Tami a Lina /6/

21. srpna 2014 v 9:47 | bev |  Povídkář
6
Bouře

Tami prošla Bojnicí. Nohy ji bez přemýšlení odnesly k lesní pěšině. Stu-dna. Stu-dna, tepalo jí v hlavě v souladu s údery srdce. Přizpůsobila krok tomu rytmu. Pochodovala lesem s odhodláním vojáka odcházejícího do bitvy, z níž není návratu. Na okamžik se zastavila, vytáhla obálku, která ji píchala do holého břicha pod tílkema. Chtěla ji odhodit do křoví. Pak ji otevřela a ještě jednou si přečetla rozostřená písmena. Zlostně si otřela vlhké oči. Obálku strčila zpátky do kapsy. Nohy se znovu daly na pochod.
Tami směřovala ke studni, jako směřuje kovová hoblinka k magnetu, ocitne-li se v dosahu jeho silového pole.


U studny se zastavila. Ruce zatoužily opřít se o kameny prohřáté sluncem, urvat si pro sebe kousek z jejich vyrovnaného, mlčenlivého klidu. Nechala je to udělat. Bylo to jako sledovat světelnou stopu, kterou v tetelícím se vzduchu zanechaly jiné ruce. Desítky rukou. Píchalo ji v boku. Točila se jí hlava. Pod rukama cítila stálost kamenů zelenošedých mechem. Jejich hrubost i měkký dotek mechu a lišejníku. Kolik rukou se asi opíralo ve stejném místě? Katka nebo Jiřina a všechny ty ostatní. Kdo ví, kolik jich vlastně celkem bylo? Všechny oklamané, zrazené, toužící. Všechny stejné, všechny jsme stejné... Téměř cítila rozechvělé dívčí dlaně pod svými prsty.
,,Abys nebyla sama..." zašeptala, aniž by si uvědomila, že promluvila. ,,Sama, sama...," vydechla studna. Tami si nevšimla ani podivné ozvěny, kterou nikdy dřív u studny nepozorovala. Srdce přešlo z cvalu do mírného klusu. Konečně pocítila kýžený klid. Zhluboka se nadechla. Batoh odhodila do trávy. Sklenice s džemem hlasitě, plně zacinkaly.
Bylo jí jedno jestli se rozbijí. Znovu pohlédla na batoh. Právě ji něco napadlo. Sklonila se a zalovila v něm. Sklenice džemu byly ještě teplé. Vytáhla jednu, chvilku ji podržela v ruce, vychutnávala její váhu. Zahleděla se do jiskřivé, jasně červené hmoty, jako věštec pokoušející se vyčíst svůj osud ze skleněnné koule. Pak se prudce rozmáchla...

.....

Bouře se přesunula od Plané k Bojnici. Klikatý blesk sjel někde v lese do stromu. Ozvalo se praskání, skřípění, potom pád mohutného kmene. Rachocení hromu bylo ohlušující. Pekelné. Tami neotevřela oči, ani se nepohnula, jen oči rejdící za zavřenými víčky prozrazovaly, že je ještě živá, že není jen kusem kamene vytesaného do podoby dívčího těla. Neslyšela, nevnímala nic kolem sebe. Byla od všeho daleko. Ponořená sama v sobě. Ztracená. Obklíčená ostnantým drátem spleteným ze slov. ...nikdy tě neopustím...všichni se měníme...abys nebyla sama...všichni tě opustí...smrtí láska nekončí... všichni...opustí...smrtí...sama...
Připínáčky a rybíz, gerbery a sněhové vločky v proměnlivém psychedelickém propletenci. A za tím roztoužený, nedočkavý hlas. Už to vyslov! Už to konečně vyslov, chceš to, tak to udělej! Vyslov to!
Hlas Stínové Tami, hlas větru. Hlas studny a mrtvých dívek. Hlas velké prázdnoty.
Bylo téměř dobojováno.

Tami se s očima stále pevně zavřenýma vzepřela na rukou, zapřela se do kamenů, pak pod sebe podsunula jednu nohu, za ní druhou. Chvilku seděla v podřepu, potom se začala pomalu narovnávat. Pohybovala se trhavými, směšnými pohyby dálkově ovládané hračky. V momentě kdy se napřímila, rozpřáhla doširoka paže jako pták chystající se vzlétnout. Šeď oblohy rozerval další blesk. Otevřela oči a zadívala se do bouřkových mračen, která se zdála tak nízko, že by se jich mohla dotknout. Z jejích očí se něco vytratilo.
,,Zříkám se...," řekla těm šedým mrakům.
,,Zříkám se světla!"

Vítr ustal. Našlehané mraky nad její hlavou znehybněly. Celý kraj zadržel dech. Tamara Málková stála na samém kraji vyschlé studny. Zvolna se začala naklánět kupředu. V jejím drobném obličeji se neodrážely žádné emoce. Byl vyprázdněný, pokojný stejně jako její mysl. Kolem Tami prolétl bílý motýlek. Jako by vystoupal přímo ze studny. Nepodívala se za ním. Oči měla dokořán otevřené, ale přenos vjemů byl přerušen, nepředkládaly mozku žádný obraz ke zpracování. Dálkově ovládaná hračka. Jen levá ruka jako by se vzpírala uposlechnout příkazy. Zachvěla se. Zpomaleně se natáhla za tím bílým třepotáním, jako by se ještě jednou, naposledy chtěla potěšit s nepatrným zákmitem života. Skoro minula. Pak se dva neklidné prsty tak často toužící po vzájemné útěše sevřely kolem drobných křidélek a uvěznily motýlka v dlani.
Snad právě ten pohyb narušil křehkou Taminu rovnováhu. Snad se uvolnil kámen pod jejíma nohama vyviklávaný dlouhou řadu let. Snad opravdu chtěla skočit. Hladká podrážka tenisky sjela po mechu. Tami se zapotácela. Tělo se napjalo v očekávání pádu. Ucítila prudké cuknutí, pak tupou bolest v zádech. Z levé ruky sevřené do pěsti se jí paží k srdci šířilo sálavé teplo. Vnímala je jen okrajově, nebylo to podstatné, jen nedůležitý, bezděčný projev pomíjivého těla. Opakované svištění ji přimělo ohlédnout se za zvukem. Na šedém podkladu nebe se zlověstně rýsovala křídla. Černá, špičatá, podobná netopýřím. Její křídla. Tami se vznášela půl metru nad temnou propastí studny. Křídla šepotavě protínala vzduch.
Zdála se jí překrásná.

.....


Těžké kapky dopadly na Tamin obličej. Dvě, čtyři, pak se někde tam nahoře, v oblacích převrátila obří vana. Blesky se o scénu spravedlivě dělily s hromy. Vítr přinutil smrky k úslužným poklonám. Tami otevřela oči a omámeně se rozhlédla. Ležela v trávě vedle studny. V okamžiku byla promočená. Pravou rukou zabloudila k hlavě a nahmatala pořádnou bouli. Vylekaně zkoumala prsty, naštěstí žádná krev. Nebo ji smyl déšť, než donesla ruku k očím. Odřené lokty se přihlásily ke slovu bolestivým pálením a přetažené zádové svaly opakovaně tvrdily, že měla křídla. Byť jen malou chvilku, ale měla křídla.
Posadila se a potřásla hlavou, aby se zbavila snového pocitu, který ji ovíjel jako pavučinky babího léta. Kapky z mokrých vlasů se rozstříkly všemi směry. Uvědomila si, že levou ruku stále svírá v pěsti. Přinutila se povolit křečovité sevření. To je ten motýlek, napadlo ji a bylo to, jako rozpomínat se na něco, co se stalo velmi dávno a snad i někomu jinému. Chudák, bude nejspíš mrtvý. Měla pravdu, ležel jí nehybně v dlani. Podívala se pozorněji. Nebyl to vůbec motýlek, jen kousek popsaného papíru. iana Sa, vyluštila několik písmen. iana Sa. Co to je? ,,iana Sa," zopakovala si několikrát a pak jí to došlo. Liliana Samková. To je kousek Linina svatebního oznámení. Natáhla jsem se za ním, ztratila rovnováhu a pak co? Letěla jsem opravdu, nebo to byl jen sen, jen výplod bujné fantazie a znavené mysli? Nevěděla. Něžně položila rozpouštějící se cár papíru do trávy.
Po kolenou dolezla k studni, opřela se o ni a pokusila se na roztřesených nohou postavit. Na druhý pokus se jí to podařilo.

Právě si odhrnovala mokré vlasy z očí, když na pozadí lesa, tam kde lesní pěšina přecházela v louku se studnou, zahlédla cosi bílého. Útlá postava, vlasy vířící ve větru jako podivná nestálá koruna. Nohy jí povolily a málem se znovu svezla na zem. Tak to přece jen bylo skutečné, pomyslela si. Nepřišla jsem za Katkou, tak si ona přichází pro mě... Sednu si tady a počkám až přijde, až mě obejmou promodralé mrtvé ruce,... není kam utéct, není... myšlenky se roztříštily ve zmateném blábolení.
Postava se chvílemi ztrácela mezi rozkývanými větvemi a liánami deště, vítr z ní rval bílé roucho. Tami se roztřásla zimou a šokem. Zuby jí hlasitě cvakaly. Nedokázala od bílé skvrny odtrhnout oči. Déšť na okamžik prořídl, v šeru zasvítilo cosi žlutého. Zaměřila se na tu skvrnu, která ji něčím zaujala. Myšlení bylo tak obtížné. Pak se jí v hlavě nepatrně vyjasnilo, jako když se protrhnou černočerná mračna a mezi nimi vykoukne srpek měsíce. To není Katka, je to... je to Lina, Lina ve svých žlutých šortkách.
Pocit křivdy byl zpátky. Rozpínal se, stoupal ze žaludku, tlačil ji v krku, skoro jako by se jí chtělo zvracet. Tlak v hrdle narůstal a narůstal a pak prasknul jako mýdlová bublina a byl ten tam.

Váhavě zvedla ruku a zamávala. Hystericky se rozesmála, když zahlédla, jak Lina poskočila na místě a s rukama zvednutýma nad hlavou se rozběhla. Nejistě se postavila. Ještě jednou se otočila a pohladila mokré kameny, na kterých před chvilkou seděla. ,,Je mi vás tak líto." Pokud studna něco odpověděla, zaniklo to v burácení větru.
Kdyby se Tami naklonila a podívala do té černé díry, obehnané polorozpadlým zdivem a kameny, možná by zahlédla, jak se dole, u dna něco zklamaně svíjí. Nepodívala se. Tami se už neohlížela. Udělala pár opatrných kroků, pak zrychlila. Lina se blížila cestou vyšlapanou ve vysoké trávě. Lina. Lina mnohem méně zářivá, než jak se kdysi zdála. To pomyšlení kupodivu nebolelo, bylo v něm něco úlevného, osvobozujícího. Jakou nesmírnou váhu a moc jsem přiřkla těm krásným, pošetilým, dětským slovům... Možná je Lina stejně málo zářivá, jako jsem já černá kamej, přemýšlela Tami. Ale stejně toho světla pořád ještě dost zbývá. V nás obou. Pro nás obě. Rozběhla se.
Tami a Lina se běžely letní bouřkou vstříc.


konec

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Robka Robka | E-mail | Web | 21. srpna 2014 v 12:11 | Reagovat

Až napíšeš knihu, dej mi vědět. Od tebe si ji koupím ráda a teď nemluvím do větru. Nevím, co ještě říct, četla jsem všechny tři poslední díly (samozřejmě ty předešlé už mám přečteny dávno) na jeden zátah a celou dobu se cítila vtažena do děje, okouzlena tvým popisem obyčejných situací, prostě a jednoduše - je to krása. Děkuji.

2 Bev Bev | 21. srpna 2014 v 13:45 | Reagovat

A já děkuji tobě, za trpělivost, za milý komentář. Ze srdce děkuji. :-)

3 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 21. srpna 2014 v 16:43 | Reagovat

Početla jsem si skvěle. Hlavně, že to dobře dopadlo.  Napsat najenou tři díly, to je obdivuhodné, stejně jako Tvůj neopakovatelný nádherný styl psaní. Souhlasím s Robkou. Až vydáš knihu, koupím si ji. Mimochodem, nechtěla bys některou moji knížku povídek ze života? Zatím vyšly dvě. Dík za návštěvu i komentář u mne.

4 Bev Bev | Web | 22. srpna 2014 v 10:03 | Reagovat

[3]:Děkuji, Ali. Mám radost, že se příběh líbil. :-)
Ale nenapsala jsem to najednou, jen jsem nechtěla zveřejnit další díl, dokud nebudu mít dost času to dorazit až do konce a taky dost času navštívit své oblíbené a oplatit návštěvu. Povídku jsem začala psát k tématu ošklivé kačátko a bláhově si myslela, že to sfouknu za pár dnů. Nakonec je z toho několik týdnů a řeknu ti, že jsem vyždímaná jak hadr na podlahu. :D  ;-)
O tvé knihy mám samozřejmě zájem, jen mi napiš do zprávy autorovi jejich názvy, ať se po nich můžu podívat. :-)

5 Regi Regi | E-mail | Web | 22. srpna 2014 v 19:24 | Reagovat

Konečně jsem si našla čas si tvou povídku dočíst. Obdivuji na tobě to, co já neumím. Pro všední věci nacházet tak poetická pojmenování - našlehané mraky... To je přesné. Tak je taky vidím.
A Tami, dobře že se ubránila. Že pochopila, že není sama. A Lina, že ji tak dobře zná a v pravý čas za ní šla. Díky Bev.

6 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 23. srpna 2014 v 18:22 | Reagovat

Napsala jsem Ti včera do zprávy autorovi názvy mých knížek, ale nevím, zda Ti to došlo. Knihy jsou k mání přes internet. Prosím, napiš mi na email, napíšu víc. Ježurka si jednu z nich koupila a moc vychválila na svém blogu http://jezurka.blog.cz, včetně obalu knihy. Chceš-li, nahlédni do článku Super knížka na její blog. Jinak hezký den a zdravím.

7 Radka Radka | E-mail | Web | 23. srpna 2014 v 22:16 | Reagovat

Mistryně slova, jinak to napsat neumím, neb nemám Tvůj talent ;-)
A přiznávám, že takový závěr jsem nečekala, ale potěšil :-)

8 Radka Radka | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 21:57 | Reagovat

Pořád mi vrtají hlavou ta křídla Tami... a kdykoliv si na ně vzpomenu, mám husí kůži ;-)
Tvé příběhy se zkrátka umí dotknout duše člověka :-)

9 Bev Bev | Web | 25. srpna 2014 v 8:05 | Reagovat

[5]:Děkuji velice, ale ty umíš zase jiné věci, nad kterými žasnu já. :-)

[6]:Promiň, Ali, v penzionu bylo od pátku plno a tak jsem nestíhala. Hned nakouknu k Ježurce a napíšu. :-)

[7]:[8]:A ty jsi zase potěšila mě. :-)
S těmi křídly je to tak, že jsem si původně myslela, že se ošklivé kačátko, i když Tami vůbec nebyla ošklivá, musím podotknout, jen si to myslela (téma, ke kterému mě to napadlo) mělo proměnit místo v labuť v netopýra, démona nebo temného anděla, prostě tak něco. Jenže se změnou tématu to ztratilo smysl, ale ten nápad se mi tak líbil, že jsem ho musela použít, protože jsem ta křídla přímo viděla. Představuju si, že než kousek papíru s Lininým jménem převážil, doslova strhnul Tami na správnou stranu, měla možnost zahlédnout svůj konec, že v ní temnota, kterou si každý nosíme v sobě, zvítězila a Tami ji přijala. Takhle si to myslím a jak vždycky říkáš, beru tvou husí kůži za znamení, že to nebyl úplně marný nápad. Děkuji. :-)

10 valin valin | Web | 25. srpna 2014 v 8:23 | Reagovat

Smekám paní spisovatelko, nějak mám husí kůži a jsem šťastná, že příběh dobře dopadl. Způsob, jak popisuješ lidské emoce je obdivuhodný a celá povídka je krásně napsaná a napínavá. :-)

11 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 10:43 | Reagovat

Milá Pavlo, otevři si můj blog a v oblíbených odkazech klikni na knihovnicka.cz. Až se otevře, tak v levém menu klikni na současná literatura a pak v na pravé straně do okénka hledat zadej název knihy Napsáno životem a jiné povídky, nebo Kličkovaná mezi paragrafy. Obě se Ti objeví  a pak Tě to dovede až k objednávce. První kniha stojí 195 Kč druhá přes 200, protože je barevná. Pokud si objednáš obě, vyjde Ti dobírka včetně poštovného zhruba na 500 Kč.  Pokud vlastníš čtečku knih, můžeš si obě knížky objednat v elektronické podobě, kde se prodávají po 120 Kč za každou, a to na portále www.ereading.cz, kde opět do okénka hledat zadáš názvy knih. Tak to je vše. Obě knihy celkem obsahují 40 povídek ze života, vycházející z mojí celoživotní praxe v oblasti státní správy a správního práva. Tak dej vědět, jak ses rozhodla a jinak přeji příjemné čtení. Budu se těšit na Tvoji recenzi. Zdraví Tě Alena

12 Bev Bev | Web | 25. srpna 2014 v 14:06 | Reagovat

[10]:Moc děkuji, Valin, jsem ráda, že se ti příběh líbil. :-)

[11]:Díky. :-)

13 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 14:09 | Reagovat

Nakonec nevím, zda jsem ráda, že se Tami pád do černé studny nepovedl. Na jednu stranu asi ano, ale pro ponurost příběhu bych ji tam nechala hnít. V tomhle jsem taková hnusná :-D

Ale to vůbec nemění nic na tom, že jsi vynikající vypravěčka lidských příběhů. Děkuju Ti, Bev, že jsem Tě mohla objevit a nyní Tě můžu číst.

14 Bev Bev | Web | 25. srpna 2014 v 14:32 | Reagovat

[13]:Ach, tak to abych to přepsala :D  ;-) a vymyslela něco ponurejšího s ohavnými detaily. :-D No nic, tak příště.
Ale teď vážně, děkuji ti velice za krásné komentáře, až jsi mě dojala. Díky díky. :-)

15 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 26. srpna 2014 v 11:04 | Reagovat

Joj, to bylo napínavé. Vím, že sebevražda není řešení,ve vztazích k lidem ji považuji za zbytečnou, snad je omluvitelná, když je člověk smrtelně nemocen a moc trpí a s ním i nejbližší.
Píšeš krásně, květnatě, ale to jsem ti už psala.

16 Bev Bev | E-mail | Web | 27. srpna 2014 v 6:41 | Reagovat

[15]:Děkuji. :-)

17 Miloš Miloš | Web | 28. srpna 2014 v 15:34 | Reagovat

Čekal jsem, že když Tami do studny neskočila, udělá to Lina. Ale to by bylo příliš primitivní a polopatistické. A ty nikdy takové vysvětlení jako v detektivce, kdy komisař dopodrobna rozebere, co kdo, kdy a v jakém sledu provedl, nenapíšeš, abychom si to představili sami.

Bev, přidávám se s předběžnou objednávkou knihy.

18 Vendy Vendy | Web | 28. srpna 2014 v 22:02 | Reagovat

Bylo to úžasné, Bevi a musím říct, že tvou knihu bych si koupila taky. Teď jen přemýšlím o obalu. Jak by asi vypadal? :-)
Povídka skvělá, gradace, napěti, už jsem myslela, že tam skočí (a že se změní v motýla nebo v čarodějku), ale jsem moc ráda, že jsi ji nechala sklouznout zpátky na zem a přivedlas k ní Linu. A s ní i poznání, že Tami má svou cenu a obdivovaná Lina ustoupila z piedestalu té dokonalé, a zlidštěla.
Skvělá povídka.

19 Vendy Vendy | Web | 28. srpna 2014 v 22:03 | Reagovat

P.A. jak by vypadala závěr v dvojím podání?
To by taky bylo zajímavé... A nechat čtenáře hlasovat, který konec se víc líbil.
Ale za sebe můžu říct, že by se mi víc líbily oba. ;-)  :-)

20 Vendy Vendy | Web | 28. srpna 2014 v 22:03 | Reagovat

Opravuji, vypadal, ten závěr, takže jak by vypadal závěr. :-D  :-D

21 Čerf Čerf | E-mail | Web | 29. srpna 2014 v 0:32 | Reagovat

Dal jsem si tvé texty stranou, protože číst je při cestování dalekými kraji by bylo pošetilé. Počkal jsem si a nelituju. Píšeš moc krásně, dokážeš navodit uhrančivou a přitom představitelnou atmosféru. Nepotřebuješ si vymýšlet cizí neznámé světy, protože v tvých textech má každá postava svůj svět a ty světy se navzájem prolínají a překrývají, až dohromady svými magickými přitažlivými silami stvoří ten náš normální a na pohled obyčejný svět, ve skutečnosti plný tajemství, citu a vášní. Díky.

22 Vendy Vendy | Web | 2. září 2014 v 11:55 | Reagovat

[21]: Naprosto souhlasím, lépe bych to asi neřekla. 8-)

23 Bev Bev | 3. září 2014 v 8:53 | Reagovat

[17]:[18]:[21]:Z celého srdce vám děkuji za krásné komentáře, za trpělivost, kterou jste s mým příběhem měli. Mám obrovskou radost, že se povídka líbila. :-)

[19]:Vendy, víš že mě to taky napadlo, napsat dva závěry a pak nechat hlasovat, ale nakonec jsem radši propojila oba do jediného. ;-) Děkuji. :-)

24 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 4. září 2014 v 19:46 | Reagovat

Milá Pavlo, jak ses rozhodla, už sis objednala moji knihu? Kdyby Ti to nějak nešlo, stačí, když bys mi sdělila Tvoji adresu, kam má dobírka dojít a co chceš objednat a já bych Ti to objednala sama. Hezký večer. A.

25 Beatricia Beatricia | Web | 8. září 2014 v 17:49 | Reagovat

Děkuji ti za ty krásné komentáře. Jsou to úžasná, drobná literární dílka. I to velké dílo tvé povídky je brilantní svým stylem a švihem. Já sice neznám všechny detaily, ale poznám hlubokou duši povídky. :-)

26 Bev Bev | E-mail | Web | 9. září 2014 v 6:47 | Reagovat

[24]:Ali, děkuji velice za tvou nabídku. Jak už jsem ti psala, jsem teď na tom poněkud bledě a tak musím počkat až bude líp, ale ukládám si do paměti. :-)

[25]:Beuško, děkuji. :-)

27 Meduňka Meduňka | Web | 10. října 2014 v 15:34 | Reagovat

Překrásné, mistrovské, užila jsem si čtení jako dlouho ne. :-) Tedy... dlouho jsem tu u tebe nebyla a nechápu, jak jsem mohla zapomenout, že jsem rozečetla a nedočetla.
Díky za příjemný zážitek a tu knížku prosím napiš! :-)  :-)

28 Bev Bev | Web | 13. října 2014 v 13:31 | Reagovat

[27]:To vůbec nevadí, že jsi zapomněla. O nic nejde, povídka je tu pořád a kdykoli k přečtení. A velice dobře to chápu, taky lecos zapomenu, však je starostí až nad hlavu. :-) Tím spíš děkuji za přečtení a milý komentář. Jsem moc ráda, že se líbilo. :-) Díky.

29 bludickka bludickka | E-mail | Web | 14. října 2014 v 8:14 | Reagovat

Musím souhlasit se všemi. Napiš knížku a pošli ji do nějakého vydavatelství. Věřím, že budeš mít úspěch. Budu se opakovat, ale opravdu máš talent. Povídkám zrovna moc neholduju, ale ty tvé si vždycky přečtu ráda. Vždycky jen žasnu, jak barvitě dokážeš celou situaci popsat, jaká máš přirovnání, nečekané zápletky, no zkrátka paráda. I když je fakt, že teď jsem trochu doufala, že to dopadne špatně. Asi proto, že mám dnes náladu na špatné konce :) I přesto mi ale závěr tvé povídky zpříjemnil propršenou ranní cestu do práce :)

30 Bev Bev | E-mail | Web | 17. října 2014 v 8:23 | Reagovat

[29]:Moc děkuji, jsem velice ráda, že zpříjemnil. Taky jsem původně uvažovala o špatném konci, ale nakonec zvítězila moje naivní víra, že ve hře jsou i jiné faktory, třeba přátelství a láska, které můžou zvrátit i zdánlivě marnou a prohranou bitvu. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.