PLAST STORY

13. ledna 2014 v 13:11 | bev |  Povídkář
1
Herna

,,Stop! Chlapi, končíme. Hrajete jak ponocný. Mý starý oči se na to nemůžou koukat," zapištěl Modrovous a prudce skousl modrou pastelku s mimořádně ostře řezanou špičkou.
Po ulici projelo auto a na okamžik zaplavilo místnost jasným světlem. Když zmizelo za rohem, místnost se díky pouličnímu osvětlení znovu rozdělila na dvě zóny, světlejší a stínovou.
Hráči seskakovali z nástavců, protahovali se a pošťuchovali. Hokejky a brusle létaly na všechny strany.
,,Chceš asi říct starý oko, ne? " zahalekal jeden z hokejistů, neomaleně narážející na skutečnost, že Modrovous hleděl na dění kolem sebe už nějaký ten pátek jen jedním okem. Popravdě, nikdo z týmu ho neznal jinak. Černá páska na koberce, kterou si omotal hlavu a ještě víc tak zdůraznil svůj handicap, vzbuzovala respekt. Dokonce ani Bouchač neměl odvahu utahovat si z trenéra. A to bylo co říct. Bouchač nevynechal jedinou příležitost, kdy si mohl do někoho bouchnout, ať už slovně, či pěstí..


,,Civíne, seš na svou velikost dost drzej."
,,Civíne, nerej do něj, koukej, už má zas sklopený uši," napomenul drzouna Flek.
Celý tým jako jeden muž pohlédl na trenéra. Béžově hnědý králík s podivnými modrými fleky na obličeji, třikrát větší než kdokoli z hráčů, měl dlouhé uši složené na zádech a jediné oko mu zlověstně blýskalo.

,,Trenére, ty táhla zas nějak drhnou," pokusil se změnit téma Blína. ,,Celý se mně to zdá nějaký pojebaný."
,,Mládenče, tyhle slova si v mý přítomnosti vodpusť. Sám seš ... táhlo. Merčím tě už ňákej čas a ty tam, chlape, na tom ledě chrápeš. Hoši, já tyhle bouřlivý vody brázdil už v časech, kdy jste vy všichni byli ještě v tekutým stavu někde v podzemí. A tenkrát to bejvaly jinačí zápašy. Takovej šprtec, co se hrával za mejch mladejch čašů, to si neumíte ani představit, puk nebylo vidět, jak rychle lítal... Dneska už je to jen takový šmrdolení, ale tenkrát... Eh...," znechuceně máchl tlapou Modrovous a odmlčel se.
Jediné oko upíral kamsi do minulosti a jen modrá pastelka s ostře řezanou špičkou, rytmicky přehazovaná z levého koutku úst do pravého, vypovídala o síle jeho vzpomínek.

Tým, ve kterém ani jediný hráč netušil o čem je vlastně řeč - tak daleko jejich vědění o vlastním původu nesahalo, i když podvědomě všichni cítili, že se Modrovous dotkl čehosi fatálního, co s nimi nějakým zvláštním způsobem souvisí - ještě chvilku pozorně sledoval svého trenéra a když se zdálo, že už nic nedodá, tiše a jaksi rozpačitě se začal rozcházet. Po dvojicích, ve skupinkách, s polohlasným mumláním.
,,Nebyli jsme zas tak špatní, na to, že hrajeme v oslabení...," šeptali si žlutí mezi sebou, aby Modrovous neslyšel. Ať byl Modrovous sebevětší podivín, nikdy neměli lepšího trenéra a králíkova obliba vyvažovala i jeho výstřední chování.

Xaver přelezl mantinely jako poslední a loudavě se vydal ke kraji stolu, k místu, kde obvykle slézal na zem. Ponořený v myšlenkách nepostřehl Bouchače a partu jeho věrných. Hlavu zvedl až v momentě, kdy zaslechl bojovný pokřik a to už bylo na útěk pozdě.
,,Jeden za všechny!..." zařval Bouchač.
,,... A všichni na jednoho! " dokončili Zmehel, Lhan, Větrovec a Blína nadšeně.
Kolem překvapeného Xavera utvořili půlkruh a zatímco mu blokovali únikovou cestu, tlačili ho ke kraji stolu. Xaver couval dokud mohl, pak se zděšeně ohlédl, zapotácel se a už padal. Jednu chvilku hleděl do propasti odpadkového koše, vzápětí žuchnul na vrstvu odpadků všeho druhu. Štěstí, že si Muž v Herně na pořádek moc nepotrpěl. Xaver zůstal ležet a koukal nahoru. Vlastně se ani nezlobil. Cítil jen znechucení. Ze sebe, z týmu, dokonce i Modrovous mu lezl na nervy. Přitáhl si až k bradě obal od tatranky, zpod zadku vydoloval vršek od piva a převalil se na bok. Jednu ruku si podložil pod tvář a pokusil se uvelebit co nejpohodlněji. Zdálo se mu, že je přesně tam, kam patří.
Pocity, které se v něm probouzely, ho silně znepokojovaly, ale překvapivě mu přinášely i jakési bolestné uspokojení. Rozervaně, tak se cítil. Šeptal si slovo, které se naučil od En, stále dokola znovu udivený tím, jak přesně odpovídá jeho rozpoložení.

Před tím než potkal En a At, byl spokojený. Znal hru a trénink. Obojí ho naplňovalo štěstím. Pýchou. Tým byl dokonale sehraný a on byl jeho drobnou, přesto nepostradatelnou součástí. Pokud nehrál hokej, přemýšlel o něm, nebo leštil svou hokejku, kterou s kapkou studu pojmenoval Keika. Jen tak, jen pro sebe, aby si mohl za nocí, které se zdály nekonečné, vyslovit její jméno.
Uměl si představit, jak by ostatní řvali smíchy, kdyby zjistili, že svou hokejku nejen leští, ale dokonce ji i pojmenoval. Zvlášť Bouchač, Blína a Zmehel. Jen Lebeda znal jeho slabost. Nezdálo se sice, že by to na něj jakkoliv zapůsobilo, natož, že by Xavera chápal, ale aspoň se nesmál.
Jenže teď byl vtipný, pohotový Lebeda pryč - taveninou byl, taveninou bude - a v Xaverovi se uhnízdil ten pocit. Rozervanost. Pocit, který ho pěkně v souladu se svým pojmenováním hrozil roztrhat zevnitř, aby mohl žluté kousky jeho plastového těla nechat pohozené v koši, spolu s dalším odpadem. Ani nevěděl, kde Keiku nechal, nejspíš tam nahoře. Někde na ledě. Bylo mu to jedno. Kdysi do ní připínákem vyryl své jméno. Dnes mu to přišlo jen hloupé. Ráno popadne první, která mu přijde pod ruku. Všechny jsou stejné. Tak jako my, hráči. Jsme jeden jako druhý. Žlutí a červení. Vidět každý den svou vlastní tvář v jedenácti dalších není nic povzbudivého ani pěkného.

,,Jardo, už se tu zas zašíváš?" promluvila muži za zády manželka. Překvapeně sebou cuknul a z ruky mu vypadla figurka hokejisty, kterou se snažil umístit na nástavec.
,,Volali děcka, jestli se nechceme stavit. Eliška má neštovice, tak bysme ji aspoň trošku zabavili. Co ty na to? Nebo se zas budeš nimrat s těma panáčkama? "
,,No jo, pořád, to víš, že tam zajdem. Taky je rád uvidím. Už u nás nebyli ani nepamatuju. To je furt jen práce a práce..."
,,Ale jdi ty, brepto, naposledy před týdnem na oběd... Pánaboha, tady je čím dál větší binec. A toho starýho vypelichance jsi zas nevyhodil," dodala žena vyčítavě a očima probodávala králíka rozvaleného na okně."
,,No jo, já ho vyhodím. To je pořád něco... Nemohl jsem ho najít."
Žena to dále nekomentovala. Znovu počastovala takzvanou hernu svého nerozumného muže nesouhlasným pohledem a ztatila se v útrobách domu. Chvilku bylo slyšet pleskání trepek na schodišti, pak vše ztichlo.
Muž přešel k oknu a vzal odřenou hračku do rukou. Zahleděl se do korálkového oka a pak Ušáka znovu usadil do změti novin, reklamních letáků, počmáraných papírů a zbytků pastelek a tužek.
,,Všechno pořád vyhazovat, to jo, to by se ti hodilo. Jen si tu seď, kamaráde. Já vím, že mi tady na všechno dáváš pozor," zabručel muž a ostražitě se ohlédl. Za nic by nepřiznal, že k hračce chová jisté sympatie. Zdálo se mu, že sem, do toho skladiště nepotřebných krámů, polozapomenutých a polámaných věcí, tak nějak patří. Krom toho: příliš často vídal dcerku usínat s Ušákem v náručí. Nedokázal se přimět, aby ho vzal a hodil do popelnice.


konec 1. části

pokračování ZDE


Poznámka: Šprtec je forma stolního hokeje hraná s hracími kameny z Dámy. Dva kameny slepené k sobě představují brankáře. Puk nahrazuje červený kámen ze hry LOTO.



téma týdne - Noc.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 14. ledna 2014 v 14:52 | Reagovat

Teda, ty máš fantazii a umíš tvořit figury, jen žasnu. Nevymyslela bych ani polovinu! Ten závěr první části mi něco připomíná :-D R. taky brojí proti vyhazování čehokoliv, včetně prošlých potravin. A jeho táta? Ten má byt jedno velké skladiště, ale prý jsou to hodnotné věci :)

2 Robka Robka | E-mail | Web | 14. ledna 2014 v 18:45 | Reagovat

Já to pořád říkám, že ve zdánlivém chaosu a skladišti se mohou odehrávat takové senzační příběhy. Pořádek brzdí rozlet.:-)

3 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 14. ledna 2014 v 23:28 | Reagovat

Víš, Bev, já se taky nerada zbavuju starých hraček... A vůbec věcí, ke kterým mám či jsem měla nějaký vztah. A mám dost často stejný pocit jako Xaver, taky jsem adept na vyhození do koše. No jo, tak se cítím, no.

Príma povídka, jdu na další díl :-) Jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne s Modrovousem, jestli Jarda povolí manželčinu nátlaku. Doufám, že ne!

4 Bev Bev | E-mail | Web | 17. ledna 2014 v 10:44 | Reagovat

[1]:Děkuju. Jsem amatér a řídím se jen odhadem a tak jsem za každou poznámku a třeba i radu vděčná. :-)
A tohle hromadění "hodnotných" věcí znám moc dobře. Můj muž hromadění veteše zasvětil volný čas. Do garáže už se nám auto pomálu nevejde. ;-)

[2]:Ale na druhou stranu, jakmile se něco vyhodí, hned to schází. To je nějaký nepsaný zákon. :D
A švagrová vždycky říkala... pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos... těším se tedy ze skutečnosti, že žiju s několika génii. ;-)

[3]:Od té doby, co jsem viděla Toy Story, mám taky výčitky, když nějakou vysloužilou hračku odkládám do koše a představuju si, jak to asi prožívá. Jo, blbnu. :D
A ten pocit máme asi občas všichni. Já teda určitě. :-)Ale Xaver zase vyleze a my taky. ;-)

Díky vám za přečtení, za trpělivost, za milá slova. :-)

5 Pukína Pukína | E-mail | Web | 2. února 2014 v 0:54 | Reagovat

Příště se vrátím na pokračování ;-) Díky moc za pěkné chvilky "s Tebou".

6 Bev Bev | E-mail | Web | 3. února 2014 v 5:13 | Reagovat

[5]:A já děkuji za milé komentáře a za tvůj čas, moc jsi mě potěšila. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.