Hrací skříňka /3/

27. dubna 2015 v 12:23 | bev |  Povídkář
3
Tanečníci

,,Babi, je ti dobře?" zašeptala Nika. Ani nevěděla, proč šeptá. Snad za to mohl omámený babiččin hlas. Snad zamrazení v zádech. Možná babi ve skutečnosti spí. Možná spíme obě. Průběh odpoledne byl natolik podivný a tak velmi podobný situacím z tísnivých snů, ve kterých milovaní lidé pozbývají známé rysy tváří a unikají z dosahu, ať se je člověk sebevíc snaží zadržet, že by ji to vůbec nepřekvapilo.


,,Řekl, že mě naučí tančit..." Znovu ten slabý, udivený hlas, připomínající povzdech listů hnaných větrem. Nika, jako stokrát předtím, vzala krabičku do rukou a opatrně odklopila svrchní část. Objevily se dvě vyřezávané figurky. Panáček a panenka. Jejich rysy byly jen naznačené, přesto nepostrádaly půvab. Panáček měl vlnu vlasů jako z módního salónu, panenka si jednou rukou držela nabíranou sukni, hlavičku skloněnou ke straně, jako by pozorně naslouchala hudbě. Nebo jí možná tanečník právě složil poklonu a ona se culila ve šťastných rozpacích. Druhou rukou se držela svého partnera. Nice se zdálo, že jim tváře svítí spikleneckými úsměvy. Téměř slyšela cvrlikání strojku vyluzujícího líbeznou melodii, která kdysi malé tanečníky doprovázela při jejich pomalém kroužení.

,,Babi," začala opatrně a ztěžka hledala slova. Netušila, jakou reakci čekat a v duchu se pokoušela obrnit proti možnému výbuchu.
,,Ono je to rozbité. Už hodně dlouho. Ani si nevzpomínám, od kdy je u mě. Kdy mi ji táta dal. Víš, já si myslela, že patřila jemu. Nenapadlo mě, že ji vzal tobě. Mně se ta hračka strašně líbila a chtěla jsem ji mít a znáš tátu... "
Vlastně už by nemusela říkat víc, obě ho znaly víc než dobře. Možná měli chlapi pravdu a Míra Hrdinů byl skutečně arogantní hulvát, ale oni nikdy neviděli jeho tvář, když s výrazem téměř blažené pýchy a soustředěné pozornosti sledoval své děti. Sestoupil by kvůli nim do samotného pekla, kdyby to situace vyžadovala. Nika chtěla vyřezávanou krabičku - kterou jednoho dne vzal z matčiny skříně a přivlastnil si ji, nejspíš stejně okouzlený roztomilou dvojicí tanečníků jako později dcera - a tak Nika krabičku pochopitelně dostala. Kdyby si Nika usmyslela, že chce na malém dvorku mezi činžáky chovat párek nosorožců a postavit kašnu s vodotryskem, nejspíš by se mu nepovedlo její přání uskutečnit, ale rozhodně by strávil nejednu chvíli přemýšlením, jestli by to přece jen nějak nešlo.
V dospělosti Nika mnohokrát slyšela o opičí lásce. Znala pár takových sebestředných opičích výlupků, kteří si mysleli, že svět se musí točit kolem jejich velectěného ega a ještě to brát jako poctu, že vůbec smí, podporovaných ve své víře pomýlenými a zpravidla k smrti uštvanými rodiči. Ovšem kdyby se někdo zeptal Niky, jak je na tom ona, ani by se nezačervenala, přímo by se rozpálila do běla, nad tak nehoráznou otázkou. Ona si přece veškerou tátovu lásku zasloužila. Ano, splnil jí každé přání a tak to bylo v pořádku.
Každé. S jedinou výjimkou. Před dvěma roky řekla: ,, Tati, neodcházej! Zůstaň s mámou, prosím." Jenže dospělá Nika přece jen pozbyla něco ze svých přesvědčovacích schopností, kterými otce vždycky vmanévrovala kam chtěla. Rozpačitě zamrkal, chvilku vypadal, že snad chce ještě něco říct, ale pak se jen sklonil ke kufrům, s hekáním je protáhl dveřmi a tiše za sebou zavřel. Otočila se k mámě, která je pozorovala z pokoje s rozečtenou knihou položenou na klíně. Měla chuť s ní pořádně zatřást. Měla chuť s ní třást tak dlouho, až se konečně probudí z té pitomé, smířlivé pasivity. Zakřičet do té zdánlivě vyrovnané tváře: Tak už konečně něco udělej! Zastav ho! Máma nepatrně trhla rameny a její obličej říkal: ať si jde, když chce. Nika znechuceně práskla dveřmi a rozběhla se za tátou. Vůbec ji v tu chvíli nenapadlo, že jen o pár měsíců později bude mít jednoho časně jarního odpoledne ve tváři velmi podobný výraz. Výraz, který se dá volně přeložit - no konečně.

,,Že je ta krabička tvoje, mi řekl až mnohem později, jenže já ji jako děcko otevírala tak často, až se něco porouchalo. Už nehraje. A já se... já se pak styděla ti ji vrátit rozbitou. A táta stejně říkal, že si..." ...ani nevšimneš, že zmizela, dokončila Nika v duchu. Pátravě se zahleděla babi do tváře. Svaťa držela krabičku na klíně a ukazováčkem lehoučce hladila tanečníky.
,,Babi? Zlobíš se?"
,,Já jsem ji hledala..." promluvila babi konečně a neznělo to jako sdělení. Znělo to spíš jako dotaz. Nic nenasvědčovalo, že by se chystala k zlostnému výbuchu, dokonce se zdálo, že ani nezaznamenala, co vlastně Nika říká.
,,Ani jsem to nevěděla, ale stejně jsem ji hledala. Děkuju ti, holčičko, udělalas mi radost."
Nice napadla překvapivá myšlenka. Že by babiččina posedlost cizími věcmi měla tak jednoduché vysvětlení? Vzápětí myšlenku chytla pod tenkým krčkem a než se stihla rozvětvit a zesílit, zručně jí tím neduživým krčkem zakroutila. Nice to až příliš zavánělo šarlatánstvím. Podobně jako špetka soli házená přes rameno, bláznivé voodoo rituály, nebo nesmyslný strach ze setkání s černou kočkou. Její racionální uvažování se vzpíralo podobným myšlenkovým přemetům.

,,Dostala jsem ji od jednoho chlapce a on zase od své mámy," řekla babi a obličej měla zamyšlený a vzdálený. ,,Ale kdo vyřezal krabičku a figurky, nebo sestrojil ten strojek, už nevím. Snad jeho děda...Zapomněla jsem to. Vlastně jsem zapomněla i na toho chlapce..." Babi zaklapla víčko, jako by se už dál nechtěla zabývat půvabným a nebezpečným poutníkem z minulosti. Nika by jí to možná uvěřila, jenže to by nesměla vidět její obličej, to, jak na okamžik pozvedla svěšená ramena, jak se dotýká maličkých tanečníků, jako by ruce byly přitahovány mocnou sílou, která je nutí k opakovanému laskání. Ano, byla napjatá, překvapená, dokonce polekaná a ten zástup citů se jí střídavě objevoval ve tváři a podivně ji omladil. Ale rozhodně se netvářila odmítavě. Nika si ji najednou docela dobře dokázala představit jako mladou dívku a ta představa ji přiměla k prosbě.
,,Babi, pověz mi, jak to tenkrát bylo."

Nezvaný host, který se uvelebil mezi dvě ženy někdy mezi obědem a čajem o páté, byl pryč. Když viděl jejich zaujetí jakousi nicotnnou krabičkou, znuděně vstal, otřepal si pár drobků z košile, srovnal puky nohavic a vydal se dělat dusno na nějakou jinou rodinnou sešlost. Nikdo ho nepostrádal.
,,Prosím," dodala Nika a přisedla si blíž. Zapomněla na tátu, na svoji dvojitou tvář, opičí fakany, na všechny ty zatracené, nežádané myšlenky.
,, Povídej, jak to bylo, " zopakovala a znělo to stejně, jako kdysi, když byli s Kvidem dětmi.
Babi, ještě jednu, žadonili a ovíjeli své dětské ruce kolem babiččiných, jako zvláštní, neodbytné úponky zázračných fazolí, tak dlouho, až ji stáhli znovu do křesla a babi, která se těm milovaným úponkům nikdy moc nevzpírala, znovu vytáhla knihu, nalistovala stránku, kde skončili a zkušeným hlasem dlouholeté čtenářky je vedla do království za devatero horami, do země trpaslíků, draků a obrů. Do cizích říší a neznámých světů.
Babi, prosím, ještě jednu, tu úplně úplně poslední pohádku na dobrou noc, tak to říkali.
Vážně poslední.

,,Víš, ono toho vlastně není moc na vyprávění. Možná proto jsem zapomněla tak snadno," řekla Svaťa a v duchu přemýšlela nakolik je k vnučce upřímná. Nakolik chce a může být upřímná. Zapomenout bylo snadné, chtěla říct. A to byla pravda. I nebyla. ,, Se Slávkem se zapomínalo snadno," řekla nakonec. ,,Děda nebyl vždycky takový mrzout a podivín. Když jsem ho poznala, byl to vyhlášený vtipálek, takový ten typ, co dokáže bavit společnost, měl desítky přátel a každý den s ním byl malé dorodružství. Aspoň ty první roky. On...". Babi se zálibně usmála s očima zahleděnýma někam do minulosti. ,,On vždycky voněl po cigaretách...," babi zahlédla Ničin nesouhlasný obličej. ,,Možná tomu nebudeš věřit, ale mě to tenkrát vážně vonělo. Cigarety a nějaké větrové bonbony, tak byl cítit." Skoro tu vůni cítila a dokonce i Nika nakrčila nos a bezděčně začichala. ,,A čepici měl vždycky tak nějak nakřivo, i ten jeho úsměv byl takový nesouměrný, takový... jak jen to říct?"
,,Světácký, sebejistý...?" zkoušela Nika, která měla fotku visící nad babiččinou postelí uloženou v paměti.
,,Ano," zaradovala se Svaťa. ,,To i to. Jako by... jako by říkal... jsem takový, jaký jsem, ale ty si mě stejně zamiluješ."
,,A co ty? Zamilovala, že?"
,,Ano," zachichotala se babi jako dívka. ,,Líbil se mi," řekla nakonec prostě. Ale myšlenkami byla jinde. Ona a chlapík se sebejistým úsměvem - který o pár let později připomínal víc úšklebek než smích - jinými slovy manželé Hrdinovi, právě zařizovali první společný byt. Jednou z věcí, které do něj přednostně pořídili, byla dětská postýlka. Manželská postel, která nahradila dvě proleželé válendy přisunuté k sobě, přišla až dlouho po ní. Nepotřebovali ji, v té době by jim stačila klidně i jedna válenda. Život byl voňavý a šťavnatý a vybarevný jako nejkrásnější temně rudé jablko, které uzrálo v sadu živené vášní a opečovávané zamilovaností.
Později, když vůně zevšedněly a největším dobrodružstvím bylo společné sledování černobílé televize, už bylo pozdě. Byla lapená zvykem. Příliš pevně zakořeněná v životě, který nebyl ani zdaleka špatný. Nebyl špatný... Svaťa ochutnávala slova, která ji napadla, jako jídlo, které se právě dvakrát nepovedlo. Jak nelichotivé zhodnocení vztahu, který začal bláznivou zamilovaností a neskončil vůbec špatně, i když ze zamilovanosti nakonec zbyla jakási vlídná náklonnost hodně podobná přátelství a přívlastek bláznivá patřil pouze její sběratelské vášni.
Stalo se to všem? napadlo náhle Svaťu. A musí to tak být? Těžko říct. Možná proto jsem se rozpomněla stejně snadno, jako jsem zapomněla. Protože jsem měla tu pochybnost celé ty roky v sobě. A pak se jí vybavily manželovy občasné, kradmé pohledy, když si myslel, že se nedívá. Jestlipak něco věděl o té pochybnosti? Jestlipak ji ze mě cítil? položila si otázku, na které už ale vlastně nezáleželo a nebylo nutné na ni hledat odpověď. Právě ty skryté, tázavé pohledy byly odpovědí. Ano, věděl, ano, cítil a co víc si o tom myslel, to se už nikdy nikdo nedozví.

,,Bylo to mé první učitelské místo," promluvila babi po delší odmlce, kdy si už Nika myslela, že odmítne nebo si prostě nevzpomene. Svaťa uvažovala o tom samém, nebyla si jistá, jestli najde slova, kterými by vnučce přiblížila ty dávné, někdy veselejší, někdy smutnější časy, jestli se na ně vůbec rozpomene, ale slova přišla stejně snadno jako dýchání. Celou dobu čekala pokorně a tiše pod tapetou, zda se k nim ještě jednou stočí pozorný pohled a vstřícná mysl.
,,Bylo to mé úplně první místo a pořádně jsem si to užívala. Víš, byla jsem pyšná na svou práci, na svou samostatnost. Já... já to tenkrát hodně prožívala. Přinášela jsem dětem poznání a co bylo víc." Svaťa se tiše rozesmála. ,,Cítila jsem se jako..." Rozpačitě pohlédla na Niku, ale pak to přece vyslovila.
,,Cítila jsem se jako... planoucí pochodeň... Hloupé, že?"
Nika zakroutila hlavou, i když jí koutky zacukaly nad roztomile naivní představou. Jestlipak jsem se někdy ve svém životě cítila jako pochodeň? pomyslela si. Odpověď zněla ne, netušila jestli je to chyba nebo není, že si podobný pocit dokonce neumí ani představit. Každý pokus vcítit se do babiččiných pocitů skončil mlhavou představou culíkaté baculaté holčiny, jak třepe popálenou rukou, na prstech se objevují puchýře a po tvářích se jí kutálí slzy jako hrachy. Raději tu představu zahnala a znovu se soustředila na vyprávění.
,,Ta vesnice se jmenovala Tetín. Přijela jsem tam s taškou hadříků a knih, s tím, že tam jedu jako zástup za nemocnou kolegyni. Nakonec jsem tam strávila skoro celý rok. Niko, kdybys jen viděla, jak tam bylo krásně. I Slávkovi se tam docela líbilo, aspoň ze začátku. Domů jsem se vracela na víkendy, nebo Slávek přijel za mnou na motorce. Někdy jezdil i v týdnu, jen na otočku. Bylo tam tak krásně... "

Nika se pohodlně opřela a zaposlouchala se do babičičina vyprávění. Slova pronášená melodickým, lehce zadýchaným hlasem kroužila pokojem a lehoučce se spojovala do vět a věty do souvětí. Nika původně chtěla jenom udržet tok hovoru a zahnat to hloupé rozpačité ticho dvou lidí, kteří si nemají vlastně co říct, ale ještě než se Svaťa zabydlela v Tetíně, Nika s překvapením zjistila, že naslouchá dychtivě a pozorně a protože vyšla slovům vstříc a neuzavřela se před nimi, jak se jí často stávalo, porozuměla i tomu, co zůstalo nevyslovené.
Zvolna se před ní skládal příběh tak podobný tisícům jiných příběhů.

.....

Děvče - v tomto případě slečna učitelka - a mládenec - podnikavý a sebejistý - jsou na čas odloučeni. Mládenec nepropadá panice, je si jistý dívčinou láskou. Dívka je natolik pod vlivem jeho úsměvů a očí a rukou, že se jeho víra zdá poměrně oprávněná. Ovšem jen do té doby, než na scénu vstoupí další hráč. Sebejistý mládenec má okouzlující nesouměrný úsměv, čepici frajersky nakřivo a sklon k zábavným, zbrklým kouskům, které se mu ale jakýmsi zázrakem vždycky podaří obrátit ve vlastní prospěch. Zpočátku si vůbec nepřipouští, že by ten druhý mohl být něco víc než zábavná postavička objednaná speciálně pro pobavení dvou zamilovaných. Slovo sok mu velmi dlouho nepřijde vůbec na mysl. Druhého mladíka pokládá za docela zábavného zmatkáře, později, když se lépe poznají, za poněkud nudného, ale v podstatě přátelského patrona, kterého by mohl mít i rád. Možná by ho pokládal za méně nudného a mnohem méně zmateného, kdyby mohl přečíst alespoň část jeho myšlenek.
Ten druhý se Slávkem, alias Velkou hubou, alias tím klukem od Svati zabývá jen docela maličko, jen okrajově. Slávek by byl nejspíš překvapený podobností jejich myšlení. I pro Toho druhého je figurkou pro pobavení, které se v duchu rád zasměje, ale nebere ji příliš vážně. Se Svaťou je to něco úplně jiného.
Ještě než se větrný podzim překulí do zimy, než přijdou nekonečné sněhové vánice a dny se zkrátí natolik, že se zdá, jako by se nikdy pořádně nerozednilo, ještě než si kopce Jasný a Křivák, shlížející nevlídně na Tetín, navlečou sněhové čepice, má Ten druhý, vlastním jménem Aleš Bláha, podezření, že se do slečny učitelky, která shodou okolností učí jeho nejmladší sestru, tak trošku zamiloval.
Když ze sněhových čepic zbývá jen pár studivých skvrn schoulených ve stínech a slunce stále ještě pobledlé, jak po prodělané nemoci, z nich pravidelně ujídá a sílí každým dnem, ví to naprosto jistě.
V té době cosi vytuší dokonce i Slávek. Jen Svaťa se tváří, že neví nic a lehce tančí mezi dvěma muži odlišnými jako dravá horská bystřina a snivá hladina lesní tůně. Sama sobě však předstírat nemůže. Aleš se jí nezdá ani zdaleka nudný nebo zmatený a jeho tvář čím dál častěji vystupuje v jejích snech a zvolna vytlačuje tu rozesmátou Slávkovu. Má je ráda oba a každého jinak a tak dál tančí svůj nebezpečný tanec zvaný nerozhodný.


Příběh na jehož konci často bývá víc poražených než vítězů.
Příběh na jehož konci zmatení citů a pošramocená srdce nejsou ničím výjimečným.
Příběh podobný tisícům jiných příběhů
Jenže těm, co ho právě žijí, se vždycky bude zdát, že nic podobného před nimi nikdo nezažil a ani znovu nezažije, že právě ten jejich příběh je tím jediným v celém širém vesmíru.





konec 3. části

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 valin valin | Web | 29. dubna 2015 v 8:30 | Reagovat

Pro tu celkem dlouhou promlku mezi kapitolami jsem si musela všechno přečíst znovu. A je to nádherné čtení, teď ve mě ovšem vypučela zvědavost, jaké milostné tajemství skrývá dřevěná skříňka s tanečníky. Hezky piš, piš,jsem moc zvědavá. :-D  :-D

2 domovina domovina | Web | 29. dubna 2015 v 16:07 | Reagovat

Umíš krásně popsat obyčejný život, který nikdy nebývá obyčejný. Člověk se nad tvým příběhem zasní.

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 29. dubna 2015 v 20:08 | Reagovat

Ano, mít poctivě rád dva a ne jednoho, to potká mnoho lidí. Málokdo se tím chlubí a rozhovory s vlastním svědomím nebývají úplně tiché, snad proto to vypadá jako něco vzácného.

4 bludickka bludickka | E-mail | Web | 29. dubna 2015 v 20:33 | Reagovat

Krása. Přečetla jsem to jedním dechem. Píšeš to tak poutavě a s takovou atmosférou, až bych měla chuť na chvíli se Sváťou měnit a zažít všechno to minulé, co jsi tak krásně popsala. I když to muselo být bolavé a těžké, z tvých slov to vyznívá jako malebná pohádka :)

5 Bev Bev | Web | 30. dubna 2015 v 9:30 | Reagovat

Děkuji velice velmi za stálou přízeň, přes ty nemožně dlouhé odmlky, ale konec se už přece jenom blíží. :-)

6 Natas Natas | Web | 8. května 2015 v 19:05 | Reagovat

Tanec mezi dvěma muži, mám ráda podobné příběhy, moje mamča mi taky vypráví zase ty své ;-)

7 Bev Bev | E-mail | Web | 2. června 2015 v 13:16 | Reagovat

[6]:Snad se bude líbit i pokračování. Děkuji, Natas. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.