Hrací skříňka /5/

19. května 2015 v 15:55 | bev |  Povídkář
5
Hop nebo trop

,,Copak jsi tam nešla?" vybuchla Nika. Uvědomila, že má na krajíčku. Rozpačitě si otřela vlhlé oči a vzala babi za ruku v omluvném gestu. Měla bych spíš fandit dědovi, pomyslela si provinile. Páni, já jsem teda fakt dáreček, kdyby to nebyl on, nemusela bych tu být ani já. Třeba by teď na mém místě seděla nějaká Adéla, Agáta nebo Johana nebo snad Aleš a nebo by to bylo všechno ještě nějak úplně jinak... Promiň, dědo, vyslala omluvnou myšlenku někam do prostoru. Jenže já jsem taky viděla tu kouzelnou hračku a v porovnání s ní je prsten jako dárek nudně předvídatelný...
,,Ale šla, to víš, že jsem tam šla," bránila se babi mdle a stiskla Berenice ruku, jako by ji chtěla uklidnit a sobě dodat odvahy.


,,A tančili jste? Nebo co se vlastně stalo?" zeptala se Nika, ale dala si záležet, aby jí z hlasu vymizel ten netůtklivý podtón. Stejně měla pocit, že se nechala příliš unést příběhem. Vstala, protáhla se. V břiše jí hlasitě zakručelo. Omluvně pohlédla na babi a pak se zasmála do dlaní.
,,Babi, nemáš hlad? Nechceš ohřát polévku?"
,,Zatím ne, ale ty se klidně najez. Zní to, jako bys měla v břiše hladového tygra." Berenice se moc nechtělo, zabývat se tak nudnou činností, jako je příprava jídla, ale zvuky to byly opravdu příšerné a čím dál hlasitější. Hladový tygr, ano, to sedělo.
V kuchyni zapnula rychlovarnou konvici a zatímco voda syčela a bublala, zahleděla se nepřítomně do šera za kuchyňským oknem. Opuštěné dětské hřiště s řadou houpaček, vejcovitou prolézačkou a minikolotočem působilo nezvykle tísnivě. Houpačky se nepatrně pohybovaly, jako by do nich právě dosedly nějaké pro živé oči neviditelné děti, které s příchodem temnoty střídají své šťastnější denní protějšky. Jaká morbidní myšlenka, zachvěla se Nika. A jak vtíravá. Skoro viděla, jak se houpačky oživené záběry neviditelných nohou rozhýbou, nejdřív jen krotce při zemi a pak budou létat stále výš a výš a dubnový podvečer zaplní skřípání řetězů a šelestivý, neradostný smích...

Osvětlená okna tvořila proměnlivé obrazce na plochých šedivých tvářích okolních paneláků. Každou chvilku přibyly další žluté nebo namodralé oči a jiné naopak potemněly. Ta podívaná ji fascinovala. Přitiskla nos na sklo a představovala si všechny ty příběhy odehrávající se za okny. Na okamžik pocítila silnou touhu ukrást si život někoho jiného a ten svůj odložit jako nepovedené, nedbale ušité šaty. Stát se někým jiným.
Připadala si, jako by se i v její mysli otevřelo nějaké zvláštní okno. Okno, které nevyzařovalo ven, ale naopak propouštělo, přímo vtahovalo všemožné myšlenkové harampádí do sebe, podobně jako vysavač puštěný na maximum. Pár těch krámů, co jím prošlo, se jí docela líbilo, ale spousta dalších věcí byla nepoužitelná, ne-li přímo nebezpečná. Pokusila se okno, které vnímala jako otevřenou ránu, uzavřít. Zastavit ten zběsilý pohyb myšlenek. Nešlo to. Položila si chladnou dlaň na unavené oči a chvilku se v temnotě za dlaní skryla. Nebylo to o moc lepší, ale o trošku přece jenom ano.
Měla by babi nachystat postel, měla by se osprchovat. Cítila se navzdory ledovým dlaním upocená, rozlámaná. Naslouchání je pěkná dřina, to tedy ano, napadlo ji. Zranitelná jako obnažený zubní krček, jako had, kterého útočník zastihl v nejchoulostivější chvíli, kdy stará kůže drží na těle už jen malým kouskem a ta nová ještě není úplně dokončená. Ale věděla, že stejně nic z toho neudělá. Věděla, že příběh bude pokračovat, že musí pokračovat až do úplného konce a ten konec, který přes veškeré zdání neuzavřenosti už dávno zná, bude muset přijmout, ať už k němu vedlo, co chtělo.

Připravila konvici čaje, tác s chlebíčky doplnila několika kousky ovoce a miskou čajového pečiva a znovu všechno naservírovala na stolek. Babi neseděla na svém místě. Projelo jí nepochopitelné leknutí, jako by její byt nebyl obyčejným třípokojákem ale rozlehým bludištěm, ve kterém se jedna druhé mohou snadno ztratit z dohledu. Vyběhla do úzké chodbičky a uklidnila se, když uviděla pode dveřmi do koupelny proužek světla. Ozval se zvuk splachování, ťukání hůlky do dlaždic. Nika rychle vycouvala zpět do obývacího pokoje a předstírala, že si prohlíží CD vyrovnané nad televizí. Dveře se otevřely. Zahlédla roh vany a část koupelnové stěny obložené tyrkysovými a bílými obkladačkami. Babi prošla dveřmi. Zdá se mi to, nebo se opírá o hůlku silněji než ráno? napadlo Niku znepokojeně. Pozorovala babi, jak se ztěžka sune pokojem, dívala se, jak si opatrně sedá a hůlku opírá vedle sebe. Znovu ucítila v očích zrádné pálení.
,,Taky si odskočím, hned jsem zpátky," Když za ní zacvakly dveře, pocítila cosi ne nepodobného úlevě. Utekla jsem tomu, pomyslela si a opřela se o pračku.
Otevřené okno připomínající ránu vyvolalo V Ničině hlavě úplný chaos, zmatené víření. Zatím to byl jen takový "kapesní" vír, jaké se někdy objevují v letních dnech na prašných cestách. Pochytají pár stovek prachových zrnek, trychtýřovitě je roztočí a o kousek dál je znovu jemně uloží na zem. Zatím. Ale měla pocit, že se blíží něco mnohem většího, něco, co jen těžko bude moct být popisované výrazem kapesní. Možná Pocitové tornádo, možná Velká hormonální bouře. V duchu si prošla kalendář a Velkou hormonální vyškrtla. ,,Jenom zblázněné pocity," pronesla tiše, když si s razancí několikanásobně větší, než bylo třeba, stříkala na ruce tekuté mýdlo. Ozvěna vlastního smíchu ji přiměla zmlknout. Nezněla vůbec vesele. Odrážela se od stěn jako smích ženy, která byla sama tak dlouho, až uvěřila, že není osamělá a začala vést se smyšlenými přáteli dlouhé hovory prokládané pomateným smíchem.

Studená voda na tvářích zapůsobila jako lék, jako facka. Znovu se začala cítit víc sama sebou. Vyrovnaná, rozumná. Planá! vykřiknul zrádný hlas v její hlavě. ,,Vyrovnaná", odseskla mu a mrskla zmuchlaný ručník na pračku. Babi seděla na gauči s rukama způsobně položenýma na kolenou, jako kdyby se během Bereničiny nepřítomnosti stala jednou ze svých žaček. Při zaslechnutí otvíraných dveří, zvedla hlavu a pohladila gauč vedle sebe. Nice se zdálo, že v tom gestu cítí netrpělivost.
Kdykoli bude v budoucnosti na babičku vzpomínat, vybaví si ji právě takto. Ruce položené na kolenou, vlasy úhledně stažené v malém drdůlku, oči za brýlemi velké a vážné a... netrpělivé.
Babičko, proč máš tak velké oči? napadla Niku bláznivá otázka. A z odpovědi, která se vynořila neznámo odkud, jí přeběhl mráz po zádech.
Bojím se, že by mě mohlo něco sežrat, odpověděl drzý návštěvník Ničiny hlavy.
Tak to jsme dva, můj užvaněný příteli, pomyslela si. To jsme dva.

,,Jistěže jsem tam šla," zopakovala babi, když se konečně znovu usadily. Nika si opřela hlavu a studovala babiččin profil. Venku se úplně setmělo. V proměnlivých geometrických obrazcích převážila namodralá televizní okna. Čas na seriál. Čas na kousek cizího štěstí, cizí bolesti. Čas na útěk z vlastního života.
,, ...a na tu naši schůzku jsem myslela vlastně celý den. Poprvé v životě se mi zdálo vyučování stejně nekonečné jako školákům..."

.....

Když skončí vyučování, jsou skoro tři odpoledne. Od rána bojuje s nutkáním zrušit své hodiny a poslat žáky domů, ať užijí trochu radosti, kterou ona je prostoupená jako letní den sluncem. I tak má ještě spoustu času. Zavře se ve svém pokoji a na postel vyhází skromnou garderobu. Vlňák visí na háčku vedle dveří. Každou chvilku k němu sklouzne provinilýma očima. Nakonec to nevydrží a prstýnek vyloví z kapsy, kde leží od včerejšího rozhovoru v zahradě. Ruka chce znovu začít se svou hloupou hrou, které říká prstýnkování. Tentokrát jí to nedovolí. Kroužek políbí a pak opatrně a jemně uloží do šuplíku pod pečlivě složené prádlo. Když jí zmizí z dohledu, cítí se podstatně lépe. Nespokojeně přehlédne oblečení ležící na posteli. Nakonec rezignovaně natáhne manžestráky, které měla i včera a přes ramena přehodí vlňák s podivně odlehčenou kapsou. Je připravená. V zrcadle překontroluje vlasy, vycení na sebe zuby a s chutí se zasměje své tváři vypadající s vyceněnými zuby divoce a cize.

Ve čtyři proklouzne zelenými dveřmi, které se snad nikdy nezamykají. Nohy ji samy nesou úzkou pěšinou. Včera šla co noha nohu mine, dneska má chuť letět jako vítr. Domluvili se na půl pátou. Poroučí si jít pomalu, co kdyby tam už Aleš byl a uviděl ji, jak běží na schůzku jako netrpělivá puberťačka. Sluneční paprsky prochází korunami stromů a ona jim vděčně nastavuje tváře k pohlazení. Na chvilku se zastaví nedaleko od místa, kde včera stáli, opakuje si polohlasem rozhovor, který vedli a mhouří oči do slunce. Najednou jí tvář studeně přejede stín. Otevře oči dokořán a polekaně se rozhlíží. Slunce se skrývá za břichatým mrakem. Hned je o několik stupňů chladněji, zimomřivě se schoulí do vlňáku a znovu se rozběhne. Ještě než proběhne uvrzanou brankou na druhém konci zahrady, visící jen na jednom pantu, slunce je zpátky, teplota vzduchu znovu stoupne na přívětivých čtrnáct stupňů a šedivý bachráč nevrušeně putuje dál, za svým neznámým cílem.
Kousek, který dokáže jen jarní obloha. V žádný jiný čas nejsou rozdíly v teplotě vzduchu tak náhlé a dramatické, jako když probíhá po zimě tam nahoře, na nebi velké gruntování a obloha je plná podobných bachráčů naplněných nepoužitými zbytky sněhu. Zvolna se přesouvají se svým nákladem po směru větru, ne nepodobní rozvážným slonům s nákladem skoro stejně velkým jako oni sami a každou chvilku skryjí slunce, jako by těm dole nepřáli ani trošku tepla.

Minutu před půl pátou stojí na konci vsi, dál už jsou jen pastviny a louky, les a někde za ním Jinonice, Mařín a kus za nimi Malá Bojnice. Zády se opře o Koukalovu stodolu, cítí loňské seno a cosi, čím jsou prkna stodoly s propadlou střechou napuštěná, slyší pobekávání ovcí, které se pasou někde dál ve stráni. Ptáci na sebe pokřikují svou kódovanou ptačí řečí a sdělují si, že je jaro, je jaro... Koniklece už odkvetly, hlavičky sklání k zemi. Škoda, napadne ji, taková výzdoba by se k dnešnímu dni docela hodila, ale vlastně je jí to jedno. Netrpělivě vyhlíží za rohem stodoly a kouká směrem k Chobotu, odlehlé části Tetína, kde stojí dům Bláhových.
Pro ukrácení dlouhé chvíle si ještě jednou opakuje celý rozhovor. Nijak výrazně jí čekání nezkrátí, ale překvapeně si uvědomí, jak málo si toho vlastně řekli.
Deset minut po půl je cesta k Chobotu stále prázdná, až na pár dětí, které na tu vzdálenost nedokáže rozpoznat. Co to vlastně říkal? přemýšlí roztěkaně. Řekl opravdu v půl páté, řekl zítra? Neřekl spíš někdy? Třeba příští týden, příští měsíc...
Pět minut před pátou vykročí směrem k Chobotu, udělá šest rychlých kroků a znovu se vrátí na své stanoviště. Co když jsem to špatně pochopila? Co bych mu řekla? Znamenal náš rozhovor, co si myslím, že znamenal, nebo jsem se spletla? Nevesele se zasměje. Myslel by si, že jsem blázen. A řekl to vůbec, nebo jsem jen slyšela, co jsem slyšet chtěla? Rozbolí ji hlava a najednou si nedokáže vybavit ani jejich rozhovor, ani jeho tvář. Překrývá se s jinou tváří, po které se šíří nesouměrný vítězný úsměv. Cítí se jako blázen. Semínko pochybnosti nalezlo úrodnou půdu a překotně se zavrtává hlouběji
Ve čtvrt na šest ji napadne, jak bláhově a nedospěle se v posledních týdnech chovala. Jak snadno se nechala nachytat. Tváře jí polije sytá červeň. Ze semínka je rozložitá rostlina, kořeny a šlahouny plné trnů se rozrůstají.
V půl šesté je každá molekula jejího těla infikovaná nejistotou. Ještě s ní bojuje, usilovně se pokouší vybavit si ty tmavé pozorné oči a chvilku se jí to daří, pak se přiženě další mrak, další nezúčastněný bachráč s nákladem sněhu, skryje slunce a s ním i jeho oči. Tmavé oči, ke kterým se důvěřivě upnula, v její představě blednou a mění na šedomodré, jiskřící pobavením.
Ve třičvrtě na šest se otočí a vykročí na cestu zpět, ujde deset kroků a znovu se vrátí. Po pěti minutách to zopakuje. Slávek mu nikdy nevěřil, napadne ji a cítí jakési trpké zadostiučinění. A já hloupá nevěřila jemu, vyčítá si. Slunce se čím dál častěji skrývá za mraky. Proměnlivá krajina, po které se prohání světlo následované stínem jí už nepřipadá půvabná ale zlověstná; jako kulisa k dramatu, které se zde co nevidět odehraje. Netouží být u toho. Zvedá se vítr a stíny se dlouží. Je jí zima a bolí ji nohy.
Pár minut po šesté to vzdává. Za tohle bych vyměnila Slávka, který se nikdy nezpozdil ani o minutu, který naopak přicházel pokaždé s předstihem, uvažuje hořce. Cítí se trapná a směšná. Cítí se jako malá hloupá holka, která patří do školní lavice a ne za učitelský stůl. Vykročí zpět a když ujde prvních deset kroků, které jsou nejtěžší, pocítí silnou úlevu. Napadne ji, že úleva pramení z toho, že se nakonec přece jenom rozhodla správně. Po váhavých deseti krocích, které jsou tak těžké, se rozběhne, jako by během mohla odčinit pochybnost, která jí v posledních měsících pobláznila hlavu. Netuší, že často i samotné rozhodnutí přinese úlevu a přitom vůbec nezáleží, pro co se člověk rozhodne. Hlavní je, že si zvolí nějaký směr.

Ve chvíli, kdy prochází pochroumanou brankou školní zahrady, visící na jednom pantu, objevuje se na prašné cestě k Chobotu vytáhlá postava. Aleš jde pomalu, všechno mu napovídá, že už tam nebude. Jak by mohla. Právě dnes má takovou smůlu. Poslední náklad kulatiny se uvolnil a s rachotem se skutálel na zem. Naštěstí se nikomu nic nestalo, pokud nepočítá slovní přestřelku se starým Havlíkem, se kterým jezdí a který by to rád svedl celé na něj. Nejvíc ho štve, i když si to nepřiznává, že ten protivný všetečka by mohl mít pravdu. Než dřevo znovu naložili a dojeli na pilu, bylo pět. V půl šesté dojel domů, narychlo se opláchnul a převlékl. Smůla. Smůlovatá smůla, opakuje si a obchází stodolu, jen pro jistotu. Zdá se mu, že loňská tráva je v jednom místě ušlapaná. Vidí klacík s částečně oloupanou kůrou a přemýšlí, jestli ji slouply ty ruce, které má na mysli. Chvilku je v pokušení zajít hned za Svaťou a všechno jí vysvětlit.
Jenže: pořád ještě je pekelně nabroušený na otravného Havlíka, na ty pitomé klády a nejvíc na sebe.
Jenže: ruce má od šmíru a pryskyřice, za nehty špínu a kolem hlavy se mu vznáší pach nafty, který jindy vdechuje s požitkem závisláka, ale jako parfém na první schůzku se mu zdá přece jenom poněkud nevhodný.
Bojí se, že by nenašel správná slova a ani trošku mu není do tance.
Zítra, řekne si. Budu mít lepší náladu, budu připravený a ona to určitě pochopí.

Uvažuje samozřejmě správně. Uvažuje tak, jako uvažují lidé, kteří neví, že lidské životy jsou tvořeny miliony sekund, ve kterých proběhnou miliony nepodstatných rozhodnutí, jenž mohou být kdykoli později změněna, opravena nebo přímo zapomenuta. A pak je pár sekund, pár rozhodnutí, představujích jakési nosné body celé konstrukce, kterou si každý po svém budujeme a které se někdy říká úděl, osud nebo předurčení. Rozhodnutí v těchto sekundách, v těchto bodech je neměnné. Znamená hop nebo trop.
Ještě neví, že právě do takového bodu se on a Svaťa dostali, že se přiblížili jeden druhému na nejbližší možnou vzdálenost a už v tomto okamžiku se od sebe vzdalují.
A ani jeden z nich samozřejmě zatím neví nic o míjení.

Neuvidí ji zítra ani pozítří ani další den. Když se potkají příště, což je přičiněním rozličných maličkostí - které samy o sobě nejsou důležité, ale společně utváří lidské osudy - za dlouhé tři týdny, jejich oči se najdou a sklouznou stranou. Zakření se na sebe, ale svět kolem nich se neroztočí a minuty běží spořádaně a hladce. Nekoná se žádné závratné zrychlení nebo zpomalení, ani jiný laciný trik provozovaný filutou časem a často zmiňovaný zamilovanými.
Svaťa má v tu chvíli už jiné starosti a jeho omluvy a vysvětlování se zdvořilým úsměvem odmává do ztracena. Malou chvilku přemýšlí, že mu vrátí i hrací skříňku, ale on ji nežádá zpět a jí přijde nevhodné, o tom mluvit a tak zůstanou tanečníci u ní. Ruce, z nichž jednu zdobí zlatý kroužek, jí každou chvilku nenápadně zabloudí k zatím plochému bříšku a nedůvěřivě je hladí. Přemýšlí jestli to nepatrné zrnko, které se tam někde skrývá, bude holčička nebo chlapec, přemýšlí, jak ji nebo jeho pojmenují, jak ji nebo jeho budou se Slávkem vychovávat.
Rozhodně zahání každou myšlenku vedoucí k setkání v zahradě, k marnému a trapnému přešlapování za stodolou, ke slíbenému tanci.
Nepřemýšlí o Alešovi ani o míjení. Zatím ne.
Rozhodla se.
Hop nebo trop.




konec 5. části


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 valin valin | Web | 21. května 2015 v 11:47 | Reagovat

Hezky jsi popsala ty děje a cesty, které nás vedou životem a i ty vteřiny, kdy se přehazujeme na třeba slepou výhybku. Jdu číst dál. Dobře, že je co... :-D  :-D

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 21. května 2015 v 22:03 | Reagovat

"A pak je pár sekund, pár rozhodnutí, představujích jakési nosné body celé konstrukce, kterou si každý po svém budujeme a které se někdy říká úděl, osud nebo předurčení. Rozhodnutí v těchto sekundách, v těchto bodech je neměnné." Tohle je zatraceně přesně řečeno a vím o tom své. Pár vteřin, u kterých bych - kdybych měl možnost - poprosil o druhou šanci, protože už vím, jak jsem je měl prožít... Nu, zpětně je člověk vždycky chytrý! :-)

3 Bev Bev | Web | 22. května 2015 v 7:23 | Reagovat

[1]:[2]:Ano, to je pravda, s odstupem let taky vidím všechny ty body, kdy jsme se rozhodla špatně, nebo spíš nedobře. :-)Zřejmě i to k životu patří. :-?  ;-)

4 Miloš Miloš | Web | 31. května 2015 v 22:58 | Reagovat

[2]: Tato věta mě taky zaujala.
Život je sled různých náhod, míjení a setkávání, v jeho nevypočitatelnosti je však i kouzlo. Máloco si lze naplánovat, když v tom vystupují živé bytosti a navíc jsme hříčkou osudových okolností :)

5 Bev Bev | E-mail | Web | 2. června 2015 v 10:30 | Reagovat

[4]: A tato věta zaujala mě, moc krásně jsi to vyjádřil, přesně tak to je. :-)

6 domovina domovina | Web | 6. června 2015 v 10:54 | Reagovat

Náš život se skládá z náhod a maličkostí, které rozhodují o našem osudu. I když plánujeme do posledního detailu, vždy se může přihodit něco s čím jsme nepočítali.

7 Bev Bev | E-mail | Web | 9. června 2015 v 6:33 | Reagovat

[6]: Ano, to máš pravdu. :-)

8 Natas Natas | Web | 1. července 2015 v 21:26 | Reagovat

Čekám maximálně 15 minut a odcházím. Možná kdybych vyčkala déle, byl by život jiný, lepší nebo horší, nevím. ;-)

9 Bev Bev | E-mail | Web | 14. července 2015 v 16:28 | Reagovat

To je právě ono, nikdy se zřejmě nedozvíme jaký. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.