Březen 2014

Uzlíky na niti

25. března 2014 v 10:10 | bev |  Veršovník
Jako nadšený čtenář sci-fi jsem milovala příběhy inspirované časem a vším, co s tímto tématem souvisí. Časové smyčky - část časoprostou, ve které se události cyklicky opakují. Časové paradoxy - reakce zruší akci, která ji vyvolala, aneb je možné zasáhnout do minulosti a například zastřelit sám sebe, či své předky? Paralelní světy, které se staly možným vysvětlením časových paradoxů. Podle teorie paralelních světů necestujeme do minulosti, ale do světa, který je naprosto shodný s naší minulostí v okamžiku, kdy do něj vstoupíme. Následné změny tudíž nemohou ovlivnit vlastní minulost, protože ta zůstává v původním světě. Fascinoval mě Motýlí efekt, podle kterého i nepatrná změna minulosti, může nadělat pěknou paseku v budoucnosti.
Zkrátka cesty časem jsou téma věčné, vděčné a nosné.

Na rozhraní /2/

19. března 2014 v 10:23 | bev |  Povídkář
předchozí část ZDE

,,Chtěla bych se podívat do toho města," pronesla toužebně a zacukala chladnou dlaní, která ji neúprosně vlekla zšeřelým sépiovým světem.
,,Tam ne!" ostře ji okřiknul Svorka. ,,Tam odtud není návratu. To, co vidíš, jsou už jen stíny, kostry mrtvých snů." Znovu pohlédla k temným obrysům, které trčely na hraně obzoru stále stejně viditelné i vzdálené, přestože by přísahala, že od chvíle, co je poprvé spatřila, ušli desítky kilometrů.
,,My musíme ke Skleníku, to je jediná šance na záchranu. Pokud nevyjde, pak se k nim můžeš vrátit. Pak se k nim nejspíš vrátíš," promluvil Svorka hlasem tak nepředstíraně soucitným a bolestným, až na něj zvědavě pohlédla. Vykulené oči byly plné smutku a strachu. Už se nebránila.

Na rozhraní

19. března 2014 v 8:43 | bev |  Povídkář
Výhled z cukřenky nebyl tak zajímavý, jak si představovala. Ani když vylezla na třetí schůdek kostkového cukru, nedohlédla nějak podstatně dál. Kolem se prostírala stále stejná krajina. Modrá a bílá pole se pravidelně střídala. Opatrně vylezla z cukřenky a sjela na jedno z bílých políček. Pod bosýma nohama cítila hrubou texturu látky. Ne, to nebyla šachovnice, jak se původně domnívala. Byl to ubrus, povědomý a táhnoucí se do dáli. Kolem produsal kůň a za ním uháněla věž prozpěvující si známou melodii. Chvilku ji nechala ozvěnou doznívat v mysli a pak překvapeně zamrkala. Znělo to jako jede jede mašinka. Nechápavě zakroutila hlavou a její hlava těžká jako medicinbal se hladce a elegantně protočila na krku o stoosmdesát stupňů a pak ještě jednou téměř kolem dokola. Pootočením se před ní objevil nový obzor. Vydala se k těm temným obrysům.