Jsi tu?

17. září 2013 v 14:48 | bev |  Povídkář

Stávala u okna otevřeného do léta. Hubená jako toulavá kočka. Pod dlouhým bílým trikem o tři čísla větším než potřebovala, se jí rýsovaly vystouplé lopatky. Nebo křídla. Když jsem k ní přistoupila a zeptala se: " Znám tě? " ani neotočila hlavu. Jen jí lehce potřásla, až jí dlouhé ucourané vlasy zavířily kolem obličeje. Ukazovák pravé ruky si položila na ústa. To odmítavé gesto bolelo víc, než bych si myslela.
" Nesmíš se mnou mluvit? Proč? " Bez jediného slova natáhla drobnou bílou ruku a pařátkem, který mě předtím vyzýval k mlčení, ukázala někam ven. Sledovala jsem naznačený směr a ten pohled mě ochromil. Vyděsil. Svět byl nakreslený na čtverečkovaném papíře.



Vystřelila jsem ruku před sebe jako tonoucí vlečený proudem. Tonoucí, který těsně před jezem zahlédl pokroucené kořeny, skýtající poslední naději na záchranu, na odklad nevyhnutelného konce. Lekla jsem se když mé prsty narazily do sítě drátěných ok. Obyčejné pletivo. Do ruky mi vklouzla její chladná dlaň. Jsme králíci? Chtěla jsem se zeptat té podivné dívky. Zdálo se, že by mohla znát odpověď. Všechny odpovědi.

Byla pryč, ale v prachu na okenním parapetu nechala vzkaz. Neohrabaným písmem, které se naklánělo k pravé straně načmárala Carrie. Neochotně jsem uvolnila své ruce ze sevření. Když se pravá oddělila od levé, pocítila jsem neurčitý smutek. Pohladila jsem těch šest písmen a ona ztratila svůj význam. Skončila jejich krátká existence, ale já už je stačila přepsat jinam. Do závěje prachu ve svém nitru. Tam je žádná nenechavá ruka nenajde.

" Paní Tománková, " rozječel se pokojem hlas Tlustice. " Je čas na vaše léky a pak do postýlky. Večerka." Tak mi tady říkali, paní Tománková. Možná to bylo mé jméno, ale spíš to byla šifra. Zatím jsem ji nedokázala rozluštit. Carrie, ta by mohla něco vědět o tajných jménech.
" Zítra vás čeká náročný den, tak ať se na to vyspinkáte do růžova. Manžel už se určitě těší."
Tlustici předstíraná laskavost slizovitě odkapávala z té strašidelné mordy plné tukových záhybů. Barbie a la Michelin, proplulo mi hlavou a než ta slova dozněla v temném tunelu mysli, zapomněla jsem, co znamenají. Co znamená slovo manžel, jsem věděla, ale nedokázala jsem si představit, že někoho takového mám i já. Jaký asi je?

Manžel se jmenuje Vojtěch. To slovo se v noci objevilo jako stříbřitá bublina lapená ve skleničce šampusu. Vystoupalo na hladinu a s tichým puf! prasklo. Musela jsem se tiše zahihňat. Tak Vojtěch. Těch bublinových slov tam plavala ještě spousta, ale žádné jiné si nenašlo cestu až nahoru. Zdálo se mi, že je to tak dobře. Slova mohla být ve své jednoznačnosti nebezpečná.

" Miluško," řekl manžel Vojtěch, " jsem moc rád, že už je ti lépe, " a pak mě políbil na tvář a na čelo. Miluška, to jsem taky byla já. Miluška a paní Tománková. Zavřela jsem oči a vůně Old Spice se slaboučkým podtónem potu zintenzivněla a všechna slova vřela těsně pod hladinou. Pak to bylo pryč.
" Ano, je mi lépe... Vojtěchu," usmála jsem se a cítila jak se má zimní nepoddajná tvář shrnuje do výrazu potěšení. A protože se zdálo, že ještě cosi čeká, dodala jsem: " Už se těším domů." Ať už je to kdekoliv, pomyslela jsem si, ale to už jsem nevyslovila. Věděla jsem, že Carrie by s tím souhlasila.

Seděla jsem na krajíčku židle a mé vyděšené ruce hledaly pokroucený kořen, kterého by se chytly. Nakonec našly jedna druhou a ten mdlý neživotný dotek jim poskytl dočasnou úlevu. Vojtěch mluvil s doktorem a nad mou hlavou se s prskavkovým praskáním srážel tmavomodrý a hnědý pohled. ...Částečná amnézie... pravidelně léky... na zkoušku... v pondělí zpátky...Hodně štěstí...Kdyby něco okamžitě přijeďte...
Chtěla jsem křičet...Už dost, těch slov je moc, jsou strašně těžká, zavalí mě!... ale netroufla jsem si. Pak by se ten tmavomodrý i ten hnědý pohled stočil ke mně a uvnitř hlavy bych pocítila to jemné šimrání. Šmátrání. Rádi by věděli, co je tam uvnitř, ale já je tam nesmím pustit. Teď už ne. Mohli by zvířit prach.

" Pane doktore...," řekla jsem a chtěla se zeptat kdy půjde domů Carrie. Bála jsem se, že odejde dřív než se vrátím. Cukli sebou oba, jakobych snad vykřikla. Vykřikla jsem? Ano nebo ne? Slyšela jsem ten křik ve své hlavě. Byla jsem to já, kdo křičel? Pohledy, dotěrné pohledy...
" Děkuji vám za všechno, " zkusila jsem a jejich výrazy mi napověděly, že tahle věta byla správná.

Cestou domů jsme mlčeli. Zoufale jsem chtěla něco říct. Byl tak vážný, poničený, tak ztracený, ale nic mě nenapadalo. Zatoužila jsem podívat se do těch hnědých očí. Položila jsem mu ruku na koleno a pohlédla mu do tváře. Stočil ke mně pohled a ty známé oči byly plné slz.
" To jsem nechtěla, Vojtěchu," zašeptala jsem a zasunula hlavu zpátky do krunýře. Natáhla jsem ruku a naplno pustila topení. Na špičkách prstů jsem cítila jinovatku.

Doma bylo v panelákovém bytě. Poznala jsem to tam. Někdy se mi o tomhle místě zdálo. Žlutá kuchyň se zdí polepenou květy a motýly, fialový obývák, dveře... dveře a okno...okno...Zdálo se mi o tomhle místě?
Vojtěchova tvář se doma uvolnila. " Miluško, uvařil jsem pro nás a taky jsem koupil dort, ořechový. Máš ho ráda. Sice se nevyrovná tomu, co pečeš ty, ale jako dezert bude stačit. A v lednici je meloun a spousta jiných dobrot. Uděláme si pořádnou žranici. Na oslavu, že jsi doma. Nechceš si uvařit kafe než ohřeju oběd? "
Otevřela jsem skříňku nad linkou a vytáhla hrnek s kočkou, svůj hrnek s kočkou. Zelenou. A pak, že já jsem blázen. Kdo může nakreslit zelenou kočku? Zasmála jsem se a mně samotné to znělo jako když přejede hřebík po plechových vratech. Ale asi to tak bylo v pořádku.
" Jsem strašně rád, že se směješ, " řekl Vojtěch a oči mu zas tak podivně plavaly.
" Já taky, Vojtíšku," řekla jsem a překvapeně si uvědomila, že je to pravda.

Těch semínek je v melounu strašně moc. Jak je mám spočítat? Pokaždé když se dostanu ke dvaceti, ztratím přehled, která už jsem započítala a musím začít od začátku...
" Miluško?..."
Překvapeně se rozhlížím.
" Vojtěchu? Kde to jsme? Já tady v tom pokoji ty semínka nedokážu spočítat, je jich na mě moc..."
" Nemusíš je spočítat všechny hned. Nech si něco... na večer. Já ti pak pomůžu. Měla by sis chvilku odpočinout." Dívá se z okna a tvář má prázdnou.
Vím že má pravdu. Jsem unavená, k smrti unavená. Nechám se odvést do ložnice a když zatáhne závěsy a jedovaté srpnové slunce uvězní tam v tom divokém kostičkovaném světě, chytnu ho za ruku.
"Nechci tu být sama. Bojím se."
" Nebudeš, neboj se. Nikdy nebudeš sama." Lehá si vedle mě a bere mě za ruku.
" Zvládneme to. Spolu to zvládneme. Musíme." Jeho dlaň je teplá, ale žádnou úlevu nepřináší. Bojím se ještě víc. Co když zase začne plakat? Co když já jsem ten kvůli komu tu panuje ten strašný všudypřítomný dusivý smutek?

Vojtěch tiše oddechuje, ale já nedokážu spát. Krájel se už dort? Kolik semínek je v jednom melounu, ve dvou melounech, ve dvaceti melounech?.... Nevím to. Nic nevím.
Musím vstát a jít do kuchyně. Udělám si ještě jedno kafe a třeba nachystám večeři, když Vojtěch vařil oběd. To bude ono. Usmívám se pro sebe a vcházím do stinné chodbičky. Za okny je zlatavo zapadajícím sluncem, ale sem už se stáhly večerní stíny.

Ty dveře znám ze snů...Cítím obrovskou radost. Konečně jsem to našla. Ale co? Co jsem našla, když nic nepostrádám?
Za dveřmi je prázdná místnost. Tmavší obrysy na zdech napovídají, kde stál nábytek. Tady byl stolek se židlí, tady postel.... " Carrie?? " šeptám do ticha. " Jsi tu? " Jak by tu mohla být. Zůstala přece tam... Kdo tady s námi bydlel? Zavírám za sebou dveře. Uvězním sama sebe v prázdném pokoji plném šeptajících hlasů. Za dveřmi skoro u země je něco nakreslené. Fialovou voskovkou, vzhůru nohama. Je to mimozemšťan, bagr, máma nebo táta?.... To se nesmí Vítku! Nesmíš čmárat po zdech. Nesmíš lézt na okno! Nesmíš! Nesmíš!...A proč, maminko?...Proč se to vlastně nesmí?...Maminko?...Kdo to řekl? ...Kolik semínek je v melounu? ... Nakrájel už někdo dort?

Slunce vyhaslo. Přichází tma a já ji vítám. Stojím na chodbě před ložnicí toho muže, manžela Vojtěcha, který mě sem přivedl a teď se mě chystá pohřbít do slov, která v něm tlejí jako pohřební kytice. Do slov, která budou muset být jako truchlivé ostatky znovu vytažena na světlo. Dlaždičky řežou má bosá chodidla a tvář mi halí hrubá šála noci páchnoucí půdou, prachem a rozkladem. Cítím jak se mi její vzor vpíjí do tváří a vím, že má tvar kostiček.
" Carrie, prosím, Carrie ", šeptám zas a znovu. " Jsi tu?...Bojím se."
Nevím jestli už někdo nakrájel dort. Nůž v mé ruce není ten správný. Dort jsme vždycky krájeli tím se zoubky a máčeli ho v horké vodě. Čokoláda pak nebyla popraskaná. Carrie, prosím...

Bledý ovál tváře. Ledová útěšná dlaň na mém zápěstí.
Poprvé slyším Carrie promluvit.
Pomůžu ti, řekla.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Radka Radka | E-mail | Web | 17. září 2013 v 22:20 | Reagovat

Páni, nemám slov. Jsi úžasná, máš dar člověka vtáhnou do příběhu, až je mu líto, že to končí.

2 Bev Bev | E-mail | Web | 18. září 2013 v 7:14 | Reagovat

[1]:Radí, úplně jsem se rozzářila po přečtení tvého komentáře. Děkuju. :-)

3 Radka Radka | E-mail | Web | 18. září 2013 v 20:19 | Reagovat

[2]: Opravdu jsi skvělá, píšeš nevšední příběhy, které člověka baví.
Vedle Tebe si uvědomuji, že moje články stačí tak akorát pro časopis Chvilka pro Tebe :D
Ale Ty bys měla pomýšlet na něco víc ;-)

4 Robka Robka | E-mail | Web | 18. září 2013 v 20:52 | Reagovat

Chtěla jsem ti povídku okomentovat, ale nenašla jsem správná slova. Souhlasím s Radkou, umíš opravdu moc dobře napsat příběh, který člověka vtáhne do děje. Zkoušela jsi už někdy něco poslat do nějaké literární soutěže?

5 Vendy Vendy | Web | 18. září 2013 v 22:18 | Reagovat

To je úžasná povídka a přitom taková zvláštní, představovala jsem si onu Carrii, ale tohle přesáhlo mou představivost. Máš vážně dar slova a dokážeš psát opravdu na skvělé úrovni.
Stejně jako Robka se přidávám s tím, že bys mohla své povídky nabídnout někam do soutěže.

6 Bev Bev | E-mail | Web | 19. září 2013 v 5:21 | Reagovat

[3]: Radí, píšeš úžasné články ze života a já obdivuju jak ty příběhy dokážeš podat a ještě v nich najít poučení. :-)

[4]: Popravdě řečeno jsem nad tím nepřemýšlela. Zdá se mi, že jsem toho zatím napsala moc málo. Sama jsem z toho ještě vyjevená když něco napíšu. Vlastně až když psal Miloš o Nikdo se dlouho... že je jí škoda jenom na blog, napadlo mě, že má možná pravdu. :-)

[5]: Jsem moc ráda, že tě nezklamala. Tohle bylo první co mě napadlo a po prvním odstavci jsem se vzdala a přestala počítat slova. Vlastně to mělo vyznít tak, že vždycky to byla jen Miluška a Carrie je její představa.

Děkuju vám za povzbudivá slova. Velice si vašich názorů vážím. :-)

7 valin valin | Web | 19. září 2013 v 12:39 | Reagovat

Mohu jenom tupě opakovat výše uvedené. Tvůj styl a volba slov je prostě dokonalá a to nemluvím vůbec o příběhu jako takovém. Měla bys hledat vydavatele, fakt.. tvoje povídky jsou pořád lepší a lepší... :-)  :-)

8 domovina domovina | Web | 19. září 2013 v 16:15 | Reagovat

Když jsem četla srdce se mi sevřelo pocity které znám, nepříjemnými vtíravými a tak známými.
Umíš krásně vystihnout atmosféru příběhu.

9 Bev Bev | E-mail | Web | 20. září 2013 v 5:45 | Reagovat

[7]: Děkuju, Valin,  mám obrovskou radost, že se tobě i ostatním má povídka líbí. Všichni výborně píšete a máte svůj vlastní jediněčný styl, proto si té chvály moc vážím. :-)

[8]: Je mi strašně líto pokud cokoliv z mé povídky bylo nebo je pro tebe skutečností.
Děkuju ti.
První povídku jsem se pokusila napsat, protože se mi moc líbily povídky tvoje a Valin. Bez vás bych to ani nezkusila. :-)

10 karinga karinga | Web | 4. října 2013 v 22:11 | Reagovat

Píšeš naprosto úžasně! Jsi snad první člověk, který mě tak zaujal přes blog. Mám postavu Carrie moc ráda, stejně jako všechno, co King píše. Máš talent a ať se propadnu, jestli to není pravda. A tak jak King říká, musíš psát psát a psát :) těším se, až ti něco vydají.

11 Bev Bev | Web | 7. října 2013 v 10:48 | Reagovat

[10]:Jsem úplně bez dechu z Tvého krásného milého komentáře. Moc moc děkuju.
I já mám Kinga strašně ráda.Čtu jeho knihy posledních asi osmnáct let. To už ani není čtení, ale spíš studium. ;-)  :-D A pořád v nich nacházím něco nového, i když už některé znám skoro nazpaměť. :D

12 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 13. prosince 2013 v 16:22 | Reagovat

Jů, krása. Ačkoli téma poněkud hodně smutné, zvlášť pro ženu matku dost tíživé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.