Jsem zahrada stinná

4. prosince 2015 v 15:28 | bev |  Povídkář
Monstera, Alokazie, Ledviník a Žumen. Pepřinec, Klivie, Parožnatka, Begónie královská. Brambořík a Ibišek, Africká fialka a Vánoční kaktus, to všechno jsou rostliny, které pokud stín přímo nevyžadují, poměrně dobře ho snáší. Opakuji si polohlasem jména svých přátel jako zaříkání proti samotě. Kdysi jsem znala i latinské názvy. S nimi by to znělo tak trochu jako rozcvička zaníceného exorcisty. Dotýkám se jemňoučkého závěsu Ledviníku, hladím tvrdě zelené listy Klivie. Děrované Monsteře, jejíž nejmenší list velikosti polévkového talíře mi sahá téměř k hrudi, skládám poklony, koketuji s Ibiškem. Máme jeden oblíbený žert. ,,Kdy už pokveteš?" ptám se každé ráno a on odpovídá: ,,Už se stalo."


A na zašlých parketách, které zoufale volají po kartáči a laku, leží další zmuchlaný červený květ, připomínající mrtvého cizokrajného motýla. Vlastně to ani není žert. Nebo hodně zvláštní, pokroucený, jako list napadený sviluškou. Hořký žert. Víte, jak někdy chutná květák ze supermarketu nabušený hnojivy jako vzpěrač steroidy? Znáte tu hořčinu, co se nedá přerazit žádným vařením ani smažením? Takovou chuť občas cítím na patře. A někdy se ta chuť neztratí za celý den, jen sklouzne níž a tam se usadí. Tahle chuť má v mých představách bělavou barvu jako ten umělý květák, jako chorobný povlak na jazyku, jako něco odporného a nezdravého, co přežívá v přemokřené, mrtvé hlíně na dně starých keramických květináčů.

Monstera, Ibišek, Ledviník a všichni ti ostatní, co na mě kývají z temných koutů, pnou se po zdích, nebo přerůstají z květináčů na okně, jsou moji posluchači i rádci. Namlouvám si, že jen díky mé péči, mé lásce a slovům pochopení rostou a sílí, překypují vitalitou. A pak jsem tu já. Sdílím s nimi tento tmavý přízemní byt. S nimi a ještě s někým, ale o tom později. Na rozdíl od nich mi stín dobře nedělá. Ale snáším ho. Namlouvám si. Znáte to?
Lidská mysl je zvláštní zařízení. Svým způsobem geniální. Svým způsobem tragické. Když je vůle dostatečně umanutá a tlak dostatečně vytrvalý, můžete si namluvit cokoliv, nemyslíte? Matematik by možná dokázal vzájemné působení tlaku vnitřního a vnějšího vyjádřit jednoduchou rovnicí. Při vhodném poměru obou tlaků si pak můžete namlouvat, že rostete stále rovně, ke světlu, že jste uvnitř stejní jako v patnácti, jako v sedmnácti, jako ještě v sedmadvaceti. Vlastně ne že můžete. Musíte. A určitým pokrouceným způsobem to tak dokonce i je. Život v každé molekule, kterými jsme - stejně jako všechno živé - tvořeni, je překvapivě vytrvalý. Pokrouceným, to je slovo dne. Rostliny, které nejsou určeny pro stinná místa, reagují na nedostatek světla chřadnutím, žloutnutím, opadávají jim listy a nebo naoapak předvádí jakousi žalostnou parodii na vitalitu, natahují své tenoučké stonky tak dlouho a tak vysoko, až se zlomí. Já se nelámu, alespoň ne viditelným způsobem.

Moji rodiče byli dělníci. On soustružník, ona skladnice. Velmi neromantické spojení, nemyslíte? Velmi solidní. Solidní jako matný lesk kovových hoblin, jako hrubá látka pracovních oděvů, jako šeď betonových panelů. Jeden betonový obdélník je snadno zaměnitelný s jiným, s kterýmkoliv, to je trochu strašidelné. Panelák je pro mne synonymem pro solidnost, stálost. A nudu. Jako malá holka jsem snila o tom, že matka je operní pěvkyně - a věřte, že figuru na to měla - a otec slavný dirigent s bláznivou aureolou vlasů, poletujících mu kolem obličeje laskavého podivína. Snila jsem, že na ně čekám v zákulisí městského divadýlka a po představení jdeme do místní restaurace na opulentní večeři. Jen tak mimochodem, třetí cenová kategorie, pro časté střídání personálu a občasnou opileckou či mileneckou rvačku - někdy obojí zároveň - slyšitelnou za klidných nocí přes tři ulice navíc vděčné téma drben z přilehlého okolí. Pro mě ale v tom čase příslib všech krás světa a vrcholného kulinářského zážitku; i kdyby mi předložili kuřecí prsa s broskví překrytou rozteklým plátkem eidamu. Tenkrát ještě módní výstřelek a nevídaný experiment, považte, míchat sladké a slané. Jak odvážné v tom šedém solidním čase. Máma voní v autě šminkami - v mých představách vůně šminek rovnala se, bůhví proč, vůni vanilkového cukru - a pak jedeme do naší vilky, tak vkusně zasazené do nekonečné zeleni. A ta zeleň, to nebyl jen trávník a sem tam unavený, zplihlý strom. Byla to botanická zahrada, arboretum. Byl to park a současně umělecké dílo. Kolem šestnáctého roku se sen upřesnil. Zahrada byla do poslední cibulky, do posledního lístečku Dílo. V té době jsem se už učila zahradnicí. A víte jaká byla moje nejoblíbenější písnička? Ta jak se tam zpívá: je to březový háj, je to borový les, je to anglický park, je to hluboký vřes... Tu jsem měla moc ráda.

Znáte ten zvuk, jak se sesedají betonové panely? Takové tlumené heknutí, skoro vyjeknutí, jako když si naložíte do tašek nákup na prodloužený víkend a pak zjistíte, že je to nad vaše síly. A kolikrát i nad síly vaší peněženky. Ta jejich tíha je tlačí totiž k zemi. Ostatně jsou na to i zákony. Gravitace platí i pro tak solidní a trvalý výdobytek moderního bydlení, jakým je betonová skládačka, nemyslíte? Náš byt se smrskává. Jen pár milimetrů za rok. Nic tak dramatického, jako v té povídce, co jsem jako holka četla. Ale za posledních dvacet let je to pěkných pár centimetrů. On to nevidí. Nebo dělá, že to nevidí. Ale já v noci a někdy i přes den lehávám ve své posteli s matracemi, které své nejlepší roky prožily v minulém století, hledám si pohodlné místečko mezi vybouleninami a propadlinami, opatrně se vyhýbám dotěrným pérům, která mají otravný zvyk škrábnout a trhnout, právě ve chvíli, kdy se člověk trošku pohodlněji uvelebí. Ležím a naslouchám dechu paneláku. Každý dům dýchá jinak, to mi věřte. A někdy hekne. Někdy vyjekne, jakoby v úleku. Cítím tíhu osmi pater nad námi. Zvolna náš byt zasouvají hlouběji do uranového podloží.

Kdy tohle zmenšování začalo? Nevím přesně. Ale rozhodně až po smrti rodičů. Jejich profese byly značně neromantické, jak už jsem asi říkala. A nejenom profese. Mezi božstvy, která vyznávali, vedla Solidnost, Stálost a Uměřenost, ale současně vládli kouzlem, které po celou dobu mého dětství a mládí drželo strop přesně tam, kde podle zažitých představ má běžný strop být. Své rodiče jsem nikdy neviděla políbit se, nebo se vést za ruce, někdy jsem dokonce uvažovala - zvlášť kolem čtrnáctého patnáctého roku, kdy mláďata začínají takové věci zajímat - jak do toho všeho zapadám já. Jak vlastně... jak k tomu došlo. Ale přes ten nedostatek citů, emocí, či snad nedejbože vášní, bylo všechno s mými a mezi mými rodiči a tím pádem i se mnou v pořádku. Takovým tichým, solidním, šedým, uprášeným způsobem.
Ten náš strop není mimochodem úplně obyčejný strop. Pro mne představoval po dlouhé roky mapu neznámých míst, která všechna projedu až budu velká, až budu dospělá, až budu bohatá... až... Ptáte se, co to bylo za mapy? Vysvětlení je prosté. Pozůstatek silvestrovského mejdanu z roku raz dva, kdy ještě domácí silvestrovské mejdany nebyly tak zoufale nemoderní. Náš soused přes strop, pan Kmínek, tehdy statný pětatřicátník, kolem druhé ráno tak trochu odpadl a napadlo ho, že by mu pomohla studená sprcha. Nepomohla. Vytuhnul vsedě na záchodové míse, s hlavou položenou na umyvadle - možná i trošku zvracel - vodu ale v každém případě pustit stihnul. Vana se plnila asi do půl třetí, ve čtyři u nás začalo pršet. Ty fleky se už nikdy pořádně nezatřely, přemohly všechny nátěry a vždycky znovu vytvořily mapu. Zvláštní bylo, že pokaždé trochu jinou. Jsem velká, jsem dospělá - ten bělavý povlak hořkosti mě nutí říct už hodně dlouho dospělá - a neznám pořádně ani okrajové části města, ve kterém přežívám. Asi už to nedohoním.

Práce v zahradnictví nazvaném prostě a výstižně Zahradnictví mě bavila. Byl to malý kousek zeleně v šedi. Oáza, kde se zaprášený, znavený poutník mohl nadechnout. A pak ještě o něco víc, když přišel nový vedoucí. Byl pohledný a zdál se solidní. Smějete se? Nezapomínejte, že děti jsou chtě nechtě odrazem svých rodičů a i kdyby stokrát zavrhly jejich modly, stejně si je v sobě ponesou. Někde. Takže ano, i pro mne byla solidnost jedním z božstev. Nebyl zrovna Alain Delon, ale měl příjemný obličej a když se smál vypadal maximálně na pětatřicet. Taky byl náladový a ješitný, ale to všechno se nezdálo důležité ve srovnání s jinou báječnou vlastností. Z pěti zahradnic v rozmezí od osmnácti po padesát našel zalíbení právě ve mně. A pak, bylo mi už osmadvacet a pokud bych se měla přirovnat k nějaké rostlině, byla by to nejspíš kořenokvětka. Možná ji znáte, nevýrazná Popelka mezi pokojovými rostlinami. Ta rostlinka je bohužel přesně taková, jak napovídá její název. Neoplývá právě půvabem, zato je nesmírně houževnatá, vytrvalá. Dalo by se říct téměř neumořitelná. Vydrží skoro cokoliv. A někdy se jí také říká domácí štěstí. Přesně taková jsem byla. Neměla jsem srovnání jak to vypadá jinde, v jiných rodinách, ale to jak žili moji rodiče, jak už jsem říkala, mi přišlo dobré, přišlo mi to tak v pořádku a já od manželství vlastně nečekala nic jiného, nic závratného. Snad jen... o kousek tepla víc, jestli víte, jak to myslím.

V čase našeho seznámení odpočívali otec i matka už kolikátým rokem pod skromným pomníkem na městském hřbitově. Otec o dva roky déle. Civilizační choroby se tomu, myslím, říká. Jenže někdy tomu vůbec nevěřím, někdy mě napadá, že je zabilo tohle místo. Ten omezený výhled z oken v přízemí na nedalekou budovu plynárny, ten šerý byt, uprášená nuda tak zoufale nepodporující vůli k životu.
Svatba byla příšerná. Tchyně si přihnula trochu víc než zdrávo, pourážela pět z našich osmi hostů a se vztyčenou hlavou odkráčela středem. Zbývající tři byli rozpačitý tchán, starší, lehce postižený bratr mého nastávajícího, který po celých dvacet minut občanského obřadu vytřeštěně zíral z okna a několikrát s ním ten pohled otřásl natolik, až hlasitě vykřikl: ,,Húš!" - nakonec jsem ho ale z celé rodiny měla nejraději - a pak jakýsi vetchý stařík, kterého jsem už nikdy znovu neviděla a ani nezjistila, jakým způsobem k rodině patřil. Ne že bych se příliš snažila to zjišťovat. Vcelku by o nic nešlo, takové věci se stávají a obzvlášť na svatbách, myslím, nebývá o podobné výjevy nouze, jenže tchyně si po předchozí návštěvě toalety opomněla překontrolovat stav zadní části kostýmku a tak nám na rozloučenou předvedla své ne právě moderní spodní prádlo. Vlastně ty bombarďáky v lososově růžovém provedení zářily pod vykasanou sukní jako neony. A mně prozářily do té doby poněkud neradostný den. Litovala jsem jediného, že za sebou netáhla na podpatku nalepený toaletní papír. Posraný. Po jejím triumfálním odchodu jsem se zamkla na záchodě a smála se tak divoce a křečovitě, až jsem se rozbrečela a umazala řasenkou neforemné, smetanově bílé šaty z půjčovny. Ale jak se říká, o mrtvých jen dobře. Proto chci věřit, že i ta ohavná, stará, zlá, jedovatá čarodějnice měla pro své kulantně řečeno nestandardní chování nějaký skrytý důvod. Možná i ona cítila občas tu hořkost v ústech. A kolem srdce.
Nicméně, přes trapnou bombarďákovou aféru a veškeré citové výlevy pobouřených, pourážených svědků a přátel mého muže, vlastně všichni svatební hosté patřili buď do jedné nebo druhé kategorie - kolegyně ze zahradnictví, kterou jsme pozvala, abych tam měla někoho svého, jak se vyjádřil On, se na poslední chvíli vymluvila na nevolnost - přes to všechno jsem byla vdaná. A to jediné bylo podstatné. Kořenokvětky někdy nazývané domácí štěstí mají takovou povahu. Jsou k takovému životu tak nějak předurčené, i když dokonce ani jim jejich přezdívka nezaručuje, že jsou předurčené i ke štěstí.

,,Až přijde dítě, seženeme něco většího, světlejšího," řekl krátce po sestěhování a důkladné prohlídce mého, teď už našeho bytu. Možná si to samé říkali kdysi v samém začátku společného života i moji rodiče. S jedním rozdílem, k nim dítě přišlo. Po pěti letech pokusů a marných očekávání poprvé padlo slovo adopce. Taky první rána. ,,Nesnesl bych pod střechou nějakého cizího haranta," řekl. ,,Nikdy nevíš, jakej šmejd z něj může vyrůst," řekl. Ten večer jsem od něj odešla. Poprvé. Jenže z manželství, když už se v něm jednou ocitnete, se nedá tak snadno odejít. Zvlášť když nevíte, kam přesně byste měli jít a co vlastně od života čekáte. Kořenokvětky to tak zkrátka mají, neoplývají ani krásou ani fantazií. Jsou vytrvalé a mají spoustu dobrých vlastností, bohužel jsou ale i poněkud fádní. Po uplakané noci na nádraží jsem se vrátila. Zlomená ruka jako následek pádu ze schodů, stálo v lékařské zprávě. A tu zprávu, to hlášení o úrazu zformulovala moje ústa a zapsaná slova pronesl nejprve můj hlas. Lidská mysl je zvláštní zařízení, nemyslíte?

Možná rovnice vyjadřující vztah mezi umanutou vůlí a vnějším tlakem už dávno existuje. Možná o ní něco ví ne matematici ale ženy v útulcích. Ženy, u kterých tlak obého druhu dosáhl neúnosné míry a ony opustily svůj domov, svou sbírku porcelánu po babičce, fotky z dětství, ty méně lichotivé poschovávané na samém dně krabice od kolekce, kredence plné nádobí drhnutého stále dokola s jakousi unavenou laskavostí, skříně plné prádla, které už nikdy neoblečou a stejně chovají tajnou naději, že jednou do něj přece jenom znovu zhubnou, známá místa a vyježděné koleje a to právě proto, aby nebezpečně rozjetý rychlík jejich života nevykolejil při nějaké banální hádce nad studenou večeří a zteplalým pivem.

Té noci, co jsem chovala čerstvě zasádrovanou ruku v náručí jako dítě, které nikdy mít nebudu, jsem pochopila, proč to tak musí být. Myslím, že zas jednou byl pro změnu Bůh doma a zabránil tomu početí. Ještě že tak. Děti jsou v rukou rodičů ta nejbezbrannější rukojmí a při pomyšlení na téměř nekonečnou, bezděčnou přizpůsobivost dětského věku i malou, fádní kořenokvětku bez špetky fantazie obejde mráz.
V dalších letech lékařských zpráv přibylo. Některé ženy jsou náchylnější k úrazům víc než jiné, nemyslíte? Ale nebylo jich zase tolik a krom nosu už nic zlomeného. Však víte, kořenokvětky jsou téměř neumořitelné. Vytrvalé. Veškerá jejich síla je v kořenech a kde kořeny zapustí, tam setrvají. Fádní. Možná právě ta neuvěřitelná houževnatost je jedním z důvodů, proč některé rychlíky přes veškeré výhybky a záchranné brzdy nakonec přece jenom vykolejí.
Se vším ostatním si poradily dlouhé rukávy, rolák a sluneční brýle zvané Masařka. A pak, ve stínu našeho bytu se lecos ztratilo. Mockrát jsem si říkala, kdyby někdo přišel a ptal se - i když mě vlastně nenapadá nikdo, kdo by k nám chodil, natož se ptal - řeknu: přesazovala jsem květiny a umazala se. Hlína na rukách, na tvářích...
Na den přesně čtrnáct let od toho příšerného svatebního dne figurovalo mé jméno v další lékařské zprávě. Tentokrát jsem ale lhát nemusela. Agorafobii si nevymyslíte. Ta vás přepadne zezadu a složí jako hráč ragby.

Přibližně v čase, kdy jsem skončila v Zahradnictví kvůli těm svým problémům, - dá-li se panická hrůza a neschopnost přiblížit se k domovním dveřím na vzdálenost menší než dva metry nazvat pouhopouhým problémem, - přišla změna. Odstěhoval se z ložnice. Svou půlku manželské postele vyměnil za rozkládací gauč v obýváku. Myslím, že bych podle laciného parfému, kterým byl někdy cítit, dokázala odhadnout, které kolegyni zahradnici nebo snad zrádnici? patřil, ale nikdy mě to nezajímalo natolik, abych se tím opravdu zabývala. Stačilo, že jsem se zbavila jeho upocené, chrápající přítomnosti. Své milované rostliny rozmístěné po celém bytě, jsem nanosila do ložnice, která se stala mým výsostným územím. Jako by se i jim ulevilo. Nadechly se, protáhly a pořádně se do toho opřely. Už si nevzpomínám, jakou barvu mívaly stěny. Zelené listy a stonky tvoří v našem pokoji jednolitou živou tapetu. Připadám si jako v zahradě.
Já sama se někdy v křehkém čase mezi spánkem a úplným probuzením cítím jako zvláštní, stinná zahrada, ve které se cosi probouzí k životu, cosi klíčí. A On? Poté co si v šeru málem vypíchl oko o zlomenou větev jedenapůlmetrového Ibišku, už práh ložnice nepřekročil. Nepřiznal by to, ale já vím, že se našeho pokoje bojí.

Tu lacinou voňavku z tržnice jsem z něj přestala cítit téměř okamžitě po středně těžkém infarktu, který zjara v sedmnáctém roce našeho manželství prodělal. Do ložnice se už nevrátil. Náš vztah se zvláštně uklidnil. Ustálil se na tiché nenávisti. Symbióza, tak se říká vztahu, kdy jeden profituje z druhého a je na něm závislý. Nelaskavá, neradostná symbióza. Někdy se na něj potají dívám a jako nějaký zvláštní parfém čichám pach, který se teď kolem něj vznáší. Ta voda po holení, kterou páchne, se jmenuje Stáří. Ani On nemá kam jít. A já i kdybych měla kam jít, odejít nedokážu. Oba jsme svým způsobem pokroucení. Oba máme nemocné srdce. Každý jinak.

V poslední době hodně naslouchám svým zeleným přátelům. Nejhlasitěji promlouvají Diffenbachie a Klivie a Tchynin jazyk. Je v tom jakési zvrácené zadostiučinění. Tchynin jazyk. Chápete?

Napadá mě, že o té zvláštní rovnici, o vzájemném působení vůle a tlaku vedoucímu k velkému třesku, ke konečnému vykolejení, by mohli něco vědět i v ženských věznicích. Dlouho, velmi dlouho si můžete namlouvat. Můžete se stát mistrem, velmistrem v namlouvání si. A zatím tlak narůstá a tam někde, v mrtvé půdě srdce začne klíčit nezdravý, bledý výhonek.

Přemýšlím o tom, co mi Diffenbachie a Klivie a Tchynin jazyk za bezesných nocí šeptají.
O jeho nemocném srdci. I o tom svém. Myslím, že přinejmenším jedno z nich bych mohla vyléčit.
Možná obě, protože ať chceme nebo nechceme, po dvaceti letech manželství jsou naše srdce propojené nádoby.
Propojené nádoby, ve kterých koluje lektvar louhovaný z bolesti, nenávisti a frustrace.
Přemýšlím o jehlicovitých krystalcích šťavelanu vápenatého zvaných rafidy, které jsou obsažené v molekulách některých rostlin. Právě rafidy by mohly být součástí mého léku.

Přemýšlím o vašich radách mí drazí, zelení přátelé.
Děkuji.

Myslím, že je poslechnu.





Téma týdne - Ve stínu
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Meduňka Meduňka | Web | 4. prosince 2015 v 16:51 | Reagovat

To je fakt síla. Tedy, silný čtenářský zážitek to byl a silný dojem zanechal. Po přečtení jsem se rozhlídla po všech těch pokojovkách, co je mám všude a ani nevím, jak se většina z nich jmenuje a pomyslela si, no dopr..., mám hezkej život :-D. Bev, smekám!

2 stuprum stuprum | Web | 4. prosince 2015 v 18:33 | Reagovat

Ty nemůžeš mít děťátko? Smuténka za tebe. :)

3 Beatricia Beatricia | Web | 4. prosince 2015 v 19:01 | Reagovat

To je tedy povídka na vysoké úrovni. Při čtení mám tentýž vnitřní pocit, jako při čtení klasika Hrabala a to je, panečku, nějaký pisatel. Já ti skládám poklonu a současně standing ovations. Tvá slovní zásoba a spojení výrazů je úžasné, zrovna tak, jako to téma. ☼☼☼

4 Beatricia Beatricia | Web | 4. prosince 2015 v 19:04 | Reagovat

[2]: Pardon, ale Beverly má dvě dcery a toto je výborná povídka z rubriky Povídkář.

5 Van Vendy Van Vendy | Web | 4. prosince 2015 v 22:41 | Reagovat

Zpočátku jsem myslela, že píšeš o sobě, ale rychle jsem přehodnotila. Přesto četla jedním dechem, protože tak silně emotivní (a přitom nenápadně emotivní), hořkou povídku o životě, který se ubírá jiným směrem, než chceme, jsem už dlouho neviděla.
Jak nedramaticky se dá ukázat tvář násilníka a jak nedramaticky se dá ukázat hořkost a lítost nad ztraceným snem o dítěti.
A jak nenápadně se dá shrnout do několika odstavců sedmnáct let života.
Bevi, v skrytu smekám a říkám, paní autorka.
Je to vážně úžasné.

6 Van Vendy Van Vendy | Web | 4. prosince 2015 v 22:42 | Reagovat

P.S. ale tipuji, že jedno máš společné s hlavní hrdinkou - lásku ke kytičkám a všem rostlinkám. ;-)  :-)

7 Fredy Kruger Fredy Kruger | 4. prosince 2015 v 23:50 | Reagovat

" Monstera, Klivie, Brambořík malý ...
Africká fialka ..... Ibišek starý ...
Ledviník, Žurmen ..... Jste k vyrvání zralí !!

Nechcete kvésti ???  Já v kamnech vás spálím !!"

" Dej Schindelleho  nám... minerály !!"

Překvapen  Bill  Šukk !!!  ( ? )... "To květiny řvaly !!! "

... v rozpacích  chrochtá : " Kde vzal bych je našel ??"
... náhle si vzpomněl : " Má dědek ten prášek !!
objednal si jej po internetu
přes Jossku Bliwonye  a jeho tetu !!
Minerál léčí přý  nemoci  ffšecky !!"

" Chlapče, mě po něm jen... narostly cecky !
jáááá... bral je na nemocná kolena,
vidíš ???   furt  chodím s holema !

Jsou na howno !  vem si je !... vole, - na !!"

Hoch prášek vzal, nasypal do kýblu..
" Jej zaliji vodou !" ( se pobídnul )
.... jednu pak za druhou... rostlinu
zalévá vodou tou, - ze kýblu !!

" Tebe jsem zalil málo !  to chápu...
proto ti ještě malinko krápnu.....
Ty zase chlastáš moc !  neser mě !

... ty děláš , jak  když lezeš ze země ?"

" Ještě mně zalej !" ... " též zalej mně !"
(  zní skuhrání  tiché  a tajemné )

Muž ještě je zalil pak vzájemně ....

Květiny  vykvetly  šíleně !!

Muž vyběh´, - jak vystřelen ze praku !!
... pak vypráví všem o tom zázraku !

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 6. prosince 2015 v 16:42 | Reagovat

Tyhle tvé povídky jsou vždycky v prostředí blogu něco jako zjevení, jako orchidej mezi překvapenými fialkami. Tahle stavba je z velmi poctivých cihel, ani na maltě se nešetřilo a tipnul bych si, že i pár vajec se v ní - po vzoru fortelného mostu - objevilo. A ještě je ta stavba prostě krásná, až nad ní srdce usedá a oko jiskří či slzí, podle okolností, ale nejčastěji obojí zároveň.

Takových lidí, o kterých píšeš, je bohužel moc, a já přemýšlím, jestli se jim dá nějak pomoc nebo jestli se mají aspoň litovat. Ale možná je jejich role ve světě paradoxně nezastupitelná, jen to dvojí memento ostatním: Prosím, takhle tedy ne! a Každý člověk má štěstí jen ve svých rukou a když je sám před sebou schová za zády, nikdy se ve svých dlaních nenaučí číst.

9 Žolinka Žolinka | Web | 6. prosince 2015 v 20:32 | Reagovat

Tohle drama týrané ženy, co se chystá zavraždit svého muže, který jí mnoho let přináší utrpení jak psychické, tak i fyzické, mě dostalo na kolena. Nádhera Bev, jsi opravdu mistr slov. Opravdu smekám.. :-D
Kořenokvětku pěstovala moje teta v obrovském květináči na verandě. Pamatuji si to jako malá holka. je to už pěkná řádka let, ale od té doby jsem tuhle květinu už nikdy nikde neviděla.

10 valin valin | Web | 6. prosince 2015 v 20:33 | Reagovat

[9]:Nemám schýzu hihihihi, jen jsem nepřehodila jména, ale snad si poznala, že psala valin. :-D  :-D  :-D

11 Bev Bev | E-mail | Web | 7. prosince 2015 v 7:11 | Reagovat

[1]: I já mám docela dost pokojovek a že mě inspirovaly je nakonec i vidět. :-)

[2]: Neplést si prosím Občasník A Povídkář a povídku se životopisem. :-)

[3]: Beuško, tak to jsi mě dostala, děkuji velice, Hrabala až tolik neznám, ale je to taková veličina až jsem z toho ve šťastných rozpacích. :-)

[5]: Ach,Vendí, já se normálně ošívám v rozpacích. :-P A kytky mám opravdu moc ráda, jak ty zahradní, divoké tak pokojové. :-)

[7]: Jo, to je přesně ono, jak jsem chtěla, aby to vyznělo, tajemné rostliny ve vedlejší roli. Děkuji za bezvadnou báseň, při čtení řádku: skuhrání tiché tajemné, jsem se musela chtě nechtě chechtat. :-)

[8]: Překvapená, ne, přímo vyjevená jsem já z tolika krásných slov. :-)

Jestli je možné nějak pomoct, nevím. Nedokážu si představit jak. Přiznám se, že nikoho takového ve skutečnosti neznám, je to jen moje představa, jak by takový člověk mohl uvažovat. Ale i kdybych znala, není vůbec jisté, že by o pomoc taky stál. Bavíme se o dospělých lidech, kteří se musí rozhodnout sami, jestli pomoct vůbec chtějí. Každý je sám za sebe a někdo se, i když je to hrozně smutné, svému životu nedokáže postavit. Ale spousta lidí ano, tomu věřím.

[9]: Víš, já právě kořenokvětku vůbec neznám, ale dočetla jsem se o ní, když jsem si hledala, jakým rostlinám se daří ve stínu, protože tolik jich nemám a ani dost dobře neznám a zaujala mě právě tím, že se jí říká domácí štěstí. To se mi hodilo do krámu, jak se říká. :-) Ale ,,postava" ibišku je podle toho mého, fakt má přes metr a kmínek jako dětskou paži. :-)

[10]:A to vůbec nevadí, to je jen maličkost. :-)

Velmi vám všem děkuji za krásná slova, za trpělivost s mou ne zrovna veselou nebo krátkou povídkou. Mám velkou radost. :-)

12 Robka Robka | Web | 7. prosince 2015 v 21:46 | Reagovat

Už jsem ti to psala několikrát, že na čtení u tebe je třeba udělat si čas. Začetla jsem se do toho smutného příběhu a skládám tichou poklonu tvému talentu! Velmi čtivé a citlivě napsané.

13 Elis Elis | Web | 8. prosince 2015 v 9:09 | Reagovat

Moc krásné povídání, přečetla jsem si ho několikrát, velmi mě to oslovilo, je to skvělě napsané... :-)

14 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 8. prosince 2015 v 20:29 | Reagovat

[8]:
Švadleky preferují náprstník, latinsky digitalis.

15 Bev Bev | E-mail | Web | 9. prosince 2015 v 5:29 | Reagovat

[12]:[13]: Děkuji, to jsem moc ráda, že vás můj příběh zaujal. :-)

[14]: Nikdy neškodí trocha poučení. Děkuji. :-D

16 valin valin | Web | 10. prosince 2015 v 17:44 | Reagovat

[11]: /9
Ona má lupena na způsob konvalinky, ale robusnější a větší. Když zavřu oči, pořád jí vidím v tom květináči u tety. Měl ohromný průměr a byl úplně prorostlý a napěchovaný lupenama. Jenže tahle kytka zřejmě není dost nóbl pro dnešní dobu... :-)

17 valin valin | Web | 10. prosince 2015 v 17:45 | Reagovat

[14]: To jo, to by bylo asi dost rychlé... :-D  :-D

18 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 12. prosince 2015 v 13:33 | Reagovat

Jedním slovem skvělé.

19 Bev Bev | E-mail | Web | 14. prosince 2015 v 8:04 | Reagovat

[16]: Děkuju, jak jsi ji krásně popsala, tak ji taky úplně vidím. :-)
A jsem taky v něčem jak ta kořenokvětka, taky se nějak nehodím do téhle doby, mám občas pocit. ???  :-D  ;-)

[17]: ;-)

[18]: Děkuji. :-)

20 Miloš Miloš | Web | 16. prosince 2015 v 10:07 | Reagovat

Krásně jsi obsáhla nešťastný život od  svatebních detailů po ztrátu životních snů, neustálé vzdalování se partnerů, kteří se neměli potkat, až k násilí frustrovaného muže, kterého "zklidnil" až infarkt a nemohoucnost.
Květiny velmi pěkně ty nálady a pocity ilustrují.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.