Čtyřicet devět odstínů smutku

25. listopadu 2014 v 9:41 | bev |  Povídkář
Čekám a sním. Počátek mého bytí je zahalen tkaninou milosrdné šedi, můj další osud a snad i neblahý konec je oproti tomu zahalen šedí nemilosrdnou. Za roky věznění přivyknul jsem šeru. Šedivé přítmí jež mne dlouho obklopovalo jako dusivá, škrábavá deka, stalo se mi důvěrníkem. Ono jediné naslouchalo mým vzdechům, výkřikům, škrábání do stěn. Šeptaným kletbám i blábolivým snům. Zpočátku nenáviděné přítmí mi časem zprostředkovalo nepředstavitelné prožitky duchovního splynutí s Všehomírem, když škvírou do mé cely proniknul paprsek světla a v něm se jak v záři reflektorů roztančila zrnka prachu. Tehdy jsem pochopil podstatu šera. Je nezbytnou kulisou pro vnímání světla. Je mystickým propojením a splynutím světla s temnotou. Ani světlo ani tma, jen půl z každého. Ach, jak jsme si podobni. Jsme tvořeni tímtéž protikladem.


Omámený, ve stavu lehkého vytržení sledoval jsem celé hodiny, celé dny lehkoprašné, uhrančivé víření zářivých částeček. Mohu vám zpaměti popsat všech čtyřicet devět základních tvarů prachových částic, počínaje tou nejroztomilejší, připomínající pětici čmeláčích nožek hvězdicovitě propojených a konče zavilou srpkovitou zběsilostí, která protíná světlo za neustálého výhružného rotování, přičemž vydává nepříjemný kvílivý zvuk. Ííííííííí, tak nějak to zní. Něco podobného znám jen z bratrancova vyprávění. Stejně ječí dentistův nástroj provrtávající se ke kořeni vykaženého zubu.

Bezútěšně osamocen upnul jsem se k jedinému cíli, vyobrazit na stěny své cely pro příští generace všech čtyřicet devět základních tvarů a posléze je propojit do obrazců nepoznané krásy a nepoznatelného významu. Potýkal jsem se právě s třicátým osmým z nich, hledaje v paměti slova jimiž bych popsal všech jeho osmadvacet kabelózních výběžků, abych tyto následně mohl převést do ryté podoby, tedy nadrápat je do těch mlčenlivých, tisíckrát prokletých stěn, když tu se něco změnilo. Má cela se cele dala do pohybu a mně se po rocích samoty naskytnul úděsný, nezvyklý výhled. Zhrozeně jsem mlčel zcela pohlcen strachem ne nepodobným strachu živočišnému. Zaplaven oslnivým jasem, stáhnul jsem se do sebe, upnul se ke svému nitru a čtyřiceti devíti základním tvarům. Jinými slovy: omdlel jsem.

Milosrdné nevědomí bylo záhy prostřídáno surovým prozřením. Byl jsem osovobzen, vyjmut z temnoty z jediného důvodu. Čekal mne boj. Nelítostná řež. Společenstvo pěsti žádalo mé služby. Ba co víc, ono přímo přikazovalo: Jdi a konej! Tolikrát vzpomínané světlo, jež se mi po rocích šera zdálo až nepříjemně všední, osvětlovalo strašlivou scénu. Nepřátel byly celé šiky, celé armády. Odhadoval jsem jejich počet na několik stovek a byl to ten nejnesmělejší odhad. Mohlo jich být klidně i ku třem tisícům. Všech čtyřicet devět základních tvarů vzalo v ten moment za své a rozplynulo se do původní nicoty. Přede mnou bylo to, k čemu jsem byl předurčen. Nebyl jsem stvořen ke kráse ale k ničení. Jsa z půli tvořen temnotou pocítil jsem palčivý nedostatek bezuzdého šílenství a nechal je v sobě naplno propuknout.

Mé instinky šelmy byly vzhůru a čile se protahovaly. Jako děsivý přízrak přicházející odnikud, aby tamtéž zmizel, vtrhnul jsem mezi řady nepřátel. Opracovával jsem jejich nepopsatelná, odporná, šedá těla, propichoval je stříbrnými hřeby a s rozkoší jimi otáčel v čerstvě otevřených ranách. Rychle jsem ztratil veškeré zábrany. A tu rozvášněn bitvou na nejvyšší možnou míru dopustil jsem se neodpustitelného. Obrátil jsem se proti Společenstvu pěsti. Vybral jsem si toho nejtlustšího z desatera kloubnatých a hryznul. Ach, jak snadné je sklouznutí na šikmou plochu. Jak uspokojivý pád do neřesti. A jak opojný pocit napít se životodárné krve. Poprvé jsem letěl. Můj let předcházel pádu, přesto nelituji.

Stihnul mne krutý trest. Znovu jsem se stal vyvržencem. Nad sebou cítím čepele gilotiny. Jejich nehybná stálost jitří mé nervy a představivost. Kdy dopadnou? Mezi čepelemi vegetují jakási chuchvalcovitá stvoření. Občas zahlédnu jak se jemně zachvívají ve vánku. Ve stavu krajního rozrušení ponořil jsem se znovu do svého nitra, abych v sobě vzkřísil touhu po krásnu. Polohlasem jsem si začal opakovat veškeré základní tvary prachových částic včetně nejmenších detailů. Mé zaříkání se neminulo účinkem. Bylo vyslyšeno. Probudilo monstrum.

Jedno z chuchvalcovitých stvoření porodilo netvora, jenž se ke mně spustil na své liáně. Chvěl bych se bázní při spatření jeho neuchopitelné ohavnosti, nebýt zocelen roky samoty a odříkání. Pouze jsem zrychlil tempo řeči a opakoval svou mantru s naléhavostí vymítače ďábla. Vždyť onen netvor zajisté přicházel přímo ze chřtánu pekla. Ó, jak popsat nevýslovnou hrůzu, když se jeho osm nohou prošlo po mém bezvládném těle. Jak vylíčit vražedný svit jeho vypoulených očí. Pak promluvil. ,,Zmlkni a čekej!" zachraptěl a já bezděčně poslechl. Jeho hlas několik sekund dozníval prostorem a byl bych přísahal, že jsem v něm zaslechl všech čtyřicet devět odstínů smutku.

Od té doby čekám. Obluda mi dodala nové kuráže a její chrchlavé zachraptění ve mně probudilo doufání. Vnímám pach strachu a paniky, který se zvolna šíří do všech skulin a škvír a není to pach strachu mého. Obludní šedí jsou zpět, cítím jejich neslaná nemastná těla. Vím, že budu znovu omilostněn. Čtyřicet devět základních tvarů uzamknul jsem ve svém nitru jako nejnádhernější klenoty, navenek jsem ochladnul ku světu. Již nikdy mne neopanuje strach či pocit provinění. Vyšel jsem z kruté zkoušky tvrdší a odhodlanější než jsem býval.

Čekám. Jsem jen malý, červený, nepostradatelný válečník. Vím, že desatero kloubnatých beze mne padesát, dvěstě, tisíc šedých nikdy nezvládne. Můj čas přijde.
Čekám a sním.
O krvi.



Téma týdne - Padesát odstínů...




Vysvětlení pro náhodné čtenáře: Má domácí práce sestává z kompletování drobných kovových součástek a jejich usazování do většinou šedých plastových krabiček. Nepostradatelným pomocníkem je mi červený šroubovák s ostře broušenou špičkou. S jeho pomocí vrážím do plastů šroubky, které pak protočením společně uchytíme do plastu. Jednou mě malý červený skutečně rafnul do palce. Proletěl se pak vzduchem a skončil ve vyhnanství pod topením. Na chvilku.Mrkající


Šroubířovo zátiší s malým červeným.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 25. listopadu 2014 v 9:50 | Reagovat

Koukám že jseš po Valin druhá blogerka která má tak dobrou fantazii a dokáže zpracovat TT  velmi netradičně. P.S. Je zajímavé že červené šroubováky mají stejné nápady. Já si před deseti dny jeden takovej ostrej narvala do dlaně :-D

2 Bev Bev | E-mail | Web | 25. listopadu 2014 v 10:18 | Reagovat

[1]:To bude tou červenou barvou, jsou příliš vášnivé a nezkrotné. :D

3 VendyW VendyW | E-mail | Web | 25. listopadu 2014 v 10:23 | Reagovat

[2]:Nebo možná že by i rukama? ;-)  :-D

4 Bev Bev | E-mail | Web | 25. listopadu 2014 v 12:39 | Reagovat

[3]:Že by? :-? CNS si žádá pozornost desatera kloubnatých, budeme mít vážnou rozmluvu. ;-)

5 Beatricia Beatricia | Web | 25. listopadu 2014 v 12:58 | Reagovat

To je úžasná a brilantní esej na téma šroubováček. Ačkoliv z názvu to nikdo nepozná, je to báječné čtení, vymalované jemnou paletou slov. Tvá snová slovní spojení čtenáře očarují a uchvátí. :-)

6 Bev Bev | E-mail | Web | 25. listopadu 2014 v 13:03 | Reagovat

[5]:Děkuji Beuško, jsem moc ráda, že se ti můj žertík líbí. Jen na toho nešťastného obarveného a odbarveného souputníka mého věrného šroubováku jsem zas zapomněla. Tak snad někdy příště najde uplatnění v další kapitole Malých kuchyňských dramat. :-)  ;-)

7 valin valin | Web | 25. listopadu 2014 v 13:48 | Reagovat

Tak já nevím Bev, nějak mi toho trýzněného štoubováčku přišlo líto. Zamysli se nad sebou a buď na něj vlídnější. Občas s ním promluv a nebo ho pohlaď. Za ten dlouhý čas, co je s tebou, se vzpěčil jen jednou a nakonec sis za to mohla sama... :-)  :-)  :-)

8 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 25. listopadu 2014 v 20:19 | Reagovat

Zase Tvoje skvělé umělecké dílo které jsem přečetla s chutí a už s ním mažu do výběru!

9 random147 random147 | Web | 25. listopadu 2014 v 21:31 | Reagovat

Tak dlouhé :O ale velice pěkné :) !! Líbí se mi to :) :-)

10 Bev Bev | E-mail | Web | 26. listopadu 2014 v 7:06 | Reagovat

[7]:Neboj, je to jen volná inspirace naším vztahem, jen představa co si asi myslí šroubovák. Ve skutečnosti spolu vycházíme výborně, dokonce si už tykáme a v šupleti má vlastní roztomilou postýlečku. :D  ;-)

[8]:[9]:Děkuju, moc mě těší, že se líbilo. :-)

11 larareza larareza | Web | 26. listopadu 2014 v 11:28 | Reagovat

Fakt super text!!!! a náááádherný blog :-)  :-)  :-P

12 Meduňka Meduňka | Web | 26. listopadu 2014 v 18:05 | Reagovat

Ách! Tys vskutku mistr nad mistry, já čtu ohromena a se zatajeným dechem a.. on to šroubovák! :-D Dokonalé!

13 Čerf Čerf | E-mail | Web | 27. listopadu 2014 v 0:52 | Reagovat

Tedy - začátek jako Motýlek se Stevem Mc Queenem, přes cosi ne nepodobné Vetřelci až ke šroubováčku :-). Brilantně napsané a navíc inspirativní.

14 Lukáš Lukáš | Web | 27. listopadu 2014 v 16:39 | Reagovat

[3]: že by tady někdo narážel na něco podobného co pan prezident Zeman nedávno ? :D

15 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 27. listopadu 2014 v 23:33 | Reagovat

[13]:
A finále je v plastových krabičkách...

16 Bev Bev | Web | 28. listopadu 2014 v 14:23 | Reagovat

[11]:ÓÓ, děkuji. :D

[12]:[13]:Mám radost, že se vám můj žertík líbí. Děkuji. :-)

[14]:Tak to netuším. :-)

[15]:Přesně tak, naplněné plastové krabičky jsou finální výrobek. Triumf vůle nad hmotou. :-D

17 stuprum stuprum | Web | 29. listopadu 2014 v 12:55 | Reagovat

Porozený netvor. :-)

18 Bev Bev | Web | 30. listopadu 2014 v 14:42 | Reagovat

[17]:Těší mě. Bevíčková. :-)

19 Radka Radka | E-mail | Web | 30. listopadu 2014 v 20:42 | Reagovat

Musím říct, že jsi mou fantazii vybudila naplno! Souhlasím s Čerfem, bylo to každou chvíli jinak a já musím opět smeknou před Tvým uměním vše tak tajuplně popsat.
Je to tak, máš ohromný talent Bevíčková :-)

20 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 30. listopadu 2014 v 21:27 | Reagovat

Smekám až k zemi, má drahá. Jsi hvězda. Opatruj své nástroje a neděruj je, prosím, šroubováky ani jinými předměty, neboť je jich třeba pro další mistrovská díla vyklubavší se v Tvé nádherné hlavě.

Bevíčku, já mám teď nějaké "ticho" - když to nejde, nejde to, nedá se to ovlivnit, nedá se tomu poručit. Nějak jsem ztratila nit, nemohu navázat... Třeba jednou... a možná už nikdy...

21 Bev Bev | E-mail | Web | 1. prosince 2014 v 13:32 | Reagovat

[19]:[20]:Šmankote! teď jste mě dostaly, úplně se červenám. Ať je to tak nebo ne, co jste napsaly se moc krásně čte a velice mě to potěšilo. Děkuju za milá slova, mám radost, že se vám příběh líbil. :-)

A ticho je taky někdy potřebné, nech to plynout, moje milá Nartayo, nemá smysl něco lámat přes koleno, však na tu nit zase znovu narazíš, vím to. :-)

22 bludickka bludickka | E-mail | Web | 1. prosince 2014 v 20:36 | Reagovat

Takovéhle propracované fantazie, opět žasnu! Já fantazii v tomhle směru trochu postrádám, protože musím přiznat, že bez nápovědy na konci, by mi to v hlavě do jednotného celku asi neseplo :)

23 Van Vendy Van Vendy | Web | 2. prosince 2014 v 19:07 | Reagovat

[3]: Ne,vážně, červenou! Červená je agresivní... :-D
A povídka je bezvadná! Popravdě jsem dlouze přemýšlela, o jaké tvory to vlastně jde, pak jsem usoudila, že o tvory vymyšlené a nakonec vidím, že i uměláči žijí svým vnitřním životem :D  :D
Je to skvělé, Bev, oceňuji skvělý nápad. To je prostě v hlavě, to se nedá naučit. Bravo, bravissímo! :-D  :-D

24 Bev Bev | E-mail | Web | 4. prosince 2014 v 14:56 | Reagovat

[22]:[23]:On by to asi neuhádl nikdo, kdyby to mělo vyplynout z textu, asi bych to musela pojmout úplně jinak a nebo to nevysvětlovat vůbec. :D Byl to jen takový rychlý nápad sepsaný k pobavení a jsem moc ráda, že se vám líbil. Moc děkuji za milá slova. :-)

25 Miloš Miloš | Web | 6. prosince 2014 v 18:44 | Reagovat

Bev, tvá fantazie se od vysvětlivky odpíchnout k příběhu vězně a zrození monster je obdivuhodná.
Když jsi jako dítě dělala úkoly do školy, taky tě napadaly horory ? ;-)

26 Robka Robka | E-mail | Web | 7. prosince 2014 v 8:07 | Reagovat

Napsat takhle fantastickou povídku na tak všední téma, jako je kompletování součástek - teda klobouk dolů! Je tě škoda, měla bys zadavateli tuto povídku poslat (i s dodatkem), aby si uvědomil, jaký talent zaměstnává.:-) Třeba by ti mohli malinko zvýšit plat. P.S.: Při čtení o netvorovi, který se zrodil z chuchvalců, mnou mimoděk prolétl mrazivý pocit. Nesnáším pavouky.:-)

27 Bev Bev | E-mail | Web | 9. prosince 2014 v 7:46 | Reagovat

[25]:Dá se to tak říct, i když v trochu jiném smyslu. Mé slohové práce jsou naštěstí skryty milosrdnou šedí, vybavuji si jen jednu z gymplu na téma: Zajímavá osobnost, kdy jsem stvořila naivního malíře obrazů silně připomínajícího Jakuba Skláře. Styl slohu se dá stručně popsat: Patos je mé druhé jméno. :D Polévá mne horko ještě dnes při pouhé vzpomínce. ;-)

[26]:Taky se bojím pavouků, to jsou pro mne skutečná monstra a vlastně celkově hmyzu. :-D
Můžu to zkusit, co na to řeknou. :D  ;-)

Děkuji za přečtení i komentáře. :-)

28 Van Vendy Van Vendy | Web | 9. prosince 2014 v 21:47 | Reagovat

[27]: Nojo, Bevi, každý nějak začíná. Hlavně že se pokračuje - a z bývalého patosu je dnes lehká nadsázka se špetkou hororu či smutku (teď myslím tvé minulé povídky, o tom zakletém pokoji, nebo studně) 8-)

29 Bev Bev | E-mail | Web | 10. prosince 2014 v 7:15 | Reagovat

[28]:Děkuju, Vendí, za milá slova, která hladí. :-)

30 Berry Berry | Web | 1. ledna 2015 v 21:05 | Reagovat

Jejda, musím se přiznat - skoro jsem si začala kousat nehty napětím :) Výborné počteníčko, přímo skvost!

31 Bev Bev | E-mail | Web | 8. ledna 2015 v 10:31 | Reagovat

[30]:Ach, až se rdím. :D Děkuji. :-)

32 Karfigolka Karfigolka | E-mail | Web | 29. června 2015 v 10:54 | Reagovat

Miluji jen tak v posteli snít. Dříve jsem sny ani nemívala, ale co mám novou postel stále se mi něco zdá https://www.maxi-postele.cz/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.