Nikdo se dlouho nezdrží /6/

10. září 2013 v 9:02 | bev |  Povídkář
6.

Velký šéf


předchozí část ZDE


Z města se Honza vrátil v půl jedenácté. Zdržel se nerozhodným přecházením kolem schránky. Unavenou hlavou mu vířily pochybnosti. Všechna ta pro a proti. Nakonec obálku škvírou prostrčil. Když buchla na dno, napadlo ho: Teď už není cesta zpět. Zatoužil po někom, komu by se mohl svěřit. Třeba Kamile. Nakonec to ale zavrhnul. Bylo lepší, bezpečnější, když nic nevěděla. Odemkl si zadní vchod Otevřené dlaně a po paměti přešel ke schodům vedoucím ke kotelně a sklepu. Zepředu, z haly prosvítalo chodbou slabé světlo, ale v koutech byla neproniknutelná tma. Z kapsy vytáhl Kasandrovu miniaturní baterku. Zhnuseně se na ni zadíval. Vypadala spíš jako přívěšek ke klíčům. Ještě jednou se rozhlédl a pak rychle seběhl patnáct schodů ke kotelně.


Co když tam ten klíč už nebude? Honilo se mu hlavou. Pak si ho prostě budu muset opatřit, nejspíš u Josefa v kanclu. Nakonec to byla zbytečná starost. Klíč trčel ze zámku stejně jako v lednu. Ale něco tu přibylo. Na dveřích byla přilepená ručně psaná cedule. ZÁKAZ VSTUPU! A pod tím menším písmem Z důvodu narušené statiky hrozí zřícení stropů. Na okamžik se zarazil. Zdálo se mu, že písmena jsou psaná stejnou rukou, která připsala poznámku VYHOVUJE pod jeho jméno. Jenže to mohlo být zdání. Tiskací písmena jsou všechna stejná. Honza se pobaveně uchechtl. Tak zřícení stropů, jasně. Otočil klíčem, pootevřenou škvírou ve dveřích proklouzl dovnitř a co nejopatrněji za sebou zavřel. Pak přejel baterkou kolem sebe. Těsně u hlavy měl vypínač. Zakroutil s ním. Nic. Proč mě to nepřekvapuje, pomyslel si. To by přece bylo ukrutně jednoduchý.
Miniaturní kroužek světla o velikosti zhruba padesátikoruny namířil pod sebe, na první schod. Ve vrstvě prachu rozpoznal několikery stopy. Už je pomalu skrýval další nános prachu, ale pořád byly viditelné. Srdce se mu prudce rozběhlo. Teď už se vrátit nemohl, ani kdyby chtěl. Musel tomu přijít na kloub. Krok za krokem začal pomalu sestupovat a kuželem světla si střídavě mířil pod nohy a na zdi kolem sebe. Nechtěl myslet na to, že stejnou cestou možná prošel před časem Kasandra.
Když sešel dvacet schodů málem narazil do zdi. V pravém úhlu se schodiště prudce stáčelo znovu doprava. Slaboučké světlo neproniklo dál než ke třetímu schodu. Chlad, který pociťoval už nahoře, stále sílil. Od pusy mu při každém vydechnutí stoupal obláček páry. Šmátravě sestupoval stále níž a přemýšlel, jestli varování před zřícením stropů, nebylo přece jen pravdivé. Ještě dvakrát se schodiště prudce stočilo doprava. Pokaždé po dvaceti schodech. Kamenné zdi byly na omak vlhké. Znovu si vzpoměl na Kasandru. Tenhle barák je starej, nedej se zmást novou fasádou, řekl. Teď tomu beze zbytku věřil. Musel být pěkně hluboko pod zemí. Když už myslel, že schodiště snad povede až do nitra Země, spíše vycíti, než uviděl, že se dostal do jakési chodby táhnoucí se doprava i doleva neznámo jak daleko. Bezradně se rozhlížel, jako by čekal, že ho něco, nějaký nápad postrčí správným směrem. Když uviděl v levé části chodby sytě žlutou nitku, napadlo ho nejdříve, že si to vymýšlí. Přesto bezděčně popošel několik kroků tím směrem. Nitka nezmizela, naopak zazářila silněji. Tak rychle jak mu neznámé prostředí dovolilo se vydal ke světelnému úkazu. Někde začít musí. Proč ne zjištěním, co je to za úkaz. Po několika dalších krocích mu to došlo. To musí být dveře a ta žlutá nitka je škvíra pod nimi, kterou prosvítá světlo. Ještě zrychlil a zastavil se těsně u dveří. Zaposlouchal se do tmy, ale slyšel jen bušení vlastního srdce a vzdálené odkapávání vody. Baterkou přejel po dveřích. Nic neobvyklého. Úplně obyčejné dveře s obyčejnou klikou. Ale přece tu bylo něco divného. Dveře byly očíslované. Při pohledu na číslici 6 přilepenou v horní části dveří, si pomyslel, co je to za hloupost a kolik těch dveří tady dole vlastně je. Se zatajeným dechem zmáčkl kliku a když tlumeně vrzla, s jistou nostalgií zavzpomínal na jinou kliku v jiném životě, o které byl také pevně přesvědčený, že nepovolí. Pak se dveře navzdory jeho přesvědčení pootevřely a Honza po drobném zaváhání vstoupil.

Po celou dobu svého sestupu do podzemí si jeho unavená mysl pohrávala s myšlenkou, co by ve sklepení mohl najít. Hlavou se mu míhaly strašlivé obrazy. Čekal mučírnu se zkrvavenými nástroji, obětní kámen s ještě čerstvou obětí s podřezaným hrdlem a očima zvrácenýma v sloup v nekonečné hrůze, dokonce i pootevřené rakve, které právě opouští jejich bledí, hladoví obyvatelé. Co spatřil, však nečekal ani v nejdivočejších představách. Ten pohled mu vyrazil dech a uvedl ho do zmateného úžasu. Za dveřmi byla... přívětivě osvětlená kancelář. Páni! sestoupil jsem snad kilometr do podzemí, abych objevil... kancelář? Šokovaně se rozhlížel po luxusním vybavení. Stolní lampička osvětlovala mahagonový pracovní stůl, stěny plné reprodukcí známých obrazů. Podlahu od stěny ke stěně pokrýval šedý huňatý koberec s rudým nebo fialovým vzorem. Scházelo jen okno plné kvetoucích orchidejí. A okno by se tady zatraceně hodilo. Luxus neluxus smrdí to tady jak v ZOO, v pavilonu opic. Nebo šelem, pomyslel si Honza. Pak mu došlo, co to vlastně našel. Prožité napětí a stres v něm vyvolaly téměř hysterický záchvat smíchu. Opřel se dlaněmi do kolen roztřesených nohou a řval smíchy.

Pořád ještě se smál, když mu po páteři odshora dolů přejelo cosi ostrého. Prudce se narovnal. Pak mu rameno zatížila ruka a smích mu odumřel v hrdle. Pach zesílil. Jeho štiplavost ho dusila a vháněla mu slzy do očí. Pohled mu sklouzl na levé rameno a při spatření dlouhých černých drápů v jediném záblesku pochopil, komu ta odporně horká dlaň patří.
,,Jeníku, jestlipak víš, co se stává zvědavým chlapcům?" zafunělo mu do ucha přátelsky a současně ho téměř omámil páchnoucí dech. Zaječel jen jednou, když mu ostré drápy pronikly košilí, kůží a masem a neomylně zamířily k srdci. Temnota přišla rychle.
Ten starej blázen měl ve všem pravdu, on to všechno..., pomyslel si Honza udiveně. Víc nestihl. Vědomí Jana Dvořáka se rozplynulo do nicoty a s ním i všechny jeho touhy, sny, přesvědčení a obavy.
,,Občas je něco sežere," dokončil hlas huhňavě.
Znělo to, jako když se pokouší mluvit někdo s plnými ústy.

.....


Ve dvě ráno v tiché ložnici manželů Sirůvkových oživl jeden ze dvou mobilů položených na Josefově nočním stolku a začal chraptivě vykřikovat: Když se u nás chlapi poperou... Josef se rozespale posadil. Pak si uvědomil, že je to TEN mobil a ospalost ho rázem opustila. Vystřídala ji tichá hrůza a přesvědčení, že TO konečně přišlo. Že se probudil do svého posledního dne. Co nejtišeji vyskočil z postele, přeběhl ložnici a když za sebou tichounce dovíral dveře, pohledem sklouzl na Martina nahá záda. Ani jsem se nerozloučil, pomyslel si. Pak se opřel o zeď a přijal hovor. Hlas, ze kterého se mu podlamovala kolena a převracely vnitřnosti, pronesl to, čeho se bál nejvíc. ,,Přijeď! Okamžitě!"
Josef seběhl točité schodiště a cestou přemýšlel, co se mohlo tak strašně podělat. A že se něco podělalo, to věděl naprosto jistě. Za uplynulých sedm let, TEN mobil neožil ani jednou. Už si říkal, že ho s sebou vláčí úplně zbytečně. A teď tohle, už podruhé během několika měsíců. Spěšně na sebe naházel oblečení a uvědomil si, že se každým pohledem loučí. S překvapivou ostrostí se mu vybavil den jeho promoce. Mamka celou dobu šťastně poplakávala a když bylo po obřadu, pořád dokola opakovala: ,,Jsme na tebe s taťkou tak pyšní. Tak pyšní." A taťka pomrkával, jako by mu něco spadlo do oka. A pak, doma, na něj čekala kytara, kterou si už dávno přál. Tmavě modrá s černými ornamenty, překrásný kousek. Kdepak asi skončila? A proč jsem vlastně přestal hrát?

Už na střední škole si Josef vysloužil vcelku dobromyslnou přezdívku "advokát chudejch". Učení mu šlo snadno a jeho snem bylo pomáhat, být užitečný. Volba školy byla jasná. Rodiče byli nadšení. Byl první v rodině, kdo studoval na vysoké škole. Po studiu nastoupil na své první místo plný elánu a představ o šlechetném mladém právníkovi, jehož věhlas stále stoupá. Trvalo několik let než si uvědomil, že přes svůj věk žije v pohádkovém světě iluzí, kde dobro vítězí a zlo je po zásluze potrestáno. V praxi to bylo naopak. Drobná vítězství nestačila k zaplašení stále sílící frustrace a pocitu marnosti. Když přišla nabídka z Otevřené dlaně s mírnou nedůvěrou přijal. Oevřená dlaň tehdy teprve zahajovala svůj provoz, ale on rozpoznal její skrytý potenciál. Konečně dělal něco, co ho naplňovalo, co mu přinášelo uspokojení.

Zatímco vzpomínal, došel ke garáži, otevřel vrata a pak sedl do svého nablýskaného vozu. Vyjel ven, vrata se nehlučně zavřela a on zamířil nocí do centra města a pak dál na druhou stranu, do okrajové části, kde stál ten prokletý barák.

Když pochopil, byl už příliš pevně usazený ve své židli. Zahlédl v mlze možnosti, které toto zařízení skýtalo a byl rozhodnutý je využít ve prospěch těch, co to potřebují. Bohužel, nebyl jediný, ani první, kdo tyto možnosti zahlédl. Zpočátku se mu to zdálo jako přijatelná cena. Za jednoho, řekněme, ztraceného bezejmenného vandráka, mohl dalším pěti nabídnout pomoc a zázemí. Ale jak se říká, podej prst... Jenomže tou dobou už stejně nemohl skončit. Zdesateronásobil tedy své úsilí a ten hlas ve své hlavě, který zněl jako máma a občas opakoval: Tak pyšní...tak pyšní, zahrnul přívalem frází z nichž nejpádnější zněly: Nutné zlo a Účel světí prostředky. S pomocí dalších pádných argumentů - chatičky v Krkonoších a pak té druhé, na Floridě - se mu podařilo překřičet ten otravný hlas a elegantně se přenést přes nepříjemné morální dilema. Nutné zlo, tak tomu říkal.

O hodinu později sestoupil do podzemí stejně jako Honza. Šel touto cestou teprve potřetí. Poprvé sešel ty schody před sedmi roky, když ho Velký šéf, jak mu sám pro sebe říkal, přijímal. Po druhé před několika měsíci. Z celého svého vystrašeného srdce doufal, že je tu naposledy. Když vzal za kliku na dveřích se šestkou, bylo mu na omdlení. Silou vůle se přemohl a vstoupil.

Za stolem seděl přitažlivý čtyřicátník a udržovaným nehtem levého malíčku se šťoural v zubech. V pravé ruce cosi držel a rytmicky tím klepal o stůl. Josef však ve své hrůze nedokázal rozpoznat, co to je. Bál se rozhlédnout kolem sebe, stejně tak se bál hledět na toho... toho neuvěřitelného tvora, který seděl před ním jako ztělesnění dobré nálady a nočních můr dohromady. Když vyslovil jeho jméno, nedokázal se ovládnout a tělem mu projel třas.

,,Zklamal jsi mě, Josefe", promluvil Velký šéf zadumaně. ,,Nerad měním své zvyky. Myslel jsem, že to už za ty roky víš. Strašně nerad jím v kanceláři. Je to tak... nudné, bez fantazie. Raději si je chytám sám." Přemýšlivě se zahleděl Josefovi do vytřeštěných očí.
,,Stejně tak nesnáším zbytečné výdaje. Z toho koberce už to nikdo nedostane." Povzdech provázený vyčítavým pohledem.
,,Ale šéfe, já nevím, nerozumím...," blekotal Josef.
,,Tak si poslechni tohle a porozumíš!" zařval tvor najednou a po zděšeném Josefovi hodil předmět, se kterým si doposud pohrával. Ten automaticky vystřelil ruce a podařilo se mu ho zachytit. S údivem hleděl na obyčejnou kazetu. Pořád ještě se vyrábí? pomyslel si udiveně a teď už vůbec nevěděl, co může očekávat.
,,Tohle ti tu nechal tvůj oblíbenec, ten tvůj asistent, kterého sis tak pečlivě vybral. Jan Dvořák známý též jako Jeník. Ten sladkej kluk, kterýmu jsi málem vyžvanil naše... naše know-how. Ano, to je ten správný výraz." Velký šéf se potěšeně rozesmál a Josefovi se při tom zvuku podlomila kolena. Cítil, jak ho panika ochromuje a znehybňuje jako ledový proud znaveného plavce.
Tak Jeník je ten problém, ale jak se zdá, šéf ho už vyřešil, napadlo Josefa a znovu se otřásl hrůzou a odporem. Škoda ho, měl jsem ho docela rád. Ale teď Josefe mysli, nebo podobně vyřeší i tebe. Napnul všechny duševní síly, aby se vymanil z ochromení a na druhý pokus se mu podařilo promluvit alespoň polohlasem.

,,Nechápu, co se stalo, všechno sedělo, přesně podle psychologického profilu." Josef pozvedl chvějící se pravačku a levou rukou narovnával jeden po druhém křečovitě skrčené prsty. ,,Nefunkční rodina," drmolil snaživě. ,,Chybějící mužský vzor, fixace na matku." Jeho hlas zvolna ztrácel svou předchozí plačtivou třaslavost, už mluvil skoro jako starý Josef. ,,Snadno ovlivnitelný, manipulovatelný. U všech ostatních to fungovalo. Zdálo se, že..."
,,Co se zdá, je sen!" rozeřval se znovu tvor. ,,A máš velké štěstí, že já nikdy nesním a mám dobré přátele i na jiných místech. Nevím, Josefe, co se to s tebou děje? Možná stárneš, možná na to všechno už nestačíš. Řekl jsem ti, zbav se toho starého čmuchala, co kalí vodu a přitahuje k nám zbytečnou pozornost. Ale tys neodolal a nechal si ten šunt, ten prsten," zasyšel Velký šéf s takovým odporem, až Josef ztratil veškerou naději, že ještě někdy vystoupá po těch zatracených schodech nahoru.
,,To byla první chyba," pokračoval tvor káravě. Josefovi teď připomínal přísného učitele, který právě zjistil, kdo mu polil židli lepidlem.
,,Kluka, kterého nakazil svýma žvástama, jsi udělal svým asistentem. Druhá chyba. Jaká bude ta třetí, Josefe? Nevím, jestli vůbec chci na nějakou tvou další chybu čekat?" pronesl tvor, naposledy si prohlédl dlouhé pěstěné nehty, jako by se toho pohledu nemohl nabažit a pak pohlédl se směsí shovívavosti a pohrdání na Josefa.
,,Dlouhé roky jsi byl můj oblíbenec, Josefe. Přejdeme tedy tento... drobný incident a budeme dělat, že se nic nestalo. Ale ber to jako varování. Ještě jednou a budeme muset naši, řekněme, spolupráci ukončit..." Další výmluvný pohled na naleštěné nehty, nepříjemně připomínající drápy. Podmanivé a současně nekonečně zlověstné blýsknutí zubů v dravčím úsměvu. Josefův žaludek se neklidně převrátil.
,,A teď už vypadni! Nudíš mě. Jako nakonec všichni tvého druhu. Jste jenom nudná, bezcenná chátra. Zbav se věcí toho kluka a pak všeho ze skladu, pokud tam ještě něco máš. Tohle nebyl bezejmenný tulák, někdo by ho mohl postrádat. Ne. Někdo ho bude postrádat! A ani já nejsem všemocný. Vypadni. A pořád si opakuj motto našeho podnikání..."

Josef se na nejistých nohou dopotácel ke dveřím, z posledních sil hmátl po klice a téměř vypadl na chodbu. Když za sebou zavřel dveře, opřel se o zeď, roztřesenou rukou si otřel mokrý obličej a pokusil se ovládnout rozbouřené vnitřnosti.
,,Lidi přichází a odchází, nikdo se dlouho nezdrží," tak se to říkalo v Otevřené dlani. ,,A někteří ještě kratší čas než jiní..." uslyšel i přes zavřené dveře šéfův dovětek a pak ho téměř srazil na kolena šílený, bujarý smích rozléhající se chodbou a vracející se k němu mnohonásobnou ozvěnou.

,,Ty prachy mně za to nestojí, za ty nervy, ani ta Florida," zajňuček Josef a chvilku myslel, že opravdu omdlí. Jenže to byla ta patálie, když se dáte do spolku s někým takovým, nemůžete říct: ,,Hele šéfe, mám s váma nějakej problém, já končím."
Pak si vzpomněl na Martu, na svou mladou, šikovnou, krásnou a náročnou ženu a právě pomyšlení na ni mu pomohlo vzchopit se. A stejně tak pomyšlení na praktické věci jako třeba: Co s těma cigaretama a chlastem, co leží ve skladišti. A nebo: Dobře, že ty zbraně už jsou pryč. Jednou rukou se opíral o zeď a zvolna klopýtal směrem, kde tušil schody. Baterka mu vypadla z ruky někde v šéfově kanceláři, ale netroufal si, vrátit se pro ni. Po pravdě, raději by se potmě plazil po zbytek života nekonečnou vlhkou chodbou, než by znovu vzal za kliku Šéfovy kanceláře. Věřil, že kdyby se pro ni přece jenom pokusil vrátit, jeho život by se omezil na pouhé minuty, možná sekundy. Odhodlaně tedy klopýtal dál a ani si nevšiml, když nohou cosi odkopl, jakási dvě čísla, která někdo odloupl, nebo snad samovolně odpadla, ze dveří šéfova brlohu. Dvě devítky. Nebo šestky. Ztratily se ve tmě a prachu, neviditelné pro oči případných návštěvníků, které by snad potkal truchlivý osud, že by byli nuceni sestoupit do podzemí a setkat se tváří v tvář s nájemníkem kanceláře. Kanceláře, jejíž dveře původně zdobila ne jedna ale tři šestky.

Cesta vzhůru se mu zdála nekonečná. Na pokraji zhroucení, vlastně po čtyřech jako poraněné, k smrti vyděšené zvíře, jako červ, lezl z jednoho schodu na druhý. V duchu si opakoval pořád dokola: Marta, prémie, prémie, Marta. A ta dvě slova se mu stala zaklínadlem, které ho nakonec přece jenom vyvedlo z temnoty na světlo.

Na chvilku.


konec

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 valin valin | Web | 10. září 2013 v 13:19 | Reagovat

No teda, Bůď buď milostiv Honzovo duši. Až mě je z toho úzko, setkání s ďáblem..
Pěkná povídka, jen co je pravda, musela jsem to přečíst dvakrát...
Je vidět, že máš na horory opravdový talent... ;-)

2 Robka Robka | E-mail | Web | 10. září 2013 v 19:19 | Reagovat

Četla jsem oba poslední díly na jeden zátah doslova s vytřeštěnýma očima. Stálo by za to celé to vytisknout a svázat - mohla by z toho být knížka. Jen je mi líto, že oba hrdinové - Honza i Kasandra - skončili v rukou ďábla... Ale tak to v příbězích bývá.

3 Radka Radka | E-mail | Web | 10. září 2013 v 21:17 | Reagovat

Fuj tajxl! Píšeš tak dokonale, že jsem bála a nakonec tu nestvůru cítila skoro na dosah!
Opravdu máš talent, člověk se zkrátka nemůže odtrhnout.

4 Miloš Miloš | Web | 10. září 2013 v 23:52 | Reagovat

Bev, teď jsem dočetl všechny díly naráz a jedním dechem. ´
Skvělé, nemám slov. A moc lituji, že je konec.
Máš velký talent dramaticky vystavět příběh a literární vlohy popsat prostředí a detaily, které stupňují napětí.
Měla by ses přihlásit do té soutěže o nejlepší povídku, i když v tvém případě jde už o menší román.

5 Bev Bev | E-mail | Web | 11. září 2013 v 7:17 | Reagovat

[1]:[2]:[3]:[4]: Jsem strašně ráda, že se vám povídka líbila. Poprvé jsem napsala něco tak dlouhého a vlastně až za chodu jsem zjistila jaká úskalí příběh, který se neodehrává během několika hodin v jedné místnosti, přináší.
Jestli říkáte, že se to dalo číst, pak to dopadlo lépe než jsem čekala a mám velkou radost.
Děkuju za trpělivost a milé komentáře. :-)

O té soutěži jsem taky uvažovala, ale problém je v tom, že nápad přijde jen občas, většinou mě nenapadá vůbec nic a bez toho nápadu to nějak nejde. :D  
Ale stejně moc děkuju. :-)

6 Vendy Vendy | Web | 11. září 2013 v 21:28 | Reagovat

Bev, povídku jsem četla opravdu s napětím. Píšeš setsakramentsky dobře! Dobrý příběh, gradace i pointa. Šestka mě zmátla, čekala jsem tři, ale ty jsi to rafinovaně osvětlila v závěru své povídkové série.
Tohle bych, být tebou, s chutí poslala do nějaké scifi-hororové-fantasy soutěže! Myslím,že bys měla velké šance.

7 Vendy Vendy | 11. září 2013 v 21:30 | Reagovat

P.S. trochu mi to připomnělo velmi čtivý styl Jaroslava Velinského, známého též jako Kapitána Kida. Četla jsem od něj pár scifíček, tedy povídek a měl takový skvěle ležérní styl, dobré zápletky a uměl stupňovat napětí.
Stejně jako ty.
Výborně, výborně, výborně! 8-)

8 Bev Bev | E-mail | Web | 12. září 2013 v 7:04 | Reagovat

[6]:[7]: Vendy, moc děkuju. Mám obrovskou radost z Tvého i ostatních komentářů. :-)
Jméno Jaroslav Velinský je mi povědomé, je možné, že jsem o něj nějakou povídku četla. Kdysi jsem četla vlastně jenom sci-fi.
Děkuju. :-)

9 Teeda Teeda | Web | 12. září 2013 v 11:29 | Reagovat

Néééé! A co bude dál?! :D

10 Miloš Miloš | Web | 12. září 2013 v 18:23 | Reagovat

[5]: Na stránce http://blog.cz/ pořád soutěž o nejlepší povídku propagují, určitě je ještě otevřená a tato povídka je pro ni jak dělaná. Měla bys ji tam přihlásit.

11 Bev Bev | E-mail | Web | 13. září 2013 v 7:24 | Reagovat

[9]: Josef se vrátí do své kanceláře a na nějaký čas zanechá postranních aktivit a až se rozruch kolem Honzova zmizení uklidní, začne nanovo. Velký šéf dál bude sponzorovat Otevřenou dlaň, svou soukromou honitbu a časem se nejspíš objeví další Honza nebo Jiří, ale to už je jiný příběh. :D

[10]: Miloši, velmi si vážím Tvého zájmu a podpory, moc to pro mě znamená. Na podmínky soutěže jsem koukla, ale je to omezené na jednu normostranu a počet znaků (znaky to jsou asi písmena, ne?) a tak nějak se mi zdá, že se do toho prostě nevejdu i kdybych splnila zadání..Setkání s literární postavou.. a za svou oblíbenou postavu prohlásila Hloupého Honzu. Třeba bude někdy nějaká jiná soutěž, která nebude tak sešněrovaná. :D
Ještě jednou ze srdce děkuju. :-)

12 karlaprazakova karlaprazakova | 13. září 2013 v 13:11 | Reagovat

Týý jóó, úplnej horor. Četla jsem poslední dva díly jedním dechem. Sedím, čtu, nevidím, neslyším a naše štěně mi zatím rozkousalo botu :-).
Moc pěkný :-)

13 Bev Bev | E-mail | Web | 13. září 2013 v 13:54 | Reagovat

[12]:Tak to je taky takovej minihoror, náš Charlie mně svými zoubky originálně vyzdobil  jediné lodičky a zjistila jsem to až v momentě, kdy jsem si je chtěla vzít na koncert. Šla jsem v nich. Bylo to v listopadu a k výběru zbývaly jen domácí pantofle nebo gumáky. ;-)
Děkuju. :-)

14 Miloš Miloš | Web | 13. září 2013 v 18:43 | Reagovat

[11]:Teď jsem četl na stránce Petra Vápeníka o té jedné normostraně. To je tak nesmyslná podmínka, že bys musela úplně vypustit navození tajemné atmosféry a zůstat jen u holé kostry příběhu. To by tvou povídku úplně zabilo.
Opravdu škoda, že si to takhle zjednodušili, zřejmě čtení nechtějí věnovat moc času.
Jen pro blog je tvé povídky škoda, zasloužila by si větší publicitu.

15 domovina domovina | Web | 13. září 2013 v 22:51 | Reagovat

Konečně jsem si udělala čas a dočetla.  Krásný horor. Líbil se mi závěr. :) Je těžké vybřednou z bahna, když už tam člověk trčí po krk.

16 Vendy Vendy | Web | 14. září 2013 v 16:25 | Reagovat

[11]:Setkání s Hloupým Honzou by nebylo vůbec marné! Mohla bys to zkusit... třeba, jak Hloupý Honza s prodejci zametl.
(Nebo prodejci s Hloupým Honzou?) :-P

17 Bev Bev | E-mail | Web | 16. září 2013 v 5:42 | Reagovat

[14]: O víkendu jsem o tom popřemýšlela a máš pravdu, tato povídka nejde nějak smysluplně zkrátit, nechám ji zatím u ledu a třeba s ní podniknu něco jiného. A taky jsem se zastyděla, co jsem za lempla, jak mě nenapadne nic okamžitě, tak místo abych zapnula mozek se tím víc nezabývám. :-? Ještě je trochu času a tak můžu zkusit napsat něco jiného. :-)

[16]: To je bezva nápad. Ukládám si do paměti. :D

18 Bev Bev | E-mail | Web | 16. září 2013 v 5:48 | Reagovat

[15]: Jsem moc ráda, že se ti líbil. Děkuju. :-)

19 mengano mengano | E-mail | Web | 16. září 2013 v 6:51 | Reagovat

Skvělé. Schovala jsem si čtení na dovolenou a dobře jsem udělala :-)

Tahle povídka zkrátit prostě nejde, to by ji zničilo. Určitě vymyslíš případně něco jiného. A koneckonců, proč se nechávat limitovat nějakými praštěnými normostranami. Piš podle svého, jde ti to skvěle :-)

20 Bev Bev | E-mail | Web | 16. září 2013 v 7:03 | Reagovat

[19]: Děkuju a souhlasím. Můžu to zkusit a když se nevejdu do 1800 znaků tak se nevejdu, vždyť o nic nejde. :D
Mějte se tam krásně a užijte si dovolenou. :-)

21 Vendy Vendy | Web | 16. září 2013 v 10:16 | Reagovat

Jinak, tahle povídka zkrátit opravdu nejde, ale ani by nepasovala do zadání, protože to má být setkání s literární postavou... zřejmě myšleno z knížek dosud vyšlých. :-)
Ale určitě bys nějakou takovou povídku zvládla. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.