Nikdo se dlouho nezdrží /3/

2. září 2013 v 9:19 | bev |  Povídkář
3.

Otevřená dlaň

předchozí část ZDE

V útulku pro bezdomáky nazvaném Otevřená dlaň se mně zalíbilo hned, jak jsme tam vlezli. Mladík v batikovaný košili si nás zapsal, ale to bylo všechno, žádný vyptávání. Dostali jsme polívku, chleba kolik kdo chtěl a navrch jabko. Na pokoji bylo šest postelí. V přízemí a prvním patře bylo myslím šest nebo osm podobnejch pokojů, s různym počtem postelí od tří po šest a dvě koupelny. Dole vedle vchodu velká hala s něčím jako recepce a prostorná jídelna vymalovaná oranžovou a žlutou. Byl jsem z toho u vytržení a nadával si do hlupáků, že jsme se sem neuchýlili už dávno. Tohle bylo místo, kde se člověk mohl odrazit ode dna, cejtil jsem, že jsme tam správně. Znáte to.



Kasandra sice pořád něco mrmlal a rozhlížel se kolem sebe jak medvěd chycenej do pasti, ale jídlo dvakrát denně a na noc postel pod střechou, to všechno působilo skoro zázračně na tu jeho nemoc a on se zlepšoval přímo před očima. Přes den jsme se potloukali po městě, nebo seděli na nádraží. A večer zpátky. Takhle to šlo asi deset dnů, možná čtrnáct. Pak mě oslovil šéf. Zrovna jsem postávali s Kasandrou před vchodem do toho našeho suprovýho bejvání. Kasandra zhluboka potahoval ze svýho smrdutýho zabijáckýho cigára a já bloumal kolem a přemejšlel o životě chrousta a tak. Znáte to. Před vchodem zastavilo fáro. Byl to mercedes, nablejskanej jak psí kulky. Oba jsem popošli blíž, abysme si ho prohlídli. A z mercedesu vystoupil šéf celýho toho ansámblu za náma. Na sobě dlouhej černej kabát, v oprstenovaný ruce cigáro. Maličko nám kejvnul a už to vypadalo, že projde kolem, ale pak se tak nějak zarazil a otočil se. Ke mně.

,,Chlapče," povídá, " nechtěl by sis vydělat nějaký peníze? "
,,Jasně že chtěl, " povídám já dychtivě a vůbec jsem si nevšímal Kasandry, kterej mě tahal za rukáv a nenápadně kroutil hlavou. ,,O co by jako mělo jít, šéfe?"
,,Stav se za mnou ráno do kanceláře, Jeníku, " na to on. " Jmenuješ se přece Jan, ne?" a já horlivě kejval hlavou, absurdně potěšenej, že tenhle sympatickej pán v pěkným kabátě a s parádním fárem zná mý jméno.
Jeníku mně říkala jenom máma.... Jeníku, kdybys tu školu neflákal, mohlo by z tebe něco bejt.Jeníku, ty mě utrápíš...
Nedivim se, že o mě už nestála. Je divný a tak nějak na hlavu postavený, že často z hlouposti a nevědomosti a jakýsi pitomý frajeřiny nejvíc ubližujeme těm, který nejvíc milujeme.
Ale tohle jsme nikdá nikomu neřekl. Ani Kasandrovi.

Ráno jsem si oblíkl svý nejslušnější hadry, vypraný mejdlem v koupelně a usušený na radiátoru a přesně v sedm jsem plnej očekávání postával před kanceláří Mgr. Josefa Sirůvky. Tak se šéf jmenoval. A tak začala naše spolupráce, jak tomu Josef řikal a současně naše skoro blahobytný časy. Dělal jsme pro něj všechno možný. Uklízel koupelny, záchody i halu, pomáhal v kuchyni a když si mě kapku očíhnul, jako jestli je na mě spolehnutí, dostával jsem i jiný úkoly. Chodil jsem s obálkama na poštu, vozil hadry do prádelny a tak. A těch úkolů pořád přibejvalo a já se samou pýchou vznášel půl metru nad zemí, protože to pro mě znamenalo, že mně Josef důvěřuje a jsem... že jsem prostě dobrej. Nejspíš ten pocit taky znáte. A Josef byl uznalej šéf. Krom stálýho příjmu jsme navíc dostali i vlastní kamdrlík jen pro nás dva. Nejspíš to byl předělanej kumbál na čisticí prostředky, košťata, kýble a takový krámy. Pořád to tam slabě vonělo dezinfekcí a leštěnkou a okenou. Ale dvě postele se tam vešly a že jsme místo okna měli jen takovej maličkej světlík, to mě vůbec netrápilo. A Kasandra? Samozřejmě že se mu to nelíbilo. Jaký překvapení. Ale tomu by se šéf nezavděčil, ani kdyby ho ubytoval v prezidentským apartmá. Kdyby teda v Otevřený dlani nějaký prezidentský apartmá bylo, že jo. Což je docela divná představa.

V tom čase jsme se s Kasandrou hodně hádali. A když už jsme se nehádali, tak ty vyřčený slova ležely mezi náma jako zamrzlá hladina, tak křehká a tenká, že jsme se po ní neodvažovali přejít k sobě blíž. Ta poslední hádka byla nejhorší. Kasandra po dlouhý době přerušil naše mrazivý mlčení a znovu na mě zkoušel tu svou habaďůru s divnou pověstí tohohle místa a že se tady o tom baráku mluvilo, už když byl malej špunt a podobný hlody. A zas to jeho ...Honzo, přemýšlej trochu a Honzo, pojďme odsud, dokud je čas a takový. Jako vždycky skončil u financování Otevřený dlaně.
,,Honzo, přečetl sis jména sponzorů, co jsou dole v hale vyrytý na tý mosazný ceduli? Víš kdo je tam na prvním místě? A když už jsme u toho, všimnul sis někdy toho obličeje, toho domovního znamení, co je vytesaný nade dveřma? Víš, co si myslím, že to je?"
,,Myslíš ten šerednej rozšklebenej ksicht? Nejspíš vopice, nebo kočka, taky by to mohla bejt původní majitelka tohodle baráku. Co já vim," mrknul jsem na něj. Dřív by se aspoň usmál.
,,A jo, četl jsem to. A řikám NO A CO? Nějakej A. Matador nebo Beltador, nebo tak nějak. Uznávám že je to hodně blbý jméno, ale hlavně když platí, ne? Nemusíme přece přijmout jeho příjmení, nebo po něm pojmenovat prvorozenýho syna, víš jak to myslim. Lidi si dneska dávaj různý pitomý jména, zvlášť celebrity. Třeba je to nějaká rocková hvězda, která nechce ..."
,,Mlč už, ty hloupej!" okřikl mě Kasandra nečekaně prudce a mě to tak překvapilo, že jsem fakt zmlknul. Vždycky rád poslouchal moje kecy, aspoň jsem měl ten dojem a často jsem ho taky rozesmál až k slzám. Tohle okřiknutí mě víc než co jinýho přesvědčilo, jak moc se to mezi náma všecko podělalo.
,,Není to Beltador, ale Belfagor a nedal bych nic za to, že to A. znamená Ammon. Chápeš? "
,,Ne, " odsekl jsem po pravdě.
,,To mě nepřekvapuje," rejpnul si. ,,Tohle všechno jsou jen jiný jména.... jiný jména...ďábla. Tenhle barák je starej, nenech se zmást tou novou fasádou a přístavkama a těma činčurádama uvnitř. Kdysi se to tady jmenovalo u Tří hříchů," dodal šeptem a tak nějak vyděšeně se rozhlídnul, jako by čekal, že se ve stěně otevře průchod a z něj vystoupí nějakej démon, nebo něco podobnýho.
Chvilku jsem mlčel a pak povidám. ,,Jasně! A já jsem Šípková Růženka a v tom malým parčíku mezi Nerudovou a Strojírenskou stojí muj palác. A teď, prosim tě pěkně, ještě tu o perníkový chaloupce. "
Letmo mně prolítla hlavou vzpomínka na jinou vyhlášenou trojku, která dostala fotra. Proč vždycky tři? Tři mince, tři klíče, tři hříchy, tři slunce. Je to tím, že to dobře zní, nebo je v tom něco víc? Ale hlavně jsem přemejšlel, jestli se mu vrátil smysl pro humor a teď mě zkouší, nebo jestli mu nakonec z tý nemoci a toho všeho živoření přeskočilo. Nedokázal jsem se rozhodnout tak ani tak a ta představa, to, co právě pronesl, to bylo tak absurdní a směšný a přitom podivně znepokojivý a taky tak nějak přitažlivý. Proč to nepřiznat. Jako všechno, co zavání tajemstvím. A protože jsem si s tím nevěděl rady, rozchechtal jsem se a nepřestal, ani když se mu tváří mihla skutečná bolest a něco jako... jako zklamání? Nejspíš. A když ten záchvat smíchu pominul, zbylo z něj ve mně něco zlýho, žlučovitýho, co chtělo ven a já bez přemejšlení řekl.
,,Nedivím se, že tě opustila žena. Seš nejen zbabělec, ale taky nevděčník. A už vím, jak jsi přišel k přezdívce. Mluvíš totiž přesně jako nějaká hloupá pověrčivá baba. Pokračuj v tom a dostaneš přezdívku, která k tobě bude pasovat daleko líp. Pošuk. A pak můžeš vylézt na kandelábr a začít hlásat novej konec světa, to se...to se...." Najednou mně došel dech. Chtěl jsem toho říct ještě mnohem víc, tak jsem se rozjel, ale pohled na něj mě vzpamatoval líp jak facka.
Mířil jsem od boku, ale zasáhl přesně. Tak nějak se zmenšil na tom svým kavalci a zbělal v obličeji ještě o něco víc, pokud to vůbec bylo možný.
,,Je mrtvá," zachraptěl po chvilce. ,,Autonehoda, jela na chatu....sama... náledí. Já byl v práci, pohádali jsem se. Chtěl jsem dokončit nějakej projekt. Ona chtěla jet slavit narozeniny za známejma.....Holky mně to nikdy neodpustily, nestýkáme se."

Styděl jsem se strašně. A strašně, strašně jsem si přál vzít ty zlý sprostý slova zpátky. Ale už to nešlo, už bylo pozdě.
,,Promiň kámo, prosím tě, promiň mně to, nevím, co mě to popadlo."
,,To nic, to je tímhle místem, " vydechl a po chvilce dodal, ,, zbabělec jsem nikdy nebyl, ale sobec ano a... a možná i nevděčník. Teď za to platím. Měl jsem tam být s ní." Pak se obrátil na bok, obličejem ke zdi. A když už jsme myslel, že spí, pronesl: ,,Třeba jsem opravdu jen starej blázen. Sám už nevím čemu věřit. Ale jestli ti můžu radit, Honzíku, drž se na povrchu, na světle. Tam dolu nechoď. Pro jistotu."
Po zádech mně přeběhl mráz a postavil mně chlupy na rukách do pozoru. Ani nevím proč. Chvilku jsem čekal, doufal, že ještě něco dodá, ale on pak lehce zachrápal a já poznal, že teď spí doopravdy. Nakonec jsem uvěřil, že mluvil ze spaní a hodil to za hlavu Další den byl pryč. Zmizela ta odřená aktovka s připomínkama jeho skutečnýho života, co ji měl u postele, ale ve skříni zůstal jeho bágl a ve mně hořká pachuť z tý poslední rozmluvy. Znáte to. Nejdřív jsem chodil po okolí a hledal ho. Scházel mně, to jo, ale odpusť mně to dobrotivej Bože, taky se mi ulevilo. Stydím se za to, ale rozhodl jsem se, že budu vyprávět svůj příběh po pravdě a pravda byla taková, že jsem se cejtil, jakobych se zbavil koule na noze. Navíc koule, která ve mně vyvolávala příliš mnoho pochybností a otázek a vo to sem teda nestál. A proč bych to neřekl, taky jsem byl tak trochu uraženej tím, jak odešel bez jedinýho slova vysvětlení. Bez mý pomoci by bejval zdechnul v tom zbořenisku a našli by ho nejspíš až zjara. A tohle byl vděk?

Ale ty jeho kecy, to jeho přesvědčení mně uvízlo v hlavě a já si chtě nechtě začal víc všímat, co se kolem děje. Ne, nepotkal jsme na chodbě rohatýho, ani jsem nenašel na záchodě pozůstatky satanský mše. Ale stejně jsem mu musel dát za pravdu. Tady se šila nějká levota. K zadnímu vchodu přijížděly dodávky plný krabic a balíků a ty se ukládaly do skladu a pak se zase vynášely a v jiný dodávce odvážely. Taky mě napadlo, jak si může dovolit útulek, kterej slouží klientům, vo který po pravdě řečeno nestojí ani na krchově, to moderní, fungl nový zařízení. A co mě nejvíc zaráželo byla ta neustálá obměna obličejů. Nikoho jsme nepotkával dýl jak čtrnáct dnů. Nezdálo se mně možný, že bych tady v tomhle maloměstě, kde chcíp pes, neznal za chvilku každej ksicht. Pravda, mohli se sem stahovat z celýho širýho vokolí, ale stejně, kam se teda pak poděli?
Jednou jsem to nevydržel a nenápadně se na to zeptal šéfa. Teda doufal jsem, že nenápadně, ale když ke mně Josef zvedl oči od těch lejster, co jich měl na stole furt plno, a ty oči byly najednou ostražitý a pátravý, poznal jsem, že jsem nenápadnej asi jako žonglér na funusu a litoval, že jsem s tím vůbec začínal.

,,Jene," řekl a vyzval mě, ať se posadím naproti němu. ,,Rád zodpovím tvý otázky, protože jsem si tě oblíbil. Připomínáš mi sebe samotnýho před dvaceti rokama. Taky jsem měl plnou hlavu zmatku. Nerad vidím, že o mně, o našem zařízení pochybuješ a taky vím, kdo ti tyhle škodlivé myšlenky nasadil do hlavy. Tvůj starej a, promiň mně ten výraz, bláznivej přítel, " začal jako když med teče. Ale voči měl pořád tmavý a chladný jak jeskyně ve skále.
,,Ty krabice, o kterých mluvíš, to je obnošený oblečení posbíraný v charitativních sbírkách a sponzorský dary od dobrých lidí, kteří chtějí pomoct takovejm, jako jsi byl nedávno i ty." Následovala významná pomlka a - zdálo se mně to nebo ne - káravej pohled. Neminul se účinkem, fakt jsem se trochu zastyděl.
,,Něco zůstává tady pro potřeby našich klientů. Dole ve městě máme ještě jednu ubytovnu a část věcí se převáží tam. A když se nahromadí věcí opravdu nadbytek a my je nevyužijeme, odváží se jinam. Všude jsou potřební a Otevřená dlaň mezi nimi nedělá rozdíly. Spolupracujeme s azylovými domy, podporujeme matky v tísni, podporujeme mladistvé, kteří sklouzli na šikmou plochu a potřebují, aby někdo to klouzání zastavil. Spolupracujeme s místní komunitou věřících. Právě oni jsou nejčastěji organizátory rozličných sbírek. Jednáme se zastupiteli měst Brna, Ostravy, Plzně a Prahy. Tam všude by do dvou let měla být otevřena podobná zařízení jako naše, všechna s tímtéž názvem. OTEVŘENÁ DLAŇ. Rozumíš? Takový řetězec, síť, jako má třeba MacDonald...." Na chvilku se odmlčel a pohled mu sklouzl stranou. Pak se lehce otřásl a oči mu znovu zjasněly.
,,No, to vlastně není moc dobrý příklad. Na tom nesejde. Kde jsem to skončil? Aha, už vím. No a to nejlepší nakonec, protože nám leží na srdci, aby naše, řekněme, dlaň, byla otevřená pro co největší množství klientů, zaplatili jsem si reklamu v tisku. Zatím jsme oslovili jen několik menších deníků a jednu méně známou televizní stanici, ale nebude trvat dlouho a Otevřená dlaň bude pojem, který zná každý."
Tím vlastně tak trochu odpověděl na mou další, ale nevyřčenou otázku. Kde se tu všichni ti lidi berou? Teď jsem to chápal. Něco takovýho se rozkřikne a zvlášť teď, v zimě, to muselo každýmu hladovýmu zmrzlýmu chudákovi znít jako vyprávění o bájným Eldorádu.
,,A tohle všechno můžeme jen díky nekonečné štědrosti a laskavosti pana....ehmmm.... pana Belfagora a mnoha dalších. Ale on je ten hlavní. Možná sis, Jeníku, všimnul, že naše zařízení je, řekněme, tak trochu nadstandartní. Máme tu právního poradce, psychologa, lékaře. A hlavně máme prostředky. Naše pomoc je rychlá a účinná. Samozřejmě máme i klienty, kteří se nají, ohřejou, trochu se zmátoří a zase táhnou dál po svých trasách, jak tažní ptáci. A my to respektujeme, ale mnohem víc je těch, kteří se dostali na ulici, řekněme, souhrou nešťastných náhod a ti potřebují okamžitou pomoc, dokud si ještě pamatují na svůj dřívější život. Dokud ním na ulici nezdomácní a nevzdají to. Proto jsme tu my a naše Otevřená dlaň," dokočil vítězoslavně a jeho podivně prázdný výraz mířil někam nad moje pravé rameno. Jako by tam přímo viděl mapu republiky a jak se na ní postupně, jako červené žárovičky rozsvěcují další a další města poctěná tím, že si je vybral pan A. Belfagor pro svou dobročinnost.
,,Lidi prostě přichází a odchází, nikdo se dlouho nezdrží," dodal po chvilce tak nějak nepřítomně, bezbarvě, jak by mluvil z hlubokého spánku. A mně, nevim proč, vstaly všechny chlupy na rukách a cejtil jsem takový to mravenčení v zátylku. Pak to přešlo.
,,Neznám přesné statistiky, ale můžu ti říct, že jsme zatraceně úspěšní. To všechno je zásluha pana ...ehmm... pana Belfagora, který k nám přišel, jak by ho seslalo....ehmm... jako na zavolanou. A jako každý ...ehmm... zámožný člověk má určité specifické....ehmm... řekněme libůstky." Znovu se odmlčel a obličejem mu proběhl výraz, jako by kousl do něčeho odporného.
,,Ale to sem nepatří, o tom jsem ani mluvit nechtěl." Dokončil už zase energicky a mně se ulevilo. Už jsem myslel, že na něj jde nějakej záchvat, nebo tak něco, jak zadrhával. Nikdy dřív jsem to u něj nepozoroval. Po pravdě mně to už taky dost lezlo krkem. Ta jeho fanatická přednáška. Znáte to. Příště si sakra rozmyslím se na něco ptát. Ale zdálo se, že se konečně vyžvejknul.
,,Je to všechno, co jsi chtěl vědět, Jene? Rád ti odpovím, na co budeš chtít, " dodal po chvilce a já rychle, skoro zděšeně zavrtěl hlavou a radši se začal zvedat.
,,Ne, šéfe, omlouvám se, že jsem s tím obtěžoval," mektal jsem a už se viděl za dveřma.
,,Že ty sis Jeníku, myslel, že vedle té hezké nové kuchyně máme něco jako obří mlýnek a meleme na něm naše klienty na tu dobrou sekanou, co máme vždycky v sobotu k obědu? Nebo něco podobného. Mám pravdu? "
Trhnul jsem sebou a cejtil jak rudnu, protože to bylo, jak by mně četl myšlenky, přesně něco takovýho jsem si fakt tak trošku myslel. Je to sice kravina, ale myšlenkám neporučíte. Pak se Josef rozesmál a byl to tak milej a nakažlivej smích, že jsem se začal smát s ním. To byla moc hezká chvilka. Se smíchem jsem vstal a jako krab natočenej bokem pomaličku couval ke dveřím. Když mi ke dveřím scházely už jen dva kroky, znovu promluvil.
,,Mimochodem, Jeníku, málem bych zapomněl, hledali tě tady páni od policie. Máš mi k tomu říct? Není něco, co bych měl vědět? "
Smích byl ten tam a hezká chvilka s ním. Skoro se mně rozklepaly nohy. Nemyslel jsem, že by měli důvod se po mně shánět. Tu sámošku jsme vykradli, když mně bylo třináct a za to jsem byl v děcáku a taky za neomluvený hodiny, rvaní a útěky z domova. Ale to byla minulost. To všechno bylo smazaný. Snad. Možná by se zajímali, jak jsem se sem dostal a proč jsem se nehlásil na pracáku. Ale to bylo tak všechno. Aspoň jsem doufal. Jenže, znáte to, najisto jsem to nevěděl a nikdo není nadšenej, když se o něj zajímají policajti. Stál jsem nerozhodně na místě s rukou položenou na klice, čučel do země a přemejšlel, co všechno bych mu měl říct. A pak jsem na něj jen tak zkusmo kouknul, jak se tváří a páni, jak jsem si mohl myslet, že ty jeho oči jsou tvrdý a studený. Hleděl na mě s laskavým zájmem a ve mně se znovu rozhořela touha dokázat, že jsem hodnej jeho důvěry, jeho... přátelství.
,,Jeníku, řekl jsem těm pánům, že pracuješ pro mě. Vlastně jsem se tak trochu za tebe zaručil," řekl Josef vlídně a já znovu začal dejchat. ,,Řekl jsme jim, že jsi něco jako moje pravá ruka, a že vážně uvažuju o možnosti zaměstnat tě jako svého, řekněme, asistenta. Samozřejmě bys dostal řádnou pracovní smlouvu a všechno co s tím souvisí. Pojištění, dovolená, prémie...," a zvědavě koukal, co já na to.
A co já na to? Polykal jsem naprázdno a cejtil, jak mně z ramen padá celá skála.
Až později, až když bylo skoro po všem, mě napadlo, že pravá ruka je jen trochu honosnější název pro poskoka.

Ale právě v tý chvíli jsem pociťoval jen obrovskej vděk. Byl jsem vděčnej jak štěně, co se nad ním zavírá voda a ono cejtí, jak ho ztěžklý tlapy táhnou ke dnu. A najednou ho chytne za krk silná teplá ruka a vytáhne ho z toho kýble plnýho vody. Nebo sraček. Tak jsem se cejtil. Vděčnej jak štěně.
A stejně tak jsem byl slepej.



konec 3. části


pokračování ZDE
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Robka Robka | E-mail | Web | 2. září 2013 v 18:43 | Reagovat

Začíná se to pěkně zamotávat - Kasandra na ulici, Honza ve spárech divného majitele ubytovny - no, jsem zvědavá na pokračování, piš, piš!

2 karlaprazakova karlaprazakova | 3. září 2013 v 20:23 | Reagovat

Jaj, pěkně strašidelný ;-), těším se na pokračování :-).

3 valin valin | Web | 4. září 2013 v 9:08 | Reagovat

Že voni tam ty bezdomáky prodávaj na součástky? Jsem napnutá jako kšandy.. ;-)

4 mengano mengano | E-mail | Web | 5. září 2013 v 6:44 | Reagovat

Fikaně jsem si nechala dva díly najednou :-) Jdu si hned číst dál.

5 Bev Bev | E-mail | Web | 5. září 2013 v 6:51 | Reagovat

[1]:[2]:[3]:[4]: Děkuju, to je strašně milý, ten váš zájem. :-)

6 domovina domovina | Web | 5. září 2013 v 7:59 | Reagovat

Chvíli jsem na blog neměla čas. Ale jsem ráda, že mi tato povídka neunikla. Jdu na další díl :)

7 Vendy Vendy | Web | 5. září 2013 v 12:09 | Reagovat

Tohle už je horor mixnutý thrillerem. Máš dobrý způsob psaní, oči studený jako jeskyně, to bylo moc dobrý.

8 karlaprazakova karlaprazakova | 5. září 2013 v 14:47 | Reagovat

[3]: Možný je všechno O_O

9 Teeda Teeda | Web | 5. září 2013 v 20:18 | Reagovat

No tak teď by se skoro hodilo napsat, že zbytek si můžeme dočíst v knize, která vyjde... :)

10 Bev Bev | E-mail | Web | 6. září 2013 v 5:02 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.