Čekání na Zítra

16. října 2013 v 10:41 | bev |  Povídkář
Li seděla jako mnohokrát v uplynulých letech spolu s Ly u pozdně odpoledního čaje a cítila se malá, maličká a ještě menší. Tak maličká, že by se vešla do náprstku, do vlašského oříšku. Ly si četla noviny, popíjela čaj z žebříčku lékařského a přikusovala k němu medové koláčky. Ly nikdy nemarodila, zdravotní čaje popíjela jen tak, jen pro jistotu. Nechtěla nic riskovat a louhovala kopřivy a jitrocel a dubovou kůru. Celá chaloupka voněla medem, sušenou třezalkou, francovkou a osamělostí.


Li mockrát prosila: ,,Ly, pojeď se mnou, prosím, za našimi přáteli. Tolikrát nás zvali, mohlo by to být pěkné." Ale Ly nikam jezdit nechtěla a vymýšlení výmluv povýšila na studijní obor, ze kterého veleúspěšně odmaturovala a zvolila si ho též jako pracovní zařazení i hobby pro volný čas.
Jednou ji bolela záda, podruhé se musela očesat jordánská jablka, potřetí čekala důležitou zásilku z oddělení Ztrát a nálezů. A každá věta začínající Mohly bychom nebo Měly bychom v ní probouzela daší kreativní záchvaty výmluvnosti.
Li často plakala nad svou nevraživou sestrou, kterou stále silněji pociťovala jako chladnou, těžknoucí kouli připoutanou ke své noze, ale bála se opustit svůj domeček, své vyšlapané cestičky, vlídné tváře stěn svého vězení.

Tak jako byla Ly přebornicí ve Vymlouvání, stala se Li mistryní v Odkládání.
Slovo Zítra se pro ni stalo magickým příslibem a Dnes vyplnila psaním dlouhých, líbezných zpráv očima po stěnách a stropu medové chaloupky. Přátelům i vzdálené rodině posílala krásné myšlenky a vzdušná objetí. Stavěla snová města a zabydlovala je roztomilými postavičkami. Jediným kýchnutím pak své paláce rozprášila a zděšeným postavičkám křičícím ve vzdušných vírech foukala z dlaně polibky plněné přáním štěstí a škodolibostí.
V jejím nitru hořela velká mocná láska, která osvětlovala stále temnější krajinu snů. A za láskou jako za zčernalým litinovým kotlem se skrývala trojice krysích sourozenců - Stud, Strach a Smutek.
Ale o tom se u Li a Ly nemluvilo. Slova byla drahá, vyvažovaná nutností a mlčení všeříkající.

V mátožném snění o životě uběhl Li jeden rok, druhý, třetí. Při pátém je přestala počítat. Bez chuti jedla moučnatá jordánská jablka a zapíjela je chlorovanou vodou. Bez naděje uléhala a bez očekávání vstávala. Dny jí splývaly v šedou šmouhu nicotného přežívání a to vysněné Zítra stále nepřicházelo.
Jednoho dne si uvědomila, že se z kuchyně vytratila vůně třezalkového čaje i kopřivového čaje i medových koláčků. Zůstal jen pach osamělosti. Ly byla pryč a Li ani nezpozorovala, kdy šla. Zachvátila ji úleva tak silná, až se podobala chorobě. A pak ji napadlo ještě něco jiného.
Co když dnes je TO Zítra? Co když jsem se konečně dočkala toho zázračného dne, ve kterém se všechno změní?

Na nejistých nohou sešla schody z podkroví a prudce rozrazila dveře do koupelny. Vnímala, že se s ní opravdu něco děje, něco zásadního a podivného a po dlouhé době pocítila cosi, co nejdřív nedokázala ani rozpoznat ani pojmenovat. Pod kůží se jí vlnily ochablé svaly, jako by se chtěly přeskládat do jiné podoby, kůže ji svědila a mravenčila a vlasy od kořínků po konečky nabité statickou elektřinou, vydávaly slabé praskání. Pak jí došlo, že takhle se cítila Kdysi.
Tenkrát, když život ještě žila namísto snění o něm.
Dávno předtím než se objevila Ly a s ní Výmluvy a Odkládání.
Dávno předtím než uvěřila v Zítra.

Když na sebe pohlédla do zrcadla pronikavě vykřikla. Jako káně nad loukou. Jako potkan přiražený lopatou k zemi. Ze stařičkého, roky zmatnělého zrcadla na ni hleděla její tvář plná drobných rýh a prasklinek. Vlasy se jí bíle plazily po ramenou a byly plné prachu a jemných pavoučích sítí. Zděšeně si chtěla smést pavučiny z hlavy a na prstech s dlouhými zakroucenými nehty jí ulpěla vlákna vlasů promísená s pavučinami.
,,Jsem snad mrtvá?" zakřičela žalostně do mechové vůně koupelny.

Dům kolem ní jako by jen čekal na tuto otázku, na formuli, která ho vytrhne z letitého podřimování a uvede do jeho nové existence. Obrazy krajinek, ovocných i loveckých zátiší, koní a omašličkovaných koček se nadzvedly jako těžká víčka chronického spáče a pod nimi se ve stěnách otevřely desítky kalných, chmurně pobavených očí. Venkovní dveře se se skřípáním několikrát otevřely a zase zabouchly. Pozorovateli zvenčí, kdyby tedy venku nějaký pozorovatel byl a kdyby vydržel sledovat něco tak znepokojivého, by to připadalo, jako by dům zíval. A nad tím vším zaduněl hlas linoucí se z komína, ze spíže i ze sklepa. Odevšad i odnikud.
,,Nejsi mrtvá!"
,,Díkybohu," vydechla Li vděčně a pokoušela se stáhnout z vlasů alespoň ty největší pavučiny, pokryté černými korálky mrtvých much a jejich vrahů.

,,Jen ten kdo žil, může zemřít. Ty, pošetilá malá Li nejsi mrtvá, ale ani prokazatelně živá. Uvízla jsi na tenké hranici oddělující Dnes od Zítra. Postihla tě akutní forma věčnosti provázená nesmrtelností. Dovolím si upozornit na jednu maličkost... není to úplně bezbolestné. Měkké tkáně odchází první. Ne, nejsi mrtvá, Li," zopakoval dům a zaznělo to skoro laskavě.
,,Ale brzy si budeš přát abys byla."

Li sklouzla po zdi a zůstala sedět v schoulené roztřesené hromádce. Stěna o niž se opírala, se rozechvěla ve stejném klopýtavém rytmu malého uspěchaného srdce. Vibrace stále sílily a současně ztrácely pravidelnost. Dům se smál.
Dveře i okna bouchala. Zvířený prach koloval místnostmi a vytvářel své vlastní světy a děje. Obrazy nad krhavýma očima pomrkávaly a s každým mrknutím kolem sebe rozhazovaly střepy skla a úlomky zdí a omítky.

Chraptivé vykřiky Ly imitující veselí se mísily s řinčením, praskáním a sténáním domu v bizarní orchestrálce oslavující zmar a zkázu.

Ly se smála a smála...



téma týdne - Prokrastinace.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 16. října 2013 v 11:14 | Reagovat

Li, stejně jako ona, i já si pořád myslím, že TO přijde Zítra. Je to vskutku tragédie, protože život plyne a člověku ubíhají roky...

Krásně a děsivě jsi to popsala. Až člověk se najednou bojí, ale těžko ten přístup k životu změní...

2 jukeboxy jukeboxy | E-mail | Web | 16. října 2013 v 11:40 | Reagovat

Krásně jsi to téma pojala, možná pro mně až příliš fatální příběh takhle na začátku dne :-), ale určitě stojí za to se nad tím zamyslet.

3 karlaprazakova karlaprazakova | Web | 16. října 2013 v 11:42 | Reagovat

Strašidelný, ale krásně napsaný.

4 Bev Bev | E-mail | Web | 16. října 2013 v 13:25 | Reagovat

[1]:Myslím, že se nemusíš ničeho bát. Outěžka, pravidelně dobíjená elektrikou tě rozhodně nenechá promarnit čas čekáním na Zítra. :D A stejně tak tvé půvabné psaní a kouzelné kreslení.

[2]:Pravda, na začátek dne je to možná až příliš chmurné. :-? Polepším se a jestli mě ještě něco takového někdy napadne, přijdu s tím až po desáté večer. :D
Moc děkuju. :-)

[3]:Děkuju, jsem potěšená, že se ti líbí. :-)

5 Robka Robka | E-mail | Web | 16. října 2013 v 21:26 | Reagovat

Pohádkový horůrek. V Li se taky někdy poznávám. Když se člověk sám nepřičiní, ni c se nezmění. Jen kdyby se chtělo a kdyby se člověk nebál...

6 Teeda Teeda | Web | 17. října 2013 v 0:54 | Reagovat

fuj.. teda ne to psaní, ale TO...  :D

7 Bev Bev | E-mail | Web | 17. října 2013 v 7:41 | Reagovat

[5]:Myslím, že maličký kousek Li je v každém z nás, že je to zkrátka lidská přirozenost. Ale Li dovedla své nepřičinění až do úplného extrému a něco takového se může stát opravdu jen v povídce, pohádce. Nám určitě nehrozí, že bysme uvízli mezi dnes a zítra, na to zkrátka není čas. :-)

[6]:ach :D děkuji? :-D

8 jukeboxy jukeboxy | E-mail | Web | 17. října 2013 v 11:42 | Reagovat

Ok, pravidelně po desáte budu čekovat další pěkné příběhy :-D

9 valin valin | Web | 17. října 2013 v 20:08 | Reagovat

Nádhera Bev, nádhera. Krásný nápad a máš můj veliký obdiv, jakým způsobem volíš slova... :-)  :-)

10 Bev Bev | E-mail | Web | 18. října 2013 v 6:30 | Reagovat

[8]:Uvidíme jestli mě vůbec ještě někdy něco napadne. Snad jo. :-D

[9]:Děkuju, Valin, mám radost, že se ti líbí. A to s těmi slovy si říkám i já pokaždé když čtu Tvé povídky. :D

11 Čerf Čerf | E-mail | Web | 18. října 2013 v 18:00 | Reagovat

Opět skvostně napsané, přesně tak, jak mi to jako čtenáři vyhovuje. Ano, samozřejmě i já mám v sobě něco z Li. Ale slibuji, že se aspoň večer zbavím pavučin ve zbytcích vlasů. Anebo snad raději až zítra? :-)

12 domovina domovina | 18. října 2013 v 23:26 | Reagovat

Krásně mysteriózně hororové. Nejhorší je, že v tom člověk poznává své já.

13 Koník Koník | E-mail | Web | 20. října 2013 v 7:13 | Reagovat

Něco je ve vzduchu a nejsou to jen ptáci....

14 Radka Radka | E-mail | Web | 20. října 2013 v 22:09 | Reagovat

Tak to je vskutku originílní pojetí!
Opět jsi nezklamala ;-)

15 Bev Bev | E-mail | Web | 21. října 2013 v 7:03 | Reagovat

[11]:To je dobrý začátek, smést na noc pavučiny. I když... netlačí a tak to klidně nech na zítra. :D
Děkuju. :-)

[12]:To já taky a tak mě uklidnilo, že jsme na tom všichni více méně podobně. :-)

[13]:Mnoho věcí. A ve vodě taky. ;-)

[14]:Děkuju. :-)

16 Mniška Mniška | E-mail | Web | 22. října 2013 v 19:47 | Reagovat

No... ty bláho!
Upřímně, jsem dneska trochu ospalá, říkala jsem si, že dneska by se mi asi nechtěla číst žádná povídka, ale když jsem si přečetla pár prvních vět, tak už jsem se neodtrhla. Píšeš vážně poutavě, úplně úžasně! Tys opravdu měla vyhrát tu soutěž!
Právem patří do TOP TT, to mi teda zamrazilo.
Skvělý! 5 hvězd!

17 Eťa Eťa | Web | 23. října 2013 v 5:39 | Reagovat

výborný článek vždy když nějaký tady začnu číst tak si říkám ten je dlouhý tolik času nemám ale je to vždy tak napínavé že ho dokončím :)

18 Bev Bev | E-mail | Web | 23. října 2013 v 7:55 | Reagovat

[16]:Moc děkuju, Mniško, za laskavý a milý komentář. Po tom, co jsem si přečetla u Tebe o vaší pomoci opuštěným psům, si myslím, že těch 5 hvězd anebo spíš 500 si zasloužíš především Ty. :-)

[17]:Děkuju, Eťo, jsem ráda, že tě délka neodradila. :-)

19 bludickka bludickka | E-mail | Web | 23. října 2013 v 8:04 | Reagovat

Myslim, ze tehle povidce vazne neni co vytknout, pekne vylicene osoby, barvity jazyk, kouzelne. Zajimalo by me, jestli si to psala na jeden zatah, nebo kolik casu ti to zabralo :)

20 Bev Bev | E-mail | Web | 23. října 2013 v 14:13 | Reagovat

[19]:Jedno odpoledne jsem to rozepsala a další ráno dopsala a doupravila. Právě ty opravy a úpravy mně vždycky zaberou nejvíc času, neb mám zbrklé ruce a ty překlepy fakt stojí za to. A stejně tak rozhodnout kam patří čárka a kam už ne. :-?
Samotné psaní trvalo zhruba tři hodiny.

A děkuju. :-)

21 Beatricia Beatricia | Web | 25. října 2013 v 11:06 | Reagovat

Umíš krásně psát, to se pozná i podle tvých komentářů. Jsou to maličká literární dílka. Máš výbornou slovní zásobu a umíš s ní pracovat. To je pravda, že doúpravy a doplňování původního textu dá víc práce, než text sám.
Děkuji ti za milý komentář a přeji hezký víkend.☼☼:-)☼☼

22 Natas Natas | Web | 29. října 2013 v 14:08 | Reagovat

Přemýšlela si nad tím vydat knížku povídek? Mně se tvoje články čtou s takovou lehkostí, že to nedokážu ani popsat, je to jakýsi balzám pro duši a jazyk zároveň. Čoko bombón s náplní. ;-)

23 Vendy Vendy | Web | 29. října 2013 v 18:50 | Reagovat

Znovu jsi mě příjemně překvapila, protože tak dobrou, vyzrálou povídku, navíc s dobrým námětem a skvělou pointou, na blogu najdu málokdy. Natas to řekla dobře. Jsi na vydání. (Možná budeš i na roztrhání... :-))
Povídka mi podstatou připomněla jednu povídku od Bradburyho (nevím, jestli znáš Bradburyho) o ženě, která se půlku života bála života a půlku života se bála smrti. Ale tam to bylo trochu jinak podané.
Myslím, že ta tvá by se mohla Bradburymu klidně vyrovnat. Moc moc dobré!

24 Teeda Teeda | Web | 30. října 2013 v 11:48 | Reagovat

Já vím, že to sem nepatří a kaji se, ale - milá Bev, zahrnula jsem tě, takže tady: http://schamte.blog.cz/1310/odpovidam-odhaluji-cha :)

25 Miloš Miloš | Web | 30. října 2013 v 21:14 | Reagovat

Bev, máš krásný, květnatý sloh a schopnost udržovat čtenáře v napětí. I tvá zakončení nutí k přemýšlení, nikdy je nevyřkneš polopatisticky, což celému textu dodá ještě větší tajemno.
Jsi rozená spisovatelka.

26 Bev Bev | Web | 31. října 2013 v 11:03 | Reagovat

[21]:Beuško, moc jsi mě potěšila, mám ráda slova a ráda je ochutnávám a kombinuju a skládám k sobě a mám ohromnou radost když se ta "skládačka" podaří a dá se to číst. :-)

[22]:Natas, děkuji Ti, až se červenám. :-P Ale já jsem jen učedník, teprve se učím používat slova a myslím, že bych toho musela napsat mnohem víc a hlavně mnohem mnohem víc přečíst, než bych to mohla někam nabídnout. A taky nikdy nevím jestli mě ještě vůbec něco napadne. Právě teď mě postihl nějakej duševní mordor a cítím se tupá a nápaditá asi jako tykev. :-?  ;-)

[23]:Vendy, ty jsi tak laskavá až mě to dojímá a současně se vznáším dva metry nad zemí samou radostí a potěšením. Nějaké povídky od Bradburyho jsem četla a líbily se mně. :-) Ale tuhle si zrovna nevybavuji, mám co dohánět. ;-)

[24]:Milá Teedo, zadání jsem si už opsala a už to promýšlím. :-D

[25]:Miloši, povídku jsem zkusila napsat, když jsem si četla povídky u Valin a Domoviny, to už jsem říkala, ale právě Tvůj komentář pod první povídkou mně dodal energii a odvahu zkusit napsat i další. Pořád si to pamatuju a jsem ti za to nesmírně vděčná a děkuju. :-)

Moji milí oblíbení i náhodní návštěvníci, nenapadají mě slova, kterými bych vyjádřila svůj vděk a radost. A tak říkám prostě postopadesáté DĚKUJI, ale některá slova se musí a můžou opakovat donekonečna ( a ještě dál) a taky říkám... bez vás by nebylo nic. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.