Dokonalý den

27. února 2014 v 15:45 | bev |  Povídkář
Mezi nedbale zataženými závěsy pronikl zatoulaný paprsek červnového slunce a zašimral ji na tváři. Neochotně se vymanila za snů a rukou si přejela přes obličej, jako by chtěla ten prchavý dotek uvěznit v dlani. Skopla pokrývku do nohou postele a bosá prošla domem. V kuchyni poloautomatickými pohyby odměřila kávu a vodu a zapnula překapávač. Pak vyšla do zahrady. Dlažba na terase ji ostře zastudila do nohou a pocit pronikavý jako ledová dýka jí proběhl lýtky až k temeni, a postrčil ji z polobdění do reality. Od keramického květináče s mohutným ibiškem se odlepil stín, pružným krokem šelmy se přiloudal k ní a jemně se jí třel o nohy. Na modrobíle pruhovaném stole ladícím se zahradním nábytkem se další šelmička zaujatě věnovala svým ranním úkonům.


,,Míšo!" oslovila žena potěšeně mourovatý stín a pohladila hlavičku toužebně se natahující pro svou denní dávku laskání. Přitahovaná kouzlem známého hlasu ukončila druhá šelmička hygienu a elegantně seskočila ze stolu. ,,Žanetko!" zazpívala žena a spravedlivě dělila svou přízeň mezi dva předoucí lichotníky. Kočička, která se jako vždy nemohla nabažit vítacího ceremoniálu, šikovně zatlačila Míšu do pozadí. Svým lstivým tahem získala báječně vonící dlaň jenom pro sebe.

Zatočila se jí hlava. Natáhla ruku, aby se opřela o trám nesoucí stříšku nad terasou. Ruka jí po něm sjela a zpomaleně sledovala, jak se struktura lakovaného dřeva mění, zvýrazňuje a klouže z jejího dosahu. Okolí se proměnilo, jako by bylo snímané kamerou dramaticky jedoucí z obvyklé výšky lidského pohledu někam k zemi. O rameno se jí opřela teplá tíha. Otočila hlavu a hleděla do zelených jiskřivých očí mourovatého kocoura. Zřejmě postřehl něco z jejích rozpaků. Laškovně poskočil a rozběhl se po dlážděné terase, přeskočil truhlík s afrikány a na trávníku sestříhaném po vojensku na krátko se posadil a ohlédl přes rameno.
Zprvu trochu nejistě sledovala jeho stopy, které se před ní tetelily na dlaždicích zvlhlých rosou. Hladký uspokojivý pohyb čtyř sametových tlapek dokonale lnoucích k drsnému povrchu jí vrátil sebedůvěru. Troufla si dokonce i na přeskok. Střapce rozkvétajících květů ji pohladily po bříšku a na okamžik ji zahalily svým pronikavým pachem jako neviditelným závojem. Míša souhlasně přikývl a tryskem se rozběhl přes udržovaný trávník. Zlákaná jeho nevinnou vyzývavostí se rozběhla za ním.
Po chvíli se příjemně znavení hrou stočili do malých pevných klubíček a v dokonalé souhře spustili opony víček přes čtveřici zelených a jantarových očí. Bělásek chvilku nerozhodně poletoval nad oddechujícími klubky, pak sebral odvahu a usedl jednomu na hlavu. Želvovinová kočka neochotně pootevřela oko, kýchla a ohnala se packou.

Vzdušný vír ji uchopil a přinutil několikrát mohutně zabrat křídly. Vlhký kočičí čumáček černý jako lanýž se jí rychle vzdaloval z dohledu. Vystoupala nad stříšku terasy, nad okna horního patra a bezpečně nastoupila do teplého proudu, který ji unášel, aniž by musela vynakládat jakékoliv úsilí. Vznášela se nad zahradou. Kulaté záhony letniček vyhlížely jako barevné ostrůvky roztroušené v moři zeleně. Zaznamenala nahořklou neodolatelnou vůni. Sledovala pachovou stužku stoupající prohřátým vzduchem vedoucí ji neomylně za dům. Křehké stonky řeřichy si razily cestu do šířky i do výšky a lnuly k hrubé omítce, jako by si chtěly podmanit celý dům. Dosedla na oranžový květ a její vpád zvířil hejno bílých květů. Připojila se k tomu víření a v motýlí verzi menuetu na okamžik vrátlili staré jabloni obtížené zelenými kuličkami její pomíjivou jarní krásu. Vystoupala s nimi nad zahrady, domy a louky. Tam se od nich odpojila. Upoutal ji rezavý záblesk v koruně borovice osaměle trčící ze smrkového davu.

Veverka polekaně nadskočila, když na větev před ni dosedl bělásek a loňský oříšek jí vyklouzl z drápkatých tlapek. Zvědavě se po vetřelci natáhla. Letmé pohlazení křídel ovanulo její legrační udivenou tvářičku. Bělásek se zatřepetal nad korunou borovice a pak zmizel z dohledu. Chtěla chvilku sledovat jeho vzdušnou akrobacii, ale oříšek byl přednější. Sjela po drsné, vrásčité kůře jako blesk. Z rychlého sestupu se jí zatočila hlava. Posadila se do mechu a hedvábné trávy a přes vějíře kapradí obezřetně propátrávala okolí. Když se ujistila, že jí nic nehrozí, začala se shánět po oříšku. Už ho viděla. Zakutálel se pod kámen obrostlý plstnatou vrstvičkou mechu. Skoro se k němu rozběhla, když nad kamenem uviděla špičatou tvář jiného rezavého zvířete. Jediným skokem byla v bezpečí. Liška s funěním očichávala oříšek. Voněl po veverce, ale k snědku nebyl.

Když zvedla hlavu vyplašená lehkým zaškrábáním ostrých drápků, zahlédla z veverky už jen chundelatý ocásek. Pro tři hladové krky by to stejně nebylo ani na olíznutí. A kdo by se za tou mrštnou šibalkou honil. Lehkým plavným klusem se rozběhla zpět k noře. Už zdálky slyšela vzrušené pokvikávání svých dvou malých. Projela jí zlost. Taková neopatrnost. Ale když nahlédla do malé prohlubně ukryté mezi smrky a obrovitými balvany, zlost se vytratila a zůstal jen pocit marnivé mateřské lásky. Jak krásné jsou její děti. Rychle k nim seběhla a zvědavě začenichala, co je tak rozdovádělo. Pod tlapkou jednoho z nich zahlédla jakýsi mrskající se provázek. Lišče na okamžik polevilo ve svém stisku a hnědá myška dezorientovaná strachem zamířila přímo k ní. Hlavu jí zaplnilo instinktivní nutkání k lovu. Přikrčila se a než stihla dokončit dravčí rituál, myška se jí otřela o tlapu a zajela do chladivé temnoty mezi kořeny.

Za zády slyšela pištění liščat zklamaných ztrátou hračky i frkání liščí mámy, která při zkoumání jejího úkrytu vdechla seschlou prsť a kýcháním a frkáním se pokoušela zbavit prašného pachu. Maličké srdíčko jí bušilo tak rychle, až se celá chvěla. Čich jí napověděl, že vzadu pod kořeny se skrývá vchod do chodby. Bez rozmýšlení do ní vběhla. Chodba vedla stále hlouběji. Postupně se zužovala, až byla velká tak akorát pro jednu malou myšku. Občas narazila na chodby křižující tu, kterou putovala a z jedné zaslechla typické krtkovské hekání a supění. Když narazila na správnou odbočku, neomylně do ní zamířila a po krátkém stoupání vyhlédla ven na louce za domem. Ostražitě začenichala do všech směrů a uklidněná svým zjištěním vylezla. Táhlo ji to blíž k domu, ale tmavý samet nebe posetý miliony hvězd jako vánočními ozdobami ji přiměl ještě chvilku posečkat.
Korálková očka si měřila tu blýskavou nádheru a hvězdy se odrážely v jejich černi. Napadlo ji, jaké by to bylo, kdyby se hvězdy uvolnily ze svých háčků a všechny naráz se sesypaly na zem jako cinkající záplava ozubených koleček ostruh a šerifských odznaků. Jako v opdpověď na její myšlenku se jedna z hvězd sesmekla ze svého závěsu a prolétla temnotou zanechávajíc ze sebou světelnou stopu. Kéž tě Míša ani Žanetka nikdy nedostihnou, má malá souputnice! vyslala k hvězdě přání a pak už zamířila rovnou domů. Její pozornost přilákal stůl tyčící se ve ztichlé zahradě jako stolová hora. Cítila drobky pečiva a po noze židle směle zamířila za jejich vůní.

Znovu měla pocit, jako by se na svět dívala přes okénko kamery, ale tentokrát v obráceném sledu. Stůl, který byl ještě před chvilkou obrovský jako skalní masiv se proměnil v docela obyčejný pruhovaný stůl a ona seděla na modré židli. Na okamžik se jí zmocnila závrať a pak se všechno vrátilo do obvyklé úrovně. Mezi květináči se mrsknul myší ocásek. Na houpačce se protahovaly kočky a v kuchyni právě dobublal překapávač. Přešla do stinné kuchyně a bezmyšlenkovitě si nalila kávu.
Pak ji něco napadlo. Z poličky vylovila odrbaný blok zpola zaplněný recepty. Se vzdáleným bodnutím lítosti přelétla očima recepty ze samých začátků svého kuchařského snažení. Z doby, kdy jí máma musela nadiktovat podrobný návod i na tak jednoduchá jídla jako je koprovka, sekaná nebo houbový guláš. Spousta receptů byla rozpitá a dozdobená mastnými otisky prstů. Konečně za ananasovou buchtou nalistovala prázdnou stránku. Z hrnku s kočkou vytáhla propisku a po chvilce přemýšlení se propiska rozběhla po papíře. Kulatým školáckým rukopisem, které zdědila po tátovi nadepsala: Dokonalý den. Po chvilkovém zaváhání se propiska znovu dala do pohybu a připsala:

Stanu se stínem
a kroky z plyše
projdu tajně, tiše
jak vlahý vánek
do zahrady, do léta.
Jsem, nejsem
teď a tady.
Za uchem běláska
v patách spánek.
Víla do vůní zakletá...


S rozpaky si přečetla, co právě napsala a polilo ji horko při představě, že by to někdo četl, ale pak si uvědomila, že receptář není v její rodině právě tím nejvyhledávanějším čtivem a to ji uklidnilo. Chvilku čekala jestli ji napadne ještě něco, nějaký dodatek, ale zdálo se, že už ze sebe víc nevymáčkne a tak mohla konečně přistoupit k tomu, co chtěla udělat ze všeho nejvíc.
Vždycky si přála najít způsob, jak zachytit léto v celé jeho voňavé a barevné nádheře, aby se jím mohla těšit v nekonečných zimních měsících. Toužila pochytat vůně do láhví a zavařovaček a uložit je do spíže ke sklenicím třešní, jablek, meruněk, červené řepy a rybízového džemu.
Vůni šeříků, jasmínu, lípy a bezu, vodního rostlinstva, svěží vůni posečené trávy, která během jednoho dne zesládne a ztěžkne, vůni letních večerů, dní i nocí. Teď konečně věděla jak na to. Objevila svůj vlastní recept na dokonalé dny. Míša a Žanetka se přiloudali do kuchyně a spiklenecky na sebe mrkali.
Propiska se hladce vydala na svou pouť a kroužila jedno slovo za druhým.

Mezi nedbale zataženými závěsy pronikl zatoulaný paprsek...


Téma týdne - Fantazie.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 27. února 2014 v 16:59 | Reagovat

Nemohu jinak, než říci, že je to skvělé. Umíš nádherně skládat slova, je to nevšední a přitom poutavé čtení. Moc se Ti to podařilo, tleskám.

2 Robka Robka | E-mail | Web | 27. února 2014 v 22:32 | Reagovat

Ach! Závidím ti ten příval fantazie, nádherně napsaný příběh! Je to psané s takovou lehkostí, poutavě, čtivě a s tak krásnými příměry. Tvé povídky mě nikdy nenudí, máš vzácný dar slova.

3 Bev Bev | E-mail | Web | 28. února 2014 v 8:07 | Reagovat

[1]:[2]:Moc děkuji, jsem ráda, že se povídka líbila. :-)

4 mengano mengano | E-mail | Web | 28. února 2014 v 8:32 | Reagovat

Moc pěkné. Krásně jsem si ten letní den užila. Mám ráda léto, vůni kytek, sluníčko, letní teplé večery a noci s hvězdičkovou oblohou... tohle všechno jsem najednou viděla. Díky :-)

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 28. února 2014 v 8:37 | Reagovat

Umíš neobyčejně nakládat se slovy, to se tedy musí uznat! Do tvých povídek se dá pohroužit a nechat okolní svět na chvíli za vraty.

P.S.: Moc děkuji za zveřejnění informace o mé výstavě :-).

6 valin valin | Web | 28. února 2014 v 9:49 | Reagovat

Bev, to jsou krásné fantazie.. Bev kočkou, Bev motýlem.. prostě přeměny Bev. Četla jsem to asi 5x Jaké by to asi bylo, kdyby se to dalo uskutečnit, ale určitě tak, jaks popsala... :-D  :-D

7 Bev Bev | E-mail | Web | 28. února 2014 v 11:08 | Reagovat

[4]:Tak to jsme stejná krevní skupina, taky miluju léto a už se nemůžu dočkat, až se zas všechno zazelená a rozkvete. To se hned jinak žije. :-)

[5]:Mám radost, že se mi podařilo aspoň něco z mého okouzlení přírodou a létem převést do slov.  
A nemáš zač. Ráda. Velice tvé fotografie obdivuji. :-)

[6]:Valin, moc jsi mě potěšila.
To bych si opravdu přála stát se vším možným a vyzkoušet si jaké to je. :-)

Děkuji vám všem. :-)

8 Beatricia Beatricia | Web | 28. února 2014 v 17:09 | Reagovat

Snová, magická povídka... letní ráno se zvířátky a jejich hrátkami. Rozkošné a půvabné počtení. Fantazie vtělená do hravých slov a veršů. Jedním slovem krásné. :-)

9 Regi Regi | Web | 1. března 2014 v 9:05 | Reagovat

Páni, to bylo... poetické a podmanivé. Moc děkuji.

10 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 1. března 2014 v 13:07 | Reagovat

Kde hledat slova, která by vyjádřila obdiv, Bev? Kde mám hledat slova, která by Tě přivedla do příjemného vytržení, jako mne přivedla Tvá úžasná povídka? Čím hladit spisovatelku, jejíž pomyslné pero maluje obrázky, vytváří pohádky, příběhy a životy, aby jí to přišlo originální? Jsem obyčejný člověk, Bev, a proto napíšu jen obyčejnou větu: Děkuji Ti, Bev. Ale v této větě je obsažen můj obdiv k Tvému literárnímu umění.

11 Koník Koník | E-mail | Web | 1. března 2014 v 17:53 | Reagovat

Neobyčejně krásné.

12 Radka Radka | E-mail | Web | 2. března 2014 v 15:50 | Reagovat

Nemám slov, která by dokázala ocenit tu krásu. Z básně jsem měla husí kůži a bylo mi líto, že už to končí. Mně, která vždy skuhrala nad délkou Tvých povídek (vždy však neobyčejně čtivých!)
Tak podmanivé, že jsem byla všude s Tebou. Úžasné :-)

13 Doma Doma | Web | 2. března 2014 v 18:21 | Reagovat

Je to fakt zajímavé! :)

14 Bev Bev | E-mail | Web | 3. března 2014 v 6:26 | Reagovat

[8]:[9]:[10]:[11]:[12]:[13]:Jsem obyčejný člověk, který je vděčný za každou návštěvu, u vytržení z každého komentáře a tím spíš z vašich krásných laskavých slov, ze kterých se až červenám.
Velice vám všem děkuji, mám radost, že se povídka líbila. :-)

15 krokodyleka krokodyleka | Web | 3. března 2014 v 17:40 | Reagovat

moc pěkné ! :)

16 Doma Doma | Web | 3. března 2014 v 18:33 | Reagovat

Děkuji, snažila jsme se :) taky přeju hezký den! :)

17 Bev Bev | E-mail | Web | 4. března 2014 v 5:05 | Reagovat

[15]:Děkuji. :-)

[16]:I Tobě. :-)

18 Mad Med Mad Med | Web | 4. března 2014 v 15:16 | Reagovat

Velice krásná fantazie, závidím :-)a obdivuju!

19 bludickka bludickka | E-mail | Web | 4. března 2014 v 19:59 | Reagovat

Kéž bych si takhle mohla zakonzervovat určité chvíle. Ale na mě většinou nepůsobí tolik okolní prostředí, je to nějaký vnitřní svět, ve kterém se odehrává ten pocit, co bych si chtěla uchovat. Stejná atmosféra ho nevyvolá.

20 Bev Bev | E-mail | Web | 5. března 2014 v 5:29 | Reagovat

[18]:Já zas závidím a obdivuju, jak pohotově jsi našla téma, o kterém se opravdu moc nemluví a ještě o něm napsala vtipnou básničku. Mě k tomu nenapadá vůbec nic, mám v hlavě vymeteno. :D

[19]:To si taky přeju. :-)Něco se dá zakonzervovat psaním, ale ne všechno se dá popsat slovy.

21 Teeda Teeda | Web | 6. března 2014 v 14:35 | Reagovat

ách to bylo kočičí :) krásně mě to otlapkalo :)

22 Koník Koník | E-mail | Web | 7. března 2014 v 9:22 | Reagovat

Kouzelná zahrada snů. Místo pro život!  Jenomže, jak se do ní dostat? Kde je schovaný klíč?

23 Bev Bev | E-mail | Web | 7. března 2014 v 13:37 | Reagovat

[21]:Jsem ráda, že krásně. Když mě Zmudina šlape na břiše zelí, tak to zas tak moc krásné otlapkávání není. :D  ;-)

[22]:To kdybych věděla. :-?  :D

24 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 7. března 2014 v 20:40 | Reagovat

[23]:Krásně jsem se pohroužila do čtení. Fantazii máš  a kouzlení se slovy ti opravdu jde.
Jen na okraj, naše duo to má rozdělené, Mudla mi šlape zelí na prsou, Muf břicho a nohy. Jenže ona má 4 kila a Mufík přes 7 kg, což už je tíha obstojná. ;-)  :-D

25 Vendy Vendy | Web | 8. března 2014 v 0:04 | Reagovat

Absolutní TOP.
Skvělá povídka, vybroušená slova, výborný děj i nápad. Trochu se mi vybavila jedna stará scifi povídka, kde se osobnost přenášela dotykem, tady jsi to rozšířila o živočišnou říši kočiček, lišek i myšek.
Krásné, včetně závěru.
Jen mě napadá... není tu inspirace ze skutečnosti? Třeba zapomenutá báseň v receptáři... ;-)  :-)

26 Miloš Miloš | Web | 8. března 2014 v 19:45 | Reagovat

Ty máš bohaté vyjadřování, že jsi hotová spisovatelka. Třeba "recept na dokonalé dny" je moc pěkný obrat. Škoda, že není k mání v lékárně :-)

27 Amelie Amelie | Web | 9. března 2014 v 22:31 | Reagovat

Moc hezké. Máš talent.

28 Bev Bev | E-mail | Web | 17. března 2014 v 5:12 | Reagovat

[24]:Tak to mají moc pěkně rozdělené a Muf je teda pořádný macek, naše kočiny mají kolem pěti kil a je to sakra znát když se po mně projdou. :-D

[25]:Tahle básnička vznikla přímo k tématu a když už mě napadla, tak jsem ji hned použila, ale receptář, ten je skutečný, včetně těch začátečnických receptů a rozpitých slov. :D

[26]:To je fakt, takový recept by se hodil. :-)

[27]:Jsem ráda, že se líbilo. :-)

Děkuji.

29 Bev Bev | E-mail | Web | 17. března 2014 v 9:30 | Reagovat

[22]:Napadlo mě, že ten klíč možná máme každý v sobě. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.