Jak jsem překonala plachost

3. října 2013 v 10:25 | bev |  Občasník

Nedokážu posoudit zda jsem čistokrevný introvert nebo etrovert. Nejsem si ani jistá, zda vůbec něco takového jako introvertnost a extrovertnost ve zcela čisté podobě existuje. Podle mého úsudku existují typy introvertnější a typy extrovertnější. Jinými slovy v každém z nás se tyto dvě polohy mísí a výsledný poměr závisí na rozličných faktorech. U mě většinou na momentálním mentálním vyladění.


Jsou rána kdy se probudím s pocitem extroverta. Pak se den nese v jásavém duchu přátelství a vstřícnosti. Například mě nijak neděsí, když výlohou zahlédnu, že je krám plný diskutujících žen (nejspíš o dětech nebo o volbách nebo o chorobách) a jsem schopná vlídně promluvit i s paní K., které v méně zářivé dny přezdívám Psí čepice. Dokonce i s paní P., která nakupuje pokaždé zhruba třičtvrtě hodiny a každých deset minut opakuje: " Já už su taková ničemná. Mě patří zastřelit. Viď, Pavlo? " A obrací se s touto ošemetnou řečnickou otázkou na mě.
Samozřejmě, že si taky myslím, že by to bylo nejrozumnější řešení, ale jelikož jsem vstřícná a přátelská a prostě mám pocit extroverta, odpovídám trpělivě: " Ale ne, to se vám zdá. Nejste na tom tak špatně. Jen v klidu. Já nikam nespěchám."

A z toho zas přijdou dny, kdy se vleču životem jak tekutým pískem. Stane-li se, že právě v takový den musím vyjet na nákupy nebo na úřady za nějakým vyřizováním, ostražitě hledím kolem sebe a při zahlédnutí povědomých tváří známých a spolužáků nenápadně přecházím na druhou stranu ulice. Nebo, pokud je to v supermarketu, předstírám hluboké zamyšlení a znalost polštiny nad pytlem granulí pro kočky. V takové dny nemůžu vidět ani sama sebe natož vystát všechno to... ty vypadáš dobře/špatně... a jak se máš... mám se výborně/stojí to za h... a co děti... mají si kde hrát atd....
Ještě horší je, když se nedejbože v tomto pochmurném čase ohlásí návštěva. Pak cítím velmi silné nutkání odebrat se do lesa a strávit den sčítáním zaječích bobků a rozjímáním v krmelci.
Musím podotknout, že jsem to ještě nikdy neudělala. Nejsem takový nezdvořák. Nakonec vždycky zvítězí má lepší polovina a návštěvu se ctí ustojím. Jen jednou jsem slzela Šeně do kožíšku, když známá s rodinou obsadila mou kuchyň na dva dny a vzbudila ve mně dojem, že to budu já, kdo bude muset v zájmu zachování zdravého rozumu a dobrých vztahů odejít z domu.

Introvertnost a extrovertnost se v mém případě dá shrnout slovy - Jak kdy, jak kde, jak s kým. Co však platí stoprocentně ve dny zářivé, pochmurné i v ty neutrální, kterých je většina, je fakt, že nejsem ráda středem pozornosti. A obzvlášť mezi cizími lidmi.
Patřím k těm, co se probouzí zmáčení potem ze snů, ve kterých se nějakým záhadným řízením osudu přihlásili do recitační nebo pěvecké soutěže a pak tupě stojí před davem prázdných tváří a hlavu mají úplně stejně prázdnou.


Když jsem zaslechla, že součástí rekvalifikace bude i čtyřdenní motivační kurs, okamžitě jsem zavětřila nějakou čertovinu. O správnosti svého úsudku jsem se přesvědčila hned první den. Pohled na židle rozestavěné kolem místnosti, namísto spořádaných řad, mi zrychlil tep a orosil čelo. Vybrala jsem si židli nejblíž dveřím a očekávala příchod ostatních. Místnost se rychle zaplnila rozličnými lidmi žádostivými rekvalifikace. Jeden starší pán nahlas pronesl, to co jsem si doposud jen myslela.
" Připadám si jak v protialkoholní léčebně." Vděčně jsem vydechla: " Já taky, " a se zpožděním zaznamenala nesouhlasné káravé pohledy několika úpravných adeptek aspirujících na titul Sekretářka roku. Po chvilce dorazila lektorka odhodlaná nás motivovat ať chceme nebo ne a po úvodním řečnění pravila: " A teď si zahrajeme malou hru. Každý se pokusí vystihnout svou náladu jako předpověď počasí. "
S úděsem jsem poslouchala jak ze sebe " Sekretářky " potí své sluníčkové výpovědi. Když došlo na mě pronesla jsem v souladu se svým rozpoložením: " Zataženo, možnost krupobití."
Mé akcie i srdce klesly ještě o něco níž.

V podobném duchu se nesly i následující dny. S chutí jsem se zasmála jen jednou a to když nám lektorka s dojetím zamženýma očima vyprávěla, jak kdosi po skončení motivačního kursu plakal a dožadoval se pokračování. Nějak jsem si to nedokázala představit. Zdá se mi, že v tomto případě bylo spíše přání otcem myšlenky. Jednou jsem také musela opustit naši skupinku a uchýlit se na půl hodiny na chodbu. To když jsme si sehrávali scénky - Jak správně žádat o práci. Vím, řeknete si, že jsem nepoučitelný nemotivovatelný nevděčník a možná je to i pravda. Bohužel dokážu snést jen určitou poměrně malou dávku trapnosti a nemusím být u všeho. Holt nemám herecké vlohy.

Zlatý hřeb motivačního běsnění byl však stále před námi. Na poslední den připadly prezentace. Zadání znělo - Kdo jsem, co umím, co se o mně ví. Už při pouhé představě, jak stojím před svými společníky a přednáším jim o svém životě, mě jímala hrůza. Přesto jsem nějak stvořila svoji poněkud netradiční prezentaci začínající:
...Kdo jsem se ptám každý den a každý den to vidím jinak. Jisté je pouze to, že jsem dcera, manželka, matka a každou z těchto funkcí vykonávám s větší čí menší úspěšností ...
A když došlo na "lámání chleba", dřív než jsem vůbec stihla nad tím rozmýšlet, jsem se přihlásila, že se chci prezentovat první.

Průběh čtení si vybavuji jen matně. Vlastní hlas ke mně pronikal cize a vzdáleně a po skončení jsem si nebyla jistá, jestli jsem už četla nebo ne. Sklidila jsem však obrovský potlesk, obzvlášť od přítomných pánů. Poněkud nekriticky jsem to připisovala své odvaze a vtipu. Až mnohem později mě napadlo, že potlesk mohl stejně tak patřit mé nezpochybnitelně ženské, rozechvělé hrudi, vibrující pod tenkou látkou haleny.

Nemůžu říct, že by se od toho dne můj život radikálně změnil. Nestala jsem se vyhlášeným řečníkem, ani netoužím po kariéře tiskové mluvčí. Přesto v sobě od té doby chovám polo-naději, polo-přesvědčení, že dostanu-li se do podobné situace znovu, zas ji nějak zvládnu. Tak dobře jak to jen půjde, jak budu umět.

Závěry pana Archiméda, které vyvodil z pozorování tělesa ponořeného do kapaliny známe všichni. Dovolila bych si doplnit, že těleso vhozené do vody taktéž velmi často prokáže až překvapivou a nečekanou snahu plavat.Mrkající


téma týdne - Introverti.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 valin valin | Web | 3. října 2013 v 11:28 | Reagovat

Mě by tvoje vibrující hruď zcela jistě neuchvátila, ale zuřivý potlesk máš ode mě naprosto jistý. Směju se tu jako magor a v duchu zuřivě tleskám... :-)  :-)
Hned tě cpu na blogosvět...

2 domovina domovina | Web | 3. října 2013 v 12:05 | Reagovat

Já mám lidi v podstatě ráda. Když jsem s nimi dlouho, tak mě jejich přítomnost vyčerpává.
Vydržím dlouho vzhůru, ale když jsem na nějaké akci odcházím brzo.
Takové akce o jakých píšeš si spíše užívám. Možná jsem založením rebel a baví mě jít proti proudu a tak bych nejspíše odpovídala a reagovala jako ty :)

3 Bev Bev | E-mail | Web | 3. října 2013 v 13:33 | Reagovat

[1]:Děkuju, Valin, mám radost, že jsem tě pobavila a rozesmála. :-D

[2]:Taky mám lidi ráda, ale strašně snadno se červenám a trapné věci mě přivádí do ukrutných rozpaků. Bohužel k těmto trapnostem patřil i onen motivační kurs. :D Ale jak se říká všechno zlé je k něčemu dobré. Dnes už se cítím mnohem odolnější a zocelenější. :D

4 sherlockova sherlockova | Web | 3. října 2013 v 13:46 | Reagovat

Vtipné :-D

5 Terka Terka | E-mail | Web | 3. října 2013 v 14:00 | Reagovat

Já jsem spíše introvertní typ člověka.. ale jinak hodně dobrý článek :)

6 Bev Bev | E-mail | Web | 3. října 2013 v 14:10 | Reagovat

[4]:[5]:Děkuju. :-)

7 olliva1 olliva1 | 3. října 2013 v 15:26 | Reagovat

Je to vtipne napsane a mile. Dobre se to cte. Jen me zarazilo, ze cest a projev Tve lepsi poloviny - pri nevitanych navstevach - je neco vydrzet, co se Ti vubec, ale vubec nelibi. Lepsi a cestna pulka by sla do lesa pocitat zajeci bobky. To si pis!

8 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 3. října 2013 v 17:17 | Reagovat

Bev, úplně jsem se orosila, když jsem četla o motivačním kurzu. Jak já tyhle akce nenávidím. Jedné podobné hovadiny jsem se taky účastnila v rámci rekvalifikace na pracáku. Nic mi to nedalo, jen vztek a zhnusení.

Jsem taky introvertní typ. Mám raději samotu a své myšlenky. Raději než mluvení mám psaní.

Když už jsem mezi lidmi, snažím se být za každou cenu vtipná, což se mi víceméně daří, ale pak... pak jsem úplně vyšťavená. Zajímavý je, že v dobách největšího smutku jsem byla nejlepší bavič.

Taky hodně záleží, jestli se pohybuji mezi muži či ženami. Mužskou společnost moc ráda nemám. Nejsem reprezentativní typ, spíš takovej "kámoš". Ale s romantickou duší. Dřív jsem se vždycky do někoho zamilovala a nebylo do mě nic. Takže dávám přednost ženské společnosti. Tam je mi i jedno, když jsem trapná. No co, tak jsem :-D

Jo, a vůbec nejsem "ambicióza". Takže takové to předhánění, soutěžení, to mi nic neříká. To se hned vzdám a jedu si po svém - ono to nějak dopadne.

9 Bev Bev | E-mail | Web | 4. října 2013 v 6:28 | Reagovat

[7]:Možná by opravdu někdy bylo lepší odejít do toho lesa, ale já už to mám tak nastavené, že protě musím zvládnout každou situaci až na doraz, tak jak to nejlíp jde, abych si později nemusela nic vyčítat. A tak se snažím a smažím... :D

[8]:Tak to přesně víš jak mi bylo. :-D A ten zbytek máme taky stejně. Někdy se mi zdá, že jsem docela vtipná a společenská a někdy mě to ani trošku nebaví. A na soutěžení mě teda taky moc neužije. :D

10 mengano mengano | E-mail | Web | 4. října 2013 v 7:54 | Reagovat

Tak jsi mě právě dobře pobavila :D
Když si sama sebe představím na podobném motivačním nesmyslu, tak bych tam (se svou povahou) jistě způsobila nejednu výtržnost. Mám poměrně výrazné sklony chovat se dost odlišně od "kolektivu". Za totáče mi to život zrovna neusnadňovalo :-)
Taky mám dny, kdy je všechno sluníčkové a paní Chytrá mi vůbec nežere nervy, a pak přijdou dny, kdy se mi nechce s nikým mluvit a jsem nejraději sama. Nějak nad tím nedumám, taková prostě jsem ;-)

11 Bev Bev | E-mail | Web | 4. října 2013 v 9:45 | Reagovat

[10]:Ano, tomu věřím. :-) I já mám v sobě jakési sklony jít opačným směrem než většina, popřípadě přímo hlavou do zdi. :-? Pěkně jsem se tady sešly. To je fajn. :-D  :-D  
Ráda jsem pobavila.

12 Koník Koník | E-mail | Web | 4. října 2013 v 12:35 | Reagovat

[11]: No, šel jsem jen kolem, ale když jsem si přečetl článek i komentáře, rozhodl jsem se, že se do vašeho klubu přihlásím také :-) Nikdo neumí skákat na truc do zdi lépe, jako já. A co víc? Já se po dvaceti letech služby už i krásně odrážím :-D Beng Beng.

13 Bev Bev | Web | 4. října 2013 v 13:29 | Reagovat

[12]:Buď vítán milý Koníku. :-)
Odrážení mně ještě tak moc nejde, ale pracuju na tom. :D Beng.

14 Beatricia Beatricia | Web | 4. října 2013 v 16:50 | Reagovat

To je skutečně super vypovídací článek. Já to úplně prožívám v té tzv. "protialkoholické léčebně". Skvěle umíš popisovat a vyličovat situaci a pocity. Já, osobně, jsem introvert takového kalibru, že se to blíží sociofobii.
Jan Masaryk to vtipně vyjádřil takto: Čím více poznávám člověkové, tím více miluji psové.  A já s ním souhlasím. :-)

15 Robka Robka | Web | 4. října 2013 v 18:58 | Reagovat

Popis motivačního kursu mě zcela vyděsil. Tedy, vyděsila mě představa, že bych se tam ocitla a musela před všemi povídat na téma Kdo jsem, co umím a co se o mně ví. To by byla moje smrt. A nezachránila by to ani vzdouvající halenka.:-)

16 apok@lyPSÍK apok@lyPSÍK | Web | 4. října 2013 v 19:41 | Reagovat

Tak tady se mi, s dovolením, líbí! Sem se budu koukat, můžu? :-P

17 bludickka bludickka | E-mail | Web | 4. října 2013 v 23:01 | Reagovat

Skvěle napsané, vtipné, četlo se mi to samo :) Já teď taky prožívám chvíle, kdy musím mluvit před víc lidma a pořád čeká, že to už brzy půjde samo, že se rozmluvím, ale zatím ne a ne ...

18 Radka Radka | E-mail | Web | 5. října 2013 v 15:23 | Reagovat

Jestli jsi to napsala jako své skvělé články tady, byl úspěch v Tvých slovech, nikoliv halence (a nebo obojím) :-)

19 Miloš Miloš | Web | 6. října 2013 v 9:59 | Reagovat

Nádhera, moc se mi líbilo, jak účastník kursu plakal, že kurs už končí.

Já jsem kdysi se hrozně bál chodit na představení Divadla na provázku (tehdy tam excelovali Polívka, Donutil a Bittová), protože v rámci představení herci měli ve zvyku někoho z diváků improvizovaně zapojit do hry. Trapnost takového vystoupení pak přispěla k všeobecné zábavě. Krčil jsem se tam jako nepřipravený žáček, který se bojí, že ho učitel vyvolá k tabuli.

20 hnedoockaVer hnedoockaVer | Web | 6. října 2013 v 15:39 | Reagovat

Povedený článek,na mě až příliš dlouhý :-) Já se mám spíš introvertskou duši se špetkou extrovertské :-D Někdy prostě člověk potřebuje být sám se svými náladami a jindy ocení společnost druhých :-)

21 Bev Bev | Web | 7. října 2013 v 7:14 | Reagovat

[14]:Tak to Jan Masaryk řekl velmi pěkně. :-D A jsou situace, kdy bych s ním i souhlasila. ;-)

[15]:Taky jsem byla hodně hodně rozděšená, takové situace mi nedělají dobře. :D

[16]:Samozřejmě, že můžeš. Budu moc ráda. :-)

[17]:Určitě to přijde. Když musíš tak musíš. Můj obdiv máš už teď. :D

[18]:Ach, Radí, tak se zas po ránu červenám. Ale tohle červenání je moc milé. :D  :D

[19]:Vůbec se ti nedivím. ???To by byla má smrt. Takovéto zapojování diváků z duše nesnáším. Musela jsem dokonce opustit místnost i na oslavě tchánových narozenin, když harmonikář obcházel kolem stolu. Hrál nějakou odrhovačku a my měli vstávat podle měsíců narození. Prostě na to nemám. ;-)  :-D

[20]:Přesně jak říkáš. To je i můj závěr. :-)  :-)

Moc všem děkuju za milá slova. :-)

22 Vendy Vendy | Web | 7. října 2013 v 23:17 | Reagovat

Motivační kurz by mě děsil před nějakými pěti lety. Dnes bych to asi vzala jako hru... vymýšlela bych si. Ale docela chápu, že pro někoho to musí být peklo (jak jsem psala v úvodu, i pro mě to bylo peklo, něčím podobným jsem si totiž prošla na rekvalifikačním kurzu, kdy jsem musela před všemi říct pár slov o sobě a proč jsem na ten kurz vůbec dolezla. Achich.)
Stejně tak mi dělalo potíže nalézat k sobě někoho do dvojice. A to mám až dodnes... 8-O

23 Bev Bev | Web | 8. října 2013 v 7:02 | Reagovat

[22]:To je asi nejlepší řešení, brát to jako hru. :D No, uvidíme, třeba se mi příště bude dařit lépe a půjde to snáz. A najít někoho do dvojice, to je i můj problém. ;-) :-)

24 Beatricia Beatricia | Web | 10. října 2013 v 10:27 | Reagovat

Já se snažím brát tyto společenské situace jako hru, ale mně se to nedaří. Jsem svázána konvencemi a vnitřní obavou, co tomu řeknou ostatní. O_O

25 Bev Bev | Web | 10. října 2013 v 13:08 | Reagovat

[24]:Já v sobě takovou tu spontánost taky nemám. Není to, že bych nechtěla, ale dokážu být zábavná jen v malém kruhu lidí, které dobře znám a ještě jen někdy. Taky si říkám, co si ostatní asi myslí a nejen to, já dokonce "čtu" jejich myšlenky a "vím", že si myslí, že jsem blbec. Ne že by to teda někdy nebyla pravda. Je to fakt složité. :-?

26 Vendy Vendy | Web | 15. října 2013 v 20:06 | Reagovat

[19]: Z toho samého důvodu jsem se taky obávala chodit na Špagát, a když už, tak jsem byla zalezlá někde uprostřed, tam byla pravděpodobnost menší, že mě vytáhnou na pódium. Ono jako nápad to bylo dobrý, hravý, ale pro mě šílená představa. :-?  8-)

27 bludickka bludickka | E-mail | Web | 15. října 2014 v 19:23 | Reagovat

Už je to rok a deeen, já ti svý srdce daaal... :D :D Mám dojem, že tohle je asi první článek, který jsem od tebe četla :)

28 Bev Bev | E-mail | Web | 17. října 2014 v 8:25 | Reagovat

[27]: :-D Představ si, už je to fakt rok. Jak to hrozně letí! Děkuji za stálou přízeň a všechny milé návětěvy a komentáře. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.