Duben 2014

Melodie všedních dnů

25. dubna 2014 v 15:24 | bev |  Občasník
Mám spoustu oblíbených písniček, jejichž tóny ve mně cosi oslovily a které si vždy znovu ráda poslechnu. Někdy si je společně s rádiem šeptám při vaření (s ohledem na rodinu), nebo si je ječím v koupelně, jen tak pro radost ( bohužel pouze vlastní) přesvědčená, že tekoucí voda je dostatečná zvuková kulisa a maskování mého neškoleného leč znělého hlasu. Při sborovém zpěvu u táborového ohně praktikuji kapří hlas, pouze otvírám ústa a sem tam vyslovím útržek textu, přičemž se hodně sebevědomě rozhlížím a přátelsky na všechny pokyvuji, jakože jsem ještě nikdy nezažila nic lepšího.

V igelitu balený

15. dubna 2014 v 10:29 | bev |  Občasník

Rozepsáno: 14. dubna 14.30 místního času
Právě jsem se vrátil z hradu... Pardon! z vycházky se psem a vrátilA. Vím, jediný umělý kloub mi ještě nedává právo přivlastnit si mužský rod a vydávat se za kyborga. Maximálně se můžu nazývat čekatelkou kyborgovou a to ještě s přivřením obou očí. Dost důsledným, tedy ve snu. Na tuhle výsadu si nejspíš nějaký ten pátek počkám. Pořád ještě zbývá dost kloubů a kloubků, chrup a nakonec snad dojde i na hlavu, respektive mozek. I mně by se totiž šikly nějaký inovace a nový program. Mrkající

Na zip /2/

10. dubna 2014 v 14:36 | bev |  Povídkář
Radim
Když se Irena objevila ve dveřích a zamířila ke skříňce s šitím a různými drobnostmi, přerušil Radim hovor s rodiči a pozorně se na svou ženu zahleděl. Jako mnohokrát v uplynulých šestnácti letech, ho napadlo, jak málo o ní vlastně ví. Sypala z rukávu vtipné příhody z dětství, ale neznal jediného jejího spolužáka nebo kamarádku. Milovala své rodiče, tím si byl jistý a stejně tak sestru, přesto před každou návštěvou rodného města trpěla nervozitou provázenou bolestmi hlavy a zvracením. Měl pocit, že není až tak důležité, co říká, jako spíš to, co zůstalo nevyslovené.

Na zip

10. dubna 2014 v 13:20 | bev |  Povídkář

Daniela
Proklouzla dveřmi jako myška. Jako obézní myška, ušklíbla se pro sebe bez špetky humoru. Pohledem přelétla manželskou postel rodičů se srdíčkovým povlečením. Mají povlečení jako puberťáci, napadlo ji. Škoda, že ten symbol lásky u nás doma zdobí jen peřiny, vzpomněla si na tátu a na... Zahnala zrádná slova zpět do ohrádky nevědění a zaklapla za nimi petlici. Oči upoutalo něco jiného. Na mámině skříni visely nové šaty od babičky. Plesové šaty broskovové barvy, ta přece sluší blondýnkám, že babi? s nenápadnou stříbrnou výšivkou kolem výstřihu. Představila si sama sebe oděnou v tom prinzeznovském modelu. Vedena hlasem roztouženého srdce sňala šaty z ramínka a nepřítomně si je přetáhla přes hlavu. Věděla, že dělá cosi nevýslovného, co nemůže dobře dopadnout. Přesto, nebo snad právě proto pokračovala dál.

Farma

2. dubna 2014 v 15:19 | bev |  Povídkář
...Pocit skutečna je totiž subjektivní, že? Když si tohle člověk uvědomí, jak může vědět, že není postavou v příběhu nějakého spisovatele, nebo prchavou myšlenkou v hlavě potulného bezdomovce?...
Stephen King

1
Jsem jen obyčejnej farmář. Vendelín Motyčka se jmenuju a můžu vám říct všechno, co jste kdy chtěli vědět o pěstování brambor, řepy, o mandelinkách a bramborový plísni, o stříhání ovcí, nebo o výrobě kozích sýrů. Ale proč věci fungujou jak fungujou, proč to všechno takhle je, na to se mě neptejte. Celý dny se motám kolem dobytka a polí. Sázím, seju, stříhám, pasu a dojím, ořu a vláčím a sklízím. Baví mě to. Tady u nás to tak dělají všichni. Svět, jak ho znám, je jedna velká farma a my farmáři se pokoušíme vydělat si na svý skromný živobytí. Náš život plyne jako voda regulovaného vodního toku. Plynule a zvolna. Největší událostí posledních měsíců je sousedův nový traktor a pak - dovolím si, pochlubit se - moje výstavní dýně, která vyrostla do tvaru a velikosti jakési obří misky nebo snad talíře, jak říkal Tlučhuba.