Na rozhraní /2/

19. března 2014 v 10:23 | bev |  Povídkář
předchozí část ZDE

,,Chtěla bych se podívat do toho města," pronesla toužebně a zacukala chladnou dlaní, která ji neúprosně vlekla zšeřelým sépiovým světem.
,,Tam ne!" ostře ji okřiknul Svorka. ,,Tam odtud není návratu. To, co vidíš, jsou už jen stíny, kostry mrtvých snů." Znovu pohlédla k temným obrysům, které trčely na hraně obzoru stále stejně viditelné i vzdálené, přestože by přísahala, že od chvíle, co je poprvé spatřila, ušli desítky kilometrů.
,,My musíme ke Skleníku, to je jediná šance na záchranu. Pokud nevyjde, pak se k nim můžeš vrátit. Pak se k nim nejspíš vrátíš," promluvil Svorka hlasem tak nepředstíraně soucitným a bolestným, až na něj zvědavě pohlédla. Vykulené oči byly plné smutku a strachu. Už se nebránila.


Hlava se znovu samovolně protočila na čepu, kterým se stal její krk a ona překvapeně hleděla na blýskající se katedrálu, která jako by vypučela ze země několik metrů před nimi. Zakláněla se a napínala oči, seč mohla, a přesto nedohlédla k jejímu vrcholu.
,,Jsme na místě."
,, Proč je tu tak ticho?"
,,Tady je vždycky šest večer podzimního času, víš?" odpověděl Svorka netrpělivě. Netrpělivost byla nakažlivá. Cítila, jak se jí s téměř příjemným brněním šíří tělem jako doušek silného vína.
,,A co dál? Mám jít dovnitř? Nebo co mám vlastně udělat a proč? Nevím, jestli se mi tam chce... Co to vlastně je?"
Svorka se shovívavě usmál. ,,Říkám tomu Skleník, ale ve skutečnosti je to lapač snů. Tvůj lapač snů." Ohlédla se po svém průvodci, ale marně ho očima hledala. Zbylo po něm jen nepatrné čeření vzduchu. ,,Teď už musíš sama," šeptl tetelivý stín a pak se vytratil docela.

Bezradně se rozhlížela a přemýšlela jak postupovat dál. Co se od ní vlastně čeká? Ze zamyšlení ji vytrhlo vrzání a drnčení, které si nedokázala spojit s žádným známým předmětem. Zpoza katedrály vyjel vlak. Něco se jí na něm nezdálo, když přijel blíž, zjistila proč. Vláček byl složený z jednotlivých kolečkových bruslí velikosti odrostlého telete a na každé brusli bylo neonovou barvou vyvedeno písmeno nebo slabika. V první chvíli jí nedávala žádný smysl. Pak se pospojovala do slov, do povědomých slov ...p ra vá lá ska a m ír sn es ou ži vo ta v ír...
Už věděla, na co se dívá. Mockrát vytýkala mámě, že si něco tak staromódního pověsila v moderně zařízené kuchyni. Vyšívaný zarámovaný obrázek nadepsaný Domácí požehnání a pod ním zdobná kroucená písmena. Pravá láska a mír snesou života vír. Zdálo se jí to naivní a směšné. Máma, jindy vstřícná a přístupná jakékoliv diskuzi, byla v tomto směru neústupná. S úsměvem odrážela její výtky a nikdy se té hloupoučké výšivky od babičky nevzdala.
,, Mami!" promluvila jako by ji matka mohla slyšet. ,,Co mám dělat?" Odpověď nepřišla, ale to ji nepřekvapilo.
Vlak z kolečkových bruslí drnčivě kroužil kolem, ztrácel se za katedrálou a po chvíli se na druhé straně znovu objevoval. Neochotně vláček v jeho kroužení napodobila a vydala se na obhlídku, ve snaze najít nějaký vchod. Každou chvilku se jí hlava samovolně protočila a nabídla jí výhled na trosky snů černající se na oboru, na nebe prokvetlé temnými skvrnami jako blatníky škodovky rzí, plné zelených a žlutooranožových spamů šířících své vražedné poselství, na písmena domácího požehnání neúnavně kroužící kolem. Znovu a znovu si je opakovala. Nechtěla, ale nedokázala přestat a s každým opakováním se měnilo poslední slovo...vír...štír... štěk... šťerk... špek...šperk...
,,Zastav!" vykřikla s pocitem, že se zblázní z těch nesmyslně se opakujících slov. Vlak narazil do kopule, která tu ještě před chvilkou nestála. Tím si byla jistá. Pohlédla na známý oblý tvar a uvědomila si, že to je její prasklá cyklistická přilba. Nepravidelné hnědé cákance rozseté kolem zející praskliny magicky přitahovaly oči. Brusle se jedna podruhé, jako zvířata zasažená ránou z jateční pistole, skácely na bok a po chvilce se z nich začalo kouřit. Rozkládaly se a rozpíjely, až z nich zbyly jen pestrobarevné fleky připomínající olejová kola znečišťující vodní tok. Vyděšeně se rozběhla pryč od strašidelného výjevu. Jednou rukou se přidržovala katedrály a klopýtala po jejím obvodu. Na omak byla budova hladká a chladná. Stěny byly složené ze stovek skel a sklíček poskládaných k sobě jako včelí plástve, jako barevná vitrážová okna v kostele, plná hrdinů a přemožených stvůr. Opřela se o stěnu oběma rukama a jedním ze skel, které ve skutečnosti bylo silnou lupou, nahlédla dovnitř.

V obývacím pokoji u nich doma si dívka asi dvacetiletá zkoušela bílé, zřejmě svatební šaty. Její dvě kamarádky posedávaly na opěradlech křesel a upíjely ze sklenic víno. V jedné poznala tu drzou Anetu, kterou Verča, bez ohledu na tichou nevoli rodičů, nade vše obdivovala. Viděla, že se smějí, ale k jejím uším nepronikl stěnou ani hlásek. Pak se otevřely dveře a do místnosti nakoukl vysoký muž s řídnoucími vlasy a výraznými kouty, cosi řekl a všichni se znovu rozesmáli. Musela se násilím odtrhnout od obrazu, který v ní vyvolával dusivou lítost. Přešla několik kroků a opět přitiskla dlaně na sklo a jedním z průhledů znovu nakoukla dovnitř. Tentokrát byl obraz jiný. Dva mladí muži seděli naproti sobě nad šachovnicí a mhouřili oči v hlubokém zamyšlení. Kolem nich stál hlouček přihlížejících. Cítila jejich napětí, jejich soutředění. Pak muž vlevo zvedl hlavu a podíval se jí přímo do očí. Srdce jí prudce poskočilo. Rysy byly sice trochu jiné než ve třinácti letech. Ostřejší, mužnější. Tytam byly buclaté dětské tváře. Přesto ho bezpečně poznávala. Se vzlykáním klopýtala kolem katedrály a volala jména svých dětí. Nikde nenašla jediný spoj, jedinou spáru naznačující vchod. Když se vrátila k rozteklým pozůstatkům bruslí, vyčerpaně se svezla na zem.

Přes její postavu schoulenou u úpatí katedrály se přelil teplý stín a uvnitř skleníku vycítla pohyb. Postavila se znovu na nohy a s dlaněmi opřenými o skleněnou stěnu poskládanou z pětiúhelníků hleděla do tváře jakési ženy. ,,Mami?" Ale už ve chvíli kdy vyslovila svou domněnku, si uvědomila, že to není máma. Hleděla na starší verzi sebe samé. Žena uvnitř skleníku se usmála a kývla jí na pozdrav. Pak se ohlédla. Sledovala směr jejího pohledu a uviděla prošedivělého muže sedícího v křesle s dítětem na klíně. Nebyla to Verča ani Ondra, ale něco v rysech dítěte je bolestně připomínalo. ,,Luboši!" zakřičela a pěstmi tloukla do hladkých stěn. Muž neslyšel a dál rozmlouval s dítětem. Žena k ní znovu stočila pohled. Její rty se pohybovaly.
,,Nevím, co mám dělat," rozkřičela se na ni. ,,Tady je všechno rozbité, jako ta moje přilba, jako já..."
Žena uvnitř přiložila levou ruku na jeden z pětiúhelníků a se zoufalou něhou na ni pohlédla. Zopakovala ten pohyb. Těsně předtím, než čára života protínající její pravici přilnula k hladkému povrchu, zahlédla v dlani své dvojnice pulzovat zlatavý klíč. Dotek zabrněl elektrickým výbojem. Sklo se na okamžik zdálo ještě ledovější, ještě neprostupnější. Pak se zakalilo a změklo jako vosk vystavený žáru slunce. Dvě dlaně se střetly a propletly.

Pootevřít oči vyžadovalo nesmírné úsilí. Víčka vážila víc než zbytek jejího rozbolavělého těla. Přesto se pokoušela znovu a znovu.
Nebe v tomto světě bylo sterilně bílé...


Konec
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 19. března 2014 v 11:00 | Reagovat

Bev, takovou rychlost jsem nečekala. Přes výpis článků k TT jsem přejela očima úplnou náhodou. Při zavírání záložek. Možná, že to ale až taková náhoda nebyla, protože jsem od přečtení první části měla tvé povídky plnou hlavu. A asi ještě nějakou dobu mít budu. Díky moc.

2 valin valin | Web | 19. března 2014 v 11:35 | Reagovat

Ta dokonalost vět je mistrovská. Slovy nedokážu vyjádřit obdiv..v závěrečné části, která se odehrávala u skleníku, mě celou dobu přejížděl mráz po zádech...Všechno do sebe tak zapadá, je vidět, že než povídku hodíš na papír, máš ji do detailu promyšlenou.. Nádhera... 8-)  8-)

3 Koník Koník | E-mail | Web | 19. března 2014 v 13:00 | Reagovat

Klikat už raději nebudu. ;-) Nerad bych byl vypovězen z tvého literárního ráje. Dobře pečuješ o své stromy fantazie!

4 yuripovidky yuripovidky | Web | 19. března 2014 v 13:41 | Reagovat

Fůj, nejhorší blog na světě!!!
P.S.: Píšu líp!!!
P.P.S.: Otřesný dess!!!

5 domovina domovina | Web | 19. března 2014 v 14:17 | Reagovat

Jedním dechem jsem dočetla. :) Povíkda se ti opravdu povedla.

6 Bev Bev | E-mail | Web | 19. března 2014 v 14:55 | Reagovat

[1]:Děkuju, jsem moc ráda, že se ti povídka líbila. :-)

[2]:Valin, mám z tvých slov takovou radost. Jak jsi sama jednou psala, člověk nikdy neví, kam ho to zavede a u mě je to spíš tak, že většinou mám v hlavě jen nejasný obrys, který se pokouším nějak popsat slovy. Děkuju. :-)

[3]:Klikej jak je libo, vypovězení nehrozí. :D Díky.

[4]:Opakuješ se, zlato.
P.S.:Chápu, že s jediným mozkovým závitem se mnoho vymyslet nedá.
P.P.S.:Pořád to zkoušej! Jednou to dáš.
Držím palce. :-)

[5]:Moc děkuju, vážím si chvály mistra povídkáře. :-)

7 Artie - téma týdne Artie - téma týdne | Web | 19. března 2014 v 18:04 | Reagovat

S Vaším dovolením, Spisovatelko, si tohle píšu do výběru. ;) Je to nádherné!

8 Radka Radka | E-mail | Web | 19. března 2014 v 21:17 | Reagovat

Souhlasím s Valin, jen bych se opakovala. A husí kůži jsme měla také. Ještě jeden díl a umrzla bych ;-)
Opravdu: mistrovské, do detailu promyšlené a originální!

9 Bev Bev | E-mail | Web | 20. března 2014 v 5:12 | Reagovat

[7]:Děkuji, mám velkou radost, že se povídka líbila. :-)

[8]:Říkám díky, mám fakt radost, že je to ke čtení. Vždycky mám trochu strach jestli se mi podaří správně odvyprávět  příběh, aby to bylo srozumitelné. :-)

10 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 20. března 2014 v 10:04 | Reagovat

Bez dechu a fantazie, ochrnuta a zasažena... Najednou tak prázdná v sobě, přesto přetékající obdivem. Jsem unášena a unesena, jsem tonoucí a utopena, v hlavě jen vír požírající vše to mlhavé nicotné vzduchoprázdno, o kterém jsem si myslela, že dává smysl. Zrodil a rodí se umělec, umělkyně... Každým slovem, větou a dílem pevnější. Stává se pilířem svým dětem vyběhnuvších z jejího šuplíku, v němž skryto je toliko příběhů.

Mistr slova psaného. Jednou se budou muset školáci biflovat Tvé jméno a Tvá díla a budou Tě milovat i nenávidět. Tvé příběhy budou hřát a provokovat čtenáře a všichni se budou těšit na další již vznikající knížku, až ucítí vůni tiskařské černi a hlazeného papíru a vším tím se bude proplétat slovo za slovem tak krásně navázané jako náhrdelník z broušených drahokamů.

Jsem bez dech a fantazie... Jen obdiv sálá z mého pohledu, Bev.

11 Bev Bev | E-mail | Web | 20. března 2014 v 10:37 | Reagovat

[10]:Šmankote, jsem z Tvého překrásného komentáře úplně odrovnaná, ani si nezasloužím tolik milých slov. To ty jsi mistr slova, něco tak poetického může napsat jen skutečný umělec, básník a jak říkám, ani si to nezasloužím.
Ale ať už je to pravda nebo ne, četlo se to moc krásně a ze srdce Ti děkuji.♥ :-)

12 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 20. března 2014 v 10:45 | Reagovat

[11]: Bev, nepochybuj o mé chvále. :-) Obdivuji nejen Tvoji fantazii, ale také trpělivost. Jen ten, co zkoušel někdy sesmolit cokoli, ví, jaká trpělivost je ku tvorbě třeba. Já trpělivost nemám, proto všechno, co kdy napíšu, je takové zmatené a strohé. Jsem tak netrpělivá, abych už vyjádřila, co chci, že nejsem s to pohrát si se slovy a dát čtenáři čas, aby se příběhem prošel, letím jako splašená a chci, aby i čtenář uhnán mým tempem byl co nejdříve na konci a já mohla konečně číst jeho pocity v komentářích... :-D :-D Netrpělivost není přítelem spisovatelů. :D

13 Beatricia Beatricia | Web | 20. března 2014 v 19:01 | Reagovat

Umíš stavět skvělé příběhy, používáš výrazný a dokonalý stavební materiál, se kterým bravurně umíš zacházet. Slova se proplétají v úchvatné symbióze a tvoří monumentální literární stavbu.
Prostě a jednoduše, normální mluvou řečeno: Umíš senzačně psát. :-)

14 Radka Radka | E-mail | Web | 20. března 2014 v 21:12 | Reagovat

[11]: Věř, že zasloužíš :-)
Jsi dobře skrytý národní poklad, co je dobré opatrně vytáhnout na světlo, aby se příliš silnými paprsky obdivu nevylekal díky (za což by mohla Tvá skromnost :-) )

15 Bev Bev | E-mail | Web | 21. března 2014 v 5:06 | Reagovat

[12]:[13]:[14]:Děvčata, ani nevím, co na to říct, pýřím se ve šťastných rozpacích. :-P Bevíčková děkuje. :-)

A netrpělivá a hlavně zbrklá jsem taky, mám to tak, že bohužel nezjistím logické nedostatky, opakovaná slova a překlepy dokud "dílo" nezveřejním. Pak to terpve vidím. Nevím, čím to je, ale je to tak. Můžu si to číst třeba dvacetkrát a nic a dám na blog  a už vidím, co to je zas za mordor. :D
Jo, poklad, na tom něco bude, stačí kopat. :-D  ;-)

16 Beatricia Beatricia | Web | 21. března 2014 v 13:32 | Reagovat

[15]: Tak to já vím přesně, čím to je. :-D V každé klávesnici bydlí tiskařský šotek, který je velice zlomyslný a zákeřný. Schválně nám škodí a nedá se vypudit. Musíme se naučit s ním žít. Každý máme takovou potvůrku mezi klávesami. :-D  :-D

17 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 21. března 2014 v 17:23 | Reagovat

Co dodat. Myslím, že předchozí komentující už řekli vše to, co bych řekla i já. Skvělé ztvárnění fantazie, nemohu jinak než chválit a kdybych měla klobouk, tak hluboce smeknu. Jsi skvělá.

18 Robka Robka | E-mail | Web | 21. března 2014 v 17:42 | Reagovat

Už jsem ti psala, Bev, že tvých povídek je pro blog škoda. Co dodat - píšeš prostě perfektně! Tvé příběhy jsou tak půvabné, plné fantazie a nádherných slovních obratů; velmi lehce vtahují čtenáře do děje, dalo by se říct, že jsou až infekční. Jsi jeden z mála povídkářů, které čtu se zájmem a bez dechu, se slzou dojetí v oku.

19 Čerf Čerf | E-mail | Web | 22. března 2014 v 8:06 | Reagovat

Umíš se slovy zacházet jako málokdo. Není to ale hra samoúčelná; mezi slovy v tvých příbězích je pořád dost prostoru pro čtenáře, aby si ho zabydlel právě tím, na co sám myslí a co je pro něj v tu chvíli důležité. Nepamatuji si, že bych někdy četl na blogu texty, které by mi byly tak blízké stylem. Když navíc dokážou čtenáře nenásilně přimět k přemýšlení a spouští a rozvíjejí jeho imaginaci, která doznívá jako chuť výborného vína ještě dlouho po přečtení, je to přesně ten výsledek, který od kvalitní povídky očekávám a na který se od prvních řádků těším :-).

20 karlaprazakova karlaprazakova | Web | 24. března 2014 v 7:39 | Reagovat

Nádherná povídka. Máš úžasnou fantazii. Četla jsem jedním dechem, zvědavá, jak to dopadne.
Díky za pěkný zážitek :-)

21 Bev Bev | E-mail | Web | 24. března 2014 v 13:08 | Reagovat

[16]:Beuško, děkuji. Uklidnila jsi mě. Myslela jsem, že je třeba nějaká chybka ve mně, ale vidím, že jsem v tom zcela nevinně. :-D ;-)Se šotky nikdo nic nesvede, prostě se s nimi musíme sžít. :D
[17]:[18]:[19]:[20]:Ze srdce děkuji za krásná laskavá slova, která mě potěšila a dodala spoustu odvahy a energie.♥ :-) Vážím si každého, koho baví psaní, každého, kdo je ochotný a schopný sepsat něco složitějšího než seznam nákupu. A právě proto, že vím, že vy všichni skvěle píšete (jako všichni moji oblíbení), cením si vaší chvály dvojnásob. Jako od čtenářů i od výborných autorů. :-) Díky.

22 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 24. března 2014 v 17:30 | Reagovat

Nádhera. Vážně úžasné, věty na sebe dokonale navazují a obrazy, které tvoříš svými slovy v mé hlavě jsou fantastické.
Připomíná mi to nějakou knihu, kterou jsem četla, když mi bylo asi deset. Stejně jako tvá povídka, byla kniha zvláštně snová a ohromující.

23 Bev Bev | E-mail | Web | 25. března 2014 v 7:05 | Reagovat

[22]:Děkuji, anděli. :-)

24 Teeda Teeda | Web | 26. března 2014 v 20:24 | Reagovat

Je to prima. Hlavně ten dobrý konec. A ten mezisvět mi hrozně evokuje Alenku v říši divů. .)

25 Bev Bev | E-mail | Web | 27. března 2014 v 7:36 | Reagovat

Taky jsem na ni při psaní myslela a tak je to, zdá se, znát. :-) Díky.

26 WhitEvil/taková normální ještěrka WhitEvil/taková normální ještěrka | Web | 29. března 2014 v 12:04 | Reagovat

tak to je mistrovské dílo! ten konec je vážně úžasný a jsem ráda, že jsme na tvoji povídku narazila, protože je prostě úžasná! :-)

27 Bev Bev | E-mail | Web | 31. března 2014 v 5:28 | Reagovat

[26]:I já jsem moc ráda, že jsi zavítala a povídka se líbila. Děkuji. :-)

28 Miloš Miloš | Web | 17. dubna 2014 v 9:03 | Reagovat

Ty máš ale fantazii! Umět vyprávět příběhy tak bohatým a mnohovýznamovým stylem je dar.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.