Šotek

23. května 2014 v 15:26 | bev |  Povídkář
Když jsem poprvé uviděla ten pokoj, pochopila jsem, že je mé putování u konce. Netušila jsem, jaký ten konec bude. Přesto jsem necítila úzkost. Když cesta trvá dlouho s každým dnem, s každým dalším krokem za sebou necháš malý kousek strachu. Odloupne se jako přebytečná slupka. Rozhlížela jsem se po místnosti s prkennou podlahou ohlazenou do matného lesku, po těžkopádně působícím nábytku z tmavého dřeva tyčícího se nade mnou a kolem mne jako skalní město. Modře natřená okna zdobily bujné muškáty a pestře kvetoucí azalky. Záclony povlávaly v letním vánku, který přinášel omamnou vůni lipových květů a zaschlé trávy. Ten pokoj pro mne měl postrádaný a nekonečně dlouho hledaný půvab. Důstojnost a klid. Z mého pohledu ze škvíry za jednou z noh starého zrcadla, ne nepodobné zatnutému dravčímu pařátu, se zdál i ve své obrovitosti útulný jako doupě. Vylezla jsem na stolek nesoucí to nemoderní zašlé zrcadlo se zdobeným rámem a usadila se mezi fotkami vykulených mimin, rozesmátých kluků a holek s chybějícími předními zuby a svátečně vystrojených dvojic držících se za ruce.


Ze zamyšlení mne vytrhlo vrznutí prahu. Otevřely se dveře vedoucí do kuchyňky, což jsem tehdy ještě nevěděla a do pokoje vstoupila stará paní. Ztěžka došla k posteli se závějí pruhovaných peřin, odhrnula přikrývku stranou a posadila se. Péra skřípla pod její vahou pár tónú jako rozladěné housle. Pak ztichla. I stará paní mlčela, jen se trochu pootočila a pohlédla na druhou stranu postele. Holou, pokrytou pouze bílým, dohladka uhlazeným prostěradlem. Cosi v jejím držení těla i dechu mi napovědělo, že se podobně ohlíží často. Stejně jako nepatrný rozdíl v ohlazenosti prken po stranách manželské postele nasvědčující, že na té druhé polovině už dlouho nikdo nespává.
Malou chvilku seděla naprosto nehnutě a pak, jako by ji snad nějaký isnstinkt upozornil na drobnou odlišnost v uspořádání známých věcí, pohlédla přímo na mě. Nevykřikla, ani nehledala vhodný předmět, který by po mně mrštila. Tvář jí rozzářil neuvěřitelně krásný úsměv, který jako by jí ubral pár roků. ,,Ty jsi Šotek, viď?" řekla. Poprvé mě oslovila mým pravým jménem a já v jediném záblesku pochopila svou skutečnou podstatu, která mě, pouze tušená někde v podvědomí, poháněla z místa na místo a nedopřávala mi vytoužený klid. Poznala jsem, že jsem konečně tam, kam patřím. Tohle kouzelné místo za zrcadlem byl i můj domov.

Dveře se znovu pohnuly a škvírou vplul do místnosti neslyšně jako pěna na řece tlustý rezavý kocour. Znejistěla jsem a přes veškeré právě nabyté šotkovské vědomí jsem zatoužila sklouznout ze zrcadla na zem a skrýt se v temnotě. ,,To je jenom Šmakovník," zasmála se moje nová přítelkyně a pohladila kocoura, který se jí s vrněním otíral o nohy. ,,Toho se nemusíš bát, je to hodný kluk." Kocour při vyslovení svého jména zvedl pohled k paní a v jeho zářivých očích jsem nečetla nic jiného než oddanost. Mrknul, jako by chtěl potvrdit její uklidňující slova, pak se vyhoupl na postel a se slastným vzdychnutím se stočil do klubíčka. Hlavu s ušima otrhanýma z mnoha nelítostných bitev o sličné kočičí dámy si položil na packy a ložnici staré paní zaplnilo tiché pochrupování.
Od té doby jsem takto sedali často, ale ten první dojem, ta chvilka vzájemného poznání a sblížení se mi ostře vryla do paměti svou téměř posvátnou vážností.

Babi bydlela v domku sama se Šmakovníkem. Ale nebyla osamělá. Kuchyň pravidelně ožívala hlasy tří dětí staré paní a jejich rodin. Ožívala smíchem a vzpomínkami, kdy téměř každá druhá věta začínala slovy: ,, A pamatuješ se...?" Tehdy jsem sedala co nejblíž ke dveřím a v mé mysli se střídala v rychlém sledu nepoznaná místa a lidé, dávno prožité příběhy. Co zůstalo nevyřčené ochotně dopověděly opotřebované předměty podávající své vlastní svědectví o dlouhém a naplněném životě. Málokdy však někdo z našich návštěvníků zavítal do k nám do pokoje. To bylo ctěné, soukromé území staré paní, chráněné nepsaným zákonem o nevstupování. Jediný pro koho neplatil tento zákon, byl Jakub, nejmladší z vnoučat. Když poprvé prošel dveřmi a posadil se vedle babi na postel, okamžitě jsm v něm poznala jedno z těch dětí přehnaně vesele se křenících do hledáčku fotografa. Neměl dost času se nějak podstatně změnit. Jen bezzubý úsměv vyměnil za jiný, přirozenější a naprosto bezchybný. Nikde žádná mezera.

To dlouhé horké léto přijížděl pravidelně. Někdy s rodiči, častěji sám. Sedával s babi na lavičce ve stínu starého ořechu a střídali se ve vyprávění. Bylo úplně jedno jestli jsou jejich příběhy skutečné nebo vymyšlené, obojí brali smrtelně vážně a často o nich diskutovali tak vášnivě, až se schylovalo k hádce. Rozpálení sluncem a obhajováním svých názorů se pak skryli v i v létě chladné ložnici a donekonečna si prohlíželi zažloutlé fotky. Jejich smích zněl dokonalou harmonií a lahodil mému vyprahlému srdci. Táhlo mě to k nim. Toužila jsem být součástí jejich života, stát se jejich spoluspiklencem a tak jsem vyšla ze své skrýše. Stejně jako babi i Jakub vycítil, že se cosi změnilo a zvedl tmavé oči od alba. ,,Babi, ty tady máš myš," zašeptal. Stará paní se rozesmála rozpustilým dívčím smíchem. ,,Kubíku, to není myš, to je můj Šotek," řekla klidně, jako by tím bylo všechno vysvětleno. A pro Jakuba bylo. Na okamžik zvážněl a zkoumavě si mě měřil. ,,To je fakt, proč by myš nemohla být šotek. Ahoj Šotku, rád tě poznávám," zasmál se, v žertovném pozdravu prstem cvrnkul o pomyslnou krempu klobouku a znovu se sklonil k albu.
Milovala jsem ho skoro stejně jako starou paní. Ráda jsem poslouchala jeho melodický, podle potřeby stoupající a klesající hlas, když nám předčítal z novin nebo babiných ohmataných knih. Ráda jsem se dívala jak si známým netrpělivým gestem odhrnuje přerostlé vlasy z očí. Chtěla jsem v tom líbezném okouzlení setrvat navždy, navždy se v něm skrýt jako v bezpečném doupěti.
Čas se však nedá obměkčit prosbami. Nedá se zastrašit, ani uplatit sliby. Tvrdohlavě odtikává svou. Vteřinu za vteřinou proměňuje v minulost. Sčítá ty drobné úlomky bytí v minuty, v hodiny, dny a měsíce.

Naše léto skončilo. Jakub nastoupil do učení a my tři osaměli se šťastnými vzpomínkami. Jednoho teplého zářijového odpoledne se Šmakovník vyloudal do zahrady, kterou v posledních týdnech navštěvoval jen zřídka a pouze v případě krajní potřeby. Nevrátil se večer, nevrátil se ani druhý den k snídani, ani ten další. ,,Určitě se jen někam zatoulal," říkala babi. Jenomže já slyšela v jejím hlase něco jiného. Neplakala. Její smutek nebyl této povahy. Nebylo možné jej odměřit množstvím prolitých slz. Položil se jí na ramena. Zabydlel se v očích a v koutcích úst. Sedala jsem teď na kocourově místě, jako bych ho mohla nahradit, jako bych mohla zaplnit prázdnotu, která po něm zůstala. Na chvilku se zdálo, že mi to opravdu podařilo a stará paní ještě jednou setřásla smutek z ramen jako těžký kožešinový límec nacucaný deštěm a oči jí znovu zjasněly.
Na chvilku.
S krátícími se dny ubývalo slunečního světla a stejně tak jako by kousek po kousku ubývalo i staré paní. Ztrácela se, průhledněla a byla to proměna tak nenápadná, že ji mohl zaznamenat jen pečlivý pozorovatel. Sledovala jsem ten nezvratný proces. Sledovala jsem, jak je každý týden mašle na její zástěře, kterou si s hekáním na zádech zavazovala o něco větší, její noční dech o něco tišší. Nenáviděla jsem svou bezmoc, neschopnost cokoli udělat. Mohla jsem jen přihlížet a být jí nablízku.

Mé strážení už nebude třeba. Dnes ráno jsem ještě ani nevystrčila nos ze své skrýše ve zdi za zrcadlem a přesto jsem okamžitě podle ztěžklého, nehybného vzduchu povalujícího se v pokoji jako bouřková mračna poznala, že nás v noci navštívil tentýž zloděj, který si ve své náruči odnesl Šmakovníka. Tentokrát ukradl to nejcennější.
A to je konec mého příběhu. Teď víš všechno, co ti o povaze šotků můžu říct. Třeba se ti to jednou bude hodit. Třeba taky ne, i to se může stát. Ale teď už opravdu dost řečí, jsem unavená. Myslím, že si taky chvilku schrupnu...

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jakub seděl s rodiči, tetičkami a strýčky u babičky v kuchyni, prstem obkresloval květy na ubruse a ještě nikdy se necítil tak osaměle. Na půl ucha poslouchal jejich hovor. Nekonečný tok vzpomínek na dětství, posmutnělý smích, sdíllený smutek. Praktické otázky kolem pohřbu, pozůstalosti, domku. Vzájemně opakované ujišťování, že máma prožila krásný, dlouhý život a jaký měla klidný konec, do poslední chvíle čilá a soběstačná a když už to muselo být, tak jedině takto a kéž by to tak jednou bylo i u nás...
Kecy a kecy, pomyslel si. Přistihl se, že je téměř nenávidí za ten racionální přístup, za tu věcnost se kterou probírají babiččin odchod, jak tomu říkali, jako by to byla jen další záležitost, kterou je potřeba vyřešit. Nepřišlo mu na tom nic klidného ani krásného. Smrt byla odporný, úkladný zloděj, který bere vše a nic nevrací.

V hlavě se mu převaloval zneklidňující sen, který se mu zdál noc po té, co se dozvěděl tu smutnou zprávu. Zdálo se mu o Babiččce, něco po něm chtěla, nebo mu snad chtěla něco dát, nějaký dárek... Nevěděl, sen byl příliš zmatený, nedokázal si vzpomenout. Znovu a znovu se k tomu v myšlenkách vracel. Přesto stejně jako ostatní zpozorněl, když si jeden ze strýců odkašlal a v nastalém tichu promluvil podivně rozpačitým hlasem.
,,Děcka, chci vám něco říct, ale zůstane to jen mezi námi, v rodině..." Rozhlédl se a povzbuzen kývajícími hlavami pokračoval. Skoro šeptal. ,,Víte, já to tak nějak tušil, viděl jsem to na mámě už delší dobu." Další souhlasné pokyvování a tázavé pohledy. ,,A tak mě to ani nepřekvapilo, když jsem... když jsem to ráno přišel a uviděl ji. Víte, co myslím, ne? Hned jak jsem vešel do kuchyně jsem poznal, že je něco špatně. Každý den už mě čekala, vařila si bílý kafe a měla připravený seznam, co je potřeba udělat. Jó, naše máti, ta uměla zaměstnat, však víte." Tichý smích. ,,Jak říkám, hned jsem věděl, že je něco špatně a tak mě taky napadlo, co asi můžu čekat a ani jsem se moc nelekl... Ale jedna věc mě hodně vyděsila... Mrtvá myš, co ležela tam, jak spával Šmakovník..." Ženy vyjekly a mužům se znechucením zkrabatila čela. ,, Nejdřív jsem vám to ani nechtěl říkat, ale pořád na to musím myslet a přemýšlím, co by to mohlo znamenat. Co myslíte?..."
,,Cos s ní udělal?" zašeptal Jakub, než stihl někdo jiný promluvit.
,,S kým? Myslíš tu myš? Zahrabal jsem ji do kompostu. Proč tě to zajímá?"
,,Byl to..." Při pohledu na napjaté tváře rodiny, na zděšenou, smutnou máminu tvář, spolkl ošklivá slova, která se mu drala na jazyk. Jako rozstřesený stařec se odsunul od stolu, jemně vyprostil ruku z máminy dlaně a zavřel se v ložnici. Stále k němu doléhal vzrušený hovor, ale jen vzdáleně, jako televize puštěná v jiném pokoji. Sedl si na postel a jeho muší váha vyloudila z unavené matrace jediné krátké vrznutí. I to stačilo. Položil si hlavu do dlaní a když ji znovu zvedl, viděl všechno rozmazaně.

Tak tohle jsi chtěla, abych pohřbil Šotka, když už jsi se nemohla rozloučit se Šmakovníkem, napadlo ho. Promiň, babi, nestihl jsem to, příště musíš mluvit jasněji... Maličko se té myšlence usmál, i když to příště zabolelo jako ostrý střípek bodnutý do bříška palce.
Koutkem oka zaznamenal jakýsi pohyb. Otočil hlavu a strnul úžasem. Byla to ta babičky myš. Nechápal, jak je to možné. Seděla si mezi fotkami a poulila na něj korálková očka. Pak si uvědomil, že to není ona. Tahle byla o něco menší, kožíšek v jiném odstínu hnědé. Pomalu zamířil k zrcadlu a čekal, že se každou chvilku mrskne myší ocásek a zvířátko mu zmizí z dohledu. Opatrně se posadil a natáhl ruku.
,,Ty jsi Šotek, viď?"
Zvířátko znehybnělo. Pak se mu zachvěly vousky, jako by se probouzelo z hlubokého spánku a přeopatrně vlezlo do nastavené dlaně.



Téma týdne - Svět za zrcadlem.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 23. května 2014 v 16:07 | Reagovat

Velice pěkně napsané. :)

2 Katerria Katerria | Web | 23. května 2014 v 16:37 | Reagovat

Skvělé :D

3 mad Med. mad Med. | Web | 23. května 2014 v 16:44 | Reagovat

Ty teda umíš dojmout! Nějak nenacházím ta správná slova chvály, připadá mi, že napsat: úžasné a nádherné :-) je málo. Jsem nadšená.

4 Regi Regi | E-mail | Web | 23. května 2014 v 16:47 | Reagovat

Zrcadlový Šotek s korálkovýma očima jako utěšitel a ochránce pěkných vzpomínek... Díky Bev.

5 bev bev | Web | 23. května 2014 v 18:16 | Reagovat

[1]:[2]:[3]:[4]:Moc vám děkuji, mám radost, že se líbilo. :-)

6 Beatricia Beatricia | Web | 23. května 2014 v 19:25 | Reagovat

Píšeš moc hezky, to stále zdůrazňuji.
Děkuji ti za hezké komentáře. :-)

7 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 23. května 2014 v 20:13 | Reagovat

Nádhera a šup s ním do výběru, kam bezesporu patří.

8 Radka Radka | E-mail | Web | 23. května 2014 v 23:01 | Reagovat

Moc krásný příběh, až se mi rozmazal pohled na obrazovku ;-)

9 Vendy Vendy | Web | 24. května 2014 v 12:12 | Reagovat

Proč mě štípe v očích. To je dokonalé, jako všechny tvoje povídky, Bev, máš dar a obrovský cit pro slova. Kousek po kousku jsem kráčela tím příběhem, cítila opuštěnost té paní při pohledu na prázdnou stranu postele, a byla vděčná za jediného z vnuků, který k ní cítil něco víc než jen povinný pocit příbuzenství. Moc se mi líbí i rozdělení povídky na před a potom a lze z toho mnohé vyčíst.

10 Bev Bev | E-mail | Web | 24. května 2014 v 16:02 | Reagovat

[6]:[7]:[8]:[9]:Děkuji za přečtení, za milé komentáře. Ten příběh asi vypadl z toho starého kredence po babičce, co jsme ho nedávno stěhovali. Nechtěla jsem aby to bylo jenom smutné, ale bohužel je to téma, kdy se nedá jistému smutku zabránit. Velice vám děkuji. :-)

11 Robka Robka | E-mail | Web | 24. května 2014 v 16:32 | Reagovat

Na tvé povídky se vyplatí udělat si čas. Začetla jsem se a na chvíli zapomněla na svět kolem, přenesla jsem se do toho útulného pokoje s vůní lip a usychající trávy, kde povlávají ve větříku záclonky na oknech...
Moc krásný příběh, Bev. Dojemný, něžný a lidský, tak jako všechno, co jsi doposud napsala.

12 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 24. května 2014 v 18:57 | Reagovat

Jsi jako pokladnice, trezůrek plný překrásných drahých příběhů. Děkuju Bev.

13 bev bev | Web | 26. května 2014 v 14:20 | Reagovat

[11]:[12]:Moc vám děkuji za krásná a milá slova, kterých si velmi vážím. :-)

14 domovina domovina | Web | 26. května 2014 v 15:43 | Reagovat

Moc hezké čtení. Trošku jsem si zabulila. Je hezké mít kamaráda v samotě stáří.

15 valin valin | Web | 26. května 2014 v 17:53 | Reagovat

Tak jsem si taky zabulila, nějak si zabrnkala na moji nejcitlivější strunu. Umíš tak krásně používat slova, nádhera. :-)

16 Bev Bev | E-mail | Web | 27. května 2014 v 9:29 | Reagovat

[14]:[15]:Říkám díky, za přečtení i tak celkově. :-)

17 karlaprazakova karlaprazakova | Web | 27. května 2014 v 15:57 | Reagovat

Nádherný příběh a krásně napsaný.
Taky bulím. Také mi babička tak postupně odcházela, jen toho šotka neměla, nebo jsem neměla tu čest a štěstí ho poznat :-)

18 Bev Bev | E-mail | Web | 28. května 2014 v 14:12 | Reagovat

[17]:Děkuji, Kájo.
U nás to bylo podobné. Babička dokonce skončila v nemocnici. Moc jsem si přála, aby to bylo jinak a jedno ráno jsem se probudila a na chodbě vonělo bílý kafe. Večer se vrátila domů, aniž bych to věděla a pak to ještě nějaký čas bylo všechno v pořádku. Dodnes to pokládám za takový malý prožitý zázrak. :-)

19 Teeda Teeda | Web | 30. května 2014 v 23:10 | Reagovat

Tak jsem si zaslzela. Ach jo. Moc hezký. A moc smutný.

20 Bev Bev | E-mail | Web | 2. června 2014 v 13:21 | Reagovat

[19]:Děkuju.

21 bludickka bludickka | E-mail | Web | 2. června 2014 v 20:25 | Reagovat

Nevím, co dodat. Možná spíš zatleskat. Úžasný, jak dokážeš zapojit fantazii při pohledu na témata týdne :)Procítěně napsané.

22 Bev Bev | E-mail | Web | 3. června 2014 v 7:08 | Reagovat

[21]:Děkuju velice, až se červenám. :-P  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.