Každý den je nepopsaný list

4. prosince 2014 v 10:50 | bev |  Občasník
Dny jsou tvořeny sledem maličkostí. Zpravidla se drobnosti radostné a povzbudivé střídají s maličkostmi méně šťastnými a spíše ubíjejícimi, společně pak vytváří pestrou mozaiku života. Najdou se však i dny mimořádné, kdy maličkosti ať toho či onoho druhu převažují. Skálopevně věřím, že jsem určitě prožila několik dnů povedených od začátku do konce, i když si teď zrovna na žádný konkrétní nevzpomínám. Ovšem jeden z mnoha nepovedených, tvořený maličkostmi, které mě rozhodně neudělaly šťastnou, mám v paměti uložený naprosto precizně.


Někdy stačí vstát z postele špatnou nohou takříkajíc po prdeli. I když si nějak neumím přesně představit průběh podobného vypadnutí z lože, pocitově přesně vím, o čem to je. S očima zalepenýma na tenké škvírky klopýtám chodbou k záchodu a hledám vypínač. Ještě než ho nahmátnu, uvědomím si přítomnost cizího, bohužel ne však neznámého pachu. Jedna z koček zůstala zavřená chodbě a vytentovala se do nejtěsnějšího možného místa za skříní. Skoro bych ji obdivovala, jak se tam vmáčkla, nebýt pachových vln, které mne navzdory důmyslnému skrytí oblévají s vitální pronikavostí. Při pohledu na výsledek kočičího zažívání uvažuji: Mám zabít kočku nebo sebe?

O deset minut později kloužu po mokré, čerstvě vytřené chodbě a tiše rozmýšlím zda s obsahem kbelíku neodložím do záchodové mísy i večeři. Zaslechnu budík pípající z pokoje holek a vzápětí zběsilé štěkání psa. Také několik výkřiků. ,,Zmlkni, Charlie!" ani dcerky nejsou v časnou hodinu ranní v nejlepším rozmaru. Náladu jim zřejmě nevylepšil ani pes, který se jim laškovně naladěn prozpěvováním mobilu proběhl po hlavách. Když už jsem vzhůru zapínám konvici a sypu do hrnku kafe. I kdyby bylo od žida, je mi to jedno. Sedím u linky na své barové židli a napjatá čekám, až se otevřou dveře k holkám, což se záhy stane. Se zájmem čtu v jejich tvářích. Čtení netrvá dlouho, taky vstaly po prdeli. Když už jsem vzhůru, chopím se přípravy svačin, navyklými pohyby krájím rohlíky a salám, roztírám máslo a dumám zda bych se se svým celkovým součtem namazaných rohlíků a chlebů nemohla ucházet o místo v Guinnessově knize rekordů. ,,Zapomnělas koupit pastu!" haleká dcera z koupelny. ,,Ještě tam něco vymáčkneš," ladím hlas k laskavosti a očima posunuju hodinové ručičky. Ještě čtvrt hodiny, než se odeberou za svými cíli. ,,Kterej blbec zas nepřepnul sprchu?" zjevuje se dcera ve dveřích. Při pohledu na mokré skvrny na světlých riflích a triku, jsem hned doma. Rozpomínám se, že jsem byla v koupelně poslední, vlastně první po ránu a takticky měním směr hovoru. ,,Proč si čistíš zuby nad vanou?" zaútočím a dělám, že jsem přeslechla tlumené zavrčení.

Ve vypjaté chvíli, kdy se všechny tři z nepochopitelného důvodu za vzájemného, nedůtklivého osočování tísníme v nejužším místě chodby, cvakne klika od ložnice a manžel připomínající v kostkovaném pyžamu přerostlého, do růžova vyspaného školáka s potěšením zaznamenává, že jsem zdánlivě při vědomí. Okamžitě jde nelítostně za svým cílem. ,,Nechceš mi usmažit na sváču vajíčka?" Odolávám nutkání sdělit mu, že smažení vajíček - a všeho co k tomu nutně vyžaduje, tedy cibulku a salám a chléb nejlépe s máslem na obě strany - má pro mne po ránu zhruba stejný půvab jako kolonoskopie. Brzká hodina ranní není nakloněna vřelým mezilidským vztahům. Nakonec samozřejmě smažím.

Když jsou konečně všichni vybaveni svačinami, penězi na autobus, na benzín, teplým prádlem a vlažnými polibky a spolehlivě za dveřmi, odeberu se do koupelny k pravidelné lekci malování pro pokročilé. Obezřetně vypínám sprchu. Manipuluji s ní jako s hroznýšem královským. Zrada nepřichází z vodního zdroje ale od řasenky, přestože je zpola vyschlá, na dloubnutí do oka pořád ještě stačí. S jedním okem modrozeleným a druhým zakaleným vyrážím do terénu. Proklopýtám se psem známou stezkou a vodím ho lesem v dojemné snaze, aby vykonal svou potřebu někde z dohledu spoluobčanů. Vesele pobíhá a drží to v sobě, dokud nedojdeme zpět do vsi. Zastavuje se samozřejmě u rozcestníku s upoutávkou na naše dvě hospody. Charlie nemá o úrovni místních restauračních zařízení valné mínění.

Odkládám psa a vodítko domů a jdu do jednoho z nich uklidit. Kolegyně, milá, čiperná paní o dvacet let starší než já, švitoří a činorodě pobíhá. Už má nejenom zavařenou červenou řepu - jak klasické, řepné kostky tak salát z řepy a sladkého zelí (moje řepa stále ještě dlí ve stavu nezpracovaném ve špajzu, po prvních pěti kilech mi došla odvaha) - krom toho taky už napekla perníčky, několikrát převlékla peřiny, přerovnala skříně a obveseluje mne podrobným popisem chystaného předvánočního úklidu včetně důmyslného čištění radiátorů pomocí pletací jehlice a tenkých proužků látky. Uvažuji k čemu bych mohla pletací jehlici využít já. Možná si ji vrazit do oka. Omezuji své konverzační příspěvky na pochvalné mručení a nechávám si pro sebe, že co se týče vánočního běsnění budu ráda, když uhlídám kočky, aby pravidelně vyšly ven. Svátek pro mne představuje chodba bez kočičinců.

Odpoledne jedeme do města vybrat hotovost a nakoupit. Bankomat přijímá kartu, požvýká ji a ukládá do svých útrob, zřejmě na horší časy. Hotovost hamounsky zadržuje v sobě podobně jako Charlie. V bezmezné důvěře v báječný ERA svět kráčím sebejistě na poštu poprosit o vyjmutí karty. Je mi oznámeno, že bankomat se smí otevřít jen jednou za den, což už se stalo. Moje karta bude osvobozena až další den. Oněmím úžasem. Solný sloup je ve srovnání se mnou hyperaktivní šibal. Slečna v brýlích několik minut zkoumá můj zevnějšek a patrně odhaduje mou solventnost, nebezpečnost a duševní způsobilost. Pro jistotu svou informaci ještě jednou opakuje a dodává. ,,A máte na účtu dostatek financí?" Logicky argumentuji: ,,Proč bych asi šla vybírat peníze, kdybych je tam neměla?" ( Když se se svým zážitkem později svěřuji sestře, říká: ,,Mělas říct: vlastně jsem to tady chtěla vykrást, ale nějak mi to nevyšlo. Vtipné odpovědi bohužel nebo možná bohudík vždycky přichází s několikahodinovým zpožděním.) Beze slova odcházím a po zbytek dne blahořečím své náhlé oněmění s vědomím, že se tam minimálně ještě jednou budu muset vrátit. Atmosféra v autě cestou domů je výbušná. Zavání střelným prachem. Manžel i já důrazně mluvíme a vzrušeně diskutujeme, kdo z nás je pitomější, větší blbec a nešika. Oba jsme v skrytu přesvědčeni: já to nejsem! Na přetřes přichází události i několik let staré.

Uklidňuji se domácí prací. Pociťuji první příznaky návratu duševní rovnováhy. Zvoní mobil. Mistrová. ,,Uvědomujete si, že jako dohodář máte na zadanou práci jen pět dnů?" prská do telefonu. Kdeže jsou láskyplné časy našeho namlouvání, už nejsem ani šikovná ani rychlá. Jsem jen dohodář. Dohodář, který nestíhá. Němota padá na zamrzlou vodu i na mne. ,,Haló, slyšíme se, jste tam ještě?" ptá se po chvilce. Ne. Nejsem. Nikdy jsem nebyla a nebudu.
Moje paměť je zvláštní archiv. Důležitá data a fakta spolehlivě ukládá mimo můj dosah, ale s jistotou vyhmátne tu nejméně vhodnou vzpomínku pro každou příležitost. Vybavuji si přejetého šneka s domečkem napadrť, ležícícho v blativé koleji po traktoru. Pořád ještě žil a očima na šťopkách důvěřivě propátrával bláto kolem sebe. Mám pocit, že cítím v zádech kola traktoru, jak tam zanechávají vlastnokolní podpis.

Na chodbě mě upoutá tiché, pravidelné kap! kap! Ohřívač na vodu ve tvaru O tázavě upírá svůj velký bílý obličej ke koupelnovým dvěříma a pláče. Přistavím pod něj kbelík. ,,Jen si poplač!" říkám s pochopením. Pouštím televizi. Je mi úplně jedno, co tam běží, sleduji všechno a šroubím. Pamětliva lidového moudra, navštěvuji WC s krajní nedůvěrou a jen v případě neodkladné nutnosti. Zdá se stabilně stavěné a pevně ukotvené, ale v takové dny jeden nikdy neví.
Smráká se.
Dojímám se nad osudem rejsce vodního a lehce si mžím do plastů.
Za okny je tma.
Zdá se mi, že bude trvat věčně.

Některé dny se zkrátka nevydaří. Na druhou stranu v porovnání s takovým dnem musí být každý další jedině lepší. Nebo snad ne?

Jako dítko jsem si před Štědrým dnem psala vzkaz sama sobě a položila ho na stolek vedle postele, aby byl to první, co ráno uvidím. Stálo na něm: Pavlo, vstávej! Jsou Vánoce.
Možná bych si měla zas napsat nějakou podobnou motivační cedulku a připevnit ji na zeď proti posteli. Mohlo by tam stát třeba: Pavlo, vstávej! každý den je nepopsaný list, tak ho zkus popsat něčím pěkným. A když se nedaří a škrtance a kaňky převažují, nezoufej! Prostě obrať na další stránku. Těch nepopsaných naštěstí pořád ještě dost zbývá. Mrkající



Téma týdne - Maličkosti, které dělají lidi šťastnými.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Gil Gil | Web | 4. prosince 2014 v 11:19 | Reagovat

To je perfektní článeček! :D Zážitek přečíst si ho, je tu krása, naděje i vtip :-)
bankomat a karta - "požvýká ji a ukládá do svých útrob, zřejmě na horší časy" :D Je to kouzelně napsané :-) Ten šneček mi sevřel srdce, tohle bych nechtěla nikdy vidět..:( Pamatuji si jen jednoho s malou prasklinou v ulitě a ten od nás obdržel izolepu, aby třeba nevyschl :-)
Ano každý den je nepopsaný list a každý další stojí za to zaplnit něčím dobrým♥♥♥

2 Gil Gil | Web | 4. prosince 2014 v 11:34 | Reagovat

Trampoty mají v sobě i něco roztomilého, pamatuji si den, kdy se nám roztavila půlka pojistkové skříňky, kdy pes rozežral poslední vycpávku svého křesla, kdy jsme auto skoro nevysekali z ledu a nebo ten památný, kdy se děda rozhodl samostatně nám rozmrazit elektroměr, naházel tam noviny a zapálil je, elektroměr praskl, vytopili jsme půlku ulice, věnovali vodařům veškeré úspory a vzali dědečka na milost :D Aspoň na co vzpomínat a co vyprávět :-D

3 Gil Gil | Web | 4. prosince 2014 v 11:36 | Reagovat

*tedy vodoměr, pardon už :D

4 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 4. prosince 2014 v 11:41 | Reagovat

Bevíčková, fantastický článek. Jelikož jsem fakticky naprosto vymletá a nejde mi to. Musím zůstat je u tak strohé chvály, ačkoli Tvůj článek je tak krásně zpracovaný, že si zaslouží více. Popsala jsi svůj "katastrofický" den tak idealisticky, že by si snad každý přál jej zažívat. Vtáhneš čtenáře do děje a svojí lidskostí jej hněteš a tvaruješ a čtenář se náhle stává hlavní hrdinkou, Tebou. Je to fajn. Všechny ty Tvé peripetie jsou mi tak známé. Jen nedovedu tak krásně popsat své zážitky jako Ty. A řeknu Ti proč. Protože literární nadání je dar, který se rozdává sporadicky. A Ty jsi dostala vrchovatě a na další již nezbylo. A to je dobře. Proč dávat po troškách a plýtvat tak, když se může dát jednomu vše a tím získat hvězdu slova... :-)

5 yuki yuki | 4. prosince 2014 v 12:14 | Reagovat

Popravde nie som na takéto články ani na takéto témy, ale tento naozaj zaujal, je vtipný páči sa mi ako je napísaný. Všetko čo som chcela povedať dokonale vystihla Nartaya :-)

6 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 4. prosince 2014 v 13:47 | Reagovat

Jako vždy, četla jsem to jedním dechem, prožívala ty hrůzy s tebou. Kočičky nám sice ještě nikam jiánam než do záchodku nenadělali, ale to bude tím, že ten větší Muf, si dovede otevřít a pokud by Mudla zůstala v chodbě a ozvala se, on je schopen jí otevřít . Sprchu občas také nepřepnu a muž ječí adresně, protože to nemám na koho svést. S vymýšlením - u nás - snídaně občas takx prudí. Kartu mi to zatím nespolklo, ale hlídám ji bedlivě a navíc mám jakousi s čipem, který se jen přiloží, nemusí strkat dovnitř. Ale je to asi různé, ty přístroje na kartu.
Přeji ti, aby těch dní-blbec bylo co nejméně, ale zase docela vypočítavě: dovedeš to tak krásně popsat, že by bylo škoda, kdybys měla jen krásné zážitky. To je život, no. ;-)  :-D

7 Bev Bev | E-mail | Web | 4. prosince 2014 v 13:51 | Reagovat

[1]:[2]:To jsou taky bezvadné vzpomínky. :D Zvlášť dědeček mě dostal. Děkuji velice za krásné komentáře a úsměvné příhody. Vzpomínka na šneka mě taky vždycky znovu dojme. Dobře, že jste toho vašeho zachránili. :-)

[4]:Zlatíčko moje, pokud toto je strohá chvála, neumím si při nejlepší fantazii představit nestrohou, asi bych z ní omdlela. :D Už teď se pýřím a čepejřím ve šťastných rozpacích. Děkuju velice za překrásná slova, jak už jsem jednou říkala, to Ty jsi mistr slova! Jsem šťastná, že se článek líbil. Tím pádem jsem splnila i zadání. Děkuji. :-)

[5]:Děkuju, to mě moc těší. :-)

[6]:Růženko, velice děkuji i Tobě, mám radost, že se líbilo. Jak říkáš, to je život a některé dny zkrátka takové jsou. Pokud se mi povedlo popisem jednoho z nich pobavit, pak vůbec nebyl tak marný, jak se původně zdál. ;-)  :-)

8 VendyW VendyW | E-mail | Web | 4. prosince 2014 v 15:14 | Reagovat

Výborné TT. Přestože psané s vtipem, někde vzadu bliká, alespoň pro mne, světýlko nezměrného smutku. Možná třeba proto že se sama snažím být navenek happy a v pohodě ačkoliv uvnitř pořád pláču. Někdy i navenek, ale to musí být Slzy které svět nevidí.....

9 Jarmila* Jarmila* | Web | 4. prosince 2014 v 17:15 | Reagovat

Moc pěkně jsem si početla. :-) Zaplať Pánbu mám už tohle za sebou a užívám si věčné dovolené. Ne, že bych občas nevstala pr... napřed, ale nikdo mi netentočkuje za skříň, děti na mě nevrčí, manžel je soběstačný. :D Zlatý důchod a děti z domu! ;-)  :-D

10 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 4. prosince 2014 v 19:47 | Reagovat

Jedním slovem nádhera. Kdo umí, ten prostě umí.

11 Bev Bev | E-mail | Web | 5. prosince 2014 v 5:21 | Reagovat

[8]:Máš pravdu, někdy to na mě všechno padne. Kolikrát se už ani nesnažím být happy. Někdy je mi jenom těžko. Moc nám oběma přeju taky nějaké ty slzy ze smíchu a radosti, které svět klidně vidět může. :-)

[9]:Tak to jsi šťastná žena. :D Ze srdce přeju jen samé klidné, zlaté, pohodové dny. Třeba se k tomu taky dopracuju.;-)  :-D

[10]:Děkuju. :-)

12 VendyW VendyW | E-mail | Web | 5. prosince 2014 v 8:04 | Reagovat

[11]: :-)  :-)

13 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. prosince 2014 v 8:31 | Reagovat

Myslím, že smysl takových "poprdelózních" dnů je především v tom, abychom měli srovnání ve dnech, které bychom jinak opomíjeli pro jejich nevýraznost a nudnost, a dokázali si takových dní víc vážit, i když během nich zrovna neryčíme radostí a možná i na úsměv je příliš šedavo :-).

14 Bev Bev | E-mail | Web | 5. prosince 2014 v 10:26 | Reagovat

[13]:To jsi vystihl přesně. A úplně stejně je to i s virózou a kocovinou, nestojí to sice za nic, ale člověk má pak srovnání, jak je mu v jiné dny vlastně dobře. :D

15 Meduňka Meduňka | Web | 5. prosince 2014 v 18:30 | Reagovat

Áááách! Jak já obdivuju tvoje psaní... a závidím ten um... a všichni přede mnou už vlastně vyjádřili v komentářích to, co já chtěla... takže prostě áááách a bravo a výběr. :-D

16 Ajka Ajka | Web | 6. prosince 2014 v 1:40 | Reagovat

Pravda, každý den je nepopsaný list ... pěkně napsané ;-)  :-)

17 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 6. prosince 2014 v 17:13 | Reagovat

Přejetej šnek.
Ale já už jsem pevně rozhodnut vyhlásiti rok MMV rokem H(lem)ÝŽDĚ.

18 Miloš Miloš | Web | 6. prosince 2014 v 19:08 | Reagovat

"v porovnání s takovým dnem musí být každý další jedině lepší"
Tomu se říká optimismus. Zítra se odrazíme ode dna.

S bankomatem jsem ještě podobnou zkušenost neměl, ale už několikrát jsem se napálil u automatů na kávu a drobné sladkosti. Třeba jsem tam naházel mince a teprve potom si všiml, že stroj je mimo provoz.
Minulý týden se mně stalo ale něco zcela nového. Dostal jsem chuť na tatranku, vhodil jsem do stroje 12 Kč, stroj zafungoval normálně, tatranka propadla dolů a já chtěl prostrčit ruku tím výklopným deklem a sladkost odtud vylovit, jenže dekl byl nějak zaseklý a nešlo to. Okouněl jsem kolem něho jak mlsný pes a zkusil tam vhodit ještě další peníze, ale pak už ani nic dolů nespadlo a dekl stejně nepovolil.

19 Radka Radka | E-mail | Web | 6. prosince 2014 v 22:49 | Reagovat

Moje dcera vstává pozadím napřed téměř každý den. Naštěstí u toho často nejsem, můj zaměstnavatel mě vyhání z postele dávno před ní.
Umět si udržet nadhled je pro přežití jedna z nejdůležitějších vlastností. Ty ji rozhodně máš.
A ten poslední odstavec - famózní! Mám z těch slov husí kůži, takže si je musím někam zapsat! Díky za ně :-)

20 karlaprazakova karlaprazakova | Web | 7. prosince 2014 v 8:14 | Reagovat

Vtipně a úžasně čtivě popsaný poněkud méně úžasný den :-) .
Nezoufej, mám pocit, že nás je, vstávajících po prdeli, víc :D .
Takové dny znám velmi důvěrně a na zápis do knihy rekordů se hlásím také :D  :D  :D

21 Robka Robka | E-mail | Web | 7. prosince 2014 v 8:22 | Reagovat

Na takové dny existuje výstižné rčení: Když se se.e, tak se se.e.:-) Už ten začátek ve mně vzbuzuje důvěrně známé pocity - pachové stopy, které vzdorují jakémukoliv způsobu čištění. Mám doma též experta, který občas připraví nejedno nadělení. To se pak vstává pravou nohou, když šlápneš rovnou do....
Karta, zaseklá v bankomatu, mě postihla jen jednou - a to bylo drama. Za mnou se totiž tvořila fronta dalších lidí, chtivých výběru hotovosti, takže jsem poněkud panikařila. Nakonec se to naštěstí vyřešilo, ale zpocená jsem byla až na zádech.:-)

22 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 7. prosince 2014 v 10:51 | Reagovat

Prý mám zabít kočku nebo sebe :DDD

No jo, všednosti dělají den. Ale také i ty náhodičky :))

23 Polly Polly | Web | 7. prosince 2014 v 16:40 | Reagovat

haha...take dni poznam :D .... minimalne tri v tyzdni mi tak zacinaju.. kedze mam babo, ktoremu lezu zubky, asi tri rana mam vzdy ten pocit dorazeneho cloveka, ked rozlepim oci o 6:30, hoci o 4tej rano stal v postielke a kukal na mna, ze sa mu nechce spat a hovorim si, ze "nie, to proste nie je absolutne totalne mozne, aby som sa teraz fungovala a prebalovala a nahanala po posteli mlada, ktore sa nechce prezliet a isla ohrievat nejake mlieko a vôbec, co toto bude za den!!! nastastie mi to trva asi hodinu, kym ho obriadim a zacnem pit kaficko! :DDD ale inak cely zivot hovorim, ze dni na prd su proste na to, aby sme sa viac tesili zo vsetkych ostatnych skvelych dni xDDD...no nie?

24 Bev Bev | E-mail | Web | 9. prosince 2014 v 7:37 | Reagovat

[12]: ;-)  :-)

[15]:[16]:Děkuju, děkuju, to mě moc těší. :-)

[17]: :D
To je chvályhodné, dvě mouchy jednou ranou. Schvaluji. :-D

[18]:Mně se to taky stalo poprvé a doufám, že i naposledy. Vlastně dodnes nevím, proč a na poště mně taky nedokázali říct, čím to bylo a velmi se tomu podivovali. Předměty kolem nás si zřejmě žijí svým vlastním životem a někdy usoudí, že nás musí trošku vytrhnout ze stereotypu, tak si to vysvětluji já. ;-)
To s tou tatrankou by mě taky naštvalo, je skoro nadosah a přitom nedobytná. :D
Díky za pěkný příběh. :-)

[19]:Radí, děkuju. A máš pravdu, musíme si udržet nadhled, ten je pro přežití nezbytný. Když si své ne zrovna milé zážitky trošku obarvím na růžovo humorem, hned z nich mám jiný pocit. Nakonec za ně jsem vděčná, aspoň mám potřebnou inspiraci. :D

[20]:Děkuju, Kájí. My manželky a matky to zkrátka nemáme lehké. :D

[21]:Jéje, to mi povídej, takové vstávání je vskutku k posr... :D
Jo a to byla další maličkost, dobu jsem stála u bankomatu a rozmýšlela co podniknout dál, zatímco za mnou stálo pár lidí a čekalo, jestli z toho vzejde něco zajímavého k pobavení. I mě polévalo horko. ;-)  :-D

[22]:To je pravda, ráda jsem pobavila. :D

[23]:Moc dobře mám v paměti uložené dny, kdy byly holky malé a rostly jim zoubky, nebo je píchalo v uších a proseděly jsme noc v kuchyni za střídavého nahřívání uší a hraní si a prohlížení knížek. To jsou pak teprve náročné dny. :D Ze srdce přeju aby zoubky, co nejdřív vylezly pokud možno bezbolestně a mládě přišlo na chuť dvanáctihodinovému spánku. I osm hodin by stačilo. ;-)

Děkuji všem za krásné komentáře a příspěvky. Bevíčková. :-)

25 Teeda Teeda | Web | 9. prosince 2014 v 20:32 | Reagovat

Si nejlepší. A tvůj den naplňuje tisíc maličkostí. Ať dobrých nebo nic moc, naplňuje. Ne každý to má. Máš štěstí. :)

26 Bev Bev | E-mail | Web | 10. prosince 2014 v 7:41 | Reagovat

[25]:Děkuji za úžasně povzbudivá slova, to mě úplně dostalo. :-)Máš pravdu, jsem šťastlivec, jen na to někdy trošku pozapomenu. :D

27 Van Vendy Van Vendy | Web | 10. prosince 2014 v 19:15 | Reagovat

To byl pořádně prdelový den! Dovedu si představit, jak úžasně ses cítila. Ale má to jednu výhodu - takové dny se nepřihází tak často (aspoň doufám) a tak je možné, že svou dávku smolných dnů sis vybrala už do vánoc, ne-li do nového roku. Raději třikrát zaklepávám...
Jak naťukl Čerf, tyhle dny jsou dobré k tomu, abychom si o to víc vychutnali ty podařené.

28 valin valin | Web | 11. prosince 2014 v 6:19 | Reagovat

Tak to byl den jako vymalovaný hihihi. Četla jsem jednou, dvakrát, třikrát a tak nějak jsem s tebou soucítila. Nejvíc mě rozlítostnil ten šnek. Představila jsem si jeho oči na šťopkách, pozvolna se utápějící v bahně...Mlžení do plastu je také dost dobré, já též mlžím a dost často... :-D  :-D Sice ne do plastů, ale jinam, nicméně se při tom asi cítím podobně jako ty.
Jenomže tvůj dar, udělat z mlžení i ostatních smutností nádherné čtení, je opravdu vyjímečný a tak snad v rámci našeho pobavení sem tam prostě zamlž... :D  :D

29 bludickka bludickka | E-mail | Web | 11. prosince 2014 v 20:26 | Reagovat

Jéjé, takové dny znám.. a když jich je příliš v řadě, tak je to fuška. Popsala jsi to nádherně a s humorem, popsat já stejný den, tak to vyzní hrozně depresivně, a to to tvoje je veselé. A přitom by to byl jeden a tentýž smolný den. Máš toho hodně, myslím, že by sis taky zasloužila nějaký relax a odpočinek a aby si rodinka hýčkala tebe. Mohli by ti to třeba alespoň jeden den v měsíci oplatit co? :) Ranní kočičí nadílky, to mě taky jímá hrůza. A někdy se člověku ten lačnej žaludek pěkně převrátí. Ještě k tomu nepopsanému listu. Připomnělo mi to básničku, kterou jsem před pár lety napsala. Škoda, že jí nemůžu nikde najít. Taky byla o tom nepopsaném listu. Ale trochu depresivně pojatá :)

30 Bev Bev | E-mail | Web | 12. prosince 2014 v 7:58 | Reagovat

[27]:Taky doufám, že mám na čas vybráno. :D Zdá se, že se vše obrací k lepšímu. Ohřívač omezil svůj pláč na sem tam kapku, zřejmě se usadila rez a tak ještě chvilku vydrží než koupíme nový. A zvláštní vrčení v bedně od počítače, které jsem ani nezmiňovala, protože by se to mohlo zdát až příliš, dneska úplně vymizelo. A taky se rozešla rychlovarná konvice, která se zdála na vyhození. Někdo tam nahoře mě má asi rád. ;-)  :-)

[28]:Na šneka si vzpomenu každý den, chodíme kolem sousedova kravínu, kde před prázdninama ležel, se psem a vždycky je mi ho znovu líto. :-( Některé scény se tak člověku zapíšou do paměti.
Občas se vyskytnou takové dny, co nás uchopí smolně za klopy, pak na mě všechno padne a propadám sebelítosti a nikdo se meumí tak z gruntu politovat jako já. Nedělám to často, ale když tak pořádně. :-D A když to pomine, tak se tomu musím zasmát, protože to ani jinak nejde, naštěstí se pořád ještě rychle vzpamatovávám. Jsem moc ráda, že se líbilo. ;-)

[29]:To je škoda, že ji nemůžeš najít, ráda bych si ji přečetla. A jak už jsem psala, zdá se, že bude zas trošku líp. Domácí spotřebiče se umoudřily, řepu jsem nabídla kámošce a výroba se na čas, asi přes svátky pozastavuje, tak bude klidněji.

Moc vám děkuji za krásné komentáře, mám obrovskou radost, že se článek líbil a pobavil. Zdraví Bevíčková. :-)  ;-)

31 Van Vendy Van Vendy | Web | 12. prosince 2014 v 17:05 | Reagovat

[28]: Zmínka o tom šneku mě taky upoutala. Patří k těm méně radostným vzpomínkám, nebo spíš, patří k vzpomínkám, na které se nedá zapomenout. Já mám takhle v paměti dvě kočičky, ktgeré nebylo možné zachránit - a to už je dvacet let.

32 Beatricia Beatricia | Web | 16. prosince 2014 v 11:04 | Reagovat

Je to krásný fejetonek. Ty dokážeš i nepřízeň osudu popsat  a vykreslit s nádhernou paletou barev. Moc mě zaujala tvá trefná, vtipná noticka o chlebu, namazaném - nejlépe z obou stran. Ano, takoví jsou ONI, musíme si JE tak hýčkat oboustranně namazanými chleby. :-D

33 bev bev | 21. prosince 2014 v 12:59 | Reagovat

[31]:To muselo být hrozně smutné. Takové okamžiky z paměti nevymizí.

[32]:To je přesně ono, musíme! Jinak to nejde. :D

34 Berry Berry | Web | 1. ledna 2015 v 20:36 | Reagovat

Jejda, den blbec na entou. Ale i tak jsi to myslím zvládla s grácií.

35 Bev Bev | E-mail | Web | 8. ledna 2015 v 10:30 | Reagovat

[34]:Děkuji, snad ano. ;-)

36 Kitty Kitty | E-mail | Web | 4. září 2016 v 15:02 | Reagovat

Téda, všichni už dávno znáte tak pěkně píšící Bev a nikdo nešpitnete, kam si chodit pohodově číst. Třeba o dni blbec. Moc se mi zrovna tento článek líbí. A Nartayi děkuju, že mě k tobě dostrkala. Ať máš pořád dostatek podnětů, i když bych ti přála víc těch lepších :-)

37 Bev Bev | E-mail | Web | 5. září 2016 v 7:54 | Reagovat

[36]: Moc děkuju, ale nějak jsem poslední dobou spíš na to focení, nevím, jestli mě ještě někdy něco napadne. :D Ale pokud ano a pokud ke mně zase zavítáš, budu moc ráda. :-)

38 Kitty Kitty | E-mail | Web | 5. září 2016 v 8:41 | Reagovat

[37]: Zavítám, určitě. Zatím tě zdravím a jak objevím u tebe perlu, určitě to nesmlčím :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.