Únor 2016

Zvěřinec nebo blázinec?

23. února 2016 v 14:51 | bev |  Občasník

Dlouhé roky jsem nějak nedokázala docenit kresby Josefa Lady a to především ty s davovými scénkami. Vždycky jsem přímo nenáviděla, jak všechny jeho postavy mají zaseknuté prsty a místo nosů červené bambule. Josef Lada mě zkrátka coby malíř postav neoslnil; i když jeho malebné zasněžené krajinky a vesničky se obzvlášť na vánočních pohledech vždycky vyjímaly moc hezky. Jenže s přibývajícími roky se vnímání přece jenom mění, hrany se obrušují a vyhraněné názory střídá tolerantní smířlivost. A tak dnes nacházím zalíbení v úplně jiných věcech než před dvaceti roky a useknuté prsty a bambule místo nosů jsou opravdu to poslední, co mně vadí a čím bych se chtěla zabývat. Naopak. Josef Lada pro mě získává zcela nové kvality a během krátké doby již podruhé nacházím inspiraci v jeho barevných malůvkách, se kterými se dokonce cítím jakýmsi způsobem spřízněná.

Kam s tím?

22. února 2016 v 11:24 | bev |  Herbář
Jsou fotky, které se až nečekaně povedou ( u mě teda většinou nečekaně) a pak fotky, které se vyloženě nepovedou. Ale mezi tím je ještě jedna poměrně širokospektrá kategorie, fotky, které nejsou ani takové, ani makové. Nejsou třeba úplně blbě vyfocené ( i když kolikrát ano ), jenom objekt focení je blbý, špatně zvolený, nebo je jeho kvalitní vyfocení nad síly mého foťáčku případně mé. Kolikrát ale jde o místa mně blízká a je mi líto je smazat, nebo mi ty fotky přijdou přes všechny nedostatky a neobyčejnou obyčejnost milé a tak si schovávám i tyhle podivnůstky.


Tommyknockeři - Stephen King

19. února 2016 v 11:02 | bev |  Knihomil
Asi každý někdy zakopnul. O práh, o kořen, o obrubník, o vlastní nohu. Zakopnutí mívá různé následky od pouhého zavrávorání až po dokonaný pád na ústa. A pak je pár případů, kdy jedno zakopnutí změní celý život, kdy člověk doslova zakopne o svůj osud. Něco takového se stalo i Robertě Andersonové, úspěšné autorce westernů. Při procházce v lese za domem zakopla o cosi, co nedokázala vyviklat ze země, co při doteku vibrovalo jako ladička. O cosi, co se ani trochu nelíbilo jejímu psovi, Peterovi. Po pravdě, starý dobrý Peter byl z předmětu skrytého v zemi vyděšený k smrti. Nejspíš dobře věděl proč.

Ale topit budeš moct, ne?

16. února 2016 v 10:23 | bev |  Občasník
Slůvko myom zní roztomile, tak nějak kulatě a neškodně a probouzí ve mně představu ochmýřeného, baculatého stvořeníčka z fantasy literatury, něco mezi kuřetem a míčkem. Jenže když se tahle "stvořeníčka" začnou vyskytovat ve větším množství než malém a mají tendenci buclatět i nadále, začnou psát svůj vlastní příběh. Taky tak trochu fantasy okořeněné "atraktivním" nemocničním prostředím. Odborný název zní abdominální hysterektomie a jak už jsem zmínila minule, ve svém krátkém rozloučení (jeden nikdy neví, jak se ten jeho příběh vyvine a lépe nic nepodcenit) překvapivě nejde o lobotomii pro hysterky.