Tami a Lina /5/

21. srpna 2014 v 9:33 | bev |  Povídkář
5
Plameny

,,Tady to voní!" promluvil Vladimír Tami za zády. Lekla se, vařečka jí vyklouzla z ruky a ponořila se do probublávající hmoty. ,,Tati! Seš jak duch, podívej, co děláš!."
,,To jsem nechtěl, ukaž, já ji vytáhnu," popadl lžíci, obratně vylovil odkapávající vařečku, trošku ji oklepal a uchýlil se s ní nad dřez, kde ji olízal. ,,Tami, klobouk dolů! Takový džem nikdo jiný neumí. Maminka by na tebe byla pyšná..." Tami se potěšeně zapýřila. ,,Možná...možná by i trochu žárlila. Pamatuješ, jak vařila z trnek povidlí a nakonec to musela vyhodit i s kastrolem?"
,,No jo, máma na to moc nebyla." Dva úsměvy si vyšly vstříc a zútulnily kuchyň pronikavě vonící rozmixovaným rybízem.


Tami opatrně naplnila připravené sklenice, otřela víčka i hrdla sklenic ubrouskem namočeným do rumu, zavíčkovala je a obrátila dnem vzhůru. Už se nemohla dočkat až část svého výtvoru naskládá do batohu, proběhne známou cestou a zazvoní na Linu. Kde vůbec ta holka je? Věděla, že se Lina z vodáckého výletu vrátila už včera. Tak jak je možné, že se ještě neobjevila? Vrtalo jí to hlavou. Nejspíš má hlavu plnou svatby. Možná s ní přijel Martin. To se brzy dozvím, usmála se pro sebe. Možná už pečou na svatbu... Do lineckého je nejlepší rybízový džem, říkala vždycky máma. Určitě se jim bude hodit. Linecké pro Linu, napadlo ji. Tiše se tomu zasmála. ,,Linecké pro Linu," zazpívala polohlasem.

Zatímco čekala, až sklenice zchladnou, posadila se ke stolu a listovala časopisem. Občas zvedla hlavu a sledovala Vladimíra, jak bezcílně přechází kuchyní. Složil utěrku, pak ji zase pověsil, uklidil pár talířů, natočil si sklenici vody, pak vytáhl z kapsy cigarety a posadil se naproti Tami.
,,Potřebuju s tebou mluvit."
,,Tak mluv," zasmála se a očima nenápadně zalétla k hodinám. V duchu už byla s Linou.
,, Vzpomínáš, jak jsi mluvila o tom, že tě to dojíždění do práce zmáhá, že bys chtěla bydlet ve městě? Sehnat si podnájem nebo byt?"
Vzpomínala si dobře. Napadlo ji to, když jí po odpolední směně ujel autobus a musela čekat dvě hodiny na další. Nebylo to dokonce ani neuskutečnitelné, na účtě měla část peněz z prodeje domu ve Svinově. Na školu, říkala máma. Jenže něco si myslet a pak slyšet ten rychlý a rychle odložený nápad z Vladimírových úst, byly dvě úplně odlišné věci. Zostražitěla.
,,Víš, ono jde o to, že Ada se bude rozvádět..."
,,Prosím tě, jak to? Vždyť nic neříkala, když tu tuhle byli. Co se stalo?"
,,Ono to trvá už delší dobu, něco jsem tušil a teď mi to potvrdila."
,,Tak to mě mrzí, ten její se zdál docela fajn. Chudáci kluci," vzpomněla si na třináctiletého a jedenáctiletého synovce.
,,To mě taky. Tami, víš, řeknu ti to na rovinu, Ada sama ten byt co mají, neutáhne. Napadlo nás... Napadlo mě, že by se s klukama nastěhovala sem... Jenže nevím jak se sem všichni..." Opatrný pohled na Tami.
Tami nereagovala. Ani slovem, ani hnutím tváře. Nedokázala ten skok ve Vladimírově řeči od jejího podnájmu k Adinu rozvodu zpracovat. Pak, jako když se tající vosk zvolna přelévá v žáru slunce, stáhl jí obličej zprvu nevěřícný úsměv, který vzápětí vystřídal zraněný úžas a nakonec výraz čiré zášti. Zlobné uhlíky dřímající hluboko v Tamině podvědomí, živené celou zimu hlasem větru vzplály oslnivým plamenem. Jeho žár jí zbarvil tváře a odrazil se v očích.

,,Tak proto jsi mě nikdy neadoptoval," promluvila tak tiše a věcně, až to Vladimíra zmátlo.
,,Jak to myslíš? Mockrát jsem chtěl, ale máma..."
,,Nevymlouvej se na mámu! Teď už tomu rozumím. Aby ses mě snadno mohl zbavit, jako... jako odpadu!" vykřikla a prudce vstala od stolu. V ústech jí doznívala chuť právě vyřčeného. Slova chutnající kysele po okurkovém nálevu s hořkostí nechtěně překousnutého mandarinkového jadýrka. Slova uspokojivá jako první tempa v jezerní vodě na sklonku léta.
Židle se zhoupla na zadních nohách, jako by si zkoušela, jaké to je, být houpacím křeslem, pak se s rachotem položila na zem. Tami ji překročila, z háčku za dveřmi strhla batoh a prudce do něj začala skládat teplé sklenice džemu.
,,Tami, prosím, byl to jen nápad, jen se pokouším najít řešení pro nás všechny, tak to pochop! Zastav se na chvilku! " křičel už i Vladimír. ,,Draha to opravdu nechtěla, nepřála si, abych tě adoptoval. Ale máš pravdu, měl jsem to udělat... V mnoha věcech měla tvoje máma pravdu, ale v tomhle se spletla. Měl jsem to udělat!... Ale Tami, já měl tvou mámu moc rád. Miloval jsem ji. Možná jsme to neříkal tak často, jak jsem měl, ale bylo to tak. A ona to věděla. Nevěřil jsem, že mě po smrti první ženy něco takového ještě potká, ale stalo se to a jsem za to vděčný."
Vladimír, který vstal od stolu stejně prudce a ve stejnou chvíli jako Tami, se znovu sesunul na ještě teplou židli.
,,A tebe mám taky rád, nikdy bych ti neublížil! Nikdy! Mám tě rád stejně jako svoje holky... Prosím, Tami. Byl to jen nápad a nejspíš nejhloupější jaký jsem kdy měl. Posaď se, prosím tě!" Dřívější Tami by nepřeslechla jak těžce hledá slova, nedokázala by ignorovat prosebně vztažené ruce. Jenže v Tami se rozhořel požár. Praskání plamenů pohltilo slova miloval, rád a propustilo jen svoje holky. A čí jsem já? Kam patřím? a ke komu? Hodila si batoh na záda, bouchla dveřmi a byla pryč.
Prásknutí domovních dveří ji trochu vzpamatovalo. U zahradní branky se zastavila zaskočená nečekanou myšlenkou. A je to opravdu tak zlý nápad? Odstěhovat se, začít jinde, znovu, jinak? Sama. Snad je to opravdu nejlepší řešení pro nás pro všechny. Snad... Ach, kdyby tak snad a snadno znamenalo totéž. Snad... To strašné dusno jí ztěžovalo přemýšlení. Myšlenky se těžkopádně převalovaly jako vypasení tuleni vyhřívající se na slunci. Upnula se k jedinému slovu. Lina. Lina bude vědět, co dělat. Lina... kde kruci ta holka vězí?

Už cestou zaznamenala lahodnou vůni grilovanového masa. Když došla k dvoupatrovému domku Samkových, který pro ni od dětství měl půvab pohádkového paláce, poznala odkud se line. Zahrada s altánem byla plná lidí. Váhavě sáhla na kliku branky, pak ji zase stáhla. Skoro se otočila k odchodu, když zaslechla potěšený výkřik. Několik ruk se zvedlo v přátelském zamávání. Ze skupinky lidí skrčených nad grilem se odpojila jedna postava, popadla cosi ze stolku s všemožnými grilovacími proprietami a jako vítr proběhla zahradou. Lina v bílé pánské košili s ohrnutými rukávy a žlutých šortkách.
,,Tami, pojď dál. Máme tu návštěvu. To jsou Koneční. Marťovi rodiče a jeho ségra s rodinou, Zuzka...," udýchaně ze sebe sypala. Nepatrné zaváhání. ,,Už jsem ti chtěla psát, abys přišla..." Lina pohostinně otevřela branku dokořán a vtáhla Tami dovnitř. Pak se zastavila a prosebně se zadívala do kamarádčiných očí.
,,Tami, ještě ti musím něco říct. Snad se nebudeš zlobit?" Vůně i hluk hovoru a hudby zintenzivněl. Tami vyčkávala. ,,Víš, Marťovi rodiče nejsou jako naši... oni... oni z té svatby nebyli dvakrát nadšení." Pochopila, že Linina slova jsou značným podhodnocením poprasku, který u Konečných propukl. Zvědavě Linu pozorovala. ,,No, zkrátka Martinova ségra to měla hodně podobně a moc nám v tom pomohla. Pomohla nám je přesvědčit... A ona si strašně přeje jít mi za svědka, tak jsem jí to slíbila. Kdybys jen viděla, jak je z toho nadšená... A tobě se do toho stejně nechtělo." Rychlý zkoumavý pohled. ,,Budeš můj čestný host, ten nejčestnější. Jo a už máme oznámení, koukej!" zamávala Tami, které jako by se najednou nedostávalo dechu, před nosem obálkou.

Automaticky ji přijala. Vytáhla oznámení z obálky a lhostejně přelétla očima rozházená písmena a dvě fotky dětských tváří ve zlatých oválcích. Chvilku na to bezradně koukala, pak vrátila oznámení do obálky a tu zastrčila do kapsy džínových tříčtvrťáků. Nenapadalo ji, co k tomu říct. Vzduch ztěžkl a lepil se jako sirup.
,,Lil, dělej! Zrovna hrají tu naši," zakřičela od altánu mladá žena s dítětem na ruce a pak předvedla pár tanečních kroků. ,,To je Zuzka, ona je vážně poděs!" zasmála se Lina a nerozhodně pohlédla na Tami. Tami, tak už něco řekni!"
,, To je Shakira, ne?"
,,Cože?"
,,Ta písnička je od Shakiry." Tami umanutě sledovala myšlenku, která zatlačila do pozadí všechno ostatní. ,,Nikdy se ti nelíbila. Říkalas, že ona a ty tři další jsou jak naklonované."
,,No a co, jak to s tím souvisí?"
,,Změnila ses, Lino!" Věta mezi nimi visela jako obžaloba z těžkého zločinu.
Lina na ni měkce pohlédla. ,,Všichni se měníme. Na tom není nic špatného. Jsme dospělé... I ty ses změnila, Tami." Rozpačitý pohled stranou, ret nervózně stisknutý bílými zuby. Lina promluvila a přestože z ní slova vycházela téměř neochotně, hlas neztratil nic ze své jistoty a znělosti. ,,Nezlob se, že to řeknu tak na rovinu, ale máte doma zrcadla? Viděla ses někdy v poslední době?"
Tami, která si připadala jako by se ocitla ve zlém snu, kde všichni vědí, co dělat, co říkat, všichni až na ni, užasle vydechla. Úžas rychle vystřídal vztek.
,,Každý nemůže být krásný, každý není předurčený ke štěstí, někdo taky...," odlamovala slova jako kousky ledu. Lina se tentokrát nenechala zmást zraněným pohledem.
,,Takhle jsem to nemyslela, Tami. A ty to moc dobře víš! Jsi skoro průhledná, třeseš se jak ratlík a na těch kruzích, co máš pod očima, bys mohla cvičit. Co se to s tebou děje?"
Plameny se šířily jako stepní požár.
Podmaňovaly si nová území.
Žár uvnitř, výheň vně.
Tak strašné, strašné dusno...

Co by se dělo. Umřela mi máma, jestli si to ještě pamatuješ, chtěla říct. A právě jsem zjistila, že má nejlepší a vlastně jediná přítelkyně není nic víc než rozmarná, blýskavá cetka... Právě se mi zhroutil svět, jestli tě to zajímá, přála si zakřičet do toho proradného líbivého obličeje. Šokovat, ublížit. V Lininých očích bylo tolik laskavého zájmu, tolik soucitu. Zneutralizoval zlobu a přinutil ta zlá slova stáhnout se zpět. Místo nich se objevila jiná. Mám problém. Mám velký, opravdu velký problém. Vlastně hned několik... Nadechla se, aby je konečně vyslovila, zbavila se jejich tíhy, rozdělila se o ni.
Popruhy batohu se jí bolestivě zařízly do holých ramen kolem špagetových ramínek černého tílka. Uvědomila si jeho tíhu, jeho s láskou připravovaný obsah. Vlasy mokře připláclé k čelu, pot stékající po zádech. Váhu zrady.
Stydí se za tebe! zaječela vítězně ta ze stínů. Vždycky se za tebe styděla a taky tě litovala. Chudinka Tami...Proč myslíš, že si tě vybrala, aby vedle tebe ještě víc vynikla. Pro ni nejsi konkurence...
,,Nech toho!" zaprosila Tami do ledových dlaní přiložených k rozpáleným tváří. Vycouvala ze zahrady a rozběhla se pryč. Lina za ní ohromeně zírala. ,,Kam jdeš, Tami?" Z očí se vykutálely dvě ublížené slzy. Několik hlav se zvedlo od grilu a zvědavě pozorovalo scénu u branky.
,,Nikam, jen nesu nějaký odpad!" odsekla Tami přes rameno.


konec 5. části

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 22. srpna 2014 v 19:11 | Reagovat

Tami je tak křehká a tak nejistá. Každé nedorozumění ji zraní, protože předpokládá to nejhorší. Doufám, že to neskončí tragicky.

2 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 13:45 | Reagovat

Přiznám se, je mi strašně líto toho rybízového džemu. Taková práce a ... Nejhorší je, když je člověk zakomplexovaný a má pocit, že celý svět se proti němu spiknul... Myslím, že skoro každá holka si tím prošla, než potkala toho svého pravého... :-)

Ani si netroufám hádat, jak to bude dál. Udělám si kafe a jdu na to...

3 Bev Bev | Web | 25. srpna 2014 v 14:18 | Reagovat

[1]:Tak teď už víš, jak to skončilo, než jsem se dostala k odpovědi, máš přečteno.:) Děkuji ti za všechny komentáře, za tu trpělivost, kterou si s mým příběhem měla. :-)

[2]:Mně ani ne, ten příběh mě napadnul při trhání rybízu a když jsem vařila džem potřetí a mezi tím meruňkový a malinový, měla jsem sto chutí, s ním naložit jako Tami. :D

4 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 26. srpna 2014 v 11:26 | Reagovat

Bev, četla jsme to sice napřeskáčku, ale bylo to dobře. Jsem asi ženská moc racionální a kvůli kamarádce bych se nepropadala do takové beznaděje. A to jsem neměla oba rodiče a bylo mi často hodně ouvej, vyplakala jsem potají hodně slzí. Žádný, v podstatě cizí člověk , který ublíží nestojí za trápení. V rodině je to horší, ale i to se přežít. Jsem toho jasným důkazem. Je fakt, že musí mít nějakou oporu ve svých blízkých, samota je opravdu zlá. Pokud však jsou alespoň nějací přátelé, se kterými lze promluvit, je to dobré.

5 Bev Bev | E-mail | Web | 27. srpna 2014 v 6:16 | Reagovat

[4]:Ano, o tom nepochybuji, že jsi to měla opravdu hodně tvrdé a máš můj obdiv, jak jsi to překonala a nezahořkla, zůstala v myšlení mladá a pružná. :-)

Nemyslím, že by Tami položila každá z těch věcí zvlášť, ale ve hře se sešlo mnoho faktorů, rozhodující byla ztráta blízkého člověka, to ji oslabilo, ostatní se už jen přidávalo k tomu. Jinými slovy stokrát nic umořilo vola, což mám osobně vyzkoušené. Někdy, když s nedaří hodně dlouho, pak stačí jen maličkost, ta pověstná kapka, kterou přeteče pohár. Tak si to myslím a tak jsem to napsala. :-)

6 Miloš Miloš | Web | 28. srpna 2014 v 15:20 | Reagovat

Jsem napnutý na další a pokud bude poslední, vím, že zase bude nedopovězený a mnohovýznamový.

Ale trochu odbočím - doma také zavařujeme, a sice meruňky, a na mé přání tam vždy nahoru nalejeme trochu rumu, aby se marmeláda nezkazila :-)

7 Vendy Vendy | Web | 28. srpna 2014 v 21:53 | Reagovat

Někdy to je, že člověk, který cítí  jeden podtrh za druhým, najednou nevidí nic než ty podtrhy. Ty pěkné věci ho úplně minou. Dokáže sám sobě zaslepit oči a přesvědčit se, že o něj nikdo nestojí...

8 bludickka bludickka | E-mail | Web | 3. října 2014 v 19:37 | Reagovat

Takže už mě čeká poslední díl? Tenhle jsem četla před nějakou dobou a nějak jsem ho zapomněla okomentovat...Už si nevzpomínám, co jsem chtěla napsat. Snad jen, že někteří lidé se mění a někteří zůstávají stejní. Pak dochází k oddělení. Mám pocit, že hůř to snáší ti, co se nezměnili.

9 Bev Bev | Web | 7. října 2014 v 6:46 | Reagovat

[8]:Ano, čeká tě poslední a já už teď děkuji za trpělivost, kterou jsi s mým příběhem měla. :-)

[7]:Někdy to tak opravdu je, pro špatné nevidéme dobré.

[6]:Rumem se ještě nikdy nic zezkazilo. já ho doma zrovna neměla a tak jsem používala při zavařování becherovku, kterou jsem dostala k narozeninám a kterou zrovna nemusím. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.