Nikdo se dlouho nezdrží /2/

30. srpna 2013 v 15:36 | bev |  Povídkář
2.

Kasandra

předchozí část ZDE

Dalších pár měsíců si vybavuju jen matně. Odjel jsem z rodnýho města nejbližším vlakem a bylo mně úplně jedno kam. Tentokrát jsem si jízdenku ještě koupil, ale pak, jak docházely peníze, jsem jezdil už jen na černo, nebo stopem a nebo chodil pěšky. Zcestoval jsem spoustu měst a prošel spoustu vesnic. Potkal jsem lidi milý i úplný magory a vygumovance a zažil spoustu nesdělitelnejch věcí. Jak chcete někomu popsat východ slunce, vůni sena, houbu v mechu, jedno jakou? Nebo letní kino a na plátně Forest Gumpa nebo King Konga ? Toho novýho, se speciálníma efektama a vedle sebe další speciální efekt, krásnou holku, co vám bezvýhradně věří, že tohle je teď a navždy. V takový dny věříte, že smrt je jen pověra a láska je věčná. Omlouvám se za ten patos, ale tak to prostě je.



Možná se to všechno zdá hodně romantický a v tu důvěrnou chvilku v letním kině, zatímco King Kong umíral pro svou nenaplněnou lásku k tý praštěný blondýně, co za celej film pronese asi pět vět, to romatický fakt bylo. A já si někdy opravdu připadal jako takovej romanticky osamocenej hrdina. Ale většinou jsem se cejtil jenom osamocenej a největší mý hrdinství spočívalo v tom, jak si ukrást, nebo vyžebrat něco k jídlu a nepřiplést se do rány policajtům. A někdy mně proběhlo hlavou: Máma se na mě vybodla, na fotra prdím já a svět ? Ten na mě sere...
Pak jsem vystrčil prostředník v tom starym výmluvnym gestu na nebe, nebo na projíždějící vlak, nebo partu čumilů, a zaječel: ,,Nápodobně světe!"
Učiněný pako.

Jak se blížil podzim, napadalo mě taky stále častěji, že budu muset to svoje putování ukončit a vrátit se domů. Ale furt jsem to odkládal. Pak jsem se seznámil s Kasandrou. Seděl jsem takhle v parku, pozoroval jak padá listí ze stromů a užíval si posledních teplejch paprsků. Noci už byly chladný a já měl jen starou deku, takže spaní nic moc. Vedle mě si přisedl na lavičku jakejsi divnej týpek. Snědej vrásčitej obličej, rozcuchaný bílý vlasy, khaki bunda, rozdrbaný rifle i boty. Věk cokoli mezi čtyčicítkou a smrtí. Na první pohled bezdomovec. V duchu jsme se musel zasmát sám sobě. A co jsem byl krucinál já, korunní princ? Jo, ty předsudky, člověk je má v sobě zažraný, jak automechanik v rukách šmír. Byl jsem tak ztracenej ve svejch úvahách, že jsem nadskočil, když mně položil ruku na rameno a řekl: ,,Hochu, nechceš si loknout. Zdá se mně, že bys potřeboval kapku zvednout náladu." Otočil jsem se k němu, abych ho odpálkoval, něco jinýho je s někým soucítit a něco jinýho pít s ním z jedný flašky. Už jsem měl na jazyku nějakou sprosťárnu a pak jsem mu koukl do očí, a páni, já snad v životě neviděl laskavější pohled. Bude se vám to zdát pitomý a nejspíš to pitomý je, ale já nedokázal říct nic. Vzal jsem si od něj flašku, ani neotřel hrdlo a pořádně si loknul a jak jsem polknul, vlítlo mně to do koláčový - to vždycky říkala máma, když nám děckám zaskočilo. Ještě v patnácti jsem věřil, že jedna z těch trubic v krku se jmenuje koláčová. Svíjel jsem se jak blbec na lavičce, rudnul a slzel a cejtil, že mě ten divnej chlap plácá po zádech. Když to konečně přestalo a já se mohl zas nadechnout, zůstal jsem tam jen tak vyčerpaně viset a protože mně to přišlo celý dost trapný a chtěl jsem to rychle přejít, jako že se vůbec nic nestalo, tak mezi lapáním po dechu povídám:
,,Jak se jmenuješ? Já jsem Honza," a podávám mu ruku. A ten chlapík ji přijal a řekl něco neuvěřitelnýho:
,,Jak se jmenuju je už dneska jedno, ale v celým městě mně nikdo neřekne jinak než Kasandra."
,,Cože? To jako podle tý holky z tý debilní telenovely? " povídám vyjeveně a když jen kývnul, jako že fakt, začal jsem se prostě smát. Znáte to. A smál jsem se tak strašně a tak dlouho, až jsem myslel, že si snad cvrknu smíchy do gatí, jak kdysi dávno ve školce, když mě dvě holky lechtaly a nechtěly přestat, ani když jsem začal místo smíchu řvát. Prostě seznámení na úrovni. Chvilku na mě pobaveně koukal a pak se rozesmál taky. Tak jsem se seznámil s chlápkem, kterej v nějakým jiným světě klidně mohl bejt můj táta.

Na nějakej čas mě ubytoval u sebe ve svým doupěti za městem. V tom polorozpadlým baráku ne nepodobným našemu jich bydlela spousta. Celá kolonie, ale Kasandra se s něma moc nestýkal. Byl něco jako jednookej mezi slepejma, jestli víte jak to myslím. Říkal jim zavšivená chátra a při pohledu na jeho rozdrbaný oblečení a umouněnej obličej to z jeho úst znělo fakt trochu divně. Ale mlčel jsem. Nechtěl jsem se ho dotknout. V tý době už jsem ho měl dost rád a přišlo to tak nějak samo od sebe, přirozeně, jako když člověk dejchá. Kdybych chtěl bejt hodně dojímací, řekl bych, že zaplnil nějaký prázdný místo.
Hodně jsme mluvili, vlastně jsme mluvili skoro pořád a já najednou zjistil, že dokážu mluvit hodiny a hodiny - jaký překvapení, jakej dar, jak pro koho - a Kasandra jen tiše seděl a poslouchal. A sem tam si ubalil tlustý cigáro, co smrdělo, jak kdyby v tom měl smotaný starý ponožky a koňský koblihy a sem tam si loknul z flašky. Někdy se mně i podařilo najít na čas práci, samozřejmě na černo. Vcelku to byly hezký časy. Snad nejhezčí od tý doby kdy jsem odešel z děcáku. Občas jsme se teda taky chytli. Někdy do mně začal rejt, jak si to představuju dál a že mě je škoda na takovej všivej život a ať se sebou něco dělám. Pak jsem vždycky vystartoval a připomenul mu, že taky není zrovna vzor spořádanýho občana, tak komu tady hraje pana učitele a na to on vždycky tak nějak zadumaně a skoro smutně odpověděl:
,,Učitel ne, jen žák," a já protáčel oči a dělal ksichty, jako co to plácá za kraviny. Myslel jsem totiž, že je to něco z tý praštěný filozofie, co se prej učí na vejšce. Ale většinou to bylo prostě fajn.

Jenže nic hezkýho netrvá dlouho, to už mám vyzkoušený. Se zimou začal Kasandra chcrchlat čím dál víc. Celej tak jakoby zprůhledněl a ztrácel se před očima. Byl jsem bezradnej. Věděl jsem, že ve městě je útulek. Dokonce jsem kolikrát šel kolem tý starý a přesto udržovaný budovy. Skoro jsem se až divil, že něco tak pěknýho má sloužit bezdomovcům. Jeden večír jsem navrhnul Kasandrovi, že se tam zajdeme poptat. Kdyby ho tam aspoň na pár dní nechali, třeba by se z toho dostal. Ale hlavně jsem ho chtěl dostat blíž k lidem, blíž ke špitálu. Měl jsem strach, že mi tam někde v tom zbořenisku exne. Kenže on se posadil na tom svým podivným loži z hader a papíru, tváře mu zrudly a pak zbělaly a já si vcelku zděšěně všimnul, že má v očích strach. Ne, to nebyl strach, byla to čiročirá hrůza.
,,Co blbneš ?" povídám. ,,Tváříš se, jak kdybych ti navrhoval, že vykradem kostel za pravýho poledne a při odchodu se pomuchlujem na oltáři, nebo tak něco." A on udělal něco, co mě zmátlo a vyděsilo ještě ví. Tou ušmudlanou rukou s olámanýma, černýma nehtama na štíhlých prstech klavíristy, se pokřižoval. Myslel jsem, že je to kvůli tý mý zmínce o kostele. Až mnohem později mě napadlo, že to možná s kostelem nemělo vůbec nic společnýho.

Nějakej čas jsme teda ještě živořili v tom rozpadlým baráku a já na něj pořád tlačil a pořád mluvil o tom útulku a i když se na to tvářil všelijak, nakonec souhlasil. Ono už mu taky nezbejvalo moc sil, aby se se mnou hádal. Vlastně to bylo skoro dojemný. Najednou jsem byl já ten, kdo rozhoduje za oba a Kasandra na mě koukal se strašidelnou důvěrou. Náš majetek se vešel do dvou igelitek, jednoho báglu a to nejcennější si Kasandra nesl ve starý ošoupaný aktovce. Když jsem mu balil těch pár věcí, co nechtěl nechat potkanům a kolegům, narazil jsem na starou vizitku a pár otrhaných fotek. Na vizitce stálo Ing. Alexandr Žák a kolem takový ty ozdobný klikyháky. Znáte to. Sevřelo mi to srdce. Učitel ne, jen Žák. Tak takhle to myslel. Na fotkách jsem nikoho nepoznal. Jakýsi tlustý mimino na klíně buclatý blondýny. Dvě holky na kolech. Neznámá místa a tváře. Až když jsem dost dlouho koukal na poslední fotku, rozpoznal jsem v tom vlasatým chlapíkovi, co objímal tu buclatou blondýnu, Kasandru. Přišel jsem si jak čmuchal a schoval to všechno tak rychle, jak bych se o to spálil. A když jsem to chtěl nacpat do postranní kapsy tý ošoupaný, kdysi hnědý aktovky, evidentně pozůstatku z lepších časů, zachytil jsem ukazovákem o něco studenýho a tvrdýho. Zatracená zvědavost, samozřejmě jsem to vytáhl a byl to prsten. Nejspíš snubák a v něm vyrytý iniciály P.D. a A.Ž. Kdo je A.Ž. jsme už věděl. Kdo byla P.D. se můžu jen domýšlet.

Přestěhovali jsme se začátkem listopadu.
Začátkem prosince byl Kasandra mrtvej.
Bojím se, že na jeho smrti mám velký podíl i já.




konec 2. části

pokračování ZDE
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tacere Tacere | Web | 30. srpna 2013 v 17:09 | Reagovat

Ahoj,omlouvám se opět za reklamu,prosím vyplň na této adrese- http://www.emailmeform.com/builder/form/WIgct6xd6NbH1eTQn
formulář a klikni na Springfairy.blog.cz . Předem děkuju ♥

2 valin valin | Web | 30. srpna 2013 v 21:13 | Reagovat

Už se těším na pokračování.. přehrabování v minulosti je mnohdy hodně depresivní :-(

3 Robka Robka | E-mail | Web | 31. srpna 2013 v 7:28 | Reagovat

Chudák Kasandra. Je zvláštní, že na ulici do popředí začne víc vystupovat to, jací jsou lidi uvnitř, protože navenek vypadají všichni tak nějak stejně. A tuším, že Kasandra byl v minulém životě dobrý člověk, i když jeho osud neznám. Ale tihle lidi, kteří se snaží uchovat si poslední zbytky důstojnosti a kteří ani v tom nejhorším marastu nesklouznou ke křivárnám, ti se poznají.
A chudák Honza, první spřízněná duše a takový osud. Jsem zvědavá, jaký směr to bude nabírat dál. A trochu už se bojím.

4 mengano mengano | E-mail | Web | 31. srpna 2013 v 7:46 | Reagovat

Sakryš, Bev, tohle mi nedělej :-)

5 karlaprazakova karlaprazakova | 31. srpna 2013 v 20:56 | Reagovat

Opět jsem se ráda začetla :-)

6 Radka Radka | E-mail | Web | 31. srpna 2013 v 21:10 | Reagovat

Tak jsem přečetla oba díly najednou a skončila stejně jako všichni už po první části: napnutá až k prasknutí!

7 Bev Bev | E-mail | Web | 2. září 2013 v 10:15 | Reagovat

[2]:[3]:[4]:[5]:[6]: Moc děkuju. :-)

8 Vendy Vendy | Web | 4. září 2013 v 19:59 | Reagovat

To je krutě smutný. Výborný.

9 Bev Bev | E-mail | Web | 5. září 2013 v 6:52 | Reagovat

[8]: Děkuju. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.