Trojský kůň

23. září 2015 v 11:15 | bev |  Povídkář

22. září
Dívám se na své prsty, přebíhají po klávesnici s lehkostí baletních mistrů a z omezeného množství znaků půvabnými pohyby skládají vlastní svět, kterému jsou desaterem bohů. Závidím jim jejich lehkost. Jejich volnost. Necítím se nešťastný... Necítím se šťastný. První zápis po šesti měsících. Dívám se na své prsty. Jsou alespoň ony šťastné, když dělají to, k čemu jsou předurčeny?
Doma. Doma?
Čtu zapsaná slova se šíleným zaujetím, jako by byla tajným návodem na život, na všechno... Čtu svůj zápis po půl roce polovičaté smrti a bojím se. Bojím se toho, čím jsem se stal, čím jsme se stali.



28. září
Myslel jsem, že peklo bylo tam. Ale ono putuje se mnou. Dnes u mě seděla o něco déle. Pokouším se vyčíst něco z jejích očí, z nervózních záškubů rukou, z poplašeného ohlížení ke dveřím. Znám, nebo neznám tu tvář? Znám to, co je za ní? Jakými drahami se ubírají myšlenky, které jsem v jiném životě znával snad stejně dobře jako svoje vlastní? Byla to lež? A lhal jsem já nebo ona? Sklonila se pro léky, které jí vypadly z chvějící se dlaně a pokoj většinou postrádající jakýkoli osobitý pach či vůni provoněla jako ostružiny jižní svah zahrady koncem prázdnin. Nevoněla jako žena, která se chystá do města vyřídit pár pochůzek. Jako žena, která po pressu s laskonkou setřepe z haleny neviditelná smítka, pohodí hlavou a s malým úsměvem mávne na taxík, protože tramvaj se jí zdá pomalá. Mávne na taxík, protože spěchá. Domů.
Zdržela se déle a přesto jsem byl osamělejší než kdy dřív. Osamělejší než první dny po...
Mé prsty spoutané jejími, předstíraná důvěrnost. Soucit a vina. A vůně, která říká, někde mě kdosi čeká. Někdo jiný. Někdo kvůli komu nyní spěchám. Někdo, komu patří můj malý úsměv a s ním i všechny ostatní.

Vlastně to chápu, půl roku je dlouhá doba...

Vlastně ji nenávidím, kéž by prožila totéž co já...

Vlastně se stydím.

3. října
Ten sen byl děsivý. Byl mocný a znepokojivý. Krajinou plnou svěžesti, brčálově zelenou travou jejíž dlouhé listy ostře se rýsující proti zakrvácenému nebi připomínaly čepele a meče a dýky, běžel on. Když doběhl ke mně a potřásl svou obrovskou hlavou a z planoucích očí mu zasršely blesky, schoulil jsem se v té řezavé trávě a čekal nevyhnutelné. Sklonil se ke mně a já ucítil jeho dech vonící po hvězdném prachu. Vonící jako borovice popravená bleskem, jako čerstvě rozemnuté listy eukalyptu. Chtěl jsem pohlédnout do jeho očí a současně se cosi ve mně toho pohledu děsilo. S tváří zabořenou do jílovité hlíny jsem natahoval ruce a odstrkoval od sebe toho strašidelného tvora.
Vykřikl jsem a otevřel oči. Vedle mého supermoderního kolečkového křesla stál syn. ,,Zkontroluješ mi úkol?" řekl. ,,Jasně, sedni si," zaskřehotal jsem a pokoušel se rozpomenout, jak jsem spolu vycházeli dřív. Miloval jsem ho. Myslím, že bych ho měl milovat. Vyděšený tím nedostatkem citu jsme se pokusil usmát a pohlédnout svému jedinému dítěti do očí. Na chvilku jsem v jeho očích tak podobných mým uviděl jiné podivné stvoření. Skoro jsem vykřikl úlekem. Bylo ho sotva půl a nebylo to jenom tím, že dlouhé nohavice jakýchsi domácích kalhot byly od půli stehen prázdné, splasklé. Jako zvláštní kokony, které posloužily za přechodný úkryt dvěma zrádným tvorům, kteří jsou pryč, skoro dokonale pryč a přesto se stále připomínají. Připomínají se bolestí, která by tu neměla být...
Chvilku nejistě postával a rozhlížel se po mém soukromém sterilním pekle, které kdysi neslo název pracovna. Pracovna je odvozena od slova pracovat. Mé prsty vykonávají cosi, co by mohlo být pokládáno za práci, zbytek mého těla jede podle původního programu a odvádí nějakou práci. Skoro se mi chce říct bohužel. Můj mozek... můj mozek zešílel.
Dívám se na úkol z matematiky. Dívám se celé věky. Za okny se prohnala apokalypsa, smetla svět, jak jsem ho znal, rozemlela ho na prach připomínající prošlé koření bez barvy, chuti, zápachu. Bez jména. A rozhodila ten odpad do temnoty.
,,To nevadí, tati," řekl syn. ,, To je těma práškama, až je přestaneš brát..." Zarazil se. ,,Zbyňkův táta mně to..."
Prostor mezi námi vyplňují věty bez konce, bez smysluplného konce a vysávají zbyteček kyslíku z antiseptického vzduchu. Tomáš to zřejmě cítí stejně. Rudne, usměje se. Couve. Ještě jedno zamávání ve dveřích.
Opouští nebezpečný, tísnivý prostor střežený zvláštním tříhlavým psem. Jednotlivé hlavy se jmenují: AŽ, KDYBY a SNAD.
Jak mu závidím!

Do které třídy chodí můj syn?

10. října
Ta tráva není pokaždé zelená. Někdy ztratí na ostrosti a zjemní do modrava, někdy je téměř fialová. Krčím se v ní. Obzor je krvavý a na zátylku mě lechtá dech tvora, jemuž se bráním pohlédnout do tváře.

13. října
Dodržoval jsem pravidla, byl jsem zdvořilý. Byl jsem čestný a uvážlivý, žil si svůj průměrně šťastný život. Proč tedy já? Ten, co to zavinil, vyvázl se šrámem na čele a autem na šrot. I moje auto bylo sešrotované jako krabičeka od sardinek. Jenže v téhle krabičce zůstala jedna polomrtvá sardinka. Ano, to sedí. Sardinky nemají nohy.

25. října
Cinkání sklenic, smích, tlumený hovor. Zvuky z jiného světa, který se jmenuje obývací pokoj. Moje žena... spíš by se slušelo napsat žena, která se o mne stará, slaví narozeniny. ,,Nechceš na chvilku mezi nás? Přišel bys na jiné myšlenky?" Na jaké asi? Jak z kolečkového křesla spáchat hromadnou vraždu? Jak vypudit všechny ty napomádované vyžírky a jejich afektované paničky, všechny ty, komu jsme v jiném životě říkali známí. Měli jsme vůbec nějaké přátele? A pokud ano, kde jsou?
Třikrát se ozvalo jemné zaťukání na dveře vedoucí do mého dobrovolného vyhnanství. Ďábel klepe třikrát, nebo snad upír? Už nevím. Možná se tak hlásí jenom šílenství.

Občas je některý z přiopilých návštěvníků natolik odhodlaný pokochat se pohledem na to, co se ze mě stalo, co ze mě zůstalo, že pootevře dveře a v závanu cigaretového kouře a rozlitého vína ke mně dolehne zašeptání. ,,Richarde? Jak se máš?"
Předstírám, že spím. Svírám víčka tak pevně, až se mi za nimi roztančí abstraktní obrazce nádherných barev. Věřím, že když já nevidím je, nemůžou vidět ani oni mě. Na tvářích mě cosi lechtá. Zatracené mouchy, říkám si. Odháním je, otírám si tváře. Mouchy koncem října? Otevřu oči. Dlaně mám mokré.
Když kolem jedné konečně všichni vypadnou, spěchám na záchod. Pozdě.

5. listopadu
Už ani nepředstírá, že tráví volný čas s ženskýma z práce, s kámoškou, že máme možnosti. Když je se mnou, ožívám, ale je to jenom vzpomínka, jenom prchavý závan vůní z minulého života. Její ruce jsou stále stejně jemné. Je metodická, je zručná, nad věcí.
Nikdy neuhýbá očima.
Nikdy nemám pocit, že mě opravdu vidí.
Syn se pravidelně zastaví ve dveřích po příchodu ze školy. ,,Ahoj tati!" haleká vesele a kouká někam směrem ke mně, ale ani on mě ve skutečnosti už nevidí.
Odpovídám stále tišeji. Všechno ve mně utichá.
Bojím se spánku. Vždycky je tam on. Něco mi chce.

27. listopadu
Není to tím, že by mě nechtěli vidět. Je to jen moje vina, to já jsem neviditelný. Tak dlouho jsem si to přál a teď docházím k poznání, že to nemá žádné výhody. ,,Jak je na tom táta?" zaslechl jsem pootevřenými dveřmi hlasy. Jeden patří synovi, druhý je mi povědomý. Jsem sice neviditelný, ale sluch mi překvapivě zůstal. Šeptání. ,,Je na tom moc zle, čím dál hůř, máma si s ním už neví rady. Říká, že ho nezvládne..."
,,Zavři ty dveře," zařval jsem tak hlasitě, jak mi netrénované hlasivky dovolily. ,,Zavři je, zavři!!!" Do ochraptění. Ve dveřích se mihla synova bledá vyděšná tvář a za ní ještě jedna. Znal jsem ji? Možná ano. ,,Promiň tati," zašeptal a byl pryč.
Jsem neviditelný a ve své neviditelnosti jsem nezranitelný. Jsem neviditelný a jen díky tomu dokážu vyhnat z hlavy synovu tvář plnou strachu. Ukrývám se sám v sobě. Monitor je mi důvěrníkem. Slova jsou mými přáteli.
Já sám nejsem víc než shluk slov. Souhrn faktů jako je váha, výška - značně pokrácená, jméno, věk... Rukopis sestavený z řádky všedních frází a několika víceméně podařených bonmotů. Povídka končící slovy: polámaný, nepoužitelný, obtížný...
Zase ty zatracené mouchy.

13. prosince
Dokázal jsem to. Pohlédl jsem mu do tváře.

15.prosince
Ta krev na obzoru jsou jenom červánky. Snad z nich slunce vyjde, snad do nich právě zapadlo, jako se kluk unavený hrou zaboří do pruhovaných peřin. Nevím, myslím, že budu mít dost času to zjistit. Jsem bezvěký, jsem nezranitelný. Zbývá už jen tak málo. Skláním se nad tou polámanou troskou a cítím něco podobného lítosti, ale i ta už zvolna mizí. Ten strašlivý úraz, který ho málem přarazil v půli, to trauma a bolest se staly trojským koněm, ve kterém do jeho těla, nikdy příliš silného, pronikla beznaděj, strach, šílenství a... zbabělost... Ale dokázal jsem slabost obrátit ve svůj prospěch. Stal jsem se svou vlastní noční můrou. Modravá tráva se táhne až k obzoru a ten obzor je pro mne dosažitelný. Doběhnu k němu na svých nohou. A jakých nohou!
Jsem Trojský kůň kovaný z plátů oceli. Jsem vládce tohoto světa.
Zbývá už jen tak málo...

P


,,Mami, kde je táta?"
,,Cože? Kde by měl být, u sebe přece.."
Žena s polodlouhými vlasy a unavenou tváří stanula ve dveřích a s úlekem pohlédla přes synovu hlavu na prázdné křeslo, prázdnou polohovací postel. Ruce jí vylétly k obličeji a v tom gestu byla starost. A hluboko v té starosti bylo skryto pomyšlení: Další problém. S ním jsou jenom problémy.
,,Tome, bylo zamčeno, když jsi přišel? Tohle musí být únos. Nechápu to, ale není jiná možnost. Volám na policii. Zatím najdi nějakou tátovu fotku, budou ji potřebovat, ale pro jistotu ještě projdi byt!"
Metodická, praktická, nad věcí.

Kluk popošel blíž ke stolu, u kterého tátu v posledním čase tak často vídal. Věděl, že si píše nějaký deník. Bezmyšlenkovitě se natáhl po myši. Napadlo ho, že deník by mohl obsahovat nějaké vysvětlení. Nějaký náznak. Pohnul myší a monitor okamžitě opustil poskakující drahokam, odrážející se monotóně od čtyř stěn. Nejprimitivnější spořič jaký kdy viděl. Před očima se mu rozběhly řádky napsané tátou. Sjel na poslední stránku a tam, úplně dole, to uviděl.

PŘEPIS DOK

Právě v tu chvíli přibylo další písmeno.
O

Ještě tápal, znovu a znovu přejížděl očima z odstavce na odstavec, bylo toho příliš najednou, ale současně na jakési úrovni, kterou mají společnou jen tátové se syny, už téměř věděl, o co jde. Pohlédl na prázdné křeslo a pak opatrně, jako by nořil ruku do vody plné piraní, levačkou pohladil ošoupané sedadlo. Bylo teplé.

Před očima mu bliklo další písmeno.
N

PŘEPIS DOKON
Hlásal teď poslední řádek tátova deníku.

Čtrnáctiletou mysl opanovala jediná myšlenka.
Pokusit se ve zbývajícím omezeném čase, co nejlépe uvážit všechna pro a proti.
Ukázováček s brutálně okousaným nehtem se rozechvěl dva centimetry nad delete.



Téma týdne - Jak (ne)utíkat ze života?
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 23. září 2015 v 12:16 | Reagovat

Kdysi jsem napsala na jedno TT podobnou povídku. Jen ta tvoje je pěkný sci - fi :-)

2 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 23. září 2015 v 12:43 | Reagovat

Nemám co dodat. Je to skvěle napsáno a zaslouží si to být ve výběru.  Už tam s tím spěchám.

3 Meduňka Meduňka | Web | 23. září 2015 v 13:53 | Reagovat

To je tak dokonale napsané, že jsem z toho úplně paf :-). Nádhera! Dík za zážitek!

4 higurashi-tym-cikady higurashi-tym-cikady | E-mail | Web | 23. září 2015 v 16:17 | Reagovat

Velice zajímavé a příjemně skličující.

5 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 23. září 2015 v 20:13 | Reagovat

Krásně napsané- jen hrozně smutné v důsledku. Chápu jeho beznaděj, ale kolik lidí bez nohou přežívalo, přežije.

6 Bev Bev | E-mail | Web | 24. září 2015 v 9:25 | Reagovat

[1]:[2]:[3]:[4]:[5]: Velice vám všem děkuji. :-)

[4]: A zvláštní díky za slůvko příjemně, nechtěla jsem, aby to bylo jenom skličující. Myslím, že nakonec to nedopadlo úplně špatně. :-)

[5]: Ano, to je pravda, Růženko, samozřejmě, že to nemusí být konec života a taky v naprosté většině případů není.
Jestli tě to trošku potěší, tak můj příběh je sakumprásk vymyšlený, hlavní roli sehrál sen, který se mi zdál z pondělka na úterý a schovávali jsme se v něm v trávě před obrovským koněm a při jeho zapisování, jak se mi před očima odvíjel, jsem byla velice šťastná, že mě napadají ta správná slova. Však to dobře znáš. :-)

7 valin valin | Web | 24. září 2015 v 11:38 | Reagovat

Zvláštní a velmi krásně zajímavé. Jenom nevím, jestli jsem pochopila hlavní myšlenku správně. Sci-fi proměna a přepsání se na bytost zcela jinou..Ať tak, či tak, vychutnala jsem si to... :-)  :-)

8 Bev Bev | E-mail | Web | 24. září 2015 v 13:18 | Reagovat

[7]:Pochopila jsi naprosto dokonale. Mám velkou radost, že se líbilo. :-)

9 Elis Elis | Web | 25. září 2015 v 1:21 | Reagovat

Zajímavé a překrásně napsané, velmi mě povídka zaujala... :-)

10 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 25. září 2015 v 13:10 | Reagovat

Početl jsem si.

11 Bev Bev | E-mail | Web | 25. září 2015 v 13:49 | Reagovat

[9]:[10]: Děkuji. To mě moc těší. :-)

12 Čerf Čerf | E-mail | Web | 30. září 2015 v 7:38 | Reagovat

Druhá generace Kafkovské proměny. Na tyhle tvoje články si vždycky musím trochu počkat. Počkat na to správné rozpoložení, protože tohle nejde číst v rychlosti, ve vlaku na cestě do práce. Na to musí být čas na opravdové čtení, kdy se člověk vrací, představuje, vychutnává slova a zároveň vychutnává jejich smysl. Výtečně napsáno, v mnoha polohách - nejen psychologický obraz, ale i střet magie s prostou realitou, pochopitelného s nepoznatelným. Formou trochu sci-fi, ale obsahem ne, což (mimo mnohé jiné) spoluvytváří ten správný literární "španung", něco, co z textu umí udělat pro čtenáře událost.

To je ten důvod, proč mě tak neskonale štvou tzv. články na téma týdne, ze kterých jak sláma z bot čouhá snaha za každou cenu nějak naroubovat to téma do článku o úplně něčem jiném, jen aby jeho název chviličku svítil na titulce, bez špetky hrdosti a studu. TOHLE je článek na téma týdne! Text, který s titulkou nepočítá, ale je prostě výborný sám pro sebe a kvůli sobě.

13 Bev Bev | E-mail | Web | 1. října 2015 v 7:09 | Reagovat

[12]: Velice děkuji za překrásná slova, kterých si velmi vážím a která mě nesmírně potěšila. Dá se říct, že tvůj komentář je takovou malou milou událostí pro mě. :-)

14 Robka Robka | Web | 3. října 2015 v 8:13 | Reagovat

Píšeš krásně. Co na to říct jiného.

15 Radka Radka | E-mail | Web | 3. října 2015 v 19:08 | Reagovat

Moc ráda čtu Tvá díla. Je to koncert slov i fantazie. A díky zaujetí, se kterým jsem četla u vaření, jsem připálila večeři :-D A to se každému nepovede ;-)

16 Grumpy Grumpy | Web | 4. října 2015 v 18:53 | Reagovat

Páni, to je tak... skvěle napsané, strhující, a úžasným jazykem. Máš opravdu velký talent.

17 Miloš Miloš | Web | 5. října 2015 v 22:03 | Reagovat

Tohle jsem přečetl jedním dechem. Ta stupňující se hrůza člověka svým nešťastným úrazem hendikepovaného fyzicky a postupně i psychicky, vyúsťující v zoufalé snaze tomu nepodlehnout a uniknout do jiné "dimenze", jestli tomu alespoň trochu rozumím.
Jsi kouzelník se slovy s talentem na strhující vyprávění.

18 Bev Bev | E-mail | Web | 6. října 2015 v 10:15 | Reagovat

[14]: To úplně stačí, je to víc, než bych si kdy odvážila přát. :-)

[15]: Stane se mi to každou chvilku, že něco připeču a spálím, nebo mi pro změnu vyhasnou kamna a nejčastěji se mi to stává při blogování, takže to dobře znám. Připálenou večeři beru jako poctu. :-)  ;-)

[16]: Velmi mě těší, že příběh zaujal. :-)

[17]: Rozumíš tomu velmi dobře. Opakovaným psaním o snu, který ho pronásledoval, vytvořil jakýsi vlastní virtuální svět, nebo jinou dimenzi jak říkáš a nakonec se do něj sám vepsal v podobě trojského koně ne ze dřeva ale přímo z oceli. :-)

Velice vám všem děkuji, mám radost, že se líbilo. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.