Oliver

15. října 2015 v 14:28 | bev |  Občasník
Zhruba před sto šedesáti osmi hodinami jsem ho uviděla poprvé. Hubený, mourovatý. Kocourek. Prosklenou výlohou nahlížel do prodejny. Snad doufal, že si ho někdo všimne a vezme si ho domů společně s nákupem. Všimnul si každý, kdo prošel. Každý měl strach, aby se k němu kotě nepřidalo, aby s ním nedošlo domů, aby se nemusel zabývat něčím tak zbytečným. Pohladila jsem ho a on mi vmžiku vlezl až za krk. Pokusila jsem se ho postavit na zem, ale proměnil se v takovou tu pichlavou kuličku, která když se vám dostane na oblečení nebo do vlasů, nejde odtrhnout. Uvolnila jsem jednu packu a zbývající tři se chytily pevněji. Odzbrojil mě během pěti vteřin. Nedokázala jsem ho ze sebe strhnout násilím, odložit znovu před prodejnu, nakoupit si, poklábosit o ptákovinách a jít domů. Hlavou mi sice blesklo cosi o dobrých úmyslech, kterými si dláždíme cestu do pekla. Netušila jsem ale jak moc a jak rychle si ověřím pravdivost tohoto tvrzení. Není to ani čtyřicet osm hodin, co jsem ho viděla naposledy. Zabalený do kusu osušky čekal tiše a trpělivě, až dokončím, co musím. Už vůbec nepřipomínal pichlavé kuličky, které se vás drží a nepustí. Vypadal jenom jako mrtvé kotě, které čeká, až ho pohřbím.


Holky mu daly jméno Oliver. Bylo mu jen pár týdnů. Nevím odkud přišel a proč. Nevím, jestli se zatoulal, nebo se ho někdo zbavil. Obešla jsem s ním ves, zatímco mi seděl na baťohu, podobně jako se vozí turisti na zádech slonů. Samozřejmě nikomu nescházel. Nikdo netoužil nechat si ho. Vzdorně jsem si řekla, že dlážděná cesta znamená přece cesta dobře schůdná. Aspoň se mi po ní jednou dobře půjde. A přes všechny pochybnosti jsem kotě donesla domů. Myslela jsem si něco o tom, že když jsem, jak se zdálo, jediná, kdo může, kdo chce pomoct, tak prostě musím. Tak jsem si to myslela. Přes svých pětačtyřicet let patřím totiž stále k onomu zatracenému druhu nepraktických bláznů, kteří si vyloženě koledují o pořádný kopanec, aby koukali zpraktičtět a přestali domů nosit místo nákupu koťata.

Bylo mu jen pár týdnů a nevím, jak žil před příchodem k nám. Vím ale jistě, že v bytě nebyl poprvé, u nás se totiž zabydel velmi snadno. Dokonce se ani nebál psa. Jako nejmenší a nejmladší člen domácnosti se stal okamžitě středem pozornosti. Nebál se, to ne. Taky si nehrál, nepředl. Ale to jsme si uvědomila až později. Jen se rozhlížel vykulenýma očima a ke každému, kdo byl ochotný ho vzít, se přimknul ještě těsněji, než by svedl břečťan. Když byly holky o víkendu doma a vzaly si ho k sobě, byl šťastný. Nechal se nosit, hladit, obdivovat. Jsem strašně ráda za těch pár pěkných hodin, které snad u nás prožil. Když jsem ho našla ležícího na chodbě, nenapadlo mě ještě nic. Ale byl to už první příznak. FIP. Tak se jmenuje nemoc, kterou měl ten malý mourovatý kocourek v sobě. Není na ni lék a příznaky jsou podobné řadě jiných chorob, ale to jsme se také dočetla až mnohem později.

V pondělí na tom byl Oliver špatně. Nejedl, nepil. Ležel v krabici u kamen. Oči už neměl vykulené. Přivíral víčka, pomrkával. Kdykoli jsem se podívala jeho směrem, díval se na mě. Neustále jemně pokyvoval hlavičkou. Každá cesta k misce s vodou, u které jen seděl a koukal do ní, vyvolala záchvat, pomalu se složil na zem a několik vteřin pak ležel bez pohybu. Jen podle pohybujícího se čenichu se dalo poznat, že ještě žije. Sliznice v očích a tlamce měl smrtelně bledé. Po vyšetření u veterinářky dostal antibiotika, kanylu, kterou jsme mu dávkovali glukózu s analgetiky a nějakou speciální konzervu, kterou jsme mu rozpuštěnou v teplé vodě podávali stříkačkou. Zdálo se, že se zlepšuje. Zdálo. V úterý večer přišel další záchvat silnější než všechny předchozí. Co bylo dál, je smutná historie. Zoufalé shánění veterináře, který by kocourka zbavil bolesti, cesta autem s kocourkem ležícím v kočičí přepravce. Další velký záchvat mezi Fryšavou a Třemi studněmi. Injekce. Poslech srdce. Konstatování že ztichlo. Konstatování že se víc nedalo udělat. Malá hromádka čerstvě překopané hlíny v zahradě. Lítost a výčitky. Prázdná kapačka na kredenci a půlka speciální konzervy v lednici.

Bohužel ne každé kotě je možné zachránit. A taky ne každé kotě najde někoho, kdo by ho zachránit chtěl. A i když je to hodně smutné, takové věci se prostě stávají. Ale nemusely by! Je tady jedna věc, která by tomu mohla zabránit. Každý kdo chová aspoň malý kousek citu ke své kočce a ví, že se nechce nebo nedokáže postarat o případná nechtěná koťata, by snad mohl vyšetřit tři čtyři stovky a hodinku času, aby ji nechal vykastrovat. Není to přece nic tak hrozně složitého, ani finančně náročného a přitom je to jediná skutečně účinná prevence.
Olivera už nic nezachrání. Nebylo v lidských silách ho zachránit. FIP se objeví rychle a průběh je doslova fatální.
Ale mohlo by to ušetřit spoustu trápení dalším nevinným tvorům, o které nikdo nestojí a přesto přichází na svět.
A nakonec i nepraktickým bláznům, kteří si myslí, že ten svět můžou změnit.



Leták na podporu kastrace koček ke stažení ZDE

 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 15. října 2015 v 15:21 | Reagovat

Bevíčku, je mi to moc líto. Napadá mne snad, že musel potkat Tebe a Tvoji rodinu, aby poznal lásku a mohl umřít s pocitem, že byl milován.

Je mi to tak líto.

2 adaluter adaluter | E-mail | Web | 15. října 2015 v 19:14 | Reagovat

Taky si myslím, že kotě dobře vědělo, proč se za žádnou cenu nesmí pustit, mohlo se stát aspoň na chvíli členem vaší rodiny, Oliverem.

3 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 15. října 2015 v 19:57 | Reagovat

Přiznám se, že jsem se podelší době rozbrečela. My jsme si to prožili se setřičkou našeho Mufa, tříbarevnou kočičkou Žofinkou. Našla je známá na silnici, kde se snažilo auto je přejet, jedno bylo přejeto, ale kocourek a kočička zalezly do škarpy vedle silnice a osazenstvo auta, když vidělo, že někdo jede, honem odjelo. Od srpna jsme si je vzali byly jm tak 3 měsíce, podle veterináře. V sobotu 21.listopadu měla Žofinka horečku, nejedla, jen pila. Dostala antibiotika- injekce, pak ji vzali mladí na roetgen, na další prohlídku, odebrali jí krev- měla kanylku v pacičce. Krmili jsme ji lžičkou Calopetem-podezření na FIP se potvrdilo - laboratoř v Brně to 2.12. potvrdila. Žofinka dokonce zalezla pod vanu a otvorem kolem odpadové roury až do prostoru bytového jádra, jako by se schovávala. Jinak seděla netečně chvíli v přepravce, chvíli na pohovce, kde jsme ji s manželem hladili. Mudla i Muf seděli nablízku, Muf se pořád díval pod vanu i když už Žofinka dávno nebyla. ve 14,30 hod. 3.12.2009 ji veterinář nejdříve tou kanylkou dal uspávací injekci a pak druhou, smrtelnou, aby ukončil její trápení. FIP je nemoc jater a mívakjí ji kočky do 2 let, bacil se chytne prý i z hlíny na botách, či si ji přinesla už jak ji vyhodili z auta- Muf naštěstí byl a je zdráv, Mudla to také nechytla, museli jsme vyměnit a vyčistit zýáchodek, vše  čistě vymýt, ale hlavně jsme to-tedy já obrečela. Pořád vidím její panenkovskou tvářičku, slyším její vrčení, když si hrála a chtěli jsme jí sebrat proutek, její hraní s Mufem a MUDLOU , když se honili po bytě. A to už bude 6 let. Její Očkovací průkaz s fotkou a poznámkami mám schovaný dodnes. Možná jsme ji neměli v tom srpnu nechat očkovat, možná to pak bylo vyvoláno. No, odpočívá v hrobečku na stráni u lesa , kam ji zabalenou v ručníku odvezl syn s manželem.

4 Elis Elis | Web | 15. října 2015 v 21:42 | Reagovat

Bože, tohle jet smutné, že jsem to ani nedočetla, to bych určitě nemohla spát... miluji zvířata a nesnáším když trpí...

5 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 15. října 2015 v 21:58 | Reagovat

[3]: Někdo úmyslně zajížděl koťátka? Jak takový hovado můžu samo se sebou vydržet? Jak může se sebou žít?

Jednou před naším domem někdo zajel kočičku sousedů. Říkali jsme jí Čenda. Neslyšela a když mňoukala, tak vydávala takové zvláštní zvuky. Měla jsem ji ráda. No, byla přejetá na místě, kde já obvykle parkuji. Když jsem přijížděla domů a viděla ji tam... Bylo to před pár lety a v létě jsem se dozvěděla, že si sousedé mysleli, že jsem ji přejela já. To se mě hluboce dotklo, nedala jsem to najevo, jen jsem se bránila... Tehdy jsem to moc obrečela, ta kočka byla taková drobná. Jednou si s koťaty hrála na naší zahradě u bazénu. Jedno do bazénu spadlo, Milunka slyšela mňoukání, vykoukla z okna a kotě zachránila... Jenže další den Milunka byla v práci a já ještě spala... Hluk ze zahrady jsem neslyšela. Až pak, když jsem vykoukla z balkonu a viděla, že Čenda sedí u bazénu a pacičku natahuje do vody, ve mně hrklo, rozbušilo se mi srdce... Druhé kotě nemělo takové štěstí... utopilo se. Když jsem je vytáhla z ledové vody, bylo ztuhlé. Měla jsem vztek na celý svět. Čenda ještě dlouho ten den seděla u bazénu a natahovala pacičku do vody... Ořvala jsem to.

Jindy jsem šla a kolem projíždělo auto. Najednou plesk a auto už bylo pryč a na cestě sebou něco mlátilo. Myslela jsem si, že z toho auta vypadl kapr... Nebyla to ryba, byla to dodělávající kočka... Vzalo mě to a od té doby trnu, když projíždím mezi domy a jezdím opatrně. Nedávno jsem taky jela a najednou ze strany vybíhá takovej nádhernej macek. Brzdy zaskřípaly a on se tak nafoukle podíval, proč ho votravuju. Dopřeběhl silnici a pelášil domů. Jezdím totiž pomalu, jinak bych nestihla zastavit. Vběhl nečekaně. Pak jsem celou cestu trnula, co bude. To jsem tehdy jela asi naposled na kontrolu před porodem :-)

Nechápu proč, ale kočky většinou odnáší lidskou nenávist nejvíce. Prý devět životů.. Kde by se vzaly? :-(

6 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 15. října 2015 v 22:05 | Reagovat

Nedlouho po naší Žofince kamarádce zemřel také kocourek, nedalo se nic dělat. Je to hrozná nemoc ta FIP. Ale když někdo takto likviduje nežádoucí kočičky je to prostě vrah- myslím to najíždění.Nechali jsme Mudlu i pak Mufa vykastrovat hned jak začali mrouskat. Naši mladí mají také doma kočky vykastrované. Jen jednou měla jedna z nich mainská mývalí dvě koťátka, jedno jim zůstalo, druhé si odvezli známí domů.

7 Beatricia Beatricia | Web | 16. října 2015 v 1:47 | Reagovat

Ty dokážeš i tak hrozně smutné téma podat tak krásně, ale stejně mě to bolí. Ráda bych vzala bolest zvířat na sebe i reálně. Proč to nejde? ☼☼☼

8 VendyW VendyW | E-mail | Web | 16. října 2015 v 9:16 | Reagovat

[5]: Nám takhle před domem přejeli dvě micinky, od té doby jsou jen a jen domácí. Taky se stalo že tu někdo u nás srazil micinku a ujel. Jenže jak viděl že se u nás rozsvítilo a vyšli jsme ven na silnici tak se vrátil. Nakonec se ukázalo že je micinka živá, jen jí trochu tekla krev z nosíku. Tak jí ten dotyčný vzal a slíbil že jí vezme na veterinu. Já nevím jestli to udělal nebo ne, jen jsem si dělala výčitky že jsme jí tam měli vzít my. Ale možná že ano protože jsem asi po měsíci viděla naprosto stejnou micinu běžet přes jednu zahradu když jsem šla do obchodu. Ale co mne doteď pronásleduje v mysli byla sražená micinkana na dost frekventovaní silnici kde se buhužel nedalo zastavit která si mávala ocáskem. Nevím jstli to bylo už jen posmrtná křeč nebo jestli byla jen omráčená ale mě to pronásleduje pořád že jsem přeci jen měla přinutit muže aby zastavil a měla jsem jí dát alespoň někam stranou než by se probrala. Snad mi to kočičí bůh odpustí.  Je mi líto všech přejetých zvířátek ale když vidím kočinu tak mi je jako by ze mě někdo vytrhnul kus těla. Asi proto že sama vím jaké to je přijít tímhle způsobem o zvířecího miláčka....

9 VendyW VendyW | E-mail | Web | 16. října 2015 v 9:18 | Reagovat

Ujali jsme se během doby celkem osmi koťat která k nám zabloudila a naštěstí ani jedno nebylo něčím nakažené, a prožili u nás dlouhé a spokojené životy.

10 Bev Bev | E-mail | Web | 16. října 2015 v 9:46 | Reagovat

[1]:[2]: Moc bych chtěla věřit, že máte pravdu, že aspoň něco málo jsme pro něj přece jenom udělali.

[3]: Takové zážitky se člověku zapíšou do paměti, o tom vůbec nepochybuju. Taky brečím, kdykoli si na Olivera vzpomenu. Snad je to bláhové, ale nějak si nemůžu pomoct. Muf a Mudla mají velké štěstí, že se dostali právě k vám.
A člověka, který vědomě ublíží zvířeti nebo dítěti, bych nechala rovnou zastřelit, něco je v něm špatně a nedá se to nijak napravit.

[4]: Ano, je to smutné, i mně bylo smutno, když jsem to psala, ale chtěla jsem o Oliverovi napsat a hlavně si ho uložit do paměti, i když u nás byl jen tak krátce.

[5]: Někdy to jsou strašné osudy, co ta zvířata potkají a někdy tomu ani při nejlepší vůli nedokážeme zabránit a zůstává nám z toho v duši stín.
Co ale vůbec nikdy nepochopím je úmyslné ublížení zvířeti a taky je nikdy nedokážu a ani nechci omluvit. A máš pravdu, že kočky vytrpí nejvíc, protože je jich díky lidské blbosti moc a jejich živoření spoustu lidí vůbec nezajímá.

[6]: Nemoc je to opravdu hrozná, setkala jsem se s ní poprvé a pořád ještě jsem ohromená z toho strašně rychlého a dramatického průběhu, kdy zhoršení přijde z hodiny na hodinu.

[7]: Beuško, ty jsi anděl, to vím, ale bojím se, že té bolesti by bylo příliš na jednoho člověka.

[8]: Jak by ti to mohl neodpustit, někdy nemůžeme pomoct a vynahradila jsi to dalším osmi koťatům. A taky není jisté, že to kočička nepřežila, nebo že jí naopak bylo možné pomoci.

Velice vám děkuji za vaše komentáře, za vaše příběhy. Bolelo mě srdce a vaše slova jsou jako balzám. :-)

11 Van Vendy Van Vendy | Web | 16. října 2015 v 16:00 | Reagovat

Tuhle nemoc neznám a velmi bolestivě mě tvůj článek zasáhl. Nemyslím to ve zlém, ani vyčítavě, naopak jsi asi podobná, v tomhle, jako já. Před lety jsem takhle nechala projít kolem domu kocourka, odhadem dva-tři měsíce, který vypadal, jako že dodělá v nejbližší škarpě. A protože jsem asi měsíc předtím pohřbila naši Floru, nechtěla jsem o žádné kočce ani slyšet. Ale pak mi to nedalo a vzala jsem misku s mlékem, že jestli má ten kočičí prcek pojít, tak ať se aspoň nabaští. Mléko zblajzl rychlostí blesku. Tak jsem ho dala do krabice a vzala domů na dvůr, že než pojde (opravdu vypadal hodně zbídačeně), tak ať má aspoň střechu nad hlavou a něco do žaludku.
No, nepošel a byl u nás dobrých deset let.
Tvůj Oliverek bohužel to štěstí neměl. Ale měl štěstí, že natrefil na tebe a aspoň pár hodin života strávil v prostředí k němu vlídném a mezi bytostmi, které na něj nekřičely, neházely kameny ani do něj nekopaly. Oliverka je mi líto a je mi líto i tebe, Bevi, protože vím, jaké to je a teď málem brečím, protože nemůžu zapomenout na mamčina kocoura, kterého jsem taky vezla na poslední injekci a taky už mu nebylo pomoci a přesto si dodnes říkám, jestli jsem ho prostě neměla nechat odejít. Po svém.
Je to moc smutný, Bevi, ale opravdu jsi víc udělat nemohla. Aspoň jsi mu ulehčila poslední dny a udělala svět pro něj snesitelným a příjemným. I těch pár dní nebo hodin za to stálo.

12 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 16. října 2015 v 18:17 | Reagovat

Tenhle článek mi vehnal slzy do očí. Jsem ráda, že se ještě najdou lidi, kteří o zatoulaná zvířátka pečují...

13 Radka Radka | E-mail | Web | 17. října 2015 v 23:26 | Reagovat

Rozumím tomu, že jsi nepodlehla lhostejnosti. Nemáš to v povaze. Oliver sice nebyl na světě dlouho, ale nakonec měl kolem sebe lidi, kteří ho měli rádi. Jemu už je dobře a věř, že platí: Pán Bůh Ti to oplatí na dětech ;-)

14 Bev Bev | E-mail | Web | 20. října 2015 v 14:46 | Reagovat

[11]: Vždycky radši píšu o veselých věcech, nebo aspoň s určitým nadhledem a nadsázkou, ale tohle je zážitek, který je prostě jenom smutný a mě taky hodně zasáhl. Fakt se mi to těžko psalo, ale současně jsem o tom chtěla napsat, chtěla jsem zmínit jeho jméno, aby nebyl jenom další z řady bezejmenných. A vím, že mi dobře rozumíš. Děkuji za tvé příběhy. To je moc dobře, že ten tvůj kocourek našel tenkrát dobrý domov. :-)

[12]: Taky jsem vždycky strašně ráda, když se dočtu, že někdo poskytnul  zvířátku v nouzi domov, nebo aspoň nějakou pomoc. :-)

[13]: Dojalo mě, co jsi napsala, děkuju moc. Nechtěla bych být lhostejná, i když se mi kolikrát zdá, při pohledu na své spoluobčany, že čím lhostejnější, tím spokojenější. Snad je opravdu něco víc, než dočasné materiální bytí. :-)

Budu se trapně opakovat, ale moc vám všem děkuji.♥

15 valin valin | Web | 21. října 2015 v 9:19 | Reagovat

Tohle jsou velmi smutné zkušenosti. Oliver by měl ale o hodně těžší konec, kdyby nepotkal tebe. Tenhle moc smutný příběh ve mě vyvolává podobně bolestivou vzpomínku, ne sice na kočičku, ale na morčecí mámu se svými dětmi, kdy jsem si sama upletla peklo na zemi, když mě jí bylo tak strašně líto, že jsem jí vzala domů...Morčecí mámy nemají rádi změny, potřebují na mateřství klid...

16 Bev Bev | E-mail | Web | 21. října 2015 v 10:03 | Reagovat

[15]:Ani se raději neptám. Jsou to opravdu moc smutné zkušenosti, které se člověku zapíšou do paměti a na nějaký čas mu vezmou energii, aspoň mně celý týden bylo, jako by mi někdo pořádně nakopal.
Jenže si říkám: co bych dělala, kdyby se to opakovalo, jak bych se zachovala? :-? A nejspíš stejně, jen bysme rovnou jeli k veterinářce a pokud by hrozilo něco podobného, tak bych chtěla ukrátit trápení co nejdřív. Ale stejně bych zas měla pochybnosti, jestli to bylo správné.
Děkuji, Valin. :-)

17 Miloš Miloš | Web | 21. října 2015 v 22:35 | Reagovat

Hodně smutný příběh. Jsi hodná, že se o zvířata tak vzorně staráš.
O nemoci FIP jsem ještě neslyšel. Kocourek se u tebe mohl mít jak v bavlnce, ale osud mu nepřál.

18 Bev Bev | E-mail | Web | 22. října 2015 v 7:19 | Reagovat

[17]:Máš pravdu, mohl se mít krásně, ale ta nemoc je tak zlá, že vůbec neměl šanci. Taky jsem se s ní ještě nesetkala a doslova to mnou otřáslo.
Děkuji, Miloši. :-)

19 Meduňka Meduňka | Web | 23. října 2015 v 11:40 | Reagovat

Bev, tohle jsem nedokázala dočíst... na tohle jsem moc cíťa, brečím... Jenom... Olivera je mi líto

20 Bev Bev | E-mail | Web | 23. října 2015 v 14:04 | Reagovat

[19]:Meduňko, to nic, proto jsem napsala, jak to dopadlo hned v prvním odstavci, aby to snad někoho nepletlo, že půjde o něco pěkného a úplně ti rozumím. I tak ti děkuju. Nechtěla jsem nikoho zarmoutit, ale něco jsem udělat musela. Tak takhle... :-|

21 Van Vendy Van Vendy | Web | 27. října 2015 v 17:40 | Reagovat

[14]: Oliverek si určitě zasloužil, aby se o něm vědělo.Už to není jedna z bezejmenných kočiček, kterých umírá na tisíce. Je to kocourek, který prošel vašimi dveřmi i vašimi srdci.

22 Teeda Teeda | Web | 5. listopadu 2015 v 21:04 | Reagovat

Tak jsem si zase poplakala.
Stejně... ať je víc takových, jako si ty. Jsem vážně ráda, že sis ho vzala a nebyl sám někde opuštěnej venku.

23 Bev Bev | E-mail | Web | 6. listopadu 2015 v 7:30 | Reagovat

[21]:Děkuju, Vendí, ty vždycky úplně pohladíš. :-)

[22]: Jejda, to mě mrzí, že přicházíš po tak dlouhé době a zrovna tu mám takovou smutnou záležitost, jenže tak to je. Vzpomínala jsem i na tvého Vojtěcha, jsem ráda, že s ním to dopadlo dobře.
Děkuju. :-)

24 Teeda Teeda | Web | 10. listopadu 2015 v 19:50 | Reagovat

[23]: S Vojtěchem to dopadlo úplně nejlíp. Teď si vyvaluje na topení ten svůj vykrmenej břuch a sní patrně o tom, jak při dalším nočním lovícím amoku co nejlépe zvalchovat celý byt...  :) Tak alespoň nějaký to zvíře se má fajn.

Jinak já občas zavítám, ale čtu teď blogy přes mobil a já tam vůbec nejsem schopná komentovat, tak vlastně ani nejsem vidět. Ale speciálně kvůli tomu Oliverovi jsem musela doma najet na ten článek znovu, protože to mi nedalo spát. Jak jde o ty nevinný chlupatý duše, jsem cíťa.

25 Bev Bev | E-mail | Web | 19. listopadu 2015 v 9:06 | Reagovat

[24]: To mu moc přeju a tobě taky, mám radost, že se má tak dobře. Kdyby tak všechna nalezená koťata našla takový vlídný domov. :-)

26 bludickka bludickka | E-mail | Web | 21. ledna 2016 v 15:22 | Reagovat

Smutný příběh :( Ale věřím, že kocourek posledních pár desítek hodin prožil, jak nejlépe vzhledem k svému stavu mohl.

27 Bev Bev | E-mail | Web | 27. ledna 2016 v 7:59 | Reagovat

[26]: To ano, ale je mně z toho smutno pořád. :-|

28 beallara beallara | Web | 28. října 2016 v 10:52 | Reagovat

Tak tu sedím a brečím jako stará kráva...to je taková nádhera a vím přesně, že bych to udělala také.Já mám tři kočky sice od papírových koček, ale jsou to takový chudáci, které nikdo nechtěl, neměli ty výstavní parametry a nešli na odbyt, tak přistáli u nás.Počet tři jsem uzavřela jako finálový, ale vím, že kdybych potkala nějakého Olivera u obchodu, přesně vím, kde by skončil, jen bych asi jela hned na veterinu, abych nepřitáhla domů s kočičáčkem i nějakou nemoc a neohrozila ty moje tři trumpetky. :-(
Oliver odcházel do kočičího nebe šťastný, neodcházel sám a to je pro každou bytost největší deviza :-)
Jsem blázen, šílený, přispívám na kočky venku, krmím kočky u nás na chatě a vždycky když začíná zima, mrzne nebo prší, stojím u okna a lituju všechny ty bezdomovečky bez lásky, bez tepla :-(  :-(

29 *Michelle* *Michelle* | E-mail | Web | 28. října 2016 v 17:05 | Reagovat

To je vážně smutné :-( ale je dobře, že kocourek měl aspoň chvilku někoho, kdo ho měl ráda a chtěl se o něj postarat..

30 bev bev | E-mail | Web | 28. října 2016 v 20:47 | Reagovat

[28]: Viděla jsem tvé kočeny, paní Farkašovou, pana Eduarda i pana MIchala a jsou všichni tři překrásní. My máme celkem pět koček, Zmudinu pak její tři dcery, které se nepodařilo udat, když už se teda mojí vinou - odkládanou kastrací - narodily, Šenu, Hanu a Niky a pak ještě chiméru Mínu, kterou jsme taky našli v zahradě. Na rozdíl od Olivera to s ní ale bylo v pořádku, i když tak dlouho nevypadala. Všechny jsou kastrované, kdyby ne, neumím si to ani představit.
Olivera a všech jemu podobných je mi taky nesmírně líto. Ještě že se najdou takoví lidé jako třeba ty na mnozí další jak jsem na blogu poznala, kdo kočkám přeje a pomáhá. :-)

[29]: Bylo to moc smutné a je mi to líto do dnes, snad jsme pro něj aspoň něco málo udělali. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.