Březen 2015

Hrací skříňka /2/

27. března 2015 v 16:22 | bev |  Povídkář
2
Ostré hrany

Berenika hledala v kabelce klíče od bytu a periferním pohledem kontrolovala Svaťu opírající se vyčerpaně o okrově ( podle Niky průjmově) zbarvenou zeď vedle výtahu. ,,Jsi unavená, co? Hned to bude, už si odpočineš." Vrátila se zneklidňující myšlenka, která jí prolétla hlavou už v autě. Možná to nebyl nejšťastnější nápad, i když dobře míněný. Zdálo se, že se babi každou chvíli složí. První půlhodinu cesty připomínala štěbetajícího ptáčka, který právě uniknul z klece. Zvědavě se rozhlížela a s nečekaným vtipem komentovala všechno kolem sebe. Pak náhle ztichla, jako když natahovací hračce doběhne pérko a schoulila se do sedačky. Připadala jí ještě drobnější než jindy, skoro se zdálo, že ji šedé sedadlo co nevidět pohltí.

Hrací skříňka

24. března 2015 v 11:06 | bev |  Povídkář
1
Stříbrná lžička

Lustr v podobě polorozvitého květu se stále ještě kýval a přeléval světlo jako nerozhodný lékarník ze strany na stranu. Hned pravá, hned levá půle pokoje tonula ve stínu, či byla zaplavena mdlým přísvitem. Něco jí to připomnělo. Něco... Myšlenky se objevovaly a vzápětí vzdalovaly z dosahu stejně snadno, jako unikají před zbrklou dlaní ponořenou do akvária skaláry, paví očka a závojnatky. Něco v tom střídavém rytmu světla a stínu. Jen pocit.

Semetiště

5. března 2015 v 12:02 | bev |  Povídkář
Můj děd vždycky říkal: Skloňte hlavy k zemi a děkujte Velké Ká za svět v němž žijete. Neumíte si představit svět v Temnověku, kdy našinec neznal dne ani hodiny, jak se kdysi říkalo a žil v neustálém strachu a šeru nevědomosti. Mám ten výjev uložený v paměti jako převzácný obraz. Bílé vousy otcova otce se zachvívají dojetím a jeho oči, které uzřely mnohé, upřeně hledí do plamenů. Přiznám se, že někdy mi ta jeho strojenost a poněkud úmorná stařecká moudrost docela lezly na nervy, ale většinu času jsem miloval svého děda, jak vnuk milovat má.