Nikdo se dlouho nezdrží /5/

10. září 2013 v 7:02 | bev |  Povídkář
5.

Hlasy z minulosti


předchozí část ZDE

Napadlo mě, že si na ty schody chvilku sednu, než se trochu vzpamatuju a přestanou se mně třást nohy. Pak mně ale hlavou blesklo něco tak neuvěřitelnýho a přitom dokonale logickýho, že jsem vyskočil a rozběhl se do našeho, vlastně už jen mýho, kumbálu. Co když mě Kasandra vůbec nezradil? Třeba se mu něco stalo a Josef je v tom nejspíš nějak zapletenej. Co když jsem zradil já jeho? Kruci, co mně to ten starej bajkař povídal, když jsme spolu mluvili naposledy? Nemohl jsem si vzpomenout, už už jsme to měl na jazyku a pak to zas bylo pryč. Znáte to. Jen mně pořád běželo před očima to naše seznámení v parku. Žlutý listí se snáší pomalu na zem, na tváři mě hřejou teplý paprsky podzimního slunce a vedle mě si zrovna přisedl divnej chlápek. Shodou okolností nejlepší chlap jakýho jsem kdy znal.



Jak za mnou klaply dveře, otočil jsem klíčem v zámku a vrhnul se k jediný skříňce, ve který byly uložený teď už jen moje věci. Krom jediný. Úplně dole ležel Kasandrův bágl. Možná ho tady nechal schválně, napadlo mě. Třeba je v něm nějaká nápověda, nějaký vysvětlení. Jak v horečce jsem ho obrátil nad postelí vrškem dolů a na postel začaly padat různý části Kasandrovy skromný garderoby, baterka, zavírací nůž, plechovej talíř a lžíce. Jako poslední buchnul do peřiny balík, zabalenej v šedivym, celkem zachovalym svetru. Kruci, co to je? Ruce se mně třásly, když jsem z toho odmotával šedivý vrstvy. A když jsem to uviděl, rozbušilo se mně srdce ještě o něco rychleji. Ze svetru jsem vydoloval takovej ten starej kazeťák a pár kazet. Proč mě to nenapadlo dřív. Nechal tu pro mě vzkaz. Dokonce ho osobně namluvil a já se přitom do toho báglu za celý měsíce ani nepodíval. Jen jsem se nimral v tom, jak se na mě vysral, tak jako doposavad každej. Promiň, kámo! promiň! skučel jsem v duchu a měl pocit, jakobych to už jednou zažil. Znáte to. Kdysi dávno někde někdo přidal ke jménu Honza přívlastek hloupej. Nejspíš to byl nějakej historicky podloženej fakt a já nezklamal. Dělal jsem čest svýmu jménu.

O půl hodiny pozdějc jsem si musel zklamaně přiznat, že to všechno byl jen můj výmysl. Další. A na Kasandru jsem měl vztek ještě o něco větší. Bylo to jako by mě zradil podruhý. Tři kazety byly úplně nový, ještě zatavený ve fólii. Co na ně asi chtěl nahrávat? Svý strašidelný povídačky, tulákův vzkaz Všehomíru, nebo vlastní super recept na podělanej život? Těžko říct. Na dalších kazetách zpívali svý songy nějakej Chladil a Simonová, nebo na nich neznámá parta vyla o Niagáře, Japonečce a Rikatádu. Na té nejodřenější dva holčičí hlasy přednášely básničku o neposlušnejch kůzlátkách a o tom starym přitroublym parchantovi, vlkovi. Poslouchal jsem známej příběh přerušovanej hlasem, kterej nepochybně patřil Kasandrovi a kterej napovídal v místech, kde se holčičí hlasy odmlčely a nemohly se shodnout, jak to bylo dál.

Nahrávání hlasů vlastních potomků byla zřejmě oblíbená zábava toho zvláštního nevyzpytatelnýho druhu, kterýmu řikáme rodiče. Ani mě to kdysi neminulo.
,,Jeníku, jakoupak sis připravil básničku pro Mikuláše? ptá se máma a mačká na kazeťáku ne nepodobnym tomuhle klapku nahrávání. A já asi pětiletej s očima vyvalenejma směrem ke dveřím, v bláznivý směsici hrůzy a těšení přednáším: ,,Mikuláš, ztratil plášť, Mikuláška sukni..."
A táta do toho pokřikuje? ,, A co měla Mikuláška pod sukní, Jendo?"
A mámino: ,,Tátu neposlouchej, je to starej čuňák." Smích. Smích nás tří. Nejlepší nahrávka co znám.
S trhnutím jsem se probral a uvědomil si, že skoro spím vsedě. Oči mě pálily únavou, lítostí a smutkem, kterej na mě padl z těch hlasů z dávnověku. Páni, i mně by se hodila nějaká nápověda. Seděl jsem na posteli a koukal na ten bordel kolem sebe a říkal si, že jestli se takhle nějak cejtil občas můj fotr, možná měl právo napít se. Možná to vůbec nebylo špatný řešení.
Nijak zvlášť mě nepobuřovalo, že si Josef o mně sháněl informace. Nakonec byl to šéf, nejspíš mě chtěl trochu poznat než mně zaměstná. Dobře. Nevim jak ty opisy vysvědčení nebo výučního listu získal, ale dokázal jsem pochopit proč. Co jsem nechápal byl ten snubák. A najednou jsem s mrazivou jistotu věděl, že je Kasandra mrtvej. Neměl jsem žádný vidění, nebo něco podobnýho. Prostě jsem to věděl. Nejspíš je mrtvej ode dne, co zmizel z mýho života. A já si na něj za celou dobu skoro ani nevzpomněl. A když už, tak ve zlosti. Jo, to jsem byl přesně já. Nejlepší kámoš na světě.
On by se toho prstenu totiž nikdá nevzdal, ne dobrovolně. Vláčel ho s sebou v tý ošuntělý tašce, čertví, jak dlouho. Něco pro něj znamenal. Stejně jako ty kazety. Cejtil výčitky a .... nejspíš taky lásku. A tohle bylo všechno, co mu zbylo. Aktovka stála u postele a proto zmizela s ním. Bágl jsem přinesl na zádech já, nikdo netušil, že není muj. Jak to vlastně tenkrát bylo? Ráno jsem odešel brzo a nejspíš něco vyřizoval pro Josefa. A lezl mu do prdele, proč si to nepřiznat. Jako každej den od počátku naší... spolupráce. Když jsem se vrátil, byl pryč a aktovka taky. Jenomže já se po něm začal shánět až další den ráno. Mně totiž v první chvíli vůbec nevadilo, že je pryč. Neměl jsem nejmenší zájem poslouchat ty jeho bludy.
Můj nezájem ho nejspíš stál život. Až teď jsem si uvědomil, že za celý ty měsíce se mě Josef na něj nikdy nezeptal a přitom moc dobře věděl, že jsme přišli spolu. Proč? Nebylo mu to divný?
Možná proto, že věděl daleko líp než já, kde můj "starej bláznivej přítel" je. Možná to bylo tak, že já jsem VYHOVOVAL, ať už to znamenalo cokoliv, ale Kasandra ne. Navíc se mu tady nikdy nelíbilo. Jak to říkal šéf? Škodlivý myšlenky, jo, to bylo ono. Vím, kdo ti podsouvá ty škodlivý myšlenky. Možná jsem nebyl jedinej komu ty svoje "škodlivý myšlenky" přednesl. Šel za šéfem sám, nebo si ho Josef k sobě pozval? Otázky, na který neznám a asi nikdy ani nenajdu odpovědi. A kde jsem byl tehdy já, kterou kliku jsem zrovna leštil?

Zaujatě jsem zkoumal ten nápad ze všech stran. Jenže, byl jsem opravdu takovej kauf? Aby si někdo dal tu námahu a kvůli mně ho odstranil? Jen proto aby bezejmennou nulu, dostal z vlivu bezvýznamnýho tuláka, kterej vyprávěl neškodný pohádky. To ne! Byl jsem nikdo a taky jsem nic moc nevěděl o životě a celkově jsem Josefovi nebyl ...
A pak mně blesklo hlavou něco jinýho. Do prdele! Kasandra, ten mohl něco věděl. Mohl na něco přijít. Dokonce i já postřehl, že se tady krom dobročinnosti ve vší tichosti provozuje ještě něco jinýho. Nechtěl jsem to vědět, ale věděl. Natož Kasandra. Byl chytrej a byl všímavej. Až moc. Sice si rád přihnul z flašky a občas vyprávěl báchorky, ale pořád mu to dost pálilo. A když už by na to přišlo, nebylo nic snadnějšího, než se zbavit bezdomovce. Přicházeli a odcházeli, tak to říkal šéf. Jo, nebylo nic snazšího. Zvlášť v tom zmatku, co tu v poslední době panoval. Ze všeho nejvíc mně to připadalo jako organizovanej chaos. Nakonec už to, že za celý měsíce se po Kasandrovi nikdo nesháněl, o něčem vypovídalo. No jo, jenomže někde by se přece našla.... mrtvola. Z těch úvah mně přešel mráz po zádech a bylo mně úzko, když jsem si uvědomil, o kom je vlastně řeč a že o něm úplně automaticky uvažuju v minulym čase. Poprvý ode dne, kdy jsme přišli do Otevřené dlaně, jsem litoval, že jsme sem vůbec lezli.

Klepal jsem se jak v zimnici. Bolela mě hlava a taky břicho. Buď z těch myšlenek, nebo na mě fakt něco lezlo. Lehnul jsem si na postel a za chvilku jsem cejtil, jak kloužu do spánku. Znáte to. Cejtil jsem, jak se jeden po druhym vypínaj přetížený obvody. Myslím že to je něco jako pud sebezáchovy, když už je všeho moc, přijde zkrat a vyhodí pojistky. Koukal jsem na Kasandrovu postel, ale už jsem neprožíval nic. Ani lítost, ani lásku, ani zlost.... Skoro jsem viděl, jak si Kasandra lehá a otáčí se ke zdi.
Honzíku... nechoď... tam dolu... na světle...zůstaň....zůstaň...
A pak jsem se prudce posadil, protože v tom polovědomí, který předchází spánku, se konečně poskládaly kamínky správnejma hranama k sobě a obrázek, co z toho vzniknul, se mně ani trošku nelíbil. Jestli ti můžu poradit, Honzíku, drž se na povrchu, na světle, nechoď tam dolu. Pro jistotu... Takhle to řekl. To nebylo žádný mudrování ve stylu - Honzo, buď hodnej a čestnej a dobře se ti povede. Řekl TAM dolu a myslel jedno určitý místo. To místo muselo mít něco společnýho s Otevřenou dlaní, s tím, co se tady dělo i s jeho zmizením. A já už nejspíš věděl, kde ho hledat.

V lednu nějak haprovalo topení. Bylo zavzdušněný nebo co. Josef se vztekal, protože největší zima byla překvapivě u něj. Prej: ,,Okamžitě přiveď údržbáře, nebo se tady stane neštěstí." Řval jako tur. Sběhal jsem celej barák, ale Toníka jsem nikde nemohl najít. Neseděl v hale, ani nevykecával v kuchyni. Nakonec mě někdo poslal do kotelny. Že mě to nenapadlo, nadával jsem si a letěl k zadnímu vchodu, kde bylo po pravý straně schodiště. Seběhl jsem těch dvanáct nebo patnáct schodů a vzal za kliku u kotelny, která byla přímo naproti schodům. Nic. Zamčíno. Otáčím se zpátky a koukám o metr dál vpravo jsou další dveře, shora neviditelný, schovaný za rohem. Nejspíš dveře od sklepa. Zůstal jsem tam stát, koukal na ty dveře a přemejšlel, kde je ten Tonda a jestli mám slízt i do sklepa, když u tady jsem a jak zas bude Josef řvát. Koukám klíč je v zámku, Tonda bude asi tam dole a tak sahám po klice a najednou někdo nade mnou zařval:
,,Jendóóó! CO TAM děláš?" A on Josef, rudej jak rak, vyvalený oči velký jak tenisáky. Vyskočil jsem, nekecám, dobrej metr do vzduchu, jak jsem se lekl. Ten hlas byl vzteklej, ale jak si teď zpětně uvědomuju taky zněl... vyděšeně. Bylo možný, že se taky něčeho bál? Že se lekl stejně jako já?
,,Hledám toho Tondu, šéfe, jak jsi chtěl, " povidám vyjeveně, když jsem přestal slyšet ozvěnu. ,,Ale nemůžu ho ..."
,,Já už jsem ho našel a teď tam vocaď vypadni a hejbni kostrou. Potřebuju tě nahoře," zavrčel a tvářil se tak vražedně, že jsem ani moc nespěchal.
To bylo to místo. TAM. Už jsem věděl, kde najdu odpovědi, možná, ale ještě předtím jsem musel něco udělat. Napadlo mě to, když jsem koukal na ty prázdný kazety. Roztrhal jsem obal na jedný z nich, zasunul ji do kazeťáku a zapnul nahrávání. Na chvilku jsem zavřel oči a vrátil se v myšlenkách zpět. Skoro jsem se viděl, jak procházím bránou, vyjevenej sotva dospělej kluk, kterýmu snad teprve včera začaly růst opravdový vousy. Kluk, co věří, že se vrací, že se může vrátit, domů.
Když za mnou zaklapla brána děcáku, zhluboka jsem se nadechl. Přede mnou se otvíral celej svět... Zastavil jsem nahrávání, přetočil zpátky, znovu pustil a napjatě se zaposlouchal do šumu prázdné pásky, pak promluvil můj hlas a bylo to jako poslouchat cizince. Ten kluk, co prošel tehdá bránou, byl nenávratně pryč. Ale tím jsem se teď nechtěl zabývat, nahrávání fungovalo a to pro tuhle chvíli stačilo. Zbytek už znáte.

Je půl deváté a pomalu se dotáčí druhá kazeta. Dvě nakonec úplně stačily. Za chvilku strčím ty dvě nahraný kazety do obálky a obálku zanesu dolů do města a hodím ji do schránky, co visí na policejní stanici. Je to moje pojistka. Kdyby něco...kdyby se něco podělalo. A pak půjdu TAM. Dolů do sklepa. Možná nenajdu nic a jen ze sebe udělám hlupáka. Třeba z toho taky budu mít průser a budu muset hodně věcí vysvětlovat, ale to ustojim. Josef mě nejspíš vyhodí. Ale to mně je taky úplně fuk. Vlastně je v tom pomyšlení určitá úleva. Už jsem se rozhodl. Až tohle skončí, ať tak nebo tak, vrátím se domů a budu s tím, co zjistím, muset nějak žít. Najdu tátu a třeba pro něj budu moct něco udělat. Nebo se pokusím najít mámu, někdo už bude vědět, kam se odstěhovala. Třeba to bude šťastný shledání a když ne, postarám se o sebe sám. Nikdá jsem nebyl srabík, co se nechá vodit za ručičku.


konec 5. části

pokračování ZDE
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 11. září 2013 v 21:14 | Reagovat

Kassandry je mi líto. Jdu na pokračování.

2 Bev Bev | E-mail | Web | 12. září 2013 v 7:06 | Reagovat

[1]: I mně ho bylo líto, ale jinak by příběh nemohl pokračovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.