Červenec 2014

Tami a Lina /2/

31. července 2014 v 8:29 | bev |  Povídkář
2
Lina

Víska Malá Bojnice se v souladu se svým názvem choulila v náručí hlubokých lesů, jako by se opravdu bála protáhnout a výběžky cest a rohy domů dotknout sytě zelených smrků. Draze se líbila od první chvíle a stejně tak Taře. Posunuly se jen pár kilometrů od Svinova, ale zdálo se jim, jako by se ta dvě místa nacházela v jiných vesmírech. Zdálo se jim, že prošly dlouhou prašnou cestou, na jejímž konci našly domov. Pro Taru mělo stěhování půvab ještě v něčem jiném. Ve vsi nebyla škola a školáci dojížděli do nedalekého města. Netěšila se ani maličko, ale velmi opatrně a tajně doufala, že Zaječí pysk a zlé děti s připínáčkovýma očima zůstaly navždy minulostí.

Tami a Lina

29. července 2014 v 10:34 | bev |  Povídkář
1
Tamara

,,Za radost!" vykřikla ostře, když se další sklenice rybízového džemu roztříštila o dno zpola zasypané, vyschlé studny. ,,Za lásku!" Zvuk rozbíjeného skla byl opojný. Vzala z batohu poslední sklenici a pohlédla na jiskřivě červenou rosolovitou hmotu, ve které se vznášela drobná semínka jako bledé hvězdy uvězněné v rudém jantaru.. ,,Za světlo," promluvila polohlasem a s rozmyslem mrštila sklenicí tak, aby se efektně rozprskla o stěnu. Vzduchem sladce zavoněl džem a jeho vůně se mísila s pachem starého polorozpadlého zdiva a černých, mechem obrostlých kamenů lemujících stěny studny. Posadila se na obyklé místo, klátila nohama nad hlubinou a vdechovala vůni skrývající se za směsicí obvyklých pachů obohacených o rybízové aroma. Vdechovala vůni staroby, jak tvrdívala Lině. Nevymýšlela si, při pohledu do zhruba sedmimetrové hloubky skutečně cítila něco jako závan starých časů a hlavou jí běžel příběh o studni a dívce, která k ní chodívala pro vodu. V jejích představách byla vysoká, dlouhovlasá s jiskrnýma očima. Celá Lina, ale tuhle maličkost si nechávala jen pro sebe. Už tak se jí zdálo, že je Lina čím dál nafoukanější. Bezděčně pohlédla na místo vedle sebe, kde kamarádka celé roky věrně sedávala. Nafoukaná nebo ne, strašně jí scházela.

Řád zlatého šroubováku

11. července 2014 v 15:41 | bev |  Občasník
Dlouhé roky jsem žila v přesvědčení, že mým osudovým nástrojem je vařečka, že můj pomník jednou budou zdobit pateticky překřížené vařečky vznášející se nad vrchovatým kouřícím talířem a po tím zlatě vyvedený nápis: Vařila chutně a znalecky. V posledním měsíci jsem došla k poznání, že mou srdeční záležitostí bude nejspíš šroubovák. Mám jeden takový pěkný, s červenou plastovou rukojetí a ostře broušenou špičkou. - Však mně taky manžel vyčetl, že jsem si vybrala ten nejhezčí a vlastně jeho nejoblíbenější, ač do té doby neměl o jeho existenci ani tušení. - Jak moc ostrou špičkou jsem se přesvědčila na vlastní prst, svéhlavý nástroj do něj zajel jako do másla.