještě vzpomínáte. Ano, vzala jsme si s sebou knihu Město snících knih. Společně s poeticky založeným drakem jsem odcestovala do Knížkova a posléze sestoupila do strašlivého, nebezpečného labyrintu pod Knížkovem. Anebo jsem pro zpestření jen tak ležela a zírala do bílého stropu a na nažloutlé zdi, což se záhy ukázalo jako nesmírně inspirativní. Možnost nekontrolovaného zvracení byla jako poměrně neaktuální odsunuta do pozadí, zato jsem po usilovném špekulování objevila další doslova uhrančivá témata jako je zauzlení střev, srůsty, záněty a tak dál. V podobných hlubokomyslných a osvěžujícíh úvahách jsem strávila nejednu hodinu, čas sice neběžel o nic rychleji, ale zato jsem se začala cítit skutečně vážně nemocná. Nebudete mně to možná ani věřit, ale mám dojem, že příliš mnoho volného času mně překvapivě nedělá vůbec dobře.

V pondělí 8. února, po třech měsících strávených vleže nebo polosedě na posteli - vždyť víte, nemocniční čas běží přece jinak - jsem konečně mohla zavolat domů netrpělivě očekávanou novinu. ,,Zítra jdu domů." Manžel se zaradoval. ,,Počkej, dám ti psa," řekl. ,,Čárloušku, Čárloušku, pejsku, jak se máš?" trylkovala jsem do mobilu a byla ráda, že jsem k paní otočená zády. Doufám, že se jí z mého rozhovoru se psem neudělalo znovu šoufl. ,,Co dělá?" ptala jsem se, když se manžel znovu ozval. ,,Sedí na stole a koulí očima." Zauzlení střev i srůsty byly rázem smeteny ze stolu jako záležitosti neatraktivní, s tím, že si o nich můžu popřemýšlet kdykoliv v budoucnosti, až vybyde zas chvilka času.
9. února kolem jedenácté hodiny jsem opustila areál nemocnice. Rodina přijela komplet, včetně psa, který, když mě uviděl, skočil zezadu na mou sedačku a v nadšení mi málem vyrazil zuby a pošlapal lékařskou zprávu, kterou jsem si tam neprozřetelně položila. Prostě klasika, zpátky do komedie. Nicméně lákavá možnost zauzlení a srůstů přišla ještě jednou na přetřes a to když jsem manželovi líčila hrozící komplikace, ve snaze zdůvodnit, proč dalších čtrnáct dnů nebudu dělat vůbec nic a pak minimálně měsíc jen něco málo. Soucitně mě vyslechl, vážně odkýval veškeré argumenty a pak s dojemnou nadějí v hlase vyslovil to, co ho po celou dobu trápilo zřejmě ze všeho nejvíc. ,,Ale topit budeš moct, ne?"
Vlastně bych se měla cítit poctěná. Jsem zřejmě jediná komu manžel v otázce topení důvěřuje stejně jako sobě samému. Ani nevím, čím jsem si to vlastně zasloužila.

Pochopitelně jsem za ten týden v kotli ještě netopila. Když je manžel v práci, je to zatím buď na dědovi nebo na holkách. Trochu se nudím, to přiznávám. Prohlížím si a upravuju fotky, vystřihuju obrázky do koláží, čtu, koukám na televizi, ale ta se rychle omrzí, i když první dva dny po návratu ze špitálu jsem měla takový absťák, že jsem napjatě a okouzleně sledovala i teleshoping. Jenže doma se nudí člověk úplně jinak, tak nějak příjemně. Už se těším, až zase vyrazím se psem a foťákem do terénu, až se pustím do oken, až...
A každý den si říkám, jak mám vlastně pěkný život a jak jsem i přes všechny drobné nesnáze šťastná.Mrkající
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 16. února 2016 v 11:26 | Reagovat

Naštěstí já po narkóze nezvracím, za to se prý nezvladatelně směju až hrozí nedobrovolné opuštění toho úzkého prostoru na kterém člověk po operaci skončí přeložen jak houska na pult než ho šotoušek nemocniční přeloží na postel a odveze zpět na pokoj. Nevím, já si to nepamatuji jelikož to provozuji v částečném bezvědomí. A ani po probuzení se naštěstí žádné problémy nedostavují.... :-D Aůe ta nuda která následuje při delším pobytu je opravdu šílená. Já mám i během dne tlak, který okomentovala moje obvoďačka slovy : " Vy máte tlak jak mrtvola!"  tak i ranní nesmyslné buzení v pět a měření teploty která nevyleze ani stupínek nad to co je po předložení teploměru sestrou na jeho stupnici (většinou těch 34,8 až 35°C) u personálu vyvolává dojem , že jsem si tu teplotu nezměřila a tudíž že jsem pacient nespolupracující. A pokusy napíchnout mi v sedm ráno kapačku do absolutně bezžilných rukou jsou tedy vždy utrpení, protože z jehel a injekcí má docela fóbii.

2 Bev Bev | E-mail | Web | 16. února 2016 v 13:10 | Reagovat

[1]: Tak to mám hodně podobně, když jsem odcházela měla jsem tlak už jen 107/70. Krev mně museli brát ze zápěstí, protože nemám žíly a navíc se taky ukrutně bojím jehel. Sice to vydržím, nic jiného taky nezbývá, ale nesmím se na to dívat. Naštěstí jsem taky nezvracela. Nejhorší chvíle hned po jsem prospala, jen než správně nastavili kapačku, tak to jednu chvilku bolelo jak prase, jako bych měla
uříznutý nohy až pod pupkem. Ale pak už to šlo, je to sice ohavný, nepříjemný a krajně neestetický, ale věřím, že jsou i horší věci. ;-)  :-)

3 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 16. února 2016 v 16:02 | Reagovat

Bevíčku, jsem ráda, že jsi zpět. Čtu a chechtám se, tak jdu ještě pokračovat. Tvůj vjezd na operační ál nemá chybu... a ti krvežíznivci, jak se shlukli kolem Tvého lehátka ve chvíli, kdy už jsi nemohla prchnout, to mi připomnělo sci-fi filmy o ufonech, kteří berou vzorky lidí...

4 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 16. února 2016 v 16:18 | Reagovat

Bevíčková, jsem ráda, že jsi operaci přestála. Teď se ale nepřepínej, i když už by to vypadalo, že jsi v pohodě. Ona ta narkóza a vůbec zásah do těla jsou dost velkou zátěží pro tělo i duši. Odpočívej a spíše relaxuj přesně tak, jak to děláš - čučení na telku, vystřihování, přebírání fotek... S procházkou s Charliem nespěchej. Vím, když se Milunka kdysi vrátila po nějaké operaci a šly jsme ven a ona byla úplně hotová. A trvalo to asi rok, než se dostala do kondice. Buď na sebe hodná a žádné testování odolnosti.

Radši si čti milované knížky a nebo piš nám, svým věrným čtenářům. Vždyť nám tu bylo bez toho Tvého nezaměnitelného humoru smutno.

Mimochodem, dnes se Outěžka s očima plnýma slz podívala na Ronju a pronesla: "Maminka nám umře." Dala se do usedavého pláče, Ronje to bylo šumák a já koukala jak puk :-D

5 valin valin | E-mail | Web | 16. února 2016 v 21:18 | Reagovat

Moc ráda čtu, že tahle operačně-nemocniční štrapáce ti nevzala tvůj tolik nádherný humor. Podalas to nádherně, i když jsem si jista, že in natura ti bylo hodně mizerně... :-D  :-D

6 Van Vendy Van Vendy | Web | 16. února 2016 v 22:28 | Reagovat

Bevi, ty dovedeš poutavě povykládat i o pobytu v nemocnici. Z té paní učitelky s evidentním postižením části mozku jsem fakt nemohla. Ještěže tam nebyl strom, počítám, že by jej vroucně objala a nechala do sebe proudit jeho energii, až by nebohej strom totálně vycucla.
Jsem ráda, že to dopadlo dobře a věřím, že přes to, že všechno dopadlo dobře, jsi stejně byla nejraději doma. Home, sweet home, se neříká jen tak nadarmo a čím jsem starší, tím vím mám ten pocit :D
A je dobré, že jsi hned ze začátku nastínila, jak bude tvá rekonvalescence pokračovt. Žádné strhávání se. Na to přijde čas, až se ti udělá líp. ;-)  :-D
Víš koho jsi mi tím dnešním povídáním nejvíc připomněla? Betty MacDonaldovou. :D A tak se hezky uzdravuj, čti si, vymýšlej koláže a koukej na filmy, a spi. Spánek je největší léčitel, pokud ovšem není noční můra. :-D

7 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 17. února 2016 v 0:11 | Reagovat

Na svoji operaci na gyndě si nejvíc vzpomínám na to, jak jsem při spočinutí na  stole smlouvala s doktorkou, která mne měla operovat, aby mi zrovna odřízla nějaký ten špek z břicha, když už mne budou řezat a ona na to reagovala slovy k anesteziologovi : prosím tě už ji uspi...
Po operaci jsem ji zase odpověděla na dotaz, jak se cítím: od pasu dolů fajn, ale nahoru blbě. Mávla rukou a jen řekla: víte, že jsme vás měli na stole hodinu a půl? Vidím ale, že jste humor neztratila. Vůbec ji nezajímalo, že mi bylo tak blbě, že jsem nemohla 5 dní nic jíst a co jsem vypila, šlo ven.Ne na pokoji, naštěstí. Pak stačily kapky od jedné mladé paní doktorky před jídlem , vyčistila jsem se a pak s chutí snědla koprovku s knedlíkem.
Byla jsem tam jen týden a většinou četla Betty Mac Donaldovou a pak měsíc doma polehávala. Pěkně jsi to popsala. Doufám také, že bdeš brzy fit a humor jsi neztratila, hurá. :-)

8 Bev Bev | E-mail | Web | 17. února 2016 v 7:36 | Reagovat

[3]:[4]:Ano, můj vstup na operační sál byl skutečně triumfální. Aneb Trapas je mé druhé jméno. :-?  :D
A máš naprostou pravdu, ono je to takové klamavé a navíc jak se docela rychle vždycky vzpamatuju, tak se mně dneska už třeba zdá, že už mně vlastně nic není. Ale dost se bojím, abych se zas nedostala zpátky, to by mě vážně nasr... tohle všechno podstoupit a celkem v pohodě přečkat a pak si přivodit nějaké komplikace díky vlastní blbosti. Takže ano, raději se vším ještě nějaký čas počkám. :-)
Outěžka je skutečně číslo. :-D  :-D

[5]: No, přiznám se, že bylo pár chvilek, kdy mně teda nebylo dvakrát do smíchu, ale naštěstí jsem se dost rychle zmátořila. Co mně vadilo vlastně ze všeho nejvíc, je ta hrozná nuda. Ale tak ten týden se dá ještě docela s optimismem přečkat, hlavně že nemusím zas někam do lázní nebo tak něco, to bych asi nedala. [:tired:]  :-D

[6]: Ono se pak ukázalo, že je to učitelka psychologie, což mě vůbec nepřekvapilo. :D Taky jsem z ní měla dost, když jsem o ní psala, tak mně přišla tak nepravděpodobná, jak bych si ji vymymslela, fakt krásná postava, škoda, že tam byla jen jeden den, myslím, že by z ní ještě něco poučného vypadlo. :-D
A pro mě to platí úplně stejně, je to se mnou asi na pováženou, ale jsem strašně ráda doma a tak jsem samozřejmě šťastná, že už jsem zas zpátky, jak v reálu tak i ve virtuálnu, už mně to moc scházelo. :-)

[7]: Ano, to je, Růženko, výborný nápad, taky jsem měla požádat, aby mně vyřízli i nějaké to sádlo. Bohužel je to tak, že přestože jsem nechala ve špitálu čtyři kila - která se ale rychle při mé současné nečinnosti vrátí - břicho se mně ještě zvětšilo, ani jsem nemohla při propuštění dopnout kalhoty. Stále doufám, že to je otok, který splaskne. I když... týden utekl a nic se neděje... Uvidíme, stahovací prádlo to jistí. ;-)  :-D

Velmi vám všem děkuji, že jste se stavily a připsaly své milé a vtipné řádky, už se mně fakt hodně stýskalo. :-)

9 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. února 2016 v 19:39 | Reagovat

Tělesná teplota kolem 35 stupňů? V zimním období nic zvláštního! Pokud ovšem byl mezi tvými předky nějaký obojživelník :-). Moc držím palce, ať všechno běží, jak má.

10 Bev Bev | E-mail | Web | 18. února 2016 v 7:36 | Reagovat

[9]:Fakt, nekecám. A teploměr to byl digitální, který neošidíš. Taky jsem na to koukala jak puk. :D A paní vedle to měla stejně, 35,3 nebo tak, přes 36 jsme se nedostaly, já teda vlastně jednou jo. Asi někdo vyzkoumal že skladování a uchování pacientů je nejvhodnější v mírném podchlazení. :-D Anebo mám skutečně mezi předkama nějakýho mloka, to je taky možnost. :-?  ;-)

11 Robka Robka | Web | 18. února 2016 v 23:07 | Reagovat

Modrý zadek nemá chybu.:-) To jsem se opravdu zasmála.
A přeji ti, ať jsi brzy v pořádku (a můžeš topit:-)) Zatím se šetři a odpočívej - a ber rekonvalescenci jako dobrý důvod k podpoření samostatnosti rodinky.
P.S. Teplota 35 stupňů je možná důsledkem toho, že ve špitále bývá většinou velmi chladno ( a nemocniční přikrývky moc nezahřejí), takže se tělo přizpůsobí. Navíc se moc nehýbeš, oběh krve je zpomalený, to se není čemu divit.

12 Bev Bev | E-mail | Web | 19. února 2016 v 14:27 | Reagovat

[11]:Je to zaručeně tak, jak říkáš, topili velmi málo a vleže člověk moc tepla nevyprodukuje. Díky tomu jsme se také vyvarovaly jakýchkoliv návalů horka, spíš jsem kolikrát měla tak zmrzlou špičku nosu a nohy, že jsem si musela vzít ponožky a strčit hlavu pod peřinu. :D  ;-)

Ráda jsem pobavila a děkuji za milá slova a držené palce. :-)

13 Miloš Miloš | Web | 19. února 2016 v 22:31 | Reagovat

Ty dovedeš i nemocniční horor podat humoristickou formou :-D

Větrání v nemocnici dobře znám z doby, když tam ležel tchán. Okna byla velmi často dokořán, měl jsem pocit, že je snad 15 stupňů, sestry je vždy otevřely a hned zmizely. Vypadalo to, jako kdyby pacienty připravovaly na akce otužilců, plavání v zmrzlé řece nebo něco podobného, ale samy seděli v teple.

14 Miloš Miloš | Web | 19. února 2016 v 22:31 | Reagovat

[13]: ... samy seděly (ty sestry)

15 bludickka bludickka | 20. února 2016 v 15:36 | Reagovat

Tentokrát přeskakuji staré články, které jsem ještě nestihla přečíst a jdu rovnou k tomu aktuálnímu, abych věděla, jak se ti daří. Ačkoliv jsi celý pobyt popsala velice vtipně, nesmála jsem se, dovedu si představit, jaké hrůzy ti doopravdy přicházely na mysl. Tak a teď si poooořádně odpočin, myslím, že si to zasloužíš. A taky se sobecky těším, že třeba samou nudou budeš mít víc času na čtení blogů :)

16 Teeda Teeda | Web | 21. února 2016 v 2:05 | Reagovat

Člověk se tu chviličku neukáže a hned se uděje velký drama!
Ale. Ačkoli jsem se při čtení usmívala, trochu mi to připomínalo prostřední část Co život dal a vzal. :) Není to sranda a přitom v tom něco najdeš.
Přeju ti, ať je všechno v pořádku. Užívej si volníčko a co jsem koukala na předchozí nálože fotek, tak přeju ať si můžeš co nejdříve zase courat kde tě napadne.:)

17 Bev Bev | E-mail | Web | 21. února 2016 v 9:54 | Reagovat

[13]: Ano, to je přesné, je to takové nucené otužování, taky když jsem po týdnu přišla domů, tak mně bylo pořád horko. Pak se není co divit, že jsme se nedostaly ani na 35,5°.:-D  :-D

[15]: Hrůzy mě na mysl opravdu přicházely, jsem tak trochu hypochondr křížený s fantastou, což je vražedná kombinace a mou zásadou je: když už se bát, tak hodně. :D Tak si to asi umíš představit. Ale musím říct, že jsem to vlastně zvládla bez velkých potíží a každý den to bylo o něco lepší. A taky jsme se s paní dost nasmály už ve špitálu a dobře jsem se bavila i při psaní. Však taky znáš to kouzlo, kdy se člověk ze všeho vypíše a může jakkoliv ohavnou záležitost nechat za sebou jako pouze jeden z mnoha příběhů, jeden z korálků na šňůrce života. A na čtení budu mít rozhodně víc času, s tím počítám. ;-)  :D

[16]: Betty mám velice ráda, však víš a něco podobného už zmínila i Vendy, takže moc děkuju, je pro mě velká pocta a moc mě to těší. :-)
Na procházky se psem a foťákem se taky už moc těším, takže další nálože fotek na sebe nejspíš nenechají dlouho čekat. ;-)

Děkuji. ♥ :-)

18 Teeda Teeda | Web | 21. února 2016 v 22:21 | Reagovat

[17]: Alespoň zatím můžeš psát! :)

19 Bev Bev | E-mail | Web | 22. února 2016 v 7:35 | Reagovat

[18]: Ano, to je pravda. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.