Květen 2014

Divnej

30. května 2014 v 8:03 | bev |  Povídkář
Nikdo netušil, odkud přišel. Jednoho dne se objevil jako déšť nebo vítr. Přírodní úkaz v černém pršiplášti. Jeho zjev rozvířil stojaté vody a zvedl kal ode dna rybníčku poklidného vesnického života. Jeho příchod byl provázen hromadou klepů a dohadů, obzvlášť svíčkové báby si na něm smlsly. Stal se vděčným, pravidelně propíraným tématem pivních řečí. Chlapi se předháněli ve vymýšlení detailů z jeho života. Prostá skutečnost, že vlastně nikdo nic nevěděl, nahrávala fantazii a tak se v ústech alkoholem posilněných, amatérských kriminalistů měnil z uprchlého trestance v oklamaného manžela, z cestovatele časem v pomateného profesora, schizofrenního umělce nebo vyznavače alterantivního způsobu života. Všechny teorie se zdály stejně pravděpodobné. Jediné na čem se shodla celá ves, bylo konstatování, že je to fakt divnej patron. Časem se přezdívka ustálila na pouhém Divnej.


Šotek

23. května 2014 v 15:26 | bev |  Povídkář
Když jsem poprvé uviděla ten pokoj, pochopila jsem, že je mé putování u konce. Netušila jsem, jaký ten konec bude. Přesto jsem necítila úzkost. Když cesta trvá dlouho s každým dnem, s každým dalším krokem za sebou necháš malý kousek strachu. Odloupne se jako přebytečná slupka. Rozhlížela jsem se po místnosti s prkennou podlahou ohlazenou do matného lesku, po těžkopádně působícím nábytku z tmavého dřeva tyčícího se nade mnou a kolem mne jako skalní město. Modře natřená okna zdobily bujné muškáty a pestře kvetoucí azalky. Záclony povlávaly v letním vánku, který přinášel omamnou vůni lipových květů a zaschlé trávy. Ten pokoj pro mne měl postrádaný a nekonečně dlouho hledaný půvab. Důstojnost a klid. Z mého pohledu ze škvíry za jednou z noh starého zrcadla, ne nepodobné zatnutému dravčímu pařátu, se zdál i ve své obrovitosti útulný jako doupě. Vylezla jsem na stolek nesoucí to nemoderní zašlé zrcadlo se zdobeným rámem a usadila se mezi fotkami vykulených mimin, rozesmátých kluků a holek s chybějícími předními zuby a svátečně vystrojených dvojic držících se za ruce.

Technická

13. května 2014 v 9:02 | bev |  Občasník
Můj tatínek mě ovlivnil v mnoha směrech. Je to príma táta, hodný srdečný člověk s osobitým smyslem pro humor. Jako každý má i své drobné mušky a jednou z nich je jeho přehnaně efektivní myšlení. To třeba holky několikrát seběhly po schodišti a táta to komentoval slovy: ,,Vy ty schody sežerete!" Nebo se rozbila nějaká drobnost, zpravidla po třiceti letech pravidelného užívání a táta opět vykřikoval: ,,Všechno máte hned sežraný!" A nikdy nezapomněl dodat: ,,Je potřeba myslet ekonomicky." I když jsem se vzpírala a bránila, jeho výroky jsou natolik sugestivní, že mi přešly takříkajíc do krve. Díky tomu patřím k těm podivným šeromilným stvořením, která propadají hysterii pokud svítí více světel současně a pokud náhodou dohlédnou i ve večerních hodinách z jednoho konce kuchyně na druhý. Taky neumím telefonovat.