Na zip /2/

10. dubna 2014 v 14:36 | bev |  Povídkář
Radim
Když se Irena objevila ve dveřích a zamířila ke skříňce s šitím a různými drobnostmi, přerušil Radim hovor s rodiči a pozorně se na svou ženu zahleděl. Jako mnohokrát v uplynulých šestnácti letech, ho napadlo, jak málo o ní vlastně ví. Sypala z rukávu vtipné příhody z dětství, ale neznal jediného jejího spolužáka nebo kamarádku. Milovala své rodiče, tím si byl jistý a stejně tak sestru, přesto před každou návštěvou rodného města trpěla nervozitou provázenou bolestmi hlavy a zvracením. Měl pocit, že není až tak důležité, co říká, jako spíš to, co zůstalo nevyslovené.

Mockrát už měl na jazyku otázku. Pak pohlédl do Ireniny tváře, do těch stinných studní očí a zdálo se mu, jako by každým kouskem svého těla, každým gestem i pohybem říkala Neptej se! A tak se neptal. Možná to je ta zásadní chyba mezi námi, překvapil ho nečekaný nápad. Rozpor, ze kterého se odvíjí všechno ostatní. Možná jsem se měl o ta hluchá bílá místa v minulosti více zajímat... Draha se ječivě zasmála a myšlenka se vděčně rozplynula do ztracena.

,,Ireno, kde se s Dájou schováváte? Tolik se na tu oslavu těšila a teď se ani neukáže? Ani si nerozbalila dárky. Naši jí přišli popřát..."
,,Hned jsme tady. Máme nějaké potíže s ... oblečením," odpovědla Irena nepřítomně. Popadla košík s šitím a s nervózním úsměvem zamířila ke dveřím.
,,Irenko, kampak jdeš, snad nebudeš teď šít, když máte návštěvu?" zahýkala tchyně. Radim si všiml Irenina bezděčného pohledu na sklenice s vínem. Vědoucně se pousmál. Kdysi se mu svěřila, že smích jeho matky v ní evokuje představu tříštivé zlomeniny, že má vždycky tendenci při tom kvílivém zvuku ověřovat, zda se okny nešíří drobné praskliny a otevírat kredenc, aby se ujistila, jestli je nádobí v pořádku. Chtěl na ni mrknout, ale Irena byla už v chodbě.

Napůl ucha poslouchal matčiny vcelku vtipné popisy zákaznic, i občasné věcné poznámky otce, který litanie své ženy komentoval s typickým suchým humorem vypěstovaným dlouhými roky spolužití. V duchu se však vrátil v čase, do okamžiku, kdy poprvé Irenu uviděl.
,,Nastoupila ke mně taková roztomilá žába, podle mě byste se k sobě náramně hodili," pronesla máma nezávazně u večeře. Pod různými záminkami navštěvoval máminu prodejnu stále častěji a pokaždé prohodil i pár slov s Irenou. Zdála se tak klidná, zasněná. Jen v tmavých očích se občas mihlo cosi zneklidňujícího. Nezmapované soukromé území s výstražnou cedulí Zákaz vstupu!
Tvárná, tak ji ohodnotila máma. Vždycky dal na její názor. Po měsíci naznal, že máma měla opět pravdu. Táhlo mu na třicítku, chtěl založit rodinu. Irena se zdála jako ideální partnerka. Rozhodujícím závažíčkem na pomyslných vahách byl však pro Radima fakt, že si výborně rozuměla s máti. Sám citově spíše plochý zaměnil přizpůsobivost za náklonnost. Po půl roce vlažné známosti požádal Irenu o ruku.
Jenže tenkrát byla nějaká jiná, vzpomněl si na dlouhé kaštanové vlasy. Proč se vlastně nechala ostříhat a odbarvit na blond? Znepokojeně pohlédl na matku a uvědomil si, že vypadá jako starší sestra jeho ženy. Ano, byly si podobné, víc než se mu zamlouvalo. To Alice..., ne to sem nepatřilo. Ne dnes, v den dceřiných patnáctých narozenin.

Irena
Vracela se chodbou k dceři a v duchu si promýšlela, co řekne. Co se vlastně v takové situaci dá říct? Mám tě ráda, pro mě a tátu jsi ta nejkrásnější...To všechno byla samozřejmě pravda, přesto cítila, že to nebude stačit. Ta rána byla příliš hluboká, na to aby ji vyhojila něžná slůvka a políbení do dlaně. Zrcadlo zrcadlo, kdo je v zemi zdejší nejtlustší a nejohavnější? V nestřežené chvíli se dostal hlas v její mysli konečně ke slovu a vykřikl tu nenávistnou mantru z dětství natolik přesvědčivě, až se zděšeně rozhlédla, kdo to promluvil. S košíkem v ruce se zastavila před malým zrcadlem nad botníkem a tmavě hnědé, skoro černé oči upřela na svůj odraz. Tolikrát studovala svou tvář, jako dívka i dospělá. Znala každou pihu, každou drobnou vrásku, každý tah, přesto se nepoznávala. Ta v zrcadle se jmenovala Draha. Byla majitelkou galanterie, matkou Radima a nikdy nikdy nepřemýšlela nad tím, jak hlasitě může vyjeknout zip, a jak strašlivě směšně ten zvuk připomíná uprdnutí.

Když ji Radim po pár měsících známosti požádal o ruku, souhlasila. Skřípání rozvíraného zipu, který v té době stále ještě podbarvoval její sny, jí neumožnil ptát se: Proč právě tento muž? a navedl ji k mylné otázce: Proč ne tento muž? Nepatrný rozdíl, zaměněné slovo. Nedozírné následky. Vnitřní nejistota jsou vlastně taková vrátka pootevřená špatným rozhodnutím, napadlo ji. Jenže tak tenkrát neuvažovala. Radim se jí dost líbil, pracoval jako finanční poradce a hlavně se zdálo, že o ni stojí. Vlastně splňoval všechno, co si kdy představovala pod pojmem dobrá partie. Měla ráda jeho úsměv, kterým se důvěryhodné, skoro blahobytné rysy bankéře zázračně proměnily v tvář filmového hezouna. Zapadal do jejích plánů a navíc byl hodný. Časem poupravila formulaci na pouhé není zlý a úsměvů bylo také méně a méně, ale to už to měla Danielu a v ní celý svět.

Pohledem přelétla stěny chodby plné fotografií. Dája na houpacím koni, Dája v bazénu, Dája s mámou před nějakým zámkem, Dája s tátou a sousedovým psem. Navěky rozesmátí. Navěky šťastní.
Když na srazu ze základky předvedla své dokonalé fotografie jako ilustraci z knihy Spořádaná rodina, Jára napůl závistivě napůl přejícně poznamenal: ,,Tak tomu říkám splněný sen. Holka je moc pěkná, po... No, prostě pěkná." Zahleděla se mu do očí zvětšených silnými skly brýlí a mlčela. Navenek. Co ty víš o mých snech? pomyslela si tenkrát. Ano, Daniela je moc pěkná, i když tomu pořád nevěří, chtělo se jí říct. Je tak pěkná, že jí její spolužáci přezdívají Moby. A víš jak ta hloupá přezdívka vznikla? Zeptala jsem se dcery a ta řekla: To neřeš! Je to zkratka od Moby Dicka.
A dál šla vedle mě jakoby nic, ale její dlaň pod mými prsty zchladla a oči neodlepila od chodníku. Nepřipomíná ti to něco?... Nic z toho nevyslovila a když se ji Jarda neohrabaně pokusil vzít za ruku, uvědomila si, že si její upřený pohled vyložil po svém. Prudce se mu vytrhla a utekla domů.

Potřásla hlavou, aby odehnala vzpomínky a pootevřenými dveřmi proklouzla do ložnice. Daniela seděla na posteli se svěšenou hlavou. ,,Mami, já ty šaty fakt nesundám, nedokážu se z nich dostat."
,,To nevadí, pomůžu ti," řekla Irena skoro vesele a vylovila z košíku krejčovské nůžky. Přistoupila k dceři, láskyplně odhrnula husté prameny dívčiných vlasů z krku a nůžkama zaútočila na šaty. ,,Nemrskej se, ať tě nepíchnu." Zvuk párané látky v ní vyvolal bláznivý pocit rozjaření. Jediným tahem sjela k pasu. ,,Zkus to teď!"
Daniela vstala a broskvová nádhera se s šelestivě svezla k zemi, kde zůstala ležet v chladivých vrstvách.
,,Mami, mně je to tak líto, byly tak krásný!" vzlykla dívka natahující si tričko. Shýbla se, aby sebrala ze země poničené šaty.
,,Dobře jim tak, rozplakaly tě, to mají za to!" zasyčela Irena. Opravdová zášť v jejím hlase, stejně jako dětinskost jejích slov vykouzlily na Danielině tváři nesmělý úsměv.
,,Ty se nezlobíš?"
,,Ty blázínku, jak bych mohla, jsou to jen šaty, kus hadru. Mám jich od babi ještě minimálně patnáct, každý rok nové. O jedny víc nebo míň, čert je vem! Už si s tím nedělej hlavu!" Přitáhla si dceru k sobě a políbila ji na horké čelo. Dívka se k ní přitulila a unavenou hlavu položila na mámino rameno. Irena hladila její záda, husté vlasy, vnímala pach dívčina potu smíšeného s vůní šamponu, pravidelný rytmus dceřina srdce a cítila lásku tak silně, až se jí nedostávalo dechu.

,,Táta někoho má," zašeptala Daniela mámě do ramene. Ruka bloudící po zádech na okamžik strnula a pak pokračovala dál v krouživém pohybu, jako by mohla tím prostým pohybem uhladit všechny omyly a křivdy. Jako by mohla jediným dotekem zaplašit úzkost a smutek. Zvedla oči a zahlédla obrys dvou tmavovlasých dívek stojících v těsném objetí.
Zrcadlo zrcadlo, co teď mám dělat? Buď promluv hned a nebo mlč navěky! pomyslela si Irena. Zrcadlo zvolilo mlčení. Jen odraz se zavlnil a zobrazoval nyní pravdivě dvě ženy. Starší plavovlasou, druhou na prahu dospělosti. Lišily se a přesto byly totožné, jako vyvolaná fotografie a její negativ.
,,Já vím," řekla po chvilce a jemně od sebe dceru odsunula. Palcem jí setřela zbytky slz a rozmazané řasenky z tváří.
,,Rozvedete se?" Spíš konstatování než otázka.
,,Kočičko, já sama nevím, co bude dál," odpověděla pravdivěji, než měla v úmyslu. ,,Obleč se a přijď za námi, jestli budeš chtít." Usmála se, jak nejlépe dokázala a vyšla z ložnice.

Ve dveřích do obývacího pokoje, tak vkusně a citlivě propojeného s kuchyní, se zastavila a dosud nezpozorovaná se zahleděla na tváře svého muže a jeho rodičů. Za sebou rozstříhanou minulost a uplakanou dceru, před sebou klamavé zdání štěstí. Věděla, že by dokázala znovu sestehovat tkaninu manželství, která se jim nějak trhala, udržet si Radima, příliš se neptat, příliš v tom nerýpat. Bylo to v její moci, v její povaze. Možná to bylo nejlepší řešení. Jen si nebyla jistá, jestli si právě tohle skutečně přeje.


konec


Téma týdne - Město v oblacích.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 11. dubna 2014 v 8:02 | Reagovat

Velmi pěkně a citlivě vystavěná povídka. Tvoje schopnost empatie je nadstandardní, dokážeš nejen popsat, ale i pochopit emoce různých postav a na výsledném tvaru je to znát. Vždycky je to zajímavě strukturovaný příběh, který se moc pěkně čte a po přečtení příběh nejde jen tak snadno zahodit do "myšlenkového koše" :-).

2 valin valin | Web | 11. dubna 2014 v 9:09 | Reagovat

Myslím, že mnohý z nás by se v tvé povídce opravdu našel. Bolavé rány z dětství se mnohdy nedokáží zahojit za celý lidský život a přímo s nimi souvisí další naše jednání, které pro nás nemusí být nutně to nejsprávnější.. ale co když je to osud? Krásná povídka, ostatně jako vždycky. :-)  :-)  :-)

3 Bev Bev | E-mail | Web | 11. dubna 2014 v 13:26 | Reagovat

[1]:Vidíš-li to takto, pak mám velkou radost, že se mi povedlo alespoň maličko nastínit situaci z pohledu všech zúčastněných, jak jsem si přála. Děkuji. :-)

[2]:Jakákoli podobnost se skutečností je čistě náhodná. Až na jeden detail, kdysi jsem se skutečně nasoukala do ukrutně těsných šatů, sama nevím jak a myslela si, že se z nich budu muset vystříhat. :-D Nebo spíš vyřezat, byly z bílé, nepoddajné koženky jen s maličkým zipem na boku. Děs!! a základ povídky. :D
Ale je pravda, že příběhy jsou si podobné a pokud v něm někdo najde něco ze svého života, snad mi to nebude mít za zlé, aspoň doufám.
Děkuji. :-)

4 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 11. dubna 2014 v 15:15 | Reagovat

To trauma z mládí neměla nechat v sobě. Mužovi se mohla svěřit, vyjasnilo by to  jejich vztah. ,,Nevyřízené" záležitosti často nahlodají city mezi partnery, určitá tajemství, mnohdy opravdu nevinná zvyšují mezi nimi napětí a pak odcizení. Z toho vyplyne často nevěra jednoho z partnerů... Pak ani přitažlivost člověka nepomůže.
Hezky napsáno, jen taková beznaděj na mě z té povídky padá. Ty mezilidské vztahy jsou komplikované.

5 Radka Radka | E-mail | Web | 11. dubna 2014 v 21:08 | Reagovat

Dokonalý pohled do duší lidí, popsaný s citem a úžasnými obraty.
Jsi rozená spisovatelka.
Pamatuji si na knihu Monyové, jednu napsala z pohledu čtyř kamarádek. Tehdy mi to moc nesedělo, chvíli trvalo, než jsem se začetla, ale u Tebe jsem byla vyloženě zvědavá na "pocity z druhé strany".

6 Teeda Teeda | Web | 11. dubna 2014 v 23:29 | Reagovat

Já se na tahle čtení vždycky dostanu večer a pak jsem z toho akorát rozesmutnělá...
Ale to převtělování úplně perfektně zmáknuté. :) Hltala jsem to! :)
A kdy bude ta kniha?! .)

7 Robka Robka | E-mail | Web | 12. dubna 2014 v 0:21 | Reagovat

Někdy stačí jedna nevhodná poznámka nebo situace a je z toho trauma na celý život. Krásná povídka, i když trochu smutná. Četla se jedním dechem a hned ji dávám do výběru, ať nezapomenu.:-)

8 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 12. dubna 2014 v 13:37 | Reagovat

Skvělé čtení obou dìlů. Kdo umí, tem umí a já tleskám a připojuji do výběru.

9 karlaprazakova karlaprazakova | 12. dubna 2014 v 15:54 | Reagovat

Moc pěkné čtení. Čtivý a zajímavý příběh :-)

10 Regi Regi | E-mail | Web | 12. dubna 2014 v 20:10 | Reagovat

Bev, ty opravdu umíš zaujmout. Přemýšlím, jaký mám po přečtení té povídky pocit. Smutek to není. Irena má jakousi šanci přestat sama sobě lhát. A pokud by to dokázala, co dalšího by to mohlo rozhýbat? Tak nevím, že by to, co cítím, byl závan naděje?

11 Fredy Kruger Fredy Kruger | 12. dubna 2014 v 23:59 | Reagovat

" Bohužel, příliš jsem roztržitý !
... proto tu říkám : žádné zipy !!
( vždycky řvu totiž jak pominutý,
když v zipu mi dojde k uskřípnutí !)
... ať neveliký, či veliký,
preferuji vždy knoflíky !

.... kamarádím jen s knoflíkem !!"

WC  se otřáslo výkřikem:
... " Zase mám kalhoty se zipem !
Spletla se opět při žehlení,
toto jest jediné vysvětlení :

... dala je na jinou hromádku !!!! "

Yann Wobeydda  nadává na matku !!

12 mad Med. mad Med. | Web | 13. dubna 2014 v 12:41 | Reagovat

Krásné! Všechno, co mě při čtení napadalo už obsahují předchozí komentáře :-)a tak dodám jen, že obdivuju, jak umíš! :-)

13 christiiinka christiiinka | Web | 13. dubna 2014 v 13:45 | Reagovat

Wow. Ty máš vážně talent :-)

14 Bev Bev | E-mail | Web | 14. dubna 2014 v 5:21 | Reagovat

[4]:To máš naprostou pravdu, Růženko. I zdánlivé drobnosti přispívají k odcizení. A v tomto vztahu myslím, bylo něco špatně už od začátku a jen se to časem vystupňovalo. Myslím, že to byl prostě vztah založený víc na rozumu než lásce z rozličných důvodů, což někdy může i fungovat, ale tady se to nestalo. Vztahy jsou fakt ukrutně složité. :-?  ;-)

[5]:Taky jsem ji četla, ale už si nevzpomenu jak se jmenovala, četla jsem jich od Simony Monyové víc, některé se mi líbily jiné méně. A tahle, o které se bavíme, byla myslím dost povedená. :-)

[6]:Ráda bych řekla: co nevidět, protože tvůj zájem je velmi milý a chtěla bych na něj reagovat optmisticky a energicky. :D Pravda však je, že nevím. zatím jsem zkopírovala povídky do Wordu (je mi záhadou, proč nepostupuju obráceně, nejdřív kontrola pak blog) a zhrozila se červené záplavy, opakovaných slov a tak upravuju a přepisuju. Takže jsem ve fázi úprav a jestli pokročím někam dál, se uvidí. ;-)

[7]:Ano, někdy právě takové v podstatě hloupé maličkosti ovlivní všechno ostatní, tak jsem to myslela. :-)

[8]:[9]:Jsem moc ráda, že se líbilo. :-)

[10]:Cítíš správně, tu naději jsem tam chtěla vsunout, když jsem nad jejich manželstvím přemýšlela. Ještě není úplně rozbité a mohli by ho zachránit, kdyby oba chtěli a pokud ne, určitě je dobře, že si Irena uvědomila svá špatná rozhodnutí a omyly z toho plynoucí, s tím už se dá něco dělat. :-)

[11]:Nepříjemná nehoda :-? a skvělá báseň. :D

[12]:[13]:Velice mě těší, že se vám má povídka líbila. :-)

Díky moc vám všem za přečtení i zajímavé a milé komentáře.
Děkuji za sdílení. :-)

15 mengano mengano | E-mail | Web | 14. dubna 2014 v 9:14 | Reagovat

Malinko mi to připomnělo Párala, jen tak v náznaku.
Výborná povídka, opravdu umíš :-)

16 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 14. dubna 2014 v 12:37 | Reagovat

Ach jo... :-(

Myslím, že je marné sázet další slova chvály, jelikož bych v žádném případě nevymyslela originál, ale jenom bych opakovala, co už bylo řečeno. Jsi mistr psaného slova, Bevíku. Jsi stavitel příběhů, z jejichž hloubky kolikrát mrazí. Všechno tak možné...

Piš dál, Bev, piš. Jde Ti to čím dál lépe. Je to pořád lepší a lepší. Bylo by škoda toho nechat. A koukej se dívat už po nějaké té příležitosti vydat knihu povídek. Tvé povídání by se mělo dostat za hranice blogu. I ostatní by měli dostat šanci tonout v příbězích tak v životě běžných a při čtení tak mrazivých. Mám takové příběhy ráda. Žádné růžové plkání, jen syrový běh života - i s tím, že často se život zdá být fádním, či snad zbytečným?.. Kolikrát se člověk sám sebe v průběhu života zeptá, proč je vlastně na světě a jak jeho střípek zapadá do mozaiky života...

17 domovina domovina | Web | 14. dubna 2014 v 22:41 | Reagovat

Někdy se člověk ztratí v životě, že zapomene na své sny, na to co od života opravdu chce. Společnost kolem ho utvrzuje v tom, že to co má teď je to správné, to z čeho by měl být šťastný.
Někdy mám pocit, že ztrácíme schopnost bojovat za své sny a necháme se unášet okolím.
Z příběhu je cítit hořkost života, ale i trocha naděje.

18 Bev Bev | E-mail | Web | 15. dubna 2014 v 9:06 | Reagovat

[15]:Jestli ono to nebude tou krejčovskou tématikou? :-D
Ale teď beze srandy: moc děkuji Mengano. Párala příliš neznám, četla jsem jen Profesionální ženu, ale jeho jméno je taková veličina, že i pouhý náznak je pro mne nesmírnou ctí. :-)

[16]:Ano, to jsi řekla moc krásně, taky se tak ptám. Děkuji moc za povzbudivá slova, kterých si velmi vážím. Jen bych si nerada nějak příliš fandila, teprve nedávno jsem se seznámila s pojmy fabule, syžet, dějová klenba, expozice, kolize a krize, teda ne že bych je nikdy neslyšlea, ale nějak mě nenapadlo, že i psaní má svá vlastní pravidla a tak říkám: uvidíme. :-)

[17]:Lépe bych to neřekla. A jsem ráda, že ta naděje je tam trošku znát. Děkuji. :-)

19 bludickka bludickka | E-mail | Web | 25. dubna 2014 v 8:27 | Reagovat

Psaní z pohledu více osob je sice malinko rušivé, člověk se tak snadno nezačte, zato ale vidí stejnou situaci z různých úhlů a to se mi líbí. Navíc se dají lépe vykreslit pocity a myšlenky všech zúčastněných. Jako vždy se ti to povedlo perfektním způsobem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.