Únor 2014

Dokonalý den

27. února 2014 v 15:45 | bev |  Povídkář
Mezi nedbale zataženými závěsy pronikl zatoulaný paprsek červnového slunce a zašimral ji na tváři. Neochotně se vymanila za snů a rukou si přejela přes obličej, jako by chtěla ten prchavý dotek uvěznit v dlani. Skopla pokrývku do nohou postele a bosá prošla domem. V kuchyni poloautomatickými pohyby odměřila kávu a vodu a zapnula překapávač. Pak vyšla do zahrady. Dlažba na terase ji ostře zastudila do nohou a pocit pronikavý jako ledová dýka jí proběhl lýtky až k temeni, a postrčil ji z polobdění do reality. Od keramického květináče s mohutným ibiškem se odlepil stín, pružným krokem šelmy se přiloudal k ní a jemně se jí třel o nohy. Na modrobíle pruhovaném stole ladícím se zahradním nábytkem se další šelmička zaujatě věnovala svým ranním úkonům.

Protivy se přitahují

19. února 2014 v 14:58 | bev |  Občasník
Za svůj ani ne tak dlouhý a pestrý jako spíš rozmanitý život jsem vypozorovala několik zajímavých zákonitostí, se kterými bych se vám ráda svěřila.

1) Ze života koček:
U milovníků kočičího druhu jsou zpravidla žádanější kocouři, pro své omezené možnosti rozmnožení. Nepopírám, že by se mohl najít i nějaký kocouří samaritán, který by adoptoval opuštěné kotě a s láskou je uvedl do svého života a příbytku (stávají se i divnější věci), ale v porovnání s pravidelným plozením kočiček, je toto riziko téměř zanedbatelné. Zkrátka kocourci jsou vždycky žádanější než kočičky. Škodolibým působením zákona schválnosti naše kočka, Zmuda, samozřejmě porodila tři holky a jen jednoho kluka. Podotýkám, že kočičí slečny byly neudatelné, i když neodolatelné a tak nám zůstaly všechny doma společně se svou matkou.
Nedávno jejich řady posílil nalezenec ze zahrady. Věřte nevěřte, je to zase... kočka.

Jednoho dne

13. února 2014 v 9:51 | bev |  Povídkář
Schoulil se hlouběji do svého zimníku. Ne v touze zahřát se. Zimník příliš teplý na první jarní den mu sloužil k udržení stálé vnitřní teploty. Osobní zóny chladu. Slzícíma očima zamžoural na zubaté slunce a pokusil se obrnit proti žvanění, které do soukromé zóny pronikalo z vedlejší lavičky. Čiperná důchodkyně postřehla jeho pohyb a stejně jako on nastavila vrásčitou, babičkovskou tvář hřejivým paprskům. ,,To se udělalo hezky, že? Máme tu jaro," zašveholila přátelsky a přiměla ho k podrážděnému kývnutí. ,,Nádherně," zavrčel a ztěžka se postavil na nohy ztuhlé chladem a dlouhým sezením. S tichou škodolibostí zaznamenal překvapený pohled a bez ohlédnutí se vydal pryč od jejího žvatlavého jarního optimismu.


Co je jiné a co není

5. února 2014 v 14:03 | bev |  Občasník

Když nám soused daroval náš první, maličko obstarožní počítač, vypuklo v rodině velké rozradostnění. Holky nadšeně a často hrály hry a já šílela z opakující se vtíravé melodie podbarvující hru a vyvolávající představu nepřetržitě spuštěného domovního zvonku. Sice líbezně znějícícho, ale po hodině jedovatě otravného.
Rodiče s bezmeznou vírou v nové technologie a nepřeberné možnosti, které mi díky tomu spadly do klína (a vlastně i ve mne), se pravidelně dotazovali, jaké pokroky s počítačem dělám. Těžko jsem jim mohla říct, že pokud jde o mne, mohli jsme ten zázrak klidně nainstalovat k Maxovi do boudy. Výsledek by byl naprosto stejný. Upřený pohled a tichý údiv.