Prosinec 2013

Vše už bylo řečeno

17. prosince 2013 v 10:58 | bev |  Občasník
Aspoň mám ten pocit. Jelikož vztahy a pocity jsou mi přece jen maličko (ale opravdu jen maličko) bližší téma, než třeba jaderná fyzika, termodynamika páry či experimentální medicína, (možná jste si toho i všimli, ale pokud ne, jako bych nic neřekla) jsou to především ony, kdo jsou hlavními hybateli a aktéry mých povídek i deníčkových zápisků. Proto se mi zdá, že vlastně už nemám co dodat.
Při čtení zádání se mi sice hlavou mihnul nejapný námět na povídku pojednávající o vztahu dvou plastových figurek ze stolního hokeje. Milosrdně krátký avšak nesmírně intenzivní. Ne každá myšlenka musí nutně získat svou písemnou podobu. A tak jsem tu chujovinu zmačkala do kuličky a odhodila do pomyslného koše. Doufám, že se už nevrátí. A pokud ano, tak v poněkud sofistikovanější podobě. Třeba jako součást příběhu o...
A dost! To si nechám na jindy. Třeba na koledu.

Procesí vln hořkoslané /2/

6. prosince 2013 v 15:20 | bev |  Povídkář
Na Štědrý den se probudila kolem desáté. Rozhovor s matkou ji rozrušil. Dlouho nedokázala usnout. Neklidně se převalovala a hlavou jí jako vyplašení netopýři poletovala vyřčená slova. Chvilku uvažovala, že stráví den v posteli s televizí, kafem a případně flaškou vína. Dneska jsou Vánoce, opakovala si v duchu a zkoumala účinek slov. Nic. Slova zapadla, aniž by v jejím nitru probudila nějakou odezvu. Zato probudila něco jiného. Krabičkám s ozdobami, neboli okultními předměty, jak jim pro sebe říkala, narostly oči, rentgenové oči a ty se teď propalovaly skrz zavřená dvířka skříně. Cítila jejich magickou přitažlivost.


Procesí vln hořkoslané

6. prosince 2013 v 15:02 | bev |  Povídkář
Balíčky vyrovnané na kuchyňské lince bez ustání přitahovaly Petřin pohled. Jako se střelka kompasu stáčí k severu, Petřiny oči znovu a znovu sklouzávaly směrem k těm tajemným zapovězeným předmětům. Opravdu jsem to udělala? Je ten správný čas? Pocit rozjaření, který ji provázel od rána, se zvolna vytrácel, odtékal mimo její tělo a zanechával po sobě nejistotu a neurčitý pocit tísně a odporu. Jsem zřejmě první člověk na světě, který se bojí vánočních ozdob. Přímo cítila nevýrazný mdlý pach lesklých skleněných koulí a zvonků linoucí se z krabiček. A jak se jím ve vlnách plnil pokoj, její nohy slábly. V hlavě se líně převalovaly myšlenky a ta nejukřičenější vyřvávala ať okamžitě krabice zničí, rozmačká ty barevné pitomosti, hodí je z okna, zašlape do země.
Šetrnost nakonec zvítězila. Opatrně, jako by manipulovala se zapálenou náloží dynamitu, uložila krabice do skříňky a když jí zmizely s očí, v hlavě se jí zázračně vyjasnilo a znovu získala vládu sama nad sebou.