Září 2013

Mína

27. září 2013 v 9:58 | bev |  Občasník
Dovoluji si představit nejnovějšího člena rodiny - slečnu Mínu. Na začátku prázdnin se najednou zničehožnic objevila v naší zahradě. Přes nenadšení manžela i táty - táta se svým vyhraněným estetickým cítěním jí neřekne jinak než malá příšera - jsme si ji oblíbily.

Pekelná brána

23. září 2013 v 8:03 | bev |  Občasník

Pekelná brána

....drobná paralela by tu byla...
Chinaski

...mohl by z toho být pěkný článek...
Lukáš

Když mi dcery v trudnomyslných zimních měsících navrhly společné sledování seriálu Hrdinové, s díky jsem přijala. Taková nabídka se neodmítá. Krásní lidé se zvláštními schopnostmi si mě rychle ochočili a netrpělivě jsem čekávala na další díl. Přestože má seriál čtyři řady, přičmž první a čtvrtá jsou nejlepší, jednou skončit musel. Mezitím jsme si však oblíbily naše společné večery a vyvstal problém co budeme sledovat dál.

Jsi tu, Carrie?

19. září 2013 v 7:23 | bev |  Povídkář
Stávala u okna otevřeného do léta. Pod trikem vystouplé lopatky. Nebo křídla. Zeptala jsem se: "Znám tě?" Beze slova ukázala ven. Ten pohled mě vyděsil. Svět byl nakreslený na čtverečkovém papíru. Natáhla jsem ruku před sebe. Pletivo. Jsme králíci? Chtěla jsem se zeptat dívky. Byla pryč, ale v prachu na parapetu stálo jméno. CARRIE. "Paní Tománková, večerka. Čas na vaše léky. Na víkend jdete domů," ječí Tlustice a předstíraný zájem jí odkapává z tučné mordy.
Sedím na kraji židle. Ruce hledají čeho se chytit, nakonec nachází jedna druhou. Mdlý neživotný dotek. Chabá úleva. Manžel a lékař mluví. Na hlavu se mi sypou slova: amnézie, na zkoušku, pravidelně léky, v pondělí zpátky. Cestou domů zimomřivě mlčíme. Doma je v panelákovém bytě.

Jsi tu?

17. září 2013 v 14:48 | bev |  Povídkář

Stávala u okna otevřeného do léta. Hubená jako toulavá kočka. Pod dlouhým bílým trikem o tři čísla větším než potřebovala, se jí rýsovaly vystouplé lopatky. Nebo křídla. Když jsem k ní přistoupila a zeptala se: " Znám tě? " ani neotočila hlavu. Jen jí lehce potřásla, až jí dlouhé ucourané vlasy zavířily kolem obličeje. Ukazovák pravé ruky si položila na ústa. To odmítavé gesto bolelo víc, než bych si myslela.
" Nesmíš se mnou mluvit? Proč? " Bez jediného slova natáhla drobnou bílou ruku a pařátkem, který mě předtím vyzýval k mlčení, ukázala někam ven. Sledovala jsem naznačený směr a ten pohled mě ochromil. Vyděsil. Svět byl nakreslený na čtverečkovaném papíře.


Pijáci čaje

16. září 2013 v 6:31 | bev |  Náčrtník

Pijáci čaje

aneb

najděte si svůj vlastní čajník!

obrázek by se taky mohl jmenovat
Čaji EARL GREY nikdo neodolá, ale to už
příliš zavání reklamou.


inspirací mi byla soutěž na blogu Kariol - Co se skrývá v Čajníku?





Nikdo se dlouho nezdrží /6/

10. září 2013 v 9:02 | bev |  Povídkář
6.

Velký šéf


předchozí část ZDE


Z města se Honza vrátil v půl jedenácté. Zdržel se nerozhodným přecházením kolem schránky. Unavenou hlavou mu vířily pochybnosti. Všechna ta pro a proti. Nakonec obálku škvírou prostrčil. Když buchla na dno, napadlo ho: Teď už není cesta zpět. Zatoužil po někom, komu by se mohl svěřit. Třeba Kamile. Nakonec to ale zavrhnul. Bylo lepší, bezpečnější, když nic nevěděla. Odemkl si zadní vchod Otevřené dlaně a po paměti přešel ke schodům vedoucím ke kotelně a sklepu. Zepředu, z haly prosvítalo chodbou slabé světlo, ale v koutech byla neproniknutelná tma. Z kapsy vytáhl Kasandrovu miniaturní baterku. Zhnuseně se na ni zadíval. Vypadala spíš jako přívěšek ke klíčům. Ještě jednou se rozhlédl a pak rychle seběhl patnáct schodů ke kotelně.

Nikdo se dlouho nezdrží /5/

10. září 2013 v 7:02 | bev |  Povídkář
5.

Hlasy z minulosti


předchozí část ZDE

Napadlo mě, že si na ty schody chvilku sednu, než se trochu vzpamatuju a přestanou se mně třást nohy. Pak mně ale hlavou blesklo něco tak neuvěřitelnýho a přitom dokonale logickýho, že jsem vyskočil a rozběhl se do našeho, vlastně už jen mýho, kumbálu. Co když mě Kasandra vůbec nezradil? Třeba se mu něco stalo a Josef je v tom nejspíš nějak zapletenej. Co když jsem zradil já jeho? Kruci, co mně to ten starej bajkař povídal, když jsme spolu mluvili naposledy? Nemohl jsem si vzpomenout, už už jsme to měl na jazyku a pak to zas bylo pryč. Znáte to. Jen mně pořád běželo před očima to naše seznámení v parku. Žlutý listí se snáší pomalu na zem, na tváři mě hřejou teplý paprsky podzimního slunce a vedle mě si zrovna přisedl divnej chlápek. Shodou okolností nejlepší chlap jakýho jsem kdy znal.


Nikdo se dlouho nezdrží /4/

4. září 2013 v 14:28 | bev |  Povídkář
4.

Nahoru, dolů

předchozí část ZDE

Mezi svátkama jsme měli otevřeno nepřetržitě a Josef musel přijmout ještě jednoho hlídače, no, spíš vyhazovače. Ne všichni klienti totiž dokázali ocenit pohostinnost Otevřené dlaně. Někteří místo otevřených dlaní přicházeli s rukama zatnutýma v pěst a touhou dát někomu pěkně do huby. Originální vánoční dárek. Ruční výroba, dá se říct. Často se to stávalo potom, co se svorně napojili nějakým svinstvem a pak se mezi sebou rafli, kdo půjde pro další krabičák.


Nikdo se dlouho nezdrží /3/

2. září 2013 v 9:19 | bev |  Povídkář
3.

Otevřená dlaň

předchozí část ZDE

V útulku pro bezdomáky nazvaném Otevřená dlaň se mně zalíbilo hned, jak jsme tam vlezli. Mladík v batikovaný košili si nás zapsal, ale to bylo všechno, žádný vyptávání. Dostali jsme polívku, chleba kolik kdo chtěl a navrch jabko. Na pokoji bylo šest postelí. V přízemí a prvním patře bylo myslím šest nebo osm podobnejch pokojů, s různym počtem postelí od tří po šest a dvě koupelny. Dole vedle vchodu velká hala s něčím jako recepce a prostorná jídelna vymalovaná oranžovou a žlutou. Byl jsem z toho u vytržení a nadával si do hlupáků, že jsme se sem neuchýlili už dávno. Tohle bylo místo, kde se člověk mohl odrazit ode dna, cejtil jsem, že jsme tam správně. Znáte to.