Procesí vln hořkoslané /2/

6. prosince 2013 v 15:20 | bev |  Povídkář
Na Štědrý den se probudila kolem desáté. Rozhovor s matkou ji rozrušil. Dlouho nedokázala usnout. Neklidně se převalovala a hlavou jí jako vyplašení netopýři poletovala vyřčená slova. Chvilku uvažovala, že stráví den v posteli s televizí, kafem a případně flaškou vína. Dneska jsou Vánoce, opakovala si v duchu a zkoumala účinek slov. Nic. Slova zapadla, aniž by v jejím nitru probudila nějakou odezvu. Zato probudila něco jiného. Krabičkám s ozdobami, neboli okultními předměty, jak jim pro sebe říkala, narostly oči, rentgenové oči a ty se teď propalovaly skrz zavřená dvířka skříně. Cítila jejich magickou přitažlivost.



Vstala a pustila se do obvyklých ranních úkonů. Taška od mámy stála nedotknutá v chodbičce. Včera už neměla sílu se do ní podívat. Přenesla ji do kuchyňky a zvědavě začala vytahovat krabice a prohlížet jejich obsah. Cukroví, vánočka a jeden maličký, úhledně zabalený balíček. Chtěla ho rozbalit až večer, ale byla příliš zvědavá. Roztrhala vánoční papír a nedočkavě otevřela dárkovou krabičku. Na tmavomodrém sametu leželo stříbrné srdce. V jeho levé části se k sobě tulila dvě menší srdíčka posetá lesklými krystaly. Ve víčku byl přilepený lístek.
Nosím vás v srdci, stálo tam napsané máminým úsporným písmem. Musela se posadit.
,,Mami, co mi to děláš?..." zašeptala a pak jemně vyprostila řetízek ze sametu a připnula si ho na krk. Líbila se jí jeho váha, i to, jak nejdřív zastudil a po chvilce, když přijal teplo jejího těla, hřál.

Během dopoledne ozdobila stromek. Zpočátku sahala na baňky s nedůvěrou, jako by mohly kousnout, uhryznout prst. Pak se uklidnila. Nepociťovala sváteční vytržení, ale ani obvyklou paniku. Zdobila vánoční stromek s tichou cílevědomostí. Zdobila stromek jako žena, která si je vědoma důležitosti svého poslání. Televize běžela nepřetržitě. Sledovala všechno. Filmy pro pamětníky, zábavné pořady, pohádky, rodinné komedie i dokumnety.
Ve tři odpoledne byla unuděná k smrti neustálým přísunem keců, přecpaná máminým cukrovím a příjemně přiopilá. Ve flašce zbývalo sotva na jednu sklenku. Ani vzdáleně se její prožívání Štědrého dne neblížilo vzpomínkám, které měla na tento den z dětství. Ale i to bylo v pořádku.

Večeřet chtěla stylově v šatech, při svíčkách, na slavnostně prostřeném stole. V šest si uvědomila, že takové složité přípravy jsou nad její síly. Mírně oschlé kuřecí plátky ze včerejška hodila na máslo a prudce opekla. Jen blázen by se s tím obaloval. Nepociťovala hlad, večeři si připravovala, protože se jí zdálo, že to tak má být, že to k tomu patří. Nakonec snědla všechno. Hltala kupovaný bramborový salát, který přesto, že vypadal jako něco, co už jednou někdo jedl, chutnal překvapivě dobře. Za uplynulých pět let zapomněla, jak dobré je cokoliv s majonézou. Tehdy, když se to stalo, měla pocit, že už bramborový salát nikdy v životě nepozře. Najedla se ho na roky dopředu. Nejdřív o Vánocích, kdy bylo ještě všechno v pořádku a o deset dnů později na pohřbu. Na bráchově pohřbu. Řízky a salát, tradiční pohoštění pro truchlící příbuzenstvo.

Jedinou pohádku, kterou skutečně chtěla vidět, Popelku, prospala. Nevšimla si, když píseň z filmu plynule přešla v Reklamu na ticho, mršenou spolu s dalšími hity bezejmennnou místní kapelou. Štěpánská taneční zábava v roce Velkého třesku - v roce, kdy všechno začalo jít šejdrem - v jakémsi zapadákově, jehož jméno jí unikalo. Nechtěla a přesto, jak je tomu ve snech, vstoupila do sálu kulturního domu k prasknutí přecpaného mladými lidmi. Okamžitě uviděla sebe samu. Stála u pultu se sklenkou džusu. Řídila přece. Mladík vedle ní se k ní důvěrně skláněl a opilecky šermoval rukama. Její kluk. Poslední dva měsíce. Aleš.
Byla zpátky v čase a přesto stále všechno sledovala s odstupem pozorovatele zvenčí. Věděla přesně, co bude následovat, ale nedokázala děj změnit.

Chvilku Aleše přemlouvala, ať už nepije, pak ji políbil a ona se k němu přivinula. Chtěla jít tančit, on chtěl ji. Najednou se před ní objevil Pavel. Opilejší o hodně víc, než její přítel. Oči se mu leskly a při chůzi vrávoral.
,,Chci jet domů. Hned!" pronesl rezolutně a chytil ji za rameno. Na jejího společníka ani nepohlédl.
,,Tak běž pěšky, my tu máme něco důležitého," zasmál se Aleš a majetnicky si přitáhl Petru k sobě.
,,Pavle, počkej ještě chvilku. Já už taky pojedu," pokusila se Petra o smířlivý tón." Dej si třeba kafe, to tě trochu probere..."
,,Já ti na nějaký kafe seru," zahuhlal Pavel. ,,A na toho tvýho šamstra taky. To sis teda vybrala blbečka."
Aleš se nenechal vyprovovokovat, jen se smál. To Pavla rozběsnilo, prudce se ohnal pravačkou. Rozmachem ztratil vratkou rovnováhu a nebýt pultu, kterého se chytil, padl by na zem.
Bez jediného slova se otočil a odcházel.
,,Počkej!" křičela za ním Petra a chtěla se za ním rozběhnout.
Aleš ji pohotově chytil za ruku. ,,Nech ho jít. Je nažranej jak kára. Prospěje mu, když se projde.
A víš co, Peťo? Mně připadá, že ten tvůj brácha na mě žárlí. Chová se spíš jak tvůj milenec, než brácha..." uchechtl se znovu Aleš. Pozdě si uvědomil, že přestřelil.
,,A víš, co ti řeknu zase já, Aleši? Měl pravdu. Fakt seš blbeček. Jdi se bodnout."

Půl hodiny běhala sálem a hledala Pavla. Ignorovala Aleše, který jí chodil v patách a pokoušel se omluvit. Pak jí došlo, že klíčky k autu nechala v bundě přehozené přes židli. Jaká nebetyčná hloupost, nadávala si. Pozdě. Klíčky byly pryč, stejně jako Pavel a auto. Zoufale sháněla odvoz. Neměla stání. Nakonec se jí podařilo přemluvit známého, aby ji odvezl domů.
Neujeli ani kilometr, když to uviděli. Tátovo auto napasované na stromě a okamžik na to i Pavla.
Hlavou jí běžela ve smyčce nesmyslná otázka... Jak to řeknu našim?...Jak to řeknu?...
Sen narušil zvuk z přítomnosti. Po zdi přejela světla auta a pak se ozvalo zatroubení. Dvakrát dlouze, dvakrát krátce. ,,Kterej pitomec dělá takovej kravál? " promluvila nezřetelně v polospánku a znovu sklouzla do snů.

Boží hod vánoční ji zastihl rozechvělou, neklidnou. Nervozita se vrátila. Hlavou jí běžely útržky hovorů, filmů, písniček. Citáty, fráze. Známé tváře. Bylo jí na zvracení z jídla, z pití, z Vánoc. Hádala se s těmi hlasy, které k ní promlouvaly. Chtěla, aby konečně zmlkly. Chtěla zpátky svůj bezpečný svět čísel.
Vzpomněla si na vlídnou tvář psycholožky. Na její vyrovnaný hlas.
,,Petro, zloba je stejné povahy jako všechny silné opiáty. V malých dávkách může být prospěšná, dokonce může léčit. A stejně jako všechny léky, i příliš časté upíjení těch hořkých kapek může být nebezpečné. Vy se zlobíte na bratra, na rodiče a ze všeho nejvíc na sebe. Zloba je ve vašem případě jako čepel nože, kterou obracíte proti sobě. To není dobré..."
Hned po tomto rozhovoru svou krátkou terapii ukončila. Po telefonu. Vymluvila se na nedostatek času.

Nečekaně se jí vynořila v hlavě básnička, kterou kdesi četla. ...procesí vln hořkoslané od včera k zítřku přelévá se hladina jednolitá uvnitř kolem do dna kde pramení hořkost topím se v ní...
Nevzpomínala si na jméno autora. Jen na pocit hlubokého souznění. Věděla...cítila, že upíjel ze stejné číše.
Těch pár řádků v ní probudilo vlnobití a vlnobití provázely víry. Obrovské, obludně krásné, schopné pozřít celý koráb, natož jednu holku.
Bezmyšlenkovitě procházela bytem. Měla pocit, že na cosi čeká. Už to skoro měla na jazyku a pak jí myšlenka vyklouzla jako slizký úhoř a v hadovitých smyčkách odplula do temnoty.
Čerstvý vzduch jí trochu pročistil hlavu. Z procházky se vrátila unavená, jako by absolvovala maraton. A nakonec, co jiného Vánoce byly, než náročný maraton? Alespoň pro ni.
Bála se usnout. Bála se snů. Přesto si v sedm lehla do postele přesvědčená, že hned tak neusne.

Opak byl pravdou. Během deseti minut upadla do vyčerpaného spánku. Když zazněla Reklama na ticho, byla tentokrát připravená. Sen probíhal stejně jako předchozí noc, až na jednu maličkost. Když se Pavel opile odpotácel od pultu, sáhla rukou do kapsy riflí a s uspokojením vytáhla klíčky od auta. O deset minut později jeli domů. Oba dva. Ona řídila, Pavel seděl vedle ní. Opilý ale zdravý a živý. Zmocnilo se jí vzrušení. Tentokrát to bude podle mého. Zachráním nás. Oba. Když se jí na rameno položila těžká hlava, stočila k Pavlovi pohled a pravou rukou pustila volant, aby ho odstrčila na druhou stranu. Strnula v půli pohybu. Hlava sama sklouzla z jejího ramene a ona na okamžik, na příliš dlouhý okamžik, uviděla puklinu, která se táhla přes čelo a ztrácela se ve vlasech. Vykřikla hrůzou a cítila, že ztrácí kontrolu nad autem. Řítili se ztichlou zimní krajinou, ztichlým časem. Stromy svištěly kolem. Pak mrkla a na sedadle vedle ní bylo prázdno. Nos jí zahltil dusivý odporný pach, který nedokázala k ničemu přirovnat. Zkažené jídlo, plesnivý sýr, neprané prádlo, to všechno a ještě něco víc. Ze spánku zasténala.
Po zdi přejelo světlo a pod okny se ozvalo zatroubení. Dvakrát dlouze, dvakrát krátce.

Vyděšeně se posadila na posteli. Dýchala rychle a mělce. V uších jí ještě doznívalo zatroubení. Věděla, co to znamená, i když uvěřit nedokázala. Tak vždycky troubil Pavel. Co se s ním táta nazlobil, že dělá randál. Naše tajné znamení... Pavel se vrátil. Díky mně... pro mě... Přivolala jsem ho. Nevím jak, ale je to pravda... uvažovala na hranici paniky. Pak se svalila zpátky do peřin a hystericky se rozesmála. Teda taková kravina, to je moc i na mě... Koukla na digitální budík. Vůbec ji nepřekvapilo, když viděla blikající čísla 12.01. Typické. Kdy jindy by se měl duch Vánoc dostavit, rozesmála se znovu.

Ráno byl smích ten tam. Dobrá zpráva, s ním i hysterie. Sen se neroztříštil, jak je zvykem snů za denního světla. Naopak, byl stále živější. Na sto procent věděla, že měla v noci pravdu. Stejně tak stoprocentně věřila, že nic takového není možné. Vlnobití znovu začalo. Silnější, než kdy dřív. Otevíralo v realitě fascinující, smrtelně nebezpečné víry. Cítila jejich brutální, nevědomou, podmanivou sílu. Stahovaly ji k sobě a ona už neměla energii vzdorovat jim.
Hlasy stále promlouvaly, ale ztratily svou intenzitu. Vnímala jejich šepot za hranicí vědomí.
S přibývajícím světlem si byla čím dál jistější, že ztrácí rozum. Na přelomu dopoledne a odpoledne si poprvé připustila, že skutečnost možná daleko přesahuje její chápání, což jí ale nic neubírá na závažnosti.

V kapse Radkovy bundy našla balíček cigaret a přestože už dva roky nekouřila, do večera jich zvládla minimálně osm. Napadlo ji odjet. Ale kam? Co když skutečně vyvolala k životu, dá-li se to tak nazvat, něco, co za ní půjde kam se pohne? Mám to přivést k mámě, nebo k tátovi? Sotva se trochu zmátořili je mám znovu zatížit svým šílenstvím? Kdesi četla doporučení postavit se svému strachu. Zdálo se jí to nanejvýš pitomé. Osobně daleko víc věřila na osvědčené: Kdo uteče, ten vyhraje.
Pečlivě zvažovala své možnosti. Až příliš pečlivě. Příliš dlouho. Najednou byla za okny tma a do té se jí dvakrát nechtělo. Několikrát zvedla mobil a zvolila Radkovo číslo. Počtvrté nechala mobil i zazvonit. Radek přijal hovor okamžitě. Skoro jako by jen čekal, kdy zavolá.
" Petro, seš v pořádku? Jak se máš? Jak to jde? Zvládáš to?.."
" Radku, já se bojím. Nedokážu ti to vysvětlit. Něco se stalo...Radku!! slyšíš mě? " zakřičela Petra. Mobil ještě chvilku svítil, pak zhasnul. Úplně se vypnul, přestože ho měla celé odpoledne na nabíječce. Zahleděla se do tmy.
Vlnobití bylo silné.
Mocný neodvolatelný tah vírů.

Seděla strnulá, ponořená hluboko ve svém nitru, přesto dokonale bdělá. Vyčkávajcící. Prudce se napřímila, když se krátce před půlnocí s praskáním probudilo rádio a zaplavilo byt tlumenou, přesto dokonale srozumitelnou melodií opěvující krásu ticha. Rozběhla se k přehrávači a vyrvala šňůru ze zásuvky. Melodie sladce zněla dál. Je to jen v tvé hlavě. Zastav to!! přikazovala si, ale její vůle byla podemletá vlnobitím. Pak zaslechla z chodby kradmý zvuk. Na nohách, které jako by k ní nepatřily, tak byly těžké a bezvládné, se neochotně přesunula k dveřím do bytu. Táhlo ji to, i když byla bez sebe strachem z toho, co uvidí.
" Gerdóó... " zasténalo to za dveřmi a ona stála přikovaná ke dveřím bez jediné myšlenky. Rukou, která jí nepatřila, sáhla po zástrčce na řetízku a pomaličku ji odsouvala na stranu. Mnohem jemnější řetízek na jejím krku se zhoupnul a ťuknul lehce do dveří. Bezděčně stiskla tři srdce v dlani. Pálilo to, přesto je nepouštěla. Ten moment stačil, aby se jí vrátila trocha rozvahy. Překotně zajistila dveře. Pro jistotu otočila ještě jednou klíčem v zámku a než nad tím stihla přemýšlet, hodila klíč za sebe. Cinkul o podlahu někde v obýváku.
Za dveřmi něco bylo. Slyšela jakési slepé šátrání a pod dveřmi pronikal dovnitř dusivý pach, který cítila zatím jen ve snu.

" Jdi pryč, Kayi," zašeptala. Šátrání ztichlo.
" Jdi pryč! Prosím. Milovala jsem tě. Pořád tě miluju... a taky se zlobím. Zlobím se na tebe, ty zatracenej pitomče. Nebyla to moje vina. Měl jsi zrovna tolik rozumu, co já. Bylo ti dvacet stejně jako mně..."
Najednou ji popadla zlost, ta správná zlost, která v malých dávkách léčí a zahání strach.
" Jdi, Pavle, jdi zase spát. Já ti neotevřu! Možná s tebou jednou pojedu, kam budeš chtít, ale ne dneska."
Nezřetelný šustot a pak zaškrábání. Odskočila od dveří, jako by byly rozpálené. Srdíčka svírala tak pevně, až jí zraňovala dlaň. Znovu. Ale to nevadilo, bolest skoro nevnímala.
Konečně věděla, co říct.
" Nosím tě v srdci, Pavle. Navždy. A teď už běž! Prosím..."

Netušila, jak dlouho stála v chodbě s očima přilepenýma na dveře. Ticho bylo ohlušující. Ticho v ní i za dveřmi. Hlasy stejně jako rádio zmlkly. Pach se ještě chvilku vznášel ve vzduchu a pak zeslábl a ztratil se docela. Nebyla si jistá, zda to byl všechno výplod její fantazie, nebo skutečně stála na dosah svému bratrovi. Svému mrtvému bratrovi. Nechtěla se tím zabývat. Ne teď.

V pět ráno ji vyděsilo bušení na dveře. " Petro, otevři mi! Petro!" vykřikoval Radkův hlas, bez ohledu na sousedy, na časnou ranní hodinu. Zapomněla, že dveře jsou zamčené a zajištěné. Sebrala klíč a otevřela.
Za dveřmi stál vyděšený Radek. Ještě jednou, naposledy si s ní pohrála představivost. V první chvíli viděla Pavla. Ne toho strašidelného pasažéra ze snu a představ, ale skutečného usměvavého kluka, jakým býval. Pak se realita obnovila. Poslední vír se zhroutil sám do sebe a zůstalo po něm jen nepatrné čeření na hladině.
Vlnobití skončilo.
Bylo po Vánocích.

O hodinu později seděli u kafe. Oba o hodně klidnější. Radek jí vyprávěl svůj sen. Sen, který ho přiměl ve tři v noci vstát a vydat se na cestu k ní.
" Představ si, co se mně zdálo? Víš jak je ta pohádka o Sněhové královně a těch dvou dětech? Znáš to, ne?" Nečekal na odpověď a pokračoval: " Tak mně se zdálo, že jedem v autě, z nějaký tancovačky, nebo co, a v tom autě seděl tvůj brácha. Znám ho jen z fotek. A taky já a ta sněhová nádhera. A víš, co bylo fakt divný?..."
Ještě než stačil dokončit větu, věděla co řekne. Četla mu to v očích.
" Ta královna měla tvou tvář. Není to divný? Strašnej sen. Už dlouho sem se tak nebál..."

" Já taky ne," hlesla a když zahlédla jeho stále ještě vylekaný, tázavý pohled, pokusila se o uklidňující úsměv. Koutky jí chvilku neochotně cukaly, jako v předzvěsti záchvatu a pak se přece jen stočily do něčeho, co se s trochou dobré vůle dalo pokládat za úsměv.
Prozatím to stačilo.
Prozatím to muselo stačit.

Když zahlédnete dno, v žilách vám jako silný opiát pořád ještě koluje spousta hořkosti, které jste se nalokali tam dole a odhodlání ani naděje není nazbyt, pak se i pokus cení.


konec




Poznámka: Básnička Vlny použitá v povídce pochází z mé dílny. Tento fakt neuvádím z marnivosti a pýchy, jak by se mohlo zdát Mrkající ale pouze pro pořádek, jako ubezpečení, že jsem nezneužila cizí text.


Téma soutěže - Vánoce.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Radka Radka | E-mail | Web | 6. prosince 2013 v 21:36 | Reagovat

Chvílemi jsem se bála, hodně rozuměla a i vedle topení mi běhal mráz po těle.
A pořád jsem nedokázala zaplašit slova v hlavě: kolik z toho je fantazie a kolik vlastní prožitek?

2 Robka Robka | E-mail | Web | 8. prosince 2013 v 18:27 | Reagovat

Silný příběh, skvostně napsáno. Dochází mi slova...

3 Bev Bev | E-mail | Web | 9. prosince 2013 v 5:31 | Reagovat

[1]:Z větší části, asi z osmdesáti procent je to vymyšlený příběh, ale vyšlo to z mé hlavy a tak je v tom samozřejmě i kousek ze mě. Každý jsme zažil nějakou ztrátu. Mně umřela maminka. V dubnu to bude osm let. A pravda je, že si vyčítám, že jsem lépe nevyužila společný čas, vlastně až teď mě napadají správné otázky, na které jsem se měla ptát dřív. Ale taky si myslím, že není možné žít den za dnem s myšlenkou, že tady kdokoli zítra nemusí být. A tak se mi to mele v hlavě a část těch úvah se zrcadlí i v povídce. :-)

[2]:Moc děkuju.

4 valin valin | Web | 9. prosince 2013 v 18:15 | Reagovat

No, tak něco takového bych nechtěla zažít, tak ani tak. Moc pěkně napsáno... :-)

5 Radka Radka | E-mail | Web | 9. prosince 2013 v 20:17 | Reagovat

[3]: Ty máš zkrátka dar od Boha, jak říkávala moje maminka :-)

6 Bev Bev | E-mail | Web | 10. prosince 2013 v 10:54 | Reagovat

[4]:[5]:Děkuju a pýřím se. :-)

7 Koník Koník | E-mail | Web | 10. prosince 2013 v 20:45 | Reagovat

Moc hezké. Tohle se nečte, tohle se prostě žije!!

8 Teeda Teeda | Web | 10. prosince 2013 v 22:43 | Reagovat

Ach jo. Já už si na začátku říkala, že se mi to nechce číst, že s toho budu smutná a přepadlá a v melancholické náladě a vůbec. Měla jsem pravdu. Je to opět dobře napsané. Působí to. Ach jo.

9 Bev Bev | E-mail | Web | 11. prosince 2013 v 7:03 | Reagovat

[7]:Děkuji, Koníku. To je milé. :-)

[8]:Ach, tak to mě mrzí. Nemělo to být jenom smutné, ale spíš o smíření, odpuštění a naději. A strašidelné, to přiznávám. Horory mám prostě nejradši, ale dost jsem se krotila.
Třeba mě zas příště napadne něco veselejšího. Anebo si přečti můj loňský článek Předvánoční na téma Nesmysl v sekci občasník. :-) Ten mě sice neukazuje v nejlichotivějším světle, ale je podstatně optimističtější. ;-)
A děkuji, že jsi přesto všechno dočetla až do konce. Vážím si toho.

10 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 11. prosince 2013 v 16:02 | Reagovat

Je to síla. Krásné, zvláštní. Bev, piš a sbírej příběhy. A hlavně nám je sem přidávej.

11 Bev Bev | E-mail | Web | 12. prosince 2013 v 4:55 | Reagovat

[10]:Děkuju, potěšilo mě, že se ti povídka líbila. :-)

12 domovina domovina | Web | 15. prosince 2013 v 21:51 | Reagovat

Krásný příběh. Je těžké odpustit sám sobě. Viní se i z toho, že on přežil a ten druhý ne.

13 Bev Bev | E-mail | Web | 16. prosince 2013 v 7:38 | Reagovat

[12]:Máš pravdu, nejhůř se odpouští sobě. Děkuji, můj Mistře povídkáři. :-)

14 Scrat Scrat | E-mail | Web | 16. prosince 2013 v 20:21 | Reagovat

Oh, prostě velkolepé! Jestli to nevyhraješ tak jsem Anglická Královna! :-)

15 Vendy Vendy | Web | 16. prosince 2013 v 22:53 | Reagovat

Ježiši.To bylo dobrý. A taky strašidelný. A smutný a bezmocný a krásný.

16 Vendy Vendy | Web | 16. prosince 2013 v 22:53 | Reagovat

P.S. jestli by měl někdo být mezi vítězi, jsi to rozhodně ty.

17 Bev Bev | E-mail | Web | 17. prosince 2013 v 7:29 | Reagovat

[14]:Tak to nejspíš budeš Anglická Královna. :-D
Ale moc moc děkuji. Potěšilo mě to. :-)

[15]:[16]:Děkuji Vendy. Uvidíme, řekl slepý. Ale myslím, že je to příliš dlouhé a nedostatečně pozitivní, aby se má povídka umístila. Po pravdě se tím už nezabývám, napsala jsem, jak jsem mohla a chtěla a to mi prozatím stačí. :-)

18 bludickka bludickka | E-mail | Web | 17. prosince 2013 v 16:48 | Reagovat

Příběh jsem dočítala v pondělí v autobuse, cestou na pohovor. Mobil výjimečně nestávkoval. Nejdřív jsem se - jako u tebe vždy - kochala tvým stylem, spojením slov, tou hebkou atmosférou vět, ale pak mě příběh pohltil a já měl nutkání přejet až na konec a pořád jsem si říkala, hlavně ať ten závěr je originální, ať je to něco, co nečekám, atd. A opravdu jsi mě nezklamala!! Krásně se ti povedlo zaujmout v místech, kdy člověk běžně začíná ztrácet pozornost. Myslím, že i moje učitelka z literárního kursu by to ocenila :)

19 Bev Bev | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 7:13 | Reagovat

[18]:Ach, děkuji za tvůj krásný komnentář. Jsem moc ráda, že jsem nezklamala, že se líbilo. :-)

20 Miloš Miloš | Web | 18. prosince 2013 v 11:55 | Reagovat

Reklama na ticho - z této písničky a skladby Držím ti miesto žije skupina Team dodnes.
Ty dovedeš skvěle navodit atmosféru, vycházející z ticha, pocitů a náznaků. A k tomu mě napadá ještě jedna píseň Sounds of Silence (Zvuky ticha) od Simona a Garfunkela.

21 Bev Bev | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 14:36 | Reagovat

Nedávno o té písničce psala Domovina a já ji mám taky moc ráda, tak jak jsem ji měla čerstvě v hlavě, hned jsem ji použila. Zvuky ticha si najdu.
Děkuji, Miloši. :-)

22 karlaprazakova karlaprazakova | Web | 10. ledna 2014 v 9:03 | Reagovat

Nádherně napsané. Smutné, ale krásné. Přečetla jsem moc ráda.  A ráda bych si přečetla i tebou napsanou knížku :-).

23 Bev Bev | E-mail | Web | 10. ledna 2014 v 10:01 | Reagovat

[22]:Moc děkuji. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.