Nikdo se dlouho nezdrží /4/

4. září 2013 v 14:28 | bev |  Povídkář
4.

Nahoru, dolů

předchozí část ZDE

Mezi svátkama jsme měli otevřeno nepřetržitě a Josef musel přijmout ještě jednoho hlídače, no, spíš vyhazovače. Ne všichni klienti totiž dokázali ocenit pohostinnost Otevřené dlaně. Někteří místo otevřených dlaní přicházeli s rukama zatnutýma v pěst a touhou dát někomu pěkně do huby. Originální vánoční dárek. Ruční výroba, dá se říct. Často se to stávalo potom, co se svorně napojili nějakým svinstvem a pak se mezi sebou rafli, kdo půjde pro další krabičák.



Ten kluk, co ho přijal, nějakej Radek, mimochodem taky jeden z nás, ztracenejch štěňat, tam pak už zůstal nastálo. Bylo to přesně jak říkal Josef. Lidi přicházeli a ocházeli a ten příliv novejch tváří pořád sílil. A mezi všema těma lúzrama a zkrachovalcema se stále častěji objevovaly i úplně jiný případy. Přicházely mámy s děckama a vyplašeně se rozhlížely kolem sebe bojácnejma očima. Těhotný ženský, co si jednou rukou chránily ty svoje poklady, ženský s šeredně pocuchanou fasádou, co ani na moment nesundaly černý brejle. Tyhle všechny přijímal Josef osobně a vyřizoval přednostně. Párkrát jsme byl u toho když telefonoval a odpřisáhl bych i před soudním dvorem, že byl ochotnej a odhodlanej pohnout pro ně nebem i zemí. Většinou působil jako studenej právnickej čumák, ale v tyhle momenty se nečekaně měnil a já dlouho nemohl připadnout na to, koho mně připomíná. Pak mně to došlo, toho proplešatělýho seladona z filmů pro pamětníky. Jak říkal: Zavřete oči, odcházím. Nebo něco v tom smyslu. Ale bez tý jeho úlisnosti. Taky měl Josef podstatně víc vlasů.

Na Štěpána mě Josef pozval k sobě domů na oběd a malou party. Nevěděl jsem, na co koukat dřív. Jestli na dvoumetrovej strom zdobenej tim moderním stylem jen ve fialový a zlatý. Nebo na paní domu - Říkejte mi Marto, chlapče - která sama vypadala jako překrásnej luxusní dárek ve zlatejch šatech s nahejma zádama, a která předtím, než konečně pustila mou ruku, mě jemně pošimrala v dlani a vrhla na mě tak zářivej úsměv, že jsem skoro oslepl. Chvilku jsem chodil za Josefem a seznamoval se s těma přátelskejma šťastnejma lidma, ale pak mě zmohlo všechno to jídlo, pití, dojmy a já si sednul před krbem do křesla a skoro usínal. Najednou přede mnou stál Josef a podává mně obálku.
,,Tady máš Jeníku, dodatečnej dárek k Vánocům. " A když jsem do ní kouknul, světe zboř se, opravdická pracovní smlouva, se vším všudy, scházel jedině můj podpis. Nemohl jsem ani promluvit. Josef mě jen tak poplácal po zádech a řekl: ,,No tak, Jendo, snad bys nebrečel. " A sáhl za sebe a podal nám dvě sklenky se šampusem. Přes všecko, co přišlo pak, to byl nejhezčí den mýho života. Možná to taky znáte.

Svátky utekly a přišel leden a pak únor. V Otevřený dlani bylo pořád narváno. Uhodily mrazy a každej živej tvor toužil po kousku tepla. Do všech obytnejch místností přibyly matrace jako provizorní postele a Josef začal mluvit o předělání podkroví na další cimry. Měli jsme jedno úmrtí. Nějakýho chudáka přinesli jeho nametení kamarádi moc pozdě na to, aby se mu dalo pomoct. Umřel na podchlazení a chlast. Byla u toho i policie. Přijeli ještě párkrát, k různejm rvačkám. Poprvé jsem byl trochu nejistej, když se objevili ve dveřích, ale lhostejně cvrnkli prstem o čepice na pozdrav a šli dál. Krabice, balíky a bedny pořád putovaly sem a tam. Někdy jsem pomáhal je ukládat, nebo zas vynášet. Občas v nich něco tak zvláštně hrkalo a dva jsme s bednou nemohli pohnout, pak zas byly podivně lehký na svou velikost. Někdy jsem přemejšlel, co to je za zvláštní sponzorský dary. Ale Kasandra a jeho tmářský řeči už byly jen blednoucí vzpomínkou. Prostě jsem dělal, co bylo potřeba a nepouštěl si do hlavy žádný nesmysly. Znáte to. Někdy večer mně jen tak zničehonic proletělo hlavou: Učitel ne, jen žák, a pak jsem zavrčel: ,,Dej mně už pokoj." A ta myšlenka se po chvilce ztratila. Byl jsem v Otevřený dlani šťastnej, proč bych lhal. A věřil jsem, že i já mám na kousek štěstí plný právo."

V březnu se konečně trochu oteplilo. Všichni jsem si vydechli. Ale práce bylo pořád dost a já se těšil z výhod, který přináší stálý místo a pravidelnej plat. Pomaličku jsem začínal uvažovat, že bych se zeptal Josefa na nějakej bejvák ve městě. Nevadilo mně přespávat v Otevřený dlani, ale jedna z těch dobrovolnic, co o víkendech chodily vypomáhat do kuchyně, Kamila, souhlasila, že bysme si mohli vyjít. Napadlo mě, že třeba, časem, bysme mohli od procházení dospět i k něčemu zajímavějšímu a ten kumbál se světlíkem místo okna, se mně nezdál jako nejvhodnější místo na....na... víte co myslim.
A pak se v polovině dubna Kasandra nečekaně vrátil do mýho života.

Seběhl jsem schody jako každej večír poslední tejdny, prošel halou a přede dveřma se zastavil, abych se nadejchal toho neuvěřitelně svěžího vzduchu. Venku stál Josef a hrabal se v kapsách obleku.
,,Co je, šéfe, hledáš něco? " povídám ze zdvořilosti.
,,Jo, hledám, ty zatracený klíče od auta. Určitě jsem je zas nechal v kanceláři. Já se na to už vyseru. To je tenhle týden potřetí. "
,,Mám ti tam pro ně skočit? "
,,Jendo, to bys byl zlatej. Já si tady zatím dám čouda a pak tě můžu hodit autem kam potřebuješ. Beztak už máš plán, co s načatým večerem. "
,,Jasně, rád. Hned jsem tady," kejvnul sem, i když mě hlavou blesklo, že pár schodů by mu prospělo zaručeně víc jak cigáro a docela obratně chytil v letu svazek klíčů, co vytáhl z jedný kapsy a mírným obloučkem hodil mým směrem.
Vrátil jsem se dovnitř a po lahodným vzduchu venku mně tam přišlo zatuchlo a chladno. Svižně jsem vyběhl dvoje schody do patra a zamířil dlouhou chodbou až úplně dozadu k šéfově kanceláři. Byl tu klid. Většina nocležníků nejspíš byla dole v jídelně nebo na tahu městem. Odemkl jsem a hned od dveří jsem uviděl ty jeho klíče. Ležely na stole. Nemohl jsme si je splíst, protože u nich měl přívěsek ve tvaru písmene J. Pozlacenej a posázenej kolem dokola drobnejma kamínkama. Viděl jsem takovejch šmuků v krámech plno, ale už jsem znal Josefa dost dobře. Ten svůj určitě nekoupil za padesátku u benzínky.
Už jsem byl na odchodu, když jsem si všimnul, že je pootevřený okno. Sice nemrzlo, ale stejně by tam měl po ránu pěkně frišno. A tak jsem obešel stůl, pohazoval si klíčkama k autu a v duchu už jsem byl u Kamily. Napadlo mě, že Kamila je moc hezký jméno a i když se rýmuje s nemilá, tak ta moje Kamila vůbec není nemilá, ale naopak velice milá a mohla by taky bejt pěkně čilá. Kamila je milá, bzučím si, sahám po kličce u okna. A taky či..... Buch! Klíče mně vylítly z ruky a dopadly, jak káže zákon schválnosti, přímo do pootevřený zásuvky stolu. Kdybych chtěl, tak se tam netrefím, byla to fakt jen škvíra. Znáte to. Zasmál jsem se tomu, zakroutil hlavou. Sehnul jsem se a cuknul za ten úchyt, abych mohl klíče vytáhnout. Zásuvka lehce popojela a jak sahám po klíčích, najednou se vykutálel odněkud z vnitřku kroužek, chvilku se mlel na místě a pak se položil vedle klíčů. Vytáhl jsem klíčky ze zásuvky a už ji chtěl zabouchnout. Pořád ještě mě nepustilo to rýmování. Kamila...milá....
Ale pak jsem se podíval na ten kroužek ještě jednou. Něco na něm mě zaujalo, tak jsem po něm sáhl a už když jsem ho zvedal, rozpoznal jsem v jeho vnitřku kroucený iniciály P.D. a A. Ž.

Čučel jsem na ty písmena a nedokázal si srovnat v hlavě, co to vlastně vidím, co to znamená. Napadlo mě, že když je tu prsten, mohly by tu být i ty Kasandrovy fotky nebo něco jinýho, co by to celé vysvětlovalo a tak jsem otevřel zásuvku dokořán. Když vyjela celá, musel jsem se posadit na Josefovu židli. Zastrčená v šupleti úplně vzadu tam ležela obyčejná modrá papírová složka s ....mým jménem. A pod ním bylo tiskacím červeným písmem napsaný VYHOVUJE. Vytáhl jsem ji na stůl a váhavě otevřel. Teprve když zavrzaly otvíraný dveře, jsem si uvědomil, kde jsem a proč. Měl jsem plnou pusu omluv, když jsme si všiml, že se dveře jen pootevřely. Nikdo v nich nestál. Nejspíš průvanem, já to okno ještě nezavřel. Vyběhl jsem jako šílenec a dveře prudce dovřel. Pak jsem koukl na hodiny na zdi, ale nedokázal jsem si vzpomenout kolik bylo, když jsem přišel. Uběhlo pět minut, deset? Jak dlouho bude Josef čekat než se vydá nahoru? Vadilo by, kdyby zjistil, co jsem našel? Něco mně říkalo, že nejspíš jo. Ale ani hrůza z přistižení, mně nedokázala zabránit abych složku otevřel. Uvnitř byly různý papíry. Letmo jsem je prolistoval a s úžasem zahlédl svý vysvědčení ze základky i z učení, výuční list, zápis z výslechu na policii po tý vloupačce, posudek psychologa z děcáku... Víc jsem nestihl.
Alarm v hlavě už ječel jak siréna, že jsem tu Moc dlouho! Moc Dlouho! a já zasunul složku co nejdál a zabouchl šuple. Otočil se, dovřel okno a vyběhl na chodbu. Když jsem zamkl dveře, uvědomil jsem si, že mám obličej mokrý potem a košile se mně lepí na záda. Ale i kdyby se teď objevil Josef v chodbě, už o nic nešlo. Prostě jsem ty jeho klíče od auta nemohl.....
KLÍČE, zařval jsem málem nahlas. Já je nechal na tom pitomým stole i s prstenem. Napadlo mě utéct zadním východem. Určitě už je v půli schodů. Nakonec jsme to risknul. Znovu jsem odemčel, prsten hodil dozadu do šuplete, šuple zabouchl, sebral klíče od auta, skočil ke dveřím, zavřel je a zamknul. Poklusem jsem doběhl ke schodům. Josef se skloněnou hlavou stoupal proti mně.

,,Josefe, promiň," zahalekal jsme rádoby vesele. Jenže mně samotnýmu to znělo spíš šíleně. ,,Musel jsem si odskočit. Najednou to na mně přišlo," bláznivě jsme se pochechtával a cloumal opaskem u riflí, jakože si ho za chodu dopínám, a byl rád, že mám záminku dívat se jinam než na něj.
,,Sakra, tos měl, hošku, zatracenou kliku, že tě to chytlo tady nahoře a ne venku," on na to a srdečně se rozesmál. ,,Tyhle rychlý příhody jsou děsně zrádný," dodal a pořád se smál, vzal mně z ruky klíče, obrátil se a zas se vracel dolů.
,,Co s ním teda uděláš? Už jsi se rozhodl? " pronesl přes rameno.
,,Co? Cože... Jak to myslíš? " blekotal jsem, přesvědčeněj, že mluví o tom snubáku, co patřil Kasandrovi, protože jsem úplně zapomněl, o čem jsme mluvili předtím venku. Pak mně došlo, že řeč je jenom o programu na večer.
,,Nejspíš nic, díky, nejedu. Myslim...myslim, že budu muset ještě jednou." Tentokrát jsem ale nelhal.
,, Seš nějakej bledej. Jdi si lehnout, jestli je ti blbě. Může to být viróza. Je toho teď všude plno. Čus. Jedu." Jak sestupoval ze schodů, jeho hlas slábnul.
,,Jo, čau, " hlesl jsem a když se ztratil za ohybem chodby, opřel jsem se o zábradlí.
Bylo mně tak nějak slabo od noh. Znáte to.


konec 4. části

pokračování ZDE
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 valin valin | Web | 4. září 2013 v 22:00 | Reagovat

No to jsem teda celá zvědavá, na co je vhodnej a co to tam je vlastně za ansábl... :-)

2 Radka Radka | E-mail | Web | 4. září 2013 v 23:16 | Reagovat

Tohle bych neměla číst před spaním! :D
Jsem fakt napnutá a vyděšená O_O

3 Bev Bev | E-mail | Web | 5. září 2013 v 6:48 | Reagovat

[1]:[2]: Děkuju že jste se stavily. :-)

4 mengano mengano | E-mail | Web | 5. září 2013 v 6:53 | Reagovat

Kdybych byla kšanda, tak snad prasknu :-)

5 Bev Bev | E-mail | Web | 5. září 2013 v 7:01 | Reagovat

Děkuju moc všem za podporu, když už mě to jednou napadlo musela bych to napsat tak jako tak i kdyby jen proto abych se toho zbavila z hlavy. :D
A když to někdo čte, je to samozřejmě ještě stokrát lepší. :-)

6 domovina domovina | Web | 5. září 2013 v 8:13 | Reagovat

Napínavé, už teď se těším na pokračování :)

7 karlaprazakova karlaprazakova | 5. září 2013 v 14:45 | Reagovat

Jéje, to zas budu nedočkavá na pokračování :-).
Mengano má pravdu, taky jsem napjatá jak kšanda :-D .
Těším se na další díl.

8 Miloš Miloš | Web | 5. září 2013 v 20:27 | Reagovat

Bev, ty ses tedy rozjela. Na tvůj román si vyhradím neděli.

9 Teeda Teeda | Web | 5. září 2013 v 20:46 | Reagovat

to bude ještě zapeklitý :)

10 Bev Bev | E-mail | Web | 6. září 2013 v 5:11 | Reagovat

[6]:[7]:[9]: Děkuju. :-)

[8]: Miloši, budu ráda, když si to přečteš, pokud se ti bude chtít, ale když ne, tak je to taky naprosto v pořádku. Jak už jsem řekla, není to povinné :D Vím, že je to dlouhé a neměla bych ani odvahu po někom žádat aby to četl, jen proto, že vzájemně navštěvujeme své blogy. :-)
Dokončení bude nejspíš až příští týden. Nechtěla bych to na závěr nějak uspěchat a zvrtat. ;-)

11 Robka Robka | E-mail | Web | 6. září 2013 v 9:02 | Reagovat

Tedy, pustila ses do toho s vervou. Je to čím dál zamotanější a jsem zvědavá, co se z toho vyvrbí. :-)

12 Miloš Miloš | Web | 6. září 2013 v 9:41 | Reagovat

[10]: Bev, rád si to přečtu, protože píšeš moc pěkně. Ale není to na 5 minut.

13 valin valin | Web | 6. září 2013 v 9:51 | Reagovat

Až příští týden? Chodím sem očumovat, jestli už a nebo co... No musím to nějak vydržet... :-D

14 Super.blog.cz Super.blog.cz | E-mail | Web | 6. září 2013 v 14:17 | Reagovat

Nevím, kam sem přišel na blog, každopádně čekám kdy na mě z obrazovky počítače vyskočí někdo a řekne: "SKRYTÁ KAMERA!".
Pro strašnej vzhled, nebyla odvaha číst články!
S pozdravem
BLOGGERS FACTS!
"Říkáme, co si myslíme!"

15 Bev Bev | E-mail | Web | 6. září 2013 v 14:34 | Reagovat

[11]:[13]:Ahoj v pondělí. :-)

[12]: To je fajn. :-)

[14]: Tak to vám teda vůbec nezávidim. :-? Ale chápu, taky jsem měla ve dvanácti podobný názory. Hodně štěstí. :-)

16 Radka Radka | E-mail | Web | 6. září 2013 v 23:05 | Reagovat

[3]: To já moc ráda :-)
Jen toho času přes týden nebylo.

17 Vendy Vendy | Web | 9. září 2013 v 0:29 | Reagovat

[15]: Výborně, Bev! ;-)  :-) (Ke čtrnáctce)

18 Bev Bev | E-mail | Web | 10. září 2013 v 10:36 | Reagovat

[16]: To mi povídej. Co se to s tím časem děje? Pořád je ho málo. :-)

[17]: Díky. ;-)

19 Vendy Vendy | 11. září 2013 v 19:52 | Reagovat

[18]:Dočetla jsem a už jdu na další. Mohla bys psát thrillery nebo horory. Fakt ti to jde!

20 Bev Bev | E-mail | Web | 12. září 2013 v 7:07 | Reagovat

[19]:Děkuju. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.