Tami a Lina /3/

8. srpna 2014 v 14:57 | bev |  Povídkář
3
Stín

Jak banálně, všedně se ohlašují změny, které převrátí život naruby, napadlo Tami na konci toho dlouhého, únorového dne. Dne, který s účinností sekáčku na led rozsekl její život na před tím a poté. Seděla v lavici vedle Liny, sledovala sníh proletující za okny a nenápadně nakukovala k Lině do sešitu. Největší problém, který čekala, byla další koule z matiky. Snila o všech těch skvělých věcech, které na ně dvě čekají, až skončí studium na gymnáziu. Snila o štěstí a nečekala zlé.
Jenže život nerozdává jen laskavé náhody, milá překvapení, žetony štěstí. Je to neférový hráč. Podrazák, který hraje s cinknutými kartami, podkopává nohy a dveře ztěžka pootevřené na škvíru stačící tak akorát na prolezení, rád přibouchne před nosem. Stačilo jedno zaklepání a už nikdy nebylo nic stejné jako dřív. Jedno tiché zaklepání, které vpustilo do Tamina života uragán převracející domy a odnášející střechy útulných příbytků. Uragán, který odfoukl sny a přivál stín.


Když se ozvalo lehké rytmické klepání na dveře 4.B, celá třída vděčně zvedla hlavu od sešitů popsaných rovnicemi vzdáleně připomínajícími složitý rodokmen velmi staré rodiny na jehož konci zbyl jediný potomek. Tami rychle nahlédla k Lině a dopsala si, co jí scházelo. Možná to nebude koule, třeba schytám čtyřku a třeba by to taky mohlo vyjít na trojku, uvažovala vzrušeně. Při zaslechnutí svého jména provinile vzhlédla. Ve dveřích stála šedovlasá zástupkyně ředitele. ,,Slečna Málková má jít okamžitě k řediteli!" Tami překvapeně pohlédla na Linu a skoro čekala, že Lina vstane a jako kdysi řekne: Půjdu s tebou. Lina pokrčila rameny a zašklebila se. Nevím, o co jde, znamenalo to gesto. Povzbudivě se usmála a Tami vykročila uličkou mezi lavicemi ke dveřím. Vstříc svému uragánu. Vstříc stínu. Profesorka ji doprovodila k ředitelně. Po zaklepání se otočila a překvapenou studentku lehce pohladila po tváři. Tami počkala na obligátní výzvu ke vstupu tlumenou dveřmi, pak stiskla kliku. Když je za sebou dovírala, zaslechla vzdalující se šustot profesorčiných pantoflíčků. Později ji napadlo, že štěstí, které ji z hodiny na hodiny na hodinu opustilo, při jeho překotném ústupu možná doprovázel stejný zvuk. Šelest podrážek, cvaknutí kramflíčků, rychle se vzdalující kroky.

Její údiv vyšplhal do závratných výšin, když vedle ředitele spatřila Vladimíra. Proboha, co ten tady dělá? napadlo ji.
,,Ahoj, Tami."
,,Tati, co...?"
,,Tamaro, posaďte se, prosím," promluvil ředitel a galantně přispěchal s modře potaženou kancelářskou židlí. Zaraženě koukala z jednoho na druhého. V tichu bylo slyšet, jak sníh hnaný větrem naráží do oken.
,,Tami, máma měla nehodu," promluvil Vladimír chraptivým hlasem. Nereagovala, nedokázala si srovnat v hlavě, co se za slovy skrývá. Pak si všimla Vladimírových očí, vzpomněla si na lehký dotek profesorčiny suché dlaně, zaznamenala ředitele taktně pootočeného k oknu, jak si v rozpacích utahuje a povoluje uzel na kravatě. Porozuměla, i když nechápala.
,,Jak?...Co?..."
,,Srazila ji pekařská dodávka, když roznášela poštu. Řidič to neubrzdil na náledí, auto dostalo smyk. Draha... Drahu ten náraz odhodil na chodník." Vladimír nedokázal vyslovit víc, nechal si pro sebe, že síla nárazu byla tak strašlivá, až proletěla tři metry vzduchem. Nedokázal jí říct o letácích a složenkách roztroušených kolem místa neštěstí. Některé ležely přímo v rychle se rozšiřující rudé kaluži a dychtivě vpíjely chladnoucí krev. ,,Zemřela v sanitce, nedokázali ji zachránit."
,,To není možné! To přece nejde! .... Dneska jsme spolu měly jít nakupovat. Máma říkala, že...." Vladimír byl dvěma kroky u ní. Pevně ji objal a přitiskl k sobě. Na chvilku si položila zmatenou hlavu na jeho hruď a zavřela oči pálící slzami.
,,Upřímnou soustrast, Tamaro! Upřímnou soustrast, pane Tomášku! Je mi to moc líto, jaká strašná tragédie vás postihla, moc líto..."
Slova, která měla Tami v dalších dnech slýchat na každém kroku.

Do večera se zaplnil dům lidmi. Přijely obě Vladimírovy dcery. Adéla i Jolana. Ada s sebou vzala i kluky. Tami ležela ve svém pokoji v podkroví neschopná pohybu. Šokovaná, paralyzovaná. Slyšela tlumený hovor. Cinkání příborů, hučení rychlovarné konvice. Známé všední zvuky postrádající své uklidňující kouzlo. Skorosynovci občas pootevřeli dveře Tamina pokoje a zvědavě si prohlíželi nehybnou postavu, dokud je máma neokřikla. ,,Dejte jí pokoj!" Další skřípnutí dveří a v nich Ada s talířem. ,,Tami, nechceš si něco sníst?" Přinutila se alespoň otevřít oči. ,,Ne, jsi hodná, ale nemám chuť. Třeba později." Znepokojený pohled, krátké kývnutí.,,Dobře."
Klouzala do snů, když se dveře znovu pootevřely, tentokrát bez vrzání. Jen jediný člověk krom Tami jimi uměl projít zcela neslyšně. Lina. Nepromluvila, usmála se očima, lehla si na postel vedle Tami a vzala ji za ruku. Později, když Ada a Jolana odjely a dům ztěžkl tichem, vystoupal Vladimír do podkroví a nahlédl k Tami. Děvčata tvrdě spala. Hlavy těsně u sebe, ruce propojené. Nechal je spát.

,,... a smrtí láska nekončí. Tímto citátem, který drazí pozůstalí," obřadné kývnutí k první řadě židlí obsazených rodinou, ,,tak vhodně vybrali na smuteční oznámení, si dovolím zakončit svou krátkou řeč." Drobná úklona k rodině, pak k rakvi téměř skryté pod tíhou věnců. Šelest papírů, popsaných Dražiným příběhem. Velebné tóny Ave Maria. Řečník pomalu sestupující ze svého vyvýšeného pódia. Potlačované vzlyky. Smrkání. Nekonečný zástup smutečních hostů.
Tami mechanicky opakovala děkuji a přijímala podávané ruce, aniž by vnímala tváře patřící k nim. Když k ní došla Lina, nezvykle vážná, nezvykle dospělá v černém kabátku, chvilku na ni hleděla ztracená ve svém smutku, nepoznávající nikoho kolem. Pak jí oči zalily horké slzy poznání. Objaly se. Had kondolujících znehybněl. Pro dvě dívky se zpomalil čas. ,,Lino, nemáš kapesník?" šeptla Tami, ,,zapomněla jsem ho v autě. Mám... mám ruce celé usoplené." Zalovení v kabelce, kapesník nenápadně vstrčený do vlhké dlaně. Taminy dlaně v Lininých, Linin svěží dech lechtající Tami na spánku. ,,To nevadí. To vůbec nevadí." Polibek na tvář. ,,Nikdy tě neopustím, Tami." Ještě jeden stisk, ještě jeden pohled. Čas se znovu rozběhl. Kroky. Tváře. Ruce. Upřímnou soustrast. Upřímnou...
Dva dny po pohřbu dorazil dopis s Taminým jménem. Bez zájmu přelétla pár řádků. Stálo tam: Upřímnou soustrast, Tamaro. Je mi to moc líto. PS: Nemohl jsem přijet, jsem po operaci prostaty. Pokud budeš chtít, ozvi se, dozadu jsem ti napsal číslo na mobil. Josef Novák.
Nechtěla. Lhostejně odložila obálku k ostatním. Zdvořilá, nicneříkající slova od cizího člověka.

Bojnice s půvabem rozmarné dámy odložila jiskřivý bělostný kožíšek, ke konci zimy už trošku urousaný a žmolkovatý a převlékla se do svěže zelených plesových šatů. Pak svlékla šaty a natáhla si veselou skvrnitou halenu doplněnou elegantním kloboukem zdobeným zatím zelenými jablíčky a třešněmi.
Tami nakonec odmaturovala. S odřenýma ušima a díky laskavosti profesorů. Bylo jí to jedno. Část z ní stále dlela v tom únorovém dni, kdy vstoupila do stínu. Lina se hlásila na vysokou. Rozhodla se pro fakultu žurnalistiky. Když se jí profesorka ptala na důvod jejího rozhodnutí, pokrčila rameny a bezstarostně odpověděla:,,Nevím. Mohlo by to být zajímavé. Myslím, že by mě to mohlo bavit." Profesorka ji chvilku zvědavě, skoro nevěřícně pozorovala, pak přikývla. ,,Ano, taky si myslím." Tami v sobě dusila smích. Na ni se profesorka jen usmála. Tami se navzdory Vladimírovu i Lininu přemlouvání nikam nepřihlásila. Když se uvolnilo místo v supermarketu, kde občas o prázdninách vypomáhala jako brigádnice, bez váhání je přijala.


konec 3.části
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Radka Radka | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 15:23 | Reagovat

Mistrné dílo, ostatně jako vždy. Skoro jsem nedýchala a teď málem padám do mdlob z nedostatku kyslíku! Ty mi ale díváš ;-)
Naprosto skvělé :-)

2 Regi Regi | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 16:12 | Reagovat

Skvěle vyjádřené emoce. Bev, kdyby to nebylo tak smutné, řeknu, že je radost to číst. Mám o čem přemýšlet co bude s Tami a Linou dál...

3 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 18:03 | Reagovat

Ten trpký smutek moc dobře znám. Když mi v 8 letech po příjezdu k příbuzným dědeček řekl, že maminka umřela (tatínek byl už dva roky mrtvý), tak jsem jen ztuhla a nic neříkala. Jen jsem se zeptala, proč mě nepřivezli na pohřeb. Prý mne nechtěli zarmucovat. Jako by to bylo jiné. Nebo spíš nechtěli přiznat, že mne přivezli z Dětského domova a přitom bratr byl od malička u nich. Obrečela jsem to pak nespočetně potají večer v posteli. S nikým jsem se nikdy nemazlila, považovali mne za citově chladnou.

4 Radka Radka | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 0:17 | Reagovat

[3]: To znám, taky jsem byla hodně uzavřená a nikdy jsem nebyla "objímací" typ, nerozplývala se nad malými dětmi... a za vše mohly smutné události z dětství a puberty. Někdy se to zkrátka strašně podělá.

5 valin valin | Web | 9. srpna 2014 v 7:02 | Reagovat

Bev, to je smutné. Je to jako nitky osudu, který vygraduje v dění u studny.. tak mi to přijde... :-( Až se bojím, jak to dopadne... 8-O

6 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 8:53 | Reagovat

Ach jo... :-(

7 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 8:56 | Reagovat

Bev, tohle jsi mi neměla dělat... Je to tak strašně smutný, až to rve srdce. A do toho komentáře. Při sobotním dopoledni jsem úplně rozložená. Ach jo... :-(

Jsem zvědavá, jak to s Tami půjde dál. Nějak si nepřeju, aby ji obestírala jen mlha smutku - taky trochu těch slunečních paprsků přece...

8 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 11:44 | Reagovat

Mistrně vyjádřené pocity smutku. Líp se to snad anu vystihnout nedá. Je to smutné, ale ze života. S někým se opravdu nemazlí. Krásný víkend.

9 Meduňka Meduňka | Web | 10. srpna 2014 v 14:27 | Reagovat

Vyloženě jsem zhltla obě pokračování jedním dechem a ježíšmárjá, to je nádherný! Až se skoro bojím, jak příběh dopadne, ale zároveň se těším. Fakt mistrné dílo! :-)

10 Robka Robka | E-mail | Web | 10. srpna 2014 v 17:02 | Reagovat

Je to moc smutný příběh... Člověk si při čtení uvědomí, jak jeden okamžik může zpřevracet celý život. Ovšem jako vždy, Bev, je to brilantně sepsáno - s citem a krásným jazykem. Jsem zvědava na pokračování!

11 Vendy Vendy | Web | 15. srpna 2014 v 0:10 | Reagovat

A kruci. Podruhé.
A píšeš pořád výborně! Dovedeš zaujmout, líbí se mi tvůj cit pro detaily (poletující letáky při srážce s dodávkou)
A chudák Tamara.

12 Bev Bev | 21. srpna 2014 v 10:33 | Reagovat

Moc vám všem děkuji. :-)

13 Miloš Miloš | Web | 27. srpna 2014 v 16:31 | Reagovat

Josef Novák je biologický otec, ne? Jsem zvědav, jestli ještě vstoupí na scénu.
Bev, ty umíš udržet v napětí.

14 Bev Bev | E-mail | Web | 28. srpna 2014 v 8:15 | Reagovat

[13]:Ano je, ale tím jeho působení v příběhu končí.  
Děkuji velice za tvé milé komentáře, za čas, který jsi věnoval mému příběhu. :-)

15 bludickka bludickka | E-mail | Web | 29. srpna 2014 v 22:11 | Reagovat

Perfektní jako vždycky. Zaujalo mě jak detailně, a pro mou fantazii značně působivě, jsi popsala onu nehodu. Chudák holka toho zažila ve svém věku víc než dost.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.