Hrací skříňka /4/

29. dubna 2015 v 9:24 | bev |  Povídkář
4
Prsten a skříňka a poupě

,,... a pak za mnou přišli. Každý zvlášť, ale oba ve stejný den. Přišlo mi to, jak by se snad na mě domluvili..." Svaťa dopila zteplalou minerálku, ze které vyprchaly všechny bublinky a chvilku seděla velmi tiše, s pohledem upřeným před sebe, jako by protější zeď byla promítacím plátnem, na kterém se souběžně s vyprávěním zhmotňují vyřčená slova.
,, A já se nakonec přece jen musela rozhodnout..."


Nika se omámeně rozhlédla. Měla stejný pocit, jaký mívala někdy po probuzení. Vlastně ji docela překvapilo, že sedí ve svém vlastním bytě, vedle babičky. Na gauči, který se zdál tak pohodlný. Až do dnes. Skoro očekávala, že uvidí šedé jarní nebe nad kopci s těmi divnými jmény, která ji zvláštním způsobem potěšila, jako by to byla zapomenutá jména dávných přátel. Potřásla hlavou a bodavá bolest za krkem jí prozradila, že seděla přinejmenším hodinu téměř bez pohnutí. Nenápadně se protáhla. Ale myšlenky neměla ani trošku ospalé. V uplynulé hodině nakoukla hned do třech myslí a zpočátku váhavé sympatie se čím dál nerozhodněji přelévaly mezi dívkou a mládenci. Měla pocit, že přesně ví, jak se cítili, že je doprovázela na každém kroku. Už vůbec nezáleželo na tom, že zná konec příběhu. Dokud trval, byla přesvědčená, že tentokrát by mohl skončit jinak.
Jaké zvláštní kouzlo. Babi pořád ještě umí vyprávět pohádky, pomyslela si. Pohladila babičku po ruce. Chtěla jí to i říct, ale příběh už se nezadržitelně kroutil dál, jako řeka krajinou. Upila ze své sklenky, pokusila se uvelebit pohodlněji a snadno proklouzla zpět do Tetína střeženého kopci Jasný a Křivák, kde se závěrčné dějství přiblížilo téměř na dohled a z trojice tanečníků se už brzy stane znovu pouhý pár.

,,Oba mi přinesli dárek a i když se ty dárky lišily, vyjadřovaly v podstatě to samé. Vem si mě, říkaly." Babi pohlédla vážně na Niku a pak si sundala brýle. Ukazováčkem a palcem pravé ruky si promnula koutky očí. Prsty se na okamžik zastavily u kořene u nosu a Nika přemýšlela, jestli je babi unavená dlouhou řečí, nebo ji přemáhá dojetí. Možná obojí. Dolila jí do sklenice perlivou vodu, ale babi si jí sotva všimla.
,,Od Slávka jsem dostala prstýnek..."
,,Zásnubní?"
,,Ano. Aleš mi přinesl tuhle hračku. Vracela jsem se právě ze vsi, byla jsem vyprovodit Slávka. Měla jsem už volno a tak jsem se šla tou delší cestou, zadem, neudržovanou zahradou za školou. Měla jsem o čem přemýšlet a tak jsem se jen tak courala. Šla jsem a nevnímala nic kolem sebe..."

.....

Jde pomalu. Vyučování pro ten den už skončilo. Chce se nadýchat svěžího vzduchu, kterého se ani po necelém půlroce nemůže nabažit a doufá, že přísun kyslíku občerství její unavený zmatený mozek a dostaví se rozhodující vnuknutí, ve kterém spatří správnou cestu. Ví, že důvodem jejího zmatku je ta věc v kapse. Nepatrná přesto obtížná. Nepatrná ale rozhodující. Potřebuje si všechno promyslet a rychle ubíhající myšlenky zpomalují její kroky. Zastavuje se u každého trsu petrklíčů, ale vlastně je nevidí. Všechno zatlačila do pozadí Slávkova dychtivá tvář a nezvykle vážný hlas. V té chvíli se jí zdá dospělejší než kdy dřív. Dospělejší než sám chce, aby se zdálo. Dojme ji to. Cítí k němu jakousi shovívavou, láskyplnou něhu.
Myslí si, že je rozhodnutá.

Zahrada je plná ovocných stromů. Třešně, švestky, jabloně, dokonce několik ořechů. Nejhojněji jsou však zastoupeny obyčejné trnky. Zvolna vítězí nad šlechtěnými stromy. Jejich drobné kmínky a střapaté hlavy brzy, možná už příští rok, zneprůchodní úzkou pěšinu nejčastěji používanou záškoláky. Svaťa ji objevila v den svého příjezdu, kdy se podivně rozpolcená, šťastná i nešťastná ze změn, kterými její život procházel, vytratila po seznámení s kolegy a dětmi zadním vchodem do zahrady. Tam nalezla oázu klidu, která, jak se zdálo, čekala jen na ni. Bloudila mezi stromy, v té době obtěžkané ovocem, tu utrhla jablko, tam sebrala trnku a poklidná atmosféra toho místa ji konejšila jako vlídná náruč.
Nyní jsou stromy obalené poupaty. Zatím to jsou jen takové nevýrazné rozčepýřené kuličky a člověk musí vládnout opravdu dobrou představivostí, aby v nich viděl všechny ty báječné chutné plody, kterými se během dalších měsíců stanou. Ale slečna učitelka nemá potíž ji je představit, a víc než to; má lahodné chuti těch budoucích plodů plná ústa. Slečna učitelka se totiž sama cítí jako poupě, které se už brzy pod vlivem laskavých slunečních doteků rozvine k úžasu ostatních i vlastnímu.
K omšelé budově školy jí zbývá posledních pár metrů. Už vidí na zeleno natřené dveře zadního vchodu a svá dvě okna. Jak rychle jsem si je přivlastnila, napadne ji. Hráškově zelené okenice jsou dokořán. Nechala je schválně otevřené, aby její pokojík, součást školního bytu - obývaného z větší části kolegyní s manželem - provoněl jarní vzduch.
Ruce má ukryté v kapsách vytahaného pleteného svetru a prsty levačky si pohrávají s čímsi, co se před malou chvilkou ocitlo na prsteníčku. Svaťa osvobodí zlatý kroužek z kapsy a navlékne jej na prst. Zvedne ruku a chvilku se kochá tím pohledem. Líbí se jí jeho třpyt, jeho váha. Pak prstýnek znovu stáhne a strčí do kapsy, ale ruka chce pokračovat ve hře. Kroužek nerozhodně putuje po prstu sem a tam poháněný obratným palcem. Ponořená v myšlenkách vyjekne úlekem, když se mezi stromy vynoří postava. Vzápětí se bláznivě rozesměje. Jako první ji napadne: Tys mi tady scházel, teď to bude ještě těžší. Ale i přes tu skoro nevlídnou myšlenku, přesto, že ji to nečekané setkání znovu uvrhne do zmateného víru pocitů, neubrání se ani jistému potěšení. Bezděčně přistoupí blíž k Alešovi a pohledem hledá jeho oči. Ruka stále ještě skrytá v kapse se rychle zbavuje zlatého kroužku, jako by byla obdařená vlastním rozumem a v této záležitosti měla jasno..

,,Aleši, kde se tu bereš? Polekal jsi mě." Svaťa zaklání hlavu, aby mu lépe viděla do obličeje. Ruka v kapse se znovu pouští do hry se zlatým kroužkem. Navléknout, svléknout...
,,Něco pro tebe mám. Snad se ti to bude líbit," říká on a zní to udýchaně, jako by celou cestu běžel.
,,Ukaž!" směje se Svaťa rozpustile. Snad to nebude taky prsten, pomyslí si v duchu a cítí se potěšená, cítí se žádoucí a mladá a plná života. Taky se cítí vyděšená, protože dnes zřejmě padne rozhodnutí, dnes zřejmě dotančí svůj nerozhodný tanec, ale i ten strach k tomu všemu zvláštním způsobem patří.
Aleš vytáhne s nejistým úsměvem ruku zpoza zad a ona poprvé vidí vyřezávanou truhličku. Kroužek zaměstnávající v posledních minutách levačku je zapomenut, obě ruce jsou venku z kapes a natahují se po skříňce. On ji však zvedá nad hlavu a Svati se zdá, že mu zahlédla v očích strach s nádechem smutku. Při jeho výšce není problém udržet krabičku mimo Svatin dosah. Pak ji přece jenom spustí níž, tmavé oči sklouznou k dívčí tváři a pak se vrátí k hračce. Odklopí víčko a odevzdaně čeká na ortel. Svaťa mlčí, což ho vyděsí. Mlčí několik minut. Pro Aleše je to celá věčnost. Pozorně sleduje figurky otáčející se v pomalém tanci a stále mlčí. Aleš pozoruje ji. Z jejího jindy tak čitelného obličeje se tentokrát nedá vyčíst vůbec nic. Prudce zalituje, že nevymyslel důstojnější dárek. Najednou mu vyřezávaná truhlička s podomácku sestaveným hracím strojkem připadá obyčejná, dětinská. Málem ji znovu schová za zády, ale Svaťa se nakonec přece jen pohne, natáhne ruce a prsty pohladí vyřezávané květy. V tom doteku je tolik něhy, že si Aleš dovolí znovu doufat a zadržovaný dech z něj vyjde v mocném zafunění.
,,To je krásné," vydechne Svaťa a v jejím hlase uslyší všechno, co slyšet chtěl. Myslí si to samé a hrací skříňka oceněná Svatinými slovy se znovu stává tím nejdůmyslnějším a nejpůvabnějším, co ve svém životě doposud viděl; i když co se půvabu týče, má hračka v posledním půlroce silnou konkurenci ve slečně učitelce.
Panáček s vlnou vlasů drží za ruku tanečnici s copem přehozeným přes rameno a pořád ještě se pomalu točí doprovázení cvrlikáním z dřevěných útrob. Svaťa se od malých tanečníků nemůže odtrhnout, po pravdě si je zamilovala. Hltá je očima a hlavou jí běží kouzelná představa, jak se oni dva otáčí na místech figurek.
,,Taky bych chtěla takhle tančit," zašeptá. Ale Aleš její slova stejně slyší, odečítá jí ze rtů.
,,Tak přijď zítra odpoledne za Koukalovu stodolu, tam jak je ta stráň posetá koniklecem a já tě to naučím," šeptá najednou i on, protože tajemství ležící mezi nimi v té neudržované zahradě, kde už brzy zvítězí plané trnky nad šlechtěnými stromy, si to žádá. A blaženě se usměje, když dívka kývne. Svaťa si najednou stoupne na špičky. Políbí ho na rty. Hlavou se mihne ztřeštěný nápad. Je to jako líbat vítr, pomyslí si. Lehce se vysmekne rukám, které ji chtějí ještě chvilku zadržet a proběhne pár zbývajících metrů. Než proklouzne dveřmi jako lasička, ještě jednou se otočí. ,,Zítra mě naučíš tančit," usměje se a je pryč. Zchvácená jako by uběhla několik kilometrů se opře v chodbě o drolící se zeď hned vedle dveří. Zhluboka dýchá.
Co teď? Co teď? ptá se sama sebe. Prstýnek nebo skříňka? Es nebo Á ?
Co ted? Žár nebo souznění? ptá se zoufale srdce. A ono jí poradí, jak nejlépe umí.
Myslí si, že je rozhodnutá.

Kdykoli si později na setkání v zahradě vzpomene, zdá se jí, že trvalo velmi velmi dlouho. Že v těch několika minutách, kdy se jejich mladé obličeje skláněly nad půvabnou hračkou, proběhl celý roční cyklus, stromy kolem nich se oděly do svátečních květových šatů a pak odkvetly, objevily se drobné zelené kuličky, které bude celé léto vybarvovat slunce a větve se prověsily pod tíhou těch barevných plodů, pak bylo ovoce sklizeno a severák rval ze stromů cáry jejich kabátků a mezi listy hnanými větrem poletovaly první sněhové vločky, které nakonec skryly bídu očesaných stromů, ne nepodobné chladným květům a nakonec znovu vyrašily pupeny ukrývající v sobě další várku zelených lístků a křehkých květů.
Kdykoli si vzpomene, zdá se jí, že to oni dva se jakýmsi zázrakem ocitli na místě dřevěných figurek a zatímco se z útrob hrací skříňky linula melodie nepodobná žádné melodii, kterou kdy slyšela, zanedbaná zahrada kolem nich kroužila a kroužila a měnila se...
Občas si vzpomene i v době, kdy ložnici jejich prvního bytu opustí dvě válendy, ještě o něco ubožejší a odřenější než kdysi a místo nich se objeví pohodlná, prostorná manželská postel. Až příliš prostorná. Někdy v ní se Slávkem mají jeden k druhému daleko. Někdy se zdá rozlehlá jako Antarktida a stejně tak studená.
Když dětskou postýlku stojící v nohách manželské postele nahradí válenda vonící dřevem a novotou, umístěná v pokojíčku vymalovaném na modro, vzpomíná si už jen málo.

Život není nejkrásnějším temně rudým jablkem, které v sadu uzrálo, ale je většinou dobrý, je většinou uspokojivý a ona a manžel a syn ho žijí, jak nejlépe umí.
Jejich manželství se podobá manželstvím párů, které znají, jako se podobají jednotlivá okna paneláku, ve kterém prožívají společně s ostatními své téměř synchronizované životy.
Společným jmenovatelem by mohla být průměrnost.
Zdá se, že to stačí.





konec 4. části

5. část - Hop nebo trop



 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 29. dubna 2015 v 10:47 | Reagovat

Barvitě vylíčené lidské city, důležité okamžiky života.Jsi kouzelnice slova...

2 Elis Elis | Web | 29. dubna 2015 v 20:47 | Reagovat

Píšeš skvělé, úplně to vidím před očima...

3 valin valin | Web | 30. dubna 2015 v 11:30 | Reagovat

No to je úžasné. Zamýšlím se nad tím, jak já bych celý tenhle děj vtěsnala do dvou vět a ty mistr slov a krásných metafor dokážeš vyprávět tak poutavě a čtivě, že to vše vidím před sebou jako film...Ty jsi prostě Paní spisovatelka...Hlavně se ale těším na pokračování. Mám jakousi teorii, o to víc jsem zvědavá, nakolik umím být "předvídavá" :-)  :-) ;-)

4 domovina domovina | Web | 2. května 2015 v 10:02 | Reagovat

Jsem napnutá. Setkají se? Co se stane? Je spousta drobností, které skrývají lidské příběhy. Ty je umíš najít.

5 Radka Radka | E-mail | Web | 2. května 2015 v 16:40 | Reagovat

V obyčejnosti lidského života skrývá se tolik krás, ale ne každý je umí vychutnat a málokdo je umí popsat.
Nádhera :-)

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 4. května 2015 v 6:51 | Reagovat

Kdykoli čtu ten tvůj, přemýšlím při tom o svém příběhu. Jsou tak rozdílné a přitom toho mají tolik společného. Tak jsem zvědav, jak to se mnou - tedy pardon, s tvým příběhem - půjde dál :-).

7 Natas Natas | Web | 8. května 2015 v 19:18 | Reagovat

Vybrala bych si tanečníka s dřevěnou hrací skříňkou. Průměrnost vztahu mě děsí.

8 Robka Robka | E-mail | Web | 18. května 2015 v 23:34 | Reagovat

Mně fascinuje ta lehkost, s níž splétáš slova do vět a fantazie, kterou vdechneš i těm nejobyčejnějším situacím. Krásný příběh s duší... Jak to asi bylo dál?

9 Bev Bev | Web | 19. května 2015 v 9:22 | Reagovat

[1]:[2]:[3]:[4]:[5]:[6]:[7]:[8]:
Moc díky, vážně moc, velmi si vážím vašeho zájmu. Už to bude dopsané. Nechtěla jsem zveřejňovat další část bez konce. Výroba elektrosoučástek už se zase naplno rozjela, taky se solidně rozjel plevel v zahradě obzvlášť oblíbená trojka mlíče, husí noha a kuřinec a v penzionu je na můj vkus taky až nějak moc rušno, proto se to tak vleče. :D Udělala jsem hroznou blbost, když jsem uveřejnila nedopsanou povídku, na druhou stranu, kdybych to neudělala, nikdy bych s nedokopala ji dopsat. Uvidíme jestli to vůbec mělo smysl. :-)
Děkuji vám. Jak to dopíšu, další měsíc budu jenom chodit po návštěvách svých oblíbených blogů a číst, co jsem zmeškala. :-)
Zdraví Bevíčková ♥

10 Miloš Miloš | Web | 31. května 2015 v 22:38 | Reagovat

Bev, na tvé povídky či snad román je třeba si najít čas. Píše tak barvitě a mnohovrstevnatě, že nejdou jen přelétnout rychločtením.

Průměrný život (a v paneláku) je naším údělem, ale i v něm si lze najít radost.

11 Bev Bev | E-mail | Web | 2. června 2015 v 10:26 | Reagovat

[10]:Průměrný život není vůbec nic špatného, mluvím z vlastní zkušenosti, taky jeden takový pro změnu v rodinném domku žiju. :-) Ale myslím, že kdo dokáže psát tak krásné reportáže z celého světa, nebo zasvěceně a přitom poutavě promluvit v podstatě o jakémkoli tématu jako ty, zaručeně nebude patřit k průměrným. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.