Tami a Lina

29. července 2014 v 10:34 | bev |  Povídkář
1
Tamara

,,Za radost!" vykřikla ostře, když se další sklenice rybízového džemu roztříštila o dno zpola zasypané, vyschlé studny. ,,Za lásku!" Zvuk rozbíjeného skla byl opojný. Vzala z batohu poslední sklenici a pohlédla na jiskřivě červenou rosolovitou hmotu, ve které se vznášela drobná semínka jako bledé hvězdy uvězněné v rudém jantaru.. ,,Za světlo," promluvila polohlasem a s rozmyslem mrštila sklenicí tak, aby se efektně rozprskla o stěnu. Vzduchem sladce zavoněl džem a jeho vůně se mísila s pachem starého polorozpadlého zdiva a černých, mechem obrostlých kamenů lemujících stěny studny. Posadila se na obyklé místo, klátila nohama nad hlubinou a vdechovala vůni skrývající se za směsicí obvyklých pachů obohacených o rybízové aroma. Vdechovala vůni staroby, jak tvrdívala Lině. Nevymýšlela si, při pohledu do zhruba sedmimetrové hloubky skutečně cítila něco jako závan starých časů a hlavou jí běžel příběh o studni a dívce, která k ní chodívala pro vodu. V jejích představách byla vysoká, dlouhovlasá s jiskrnýma očima. Celá Lina, ale tuhle maličkost si nechávala jen pro sebe. Už tak se jí zdálo, že je Lina čím dál nafoukanější. Bezděčně pohlédla na místo vedle sebe, kde kamarádka celé roky věrně sedávala. Nafoukaná nebo ne, strašně jí scházela.


Z kapsy vytáhla obálku se svým jménem. Vyjmula z ní tuhý list papíru a pozorně se zahleděla na poselství o konci jednoho přátelství a začátku jiného, které mělo probíhat bez její účasti. Rádoby žertovně rozházeným písmem tam stálo: Liliana Samková a Martin Konečný budou oddáni... dál nečetla, znala oznámení nazpaměť. Očima zalétla na fotografie obou hlavních protagonistů zarámované v malém oválku. Co je to za směšný nápad, dát si na svatební oznámení fotky z dětství, napadlo ji. Vypadá to, jako by se brali dvě děti. Pomalu utrhla jeden růžek a spustila jej do studny. Pak zrychlila, rvala oznámení na kusy a cáry papíru se snášely dolů, jako podivný přerostlý sníh. Naposledy pohlédla na Lininu fotku. Rozesmáté děvče s hnědými cůpky, tak ji znala od první třídy. Políbila fotku a hodila ji za džemem a cáry papíru. Pak se předklonila ve snaze dohlédnout až na dno. Kdyby se teď náhle obnovil pramen a studna se začala plnit vodou, napadlo ji, ta voda by byla rudá a plavala by v ní rybízová semínka. Jako ohavní poloprůhlední červi a larvy. Otřásla se odporem. Síla myšlenky byla natolik mocná, že skutečně zahlédla ode dna stoupat rudou vodní hladinu. Pak vidina pominula a zůstal jen pocit ztráty, vyčerpání, deziluze. Jizva svědila. Bezmyšlenkovitě si třela horní ret, tu nepatrnou bledou jizvičku, která zbyla po ošklivě vypadajícícm rozštěpu rtu. Víděla své fotky z raného dětství, ležely u mámy v nočním stolku, dokud ji nepřiměla je spálit. Oheň, na kterém si opékaly buřty, sežehl pár prvních měsíců života. Zbyla jen troška popela, kterou rozfoukal vítr. V tu chvíli pocítila úlevu a slavnostní pocit, že začíná od začátku. V jejím nitru však doutnal jiný žár. Neuhasitelný, stravující. Nesl jméno nenávist. Jizva na rtu byla jen vrcholkem ledovce, jeho viditelná část. Opravdová jizva se táhla dovnitř, protínala její mysl jako klikatá bílá čára. Jako zvolna se rozšiřující prasklina hyzdící ladné tvary starodávné vázy.

Lesem se prohnal nečekaně prudký vítr, který přiměl stromy k tanci a na rukou jí vyčaroval pupence husí kůže. Vzduch byl plný elektřiny. Vlasy jemně popraskávaly. Vystouplé korálky obratlů přepočítala chladná dlaň. Blížila se bouře. Nebála se, už od dětství jí byla příroda bližší než lidé, noc snesitelnější než den. Uhlíky uvnitř vytrvale doutnaly a ten žár jí našeptával strašlivé věci, ale ona měla mámu a pak Linu, krásu noci a náklonnost hvězd. Katalyzátory, které umrtvily hlas ohně, rozmělnily jej na nezřetelné šeptání do snů. Studnu objevila až později.

Krajina potemněla, přesto, že bylo teprve šest hodin a získala znepokojivý žlutavý nádech. Nad Planou se zablýskalo. Bez zvuku, bez doprovodu hromů. Vzdálenost pohltila zvukové efekty. Připomnělo jí to Pána prstenů. Takhle se blýskalo nad Mordorem. Nosím si svůj Mordor v sobě, pomyslela si trochu vyděšeně, trochu vzdorovitě. Zaklonila hlavu a nastavila rozpálenou tvář laskání větru.Tami zavřela oči a v hebké temnotě za víčky zavířily obrazy vzdálené i blízké, milé i zakázané, prožité a polozapomenuté.
Poprvé zahřmělo. Zatím to znělo jen jako zapředení velké kočkovité šelmy. Šelmy, která skrývá dýky v sametu a v jediném záblesku bolesti a strachu dokáže zlámat vaz uštvané gazely.

.....

Tami se narodila do kalného rána 2. listopadu v roce, který nebyl ničím výjimečný. Ani lepší ani horší než kterýkoli jiný. Příchod na svět byl šokem nejen pro ni, ale i velkým překvapením pro doposud bezdětný pár, který se po zhruba deseti letech marných nadějí, pokusů a očekávání smířil s osudem a přestal vyhlížet čápa. Draze Málkové bylo v době otěhotnění hodně přes čtyřicet a veškeré své těhotenské potíže přičítala blížícímu se přechodu. Když ji přepadly porodní bolesti, usoudila, že se jedná o prasklý žaludeční vřed. Jaké bylo její překvapení, když se krátce po příjezdu do nemocnice narodila droboučká promodralá holčička. Dostala jméno Tamara po své ruské babičce a paní Málková ji uvítala jako vzácný a nečekaný dar. Lásku a obdiv k uplakanému ranečku překvapivě ještě prohloubil nepěkně vypadající rozštěp rtu. Během prvních týdnů života podstoupila Tamara operaci, která zacelila zející otvor a usnadnila paní Málkové krmení.

V malém domku v obci Svinov po návratu z porodnice došlo doslova k převratu. Partner Drahy, Josef Novák uvyklý poklidnému stylu života, kdy byl středobodem zájmů své družky, uvyklý neustálému opečovávání, záhy usoudil, že tolik vzruchu je na něj v jeho necelých pětapadesáti moc. Z montáží se vracel stále řidčeji, dlouhé monology, kterými zahlcoval Drahu po každém návratu domů, vystřídalo prohlubující se mlčení. Když už spolu náhodou mluvili, stejně měl pocit, že je vnímán jen okrajově a vlastně ze zvyku. Jednoho dne si novopečený otec sbalil své věci a tak jak s několika taškami kdysi vstoupil do života Drahy Málkové, tak z něj zase s úlevou a bez velkých výčitek vystoupil. Vztah, který Josef kdysi s bezelstnou krutostí chrakterizoval jako: zbyli jsme si, se smrsknul na každoroční vánoční pohlednici a pravidelné platby na Dražin účet. Nakonec byla vděčná i za to. Jeho odchod ustála díky tehdy dvouleté Tamaře. Měla pro co žít a péče o dítě jí zabrala veškerý čas a myšlenky. Když byly Tamaře čtyři roky, vrátila se Draha ke své práci poštovní doručovatelky. Taru, jak si zvykla říkat dítěti, i když nerada musela odložit do školky.

V té době začaly Taru pronásledovat ošklivé noční můry. Budila se s pláčem zpravidla kolem druhé v noci a unavené mamince zabralo vždy nejméně hodinu, než chvějící se dítě znovu uklidnila natolik, aby usnulo neklidným spánkem. Chovala dcerku v náručí, cítila horko sálající z jejího drobného tělíčka a při pohledu do tmy za okny toužila po světle a hlasu blízkého člověka. Takové noci se jí zdály nekonečné a strašidelné. Tara nesrozumitelně mumlala za spánku a občas pronesla jasným hlasem větu, která bůhví proč, vyvolávala v paní Málkové podivné mrazení. ,,Něco v té díře...," promluvila jednou Tara s očima pevně zavřenýma. ,,Co? V jaké díře?" zatřásla s ní máma nešetrně a když děvčátko dokořán otevřelo oči a podívalo se na ni s tichou výčitkou, zahanbená ji přitiskla k sobě. ,,Promiň miláčku, nechtěla jsem s tebou tak třást, jen jsem tě nemohla vzbudit," šeptala na hranici vyčerpání a nepochopitelné hrůzy.
Trvalo však ještě další půlrok, než se dopátrala příčiny znepokojivých stavů do té doby klidné, zasněné Tary. Děti z předškolního oddělení místní školky snad vyslechli doma hovor svých rodičů a záhadným spůsobem, který je vlastní pouze dětem, odhalili mezi sebou toho nejzranitelnějšího. Taru přejmenovali na Zaječí pysk a nevynechali jedinou příležitost, kdy jí mohli uškodit. Nesmělé dítě beze protestů snášelo nastavené nohy, čepici vycpanou listím a bodláky, poschovávané oblečení. Zlom nastal, když si jeden klučík navedný o rok starším bratrem zhluboka odkašlal a když se učitelka otočila pro další várku namazaných chlebů, chrchel plivnul Taře do hrnku s kakaem. Tara vstala od stolečku a bez jediného slova odešla z místnosti následovaná zmatenou a rozhořčenou učitelkou. Zbytek dne strávila na lavičce v šatně. Odmítla vrátit se do třídy a lhostejně snášela nevěřícné pohledy učitelek a dětí. Bylo jí to jedno. Tehdy byla ve školce naposledy. Když si vylekaná maminka pro Taru přišla, vyslechla si všemožné teorie zabalené do zdvořilosti, chápavého smíchu a laskavého zájmu, jejichž skutečným obsahem bylo sdělení: Tara není v pořádku.
Neuvěřila ani na chvilku, její dítě nebylo divné ani jiné. Přesto se neubránila znepokojení a hlavou jí proběhla vzpomínka na podivné noční výroky, na společnou fotku dětí, Tařiných kamarádů, jak tehdy věřila, vystavenou na malé nástěnce u Tary v pokojíčku. Každé dítě mělo v místě očí zabodnuté lesklé připínáčky. Když se Tary se slzami v očích ptala, proč něco takového provedla, Tara řekla: ,,Tak se na mě dívají, takové mají oči."

Do té doby poddajná a poslušná Tara jako by se přes noc proměnila v někoho jiného, jako by v jejím nitru došlo k záhadnému posunu od smířlivosti ke vzdoru. Odmítla vrátit se do školky. Paní Málková ji několikrát oblékla a násilím dovlekla ke dveřím školy. Tara to trpně snášela bez sebemenšího projevu vlastní vůle. Nechala se poponášet, nechala se sebou manipulovat, jako by byla pouhou loutkou v rukou netrpělivého loutkáře. Kam ji matka postavila, tam zůstala, jen oči se jí vlhce leskly a sledovaly matku s nevyslovenou výčitkou. Draha konfrontovaná s vůlí silnější než byla její vlastní, s vůlí, kterou by ani náhodou nepředpokládala u pětiletého dítěte, nakonec těm šedomodrým očím podlehla. Tara putovala místo do školky k laskavé sousedce, mámě tří dětí mladších než Tara. Tam se děvčátku líbilo. Tařin spánek byl opět hluboký a klidný. A když jsou spokojené děti, jsou šťastné i jejich mámy. Draha rychle zapomněla na ošklivé období nočních můr, vzdoru a slz. K zapomnění přispěl i jistý Vladimír, se kterým se seznámila na poště. Po krátké intenzivní známosti navrhnul ovdovělý Vladimír, otec dvou dospělých provdaných dcer, aby se k němu Draha s Tarou přestěhovaly. Draha neváhala ani na okamžik. Bez lítosti se rozloučila s domkem po rodičích, v jehož osleplém okně se objevila cedule: Na prodej. S domem, který vnímala jako ocejchovaný znamením prohry a smutku.

konec 1. části
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adlaska Adlaska | 29. července 2014 v 11:15 | Reagovat

ahoj :) máš moc hezký blog :) také jsem si nedávno založila vlastní stránky - na facebooku :) dávám tam své interpretace různých písniček - moc mě potěší, když se na ně podíváš, popřípadě mi zanecháš u některé písničky komentář :) https://www.facebook.com/pages/Ad%C3%A9la-%C4%8C%C3%A1slavkov%C3%A1/200044536860299?sk=timeline

2 Radka Radka | E-mail | Web | 29. července 2014 v 14:04 | Reagovat

Krásný, i když smutný příběh. Už mi chybělo Tvoje psaní, těším se na pokračování :-)

3 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 29. července 2014 v 14:04 | Reagovat

Moje milá krásná Bevíčková, nedá se nic dělat, ale šroubování a tance se smetákem a jinými úkliovými prostředky Ti prostě svědčí.

Výborný příběh, vynikající čtení... Těším se na pokračování.

Umíš tak brnkat na city mámy, ženy... Holka, Ty musíš své povídky vydat, to Ti tedy říkám. Bevíčková, nenech Tvé příběhy zapadnout v zapomnění, koukej je hýčkat a dopřej jim vůni tiskařské barvy. A čtenářům dopřej topit se v nich...

4 Ajka Ajka | Web | 29. července 2014 v 14:09 | Reagovat

Pěkné ;-)  :-)

5 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 29. července 2014 v 15:11 | Reagovat

Co dodat. Prostě je to opět nádherné bevíčkovské počteníčko a už se těším na druhý díl.

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 29. července 2014 v 17:39 | Reagovat

No paráda! Umíš to vždycky "naexponovat" a vtáhnout čtenáře do děje neuvěřitelně rychle a účinně. "...pohlédla na jiskřivě červenou rosolovitou hmotu, ve které se vznášela drobná semínka jako bledé hvězdy uvězněné v rudém jantaru." To je poetika, to je styl, čte se to samo a stojí za to se několikrát vrátit a zkusit to ještě jednou - se zase trochu jiným prožitkem. Uvidíme, jak bude děj pokračovat, a jak se zpětně zúročí popisnější střední část.

7 Meduňka Meduňka | E-mail | Web | 29. července 2014 v 19:27 | Reagovat

Úžasně píšeš, těším se na další díl. :-)
A souhlas s Nartayou, knížku tvých povídek bych ráda měla.

8 Bev Bev | Web | 31. července 2014 v 8:37 | Reagovat

[1]:[2]:Velice děkuji. :-)

[3]:Moje milá krásná Nartayo, díky, díky.
Ono to nakonec není až tak odlišné od šroubování a úklidu, všechno co vymetu z hlavy nějak poskládám. :D ;-)

[4]:[5]:Moc děkuji, snad pokračování nezklame. :-)

[6]:Moc děkuji za milá, povzbudivá slova, kterých si velmi vážím.
A jak říkáš, uvidíme. :D  ;-)

[7]:Děkuji Meduňko, tiše doufám, že pokračování nezklame a projdu celou tu cestu, kterou mám před sebou, se ctí, nebo aspoň obstojně. ;-)  :-)

9 valin valin | Web | 31. července 2014 v 21:10 | Reagovat

...vystouplé korálky obratlů přepočítala ledová dlaň..
To je úžasný obrat a mě nějak přejel mráz po zádech neblahou předtuchou. Ještě, že můžu rovnou číst pokračování.. Krása Bev...ale trochu se bojím, co se dozvím... :-)

10 Bev Bev | Web | 1. srpna 2014 v 7:53 | Reagovat

[9]:Děkuji. :-)

11 bludickka bludickka | E-mail | Web | 1. srpna 2014 v 19:48 | Reagovat

Bezelstná krutost slovíček zbyli jsme si -  to je opravdu trefně napsáno...Vlastně vůbec celé je to úžasně procítěné, vykreslené, máš cit pro detail, fantazii, no prostě krása. Jsem zvědavá na druhý díl... ten si schovám na příště, abych měla něco v záloze..kdoví kdy budeš mít čas stvořit něco dalšího...

Jen jsem si celou dobu říkala, že ty jména jsou mi nějaká povědomá... že mi připomínají nějakou povídku, co jsi napsala dřív...

12 Bev Bev | Web | 5. srpna 2014 v 14:32 | Reagovat

[11]:Děkuji moc a máš pravdu. Tchyně v Na zip se jmenovala stejně, Draha je mi asi obzvlášť drahá a pak jméno Dvořák. To mě napadne vždycky jako první. Musím si vzít k ruce seznam a najít nějaká pěkná nová jména, třeba Morgiana a Straširybka. :D  ;-) Dík za upozornění i komentář. Jak to dopíšu, tak ji přejmenuju. :-)

13 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 5. srpna 2014 v 20:00 | Reagovat

Bev, píšeš opravdu moc hezky, barvitě, napínavě. S těmi jmény je to dost těžké. Kdo má pořád vymýšlet nová, odlišná do různých povídek, viď. To znám, přestože se vyhýbám příjmením, někdy je nutné. :-)

14 Regi Regi | E-mail | Web | 7. srpna 2014 v 14:51 | Reagovat

Bev, zase jsi mne vtáhla do svého světa. Je to tak tajemné a znepokojivé. Kým se ukáže být Tara - Tami?

15 Bev Bev | 8. srpna 2014 v 15:03 | Reagovat

[13]:[14]:Děkuji. :-)

16 Vendy Vendy | Web | 14. srpna 2014 v 22:42 | Reagovat

A kruci.

17 Miloš Miloš | Web | 27. srpna 2014 v 16:05 | Reagovat

Já jsem v srpnu víc pryč než doma a tys mezitím napsala krásný příběh na pokračování. Čtu ho od začátku, abych si užil tvé mistrné gradace děje.
Myslím si (stejně jako Nartaya) už dlouho, že pro blog je takových povídek škoda.

18 Bev Bev | E-mail | Web | 28. srpna 2014 v 8:00 | Reagovat

Miloši, moc děkuji, až se červenám. Snad se příběh bude líbit. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.