Štarkov

20. února 2015 v 15:09 | bev |  Výletník
Při jednom z našich nedělních minivýletů jsme navšívili pozůstatky skalního hradu Štarkov. Nikoli poprvé a určitě ne naposledy. Pro mne má těch pár dochovaných zdí splývajících s kameny obrostlými mechem, obrysy nádvoří, náznak věží a malý průchod mezi skalami neobyčejné kouzlo. Magickou sílu. Je to místo, kde je možné dotknout se minulosti, stačí položit ruku na chladnou, vlhkou zeď v kamenné bráně a máte pocit, že se v kopci pod vámi co nevidět vynoří rytíř na koni, zlověstný jednooký bandita nebo půvabná hradní paní. Na hranici slyšitelnosti šeptá ozvěna dávných časů a vypráví příběhy o bojích, lovech, pitkách, lásce i zradě. Energie uchovaná mezi dvěma skalami je natolik silná, že letmý dotek a zavřené oči stačí k přenosu do časů, které známe pouze z učebnic dějepisu a pohádek.




Cesta k zřícenině hradu kdysi zvaného Skály, Starkov nebo Stařechovice, není sice dlouhá zato dost strmá. Ale stojí za to ji vyfunět, tedy v mém případě. Jirka, holky i Charlie stoupali k našemu cíli zcela bezhlučně. Až na jednu rychlou, důraznou výměnu názorů (hádku) o tom jakou cestu zvolit, zda tu pohodlnější, vyšlapanou a v podrostu znatelnou - Madlenka a já - nebo tu neprobádanou, s nasazením vlastním kůže proklestěnou roštím - Jirka, Charlie a Anička. Od výraznějších hlasových projevů nás odradila skupinka lidí kutajících v zemi, zřejmě hledačů pokladů. Štarkov mám úplně nejradši na podzim, když zlatožluté listí buků chrastí pod nohama a les, jindy temný, prozáří vlastním teplým světlem. Pak je to jako vejít do pohádky. Pochopitelně až na to funění, ale pro potěchu a ukrácení cesty si představuji, kdo všechno tudy funěl přede mnou.

Zřícenina hradu se nachází nedaleko Jimramova - městečko Jimramov bylo založeno při česko-moravských hranicích v klínu řeky Svratky za kolonizace ve 13. století. V roce 1392 se zde připomíná tvrz se svobodným dvorem, mlýnem a rybníkem. V 15. století náležela tvrz Pernštejnům, z nichž Vilém z Pernštejna vytvořil z držav na Jimramovsku a Novoměstsku novoměstsko-jimramovský statek. V r. 1588 prodali Maxmilián a Jan z Pernštejna Jimramov Pavlu Katharýnovi z Katharu, který si zvolil Jimramov za své sídlo. Přestože dosavadní tvrz byla ve špatném stavu, neobnovil ji, ale přebudoval v hospodářský dvůr; ten byl pak několikrát upravován a dnes je součástí státního statku.

Hrad v mohutné skále, na zalesněném kopci (679 m) vystavěl podle některých zdrojů Archleb z Kunštátu, majitel zdejšího panství, které získal kolem roku 1360 od pánů z Pernštejna, asi v roce 1380. V roce 1384 hrad postoupil synovi Erhardovi a bratru Janovi. Jinde se uvádí, že hrad zbudoval Archlebův syn, Erhard (někde též zvaný Heralt). Ať tak nebo tak, jeden z nich to zaručeně byl. Dále už je zmiňován pouze Erhard, s přídomkem ze Skal, který dlouhý čas zastával úřad nejvyššího brněnského sudího. Historické prameny tvrdí, že za něho byly hrad i panství v opravdovém rozkvětu. Po jeho smrti v roce 1415 nastaly o hrad spory. Erhardova dcera Žofie provdaná za Jana Tovačovského, žalovala v roce 1420 Kunu z Kunštátu z lysické větve, že se neprávem zmocnil hradu Skála a nechce jej vrátit. Po vleklých sporech roku 1447 hrad skutečně získala a roku 1448 prodal Jan Tovačovský z Cimburku skalské zboží pernštejnskému purkrabímu Vaňkovi.

Ten se přidal k loupežným hordám a zřejmě je nechal zabydlet se na skalském zboží. Sídlila zde družina Jana Pušky z Kunštátu a poté husitského hejtmana Jana z Břežan, v jehož skupině bylo až 500 husitů. Jejich loupeživé výpravy znepokojovaly široké okolí, proto se zemská správa chtěla s Janem z Břežan dohodnout, aby jí za výkupné hrad postoupil. Jan z Břežan ale pravděpodobně dostal jen část slíbeného výkupného, a proto hrad neopustil. Hrad byl poté nákladně dobýván a roku 1456 dobyt a rozbořen. V listinách z roku 1464 je již uváděn jako pustý. Od roku 1778 je hrad Skály stejně jako celé jimramovské panství v majetku rodu Belcredi.

Z hradu se zachovaly zbytky obvodových zdí vyzděných mezi skalami, torzo hranolové a oválné věže. V okolí jsou patrné zbytky valů. V hradním jádře proběhl (r. 2003) archeologický průzkum, při kterém byly odkryty základy zdí paláce.

Tolik vyčtená fakta a ještě pár fotek.
Štarkov jsme navštívili na podzim, sice v čase, kdy listí už bylo ztmavlé, vlhké a pomalu tlející, takže jsem přišla o potěšení ze zlatavě osvětleného lesa ( ale možná je to taky jen moje zidealizovaná vzpomínka na jinou podzimní návštěvu, v paměti mám vždycky všechno barevnější), ale na půvabu to našemu výletu nic neubralo. Mezitím nebyl na článek o mém oblíbeném místě čas, ale nakonec je to tak dobře, dnes jsou mi fotky ještě milejší, protože zima, kterou jsme v čase focení měli před sebou, se pomalu chýlí ke konci.

Tak kudyma teda? aneb zrovna mi vypadly baterky.

Skoro se mi chce říct: Zanech nadějí, kdo vcházíš! ale nakonec to tak dramatické nebylo.




Skalní brána vyplněná jakýmsi chlapem a dochovaný kus zdi mezi skalami.

Skalní brána v plné kráse a bez lidské zátky.


Pohled vzhůru v soutěsce.

Náznak nádvoří, nebo spíš nádvoříčka.

A kamení...



Možná si řeknete: nic moc, jen spousta kamenů, kde nic tu nic. A možná z toho budete mít podobný pocit jako já. Zdá se mi, že právě to, že se z hradu dochovalo jenom minimum původní stavby a pár úlomků faktů v kronikách, dodává celému místu na půvabu. Pro mne určitě. Jen náznaky, se kterými si může pohrát představivost, dotvořit je a zabydlet středověkými pány, upíry, vlkodlaky, inteligentním, lidožravým hmyzem z jiné galaxie nebo čímkoli jiným. Každý podle svého vkusu a libosti. Mrkající


 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 20. února 2015 v 15:17 | Reagovat

Taky mám moc ráda, když se můžu dotknout historie. Šáhnout si na kameny které opracovali dávní kameničtí mistři. :-)

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 20. února 2015 v 18:07 | Reagovat

Zase mi pracuje fantazie, kterou jsi svými obrázky a vyprávěním vyprovokovala. V tom je kus pravdy, že čím méně se toho zachová, tím víc může představivost pracovat-taková v mysli pohádka...

3 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 20. února 2015 v 19:48 | Reagovat

Hezké a poučné čtení.  Je fajn poznat kousek dávné historie z míst, kde jsem nikdy nebyla. Fotky přímo vybízejí k fantazii o tehdejším životě a představám o tehdejších vlastnících. Až se Ti bude chtít, nahlédni ke mně. Je tam opravdu dlouhá povídka a já jsem zvědavá, zda zaujme. Hezký víkend. :-)

4 Miloš Miloš | Web | 20. února 2015 v 22:20 | Reagovat

Zajímavé je, jak určité záběry klamou. Z první fotky to vypadalo jako jeden max. metrový kámen, z dalších zase jako ohromně stěny vytvářejících skalní soutěsku jak v Českém ráji.
Stejně by mě ale zajímalo, jak si na hradě postaveném na málo přístupném kopci zajišťovali zásobování jídlem. Dovedu si představit, že zvěřiny bylo v okolí dost, mouku ale museli dovézt, což po těch skalních strcích muselo být utrpení.

5 bludickka bludickka | E-mail | Web | 21. února 2015 v 20:39 | Reagovat

Zkouším zvětšovat fotku, ale stejně nevidím žádný úsměv. Jak jen je to možné? :) Z fotek na mě působíš tak nějak "tvrdě" a ze slov zase "jemně" - zvláštní nesoulad.
Musí být pěkné tyhle vaše rodinné výlety. Navíc si člověk trochu provětrá hlavu :)

6 Radka Radka | E-mail | Web | 21. února 2015 v 22:39 | Reagovat

Příjemné čtení :-) Věřím, že i když zůstalo jen torzo původní stavby, energetické otisky všech, co tím místem prošli, stále rozvíjejí představivost těch, co chtějí vidět víc ;-)

7 Bev Bev | E-mail | Web | 23. února 2015 v 9:52 | Reagovat

[1]:[2]:[3]: Jsem ráda, že se vám mé povídání o Štarkově líbilo a že se stejně jako já rády necháváte unášet fantazií. :-)

[4]: Řeknu ti upřímně, že bych nechtěla patřit k týmu zásobovačů. :-D Ale možná tam kdysi byla nějaká přístupová cesta, kudyma se dalo vyjet s vozem. A nahoru by to snad ještě šlo, ale jak sjížděli dolu, to už si vůbec neumím představit. :-)

[5]: Na ten úsměv musím pamatovat, snad někdy příště. Nesoulad mě pobavil, možná jsem zkrátka takový měkkota s výrazem tvrďáka. :-D Shodou okolností jsem se tuhle prohlížela detailněji v zrcadle a vypozorovala, že jsem čím dál podobnější na starýho Snapea z Harryho Pottera. To zas pobavilo manžela, když jsem mu sdělila svůj postřeh. :D  ;-)

[6]: To tedy ano. Moc krásně jsi to řekla. :-)

8 Teeda Teeda | Web | 23. února 2015 v 23:47 | Reagovat

Ty nejrozpadlejší ruiny jsou pro mě tím nejromantičtějším. Jsem blázen do hradů a tenhle přesně zapadá do mých měřítek správné zříceninky. :)

9 valin valin | Web | 24. února 2015 v 12:39 | Reagovat

Tam to je přímo tajuplné. Nejvíc se mi líbila ta brána. Dovedu si k tomu představit opravdu leccos hororového. Taky bych vyjela někam na výlet... :-)  :-)  :-)

10 Bev Bev | E-mail | Web | 24. února 2015 v 13:11 | Reagovat

[8]:Tak to máme stejně. Mám moc ráda hrady i zámky i takovéhle zříceniny. :-)

[9]:Ano, tajuplné, to je to správné slovo a brána je opravdu z toho všeho nejlepší. Taky se těším, až zas někam vyrazíme. :-)

11 Clawdia a Honey Clawdia a Honey | Web | 24. února 2015 v 15:06 | Reagovat

Ahoj, promiň že to píšeme sem, ale dala by jsi nám prosím hlas tu http://monster-highcz.blog.cz/1502/our-freaky-moments-hlasujte-za-najkrajsiu-fotku ? Děkujem předem. :))

12 Elis Elis | Web | 25. února 2015 v 14:28 | Reagovat

Úžasně napsané, máš krásnou představivost... takové místa bývají opravdu magické a dají se tam procítit zajímavé věci...

13 Robka Robka | E-mail | Web | 25. února 2015 v 23:08 | Reagovat

Mě zaujalo, že Žofie čekala na vrácení hradu celých sedmadvacet let - tedy vleklý spor. Je vidět, že soudnictví od těch časů nijak výrazně nepokročilo.:-)
Jinak - z tvého vyprávění i fotografií jsem dostala chuť se na nějaké takové místo vypravit. Mám ráda staré zříceniny, mají zvláštní půvab a v člověku vzbuzují daleko víc fantazie, než zachovalé objekty. Musel to být pěkný výlet a je taky moc fajn, že takhle svorně vyrážíte všichni.

14 Bev Bev | E-mail | Web | 26. února 2015 v 5:04 | Reagovat

[12]:To ano, Štarkov má pro mě půvab hned trojí. Je to příjemný výlet, další plus je prohlížení fotek a pak hledání a sepisování údajů, to má taky své kouzlo. Kdo by si aspoň jednou v životě nechtěl napsat Kuna z Kunštátu, skalské zboží nebo z lysické větve. :D

[13]:Opravdu vleklý, taky jsem si to říkala a jen co ho získala, manžel ho obratem prodal. :-? Představuji si jak to doma u večeře probírali, něco jako: ,,Hele Žofi, tady na tom bohem zapomenutém místě dávají lišky dobrou noc, už mně to tady leze krkem, kdo se má pořád drápat do toho kopce, prodáme to."
,,Máš pravdu, Jene, prodáme, ani mně to věčné přítmí a vlhko nedělá dobře, co třeba tomu bláznivýmu Vaňkovi?" :-D  ;-)

15 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 26. února 2015 v 10:03 | Reagovat

Lapkové a loupežníci, to je ono!

16 Van Vendy Van Vendy | Web | 26. února 2015 v 23:05 | Reagovat

Půda a kameny, romantické zákoutí! Dech dějin... nebo duch místa? :-D

17 Meduňka Meduňka | Web | 27. února 2015 v 19:38 | Reagovat

Scenérie pohádkové, provázené poutavým výkladem, moc se mi report z výletu líbí. Taky bych se kdovíjak nekřenila, lézt do takového kopce :-D.

18 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 28. února 2015 v 20:58 | Reagovat

To je místo jak stvořené pro skautskou výpravu!:)

19 Bev Bev | E-mail | Web | 3. března 2015 v 7:40 | Reagovat

[15]: ♫ Před dubem, za dubem ♫... :D nebo spíš před bukem, za bukem... :-D

[16]: Nejspíš obojí. ;-)

[17]: Křením se až teď, při pročítání komentářů. :D

[18]: To je přesné, skauti by si zde skutečně přišli na své. :-D

Moc vám všem děkuji za návštěvu a milé a vtipné komentáře. :-)

20 Natas Natas | Web | 25. března 2015 v 19:28 | Reagovat

Pěkné fotky, mám ráda výlety po hradech a zámcích.

21 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 25. dubna 2015 v 12:47 | Reagovat

Bevíčku, také miluji a podléhám podzimnímu kouzlu bukového lesa, kdy modravé hladké kmeny buků stojí v záplavě žlutých až hnědavých penízků...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.