Nikdo se dlouho nezdrží

30. srpna 2013 v 1:18 | bev |  Povídkář
1.
Dvě návštěvy

Když za mnou zaklapla brána děcáku, zhluboka jsem se nadechl. Přede mnou se otvíral celej svě, jak někdy básnil ten náš praštěnej mistr. A v něm spousta možností. Aspoň to tak říkal. Ne že bych tomu věřil, a ne že by loučení nebylo dojemný. Měkký objetí, vlhký oči, dokonce i moje, ono je to totiž děsně nakažlivý....
Na shledanou, paní vychovatelko...Na shledanou, sestro Marie... čus, klucíí....
Máš kam jít?...Dávej na sebe pozor, Honzíku...
Dám, to víte, že dám. To víte, že mám kam jít...
A v krku knedlík, nejspíš chlupatej a před sebou všechny ty možnosti.
Tak se mně to teda tenkrát jevilo.


Zamířil jsem automaticky domů. Máma sice už ňákej ten čas nepsala, ani nejezdila, ale nějak jsem si nedokázal představit, že by doopravdy zmizela z mýho života. Taky kam jinam chcete jít, že jo. Náš barák tam furt stál, stejně vošklivej jak před pěti rokma. A vevnitř v chodbě furt ten samej smrad. Nevyvětratelný odér tisíců uvařených obědů, prachu a zatuchliny, odpadků ze dvorka a bůh ví čeho. Ale taky to tam vonělo, jak sem byl od mala zvyklej, prostě jste najednou doma. Znáte to.
Vyšel jsem ty důvěrně známý schody, uprostřed pořád šedý a v koutech pořád černý zažranou špínou a najednou jsem stál v druhým patře před našima dveřma. Zdálo se mně, že jsem zaslechl holky, jak vřeští. Na chvilku mě to úplně porazilo. Ruka sahající po zvonku pod nápisem Dvořákovi mně klesla k boku a já byl zatraceně rád. To vřeštění se neslo z venku a já se vyhnul nepříjemnýmu vysvětlování. Před tim jsem si vůbec nevšiml, že se jméno na zvonku změnilo. Už tady nebydleli Dvořákovi ale Tlustošovi. Když za mnou skříply dveře, skoro jsem nadskočil leknutím.
,,Honzíku, seš to ty?" Baba Mičánková. Pro pána boha, tak vona ještě nenatáhla ráfy, napadlo mě jako první. A pak sem skoro vyděsil sám sebe, v krku se mi znovu objevila ta knedla, co brání polykání a já měl znovu během několika málo hodin na krajíčku. Co se to se mnou děje? stačil jsem si pomyslet. A jako by toho nebylo dost, slyším sám sebe jak povidám:
,,Dobrý den, pani Mičánková. Vrátil sem se. Nevíte kde je máma s holkama? "
Vo fotra jsem se z pochopitelnejch důvodů až tolik nezajímal.

"Honzíku, ty to nevíš? Oni ti nedali vědět? Maminka se s holkama a s tím vysokým sympatickým pánem odstěhovala, ale neřekli mně ani slovo kam." Zůstal jsem jak vopařenej. Nejspíš to na mně viděla, nebyla tak krátkozraká, jak sme si s klukama vždycky dělali srandu.
,,Pojď dál chlapče, seš bílej jak stěna. Zrovna jsem upekla bábovku. Vnučka slíbila, že večer přijde." Matně jsem si vzpomínal na vytáhlou obrýlenou žábu, co občas navštěvovala babu... vlastně pani Mičánkovou. Bábovka byla super, snědl jsem skoro půlku, ale nezdálo se, že by jí to nějak vadilo. To bylo ale taky veškerý plus, který z toho plynulo. Víc nevěděla. Odstěhovali se před půl rokem a dost narychlo. Jednu chvíli na mě jaksi plaše koukla a povidá:
,,To víš, asi nechtěla přivíst to malý do takových podmínek. Je přeci jen ještě mladá. Copak bába jako já, já už to tu nějak dožiju ". Pleštil jsem na ni oči jak zjara, než mi to docvaklo. Další dítě.. nechce přivíst... takový prostředí... motalo se mně v hlavě pořád dokola a něco ve mně chtělo řvát, ale zmohlo se to jen na takový slabý kňučení.
A co já? A holky. Nás sem přivíst mohla?

Vstal jsem tak prudce, až se zakymácel stůl a hrnek od kafe se převrátil na bok. Kapka logru vytekla na ubrus a vytvořila takovou malou černou loužičku. Nevím proč, ale nemohl jsem odtrhnout pohled od tý černý skvrny a povidám tak nějak přiškrceně:
,,Já už musím jít, moc vám za všechno děkuju". A hrnul jsem se ke dveřím. Babka docela čiperně za mnou. Cejtil jsem, že mě chytá za rukáv a něco drmolí, ale já už chtěl bejt pryč z tý hrobky páchnoucí naftalínem, kočičíma čuránkama a zoufalstvím. Znáte to. Oči mě pálily jak divý a to mě srašně dožralo a taky vyděsilo. Nikdá jsem nebyl srabík, co se schovává mámě do sukně. Nebulel jsem ani tehdá, jak mě fotr zvochloval, když přišel zlitej jak kára od Tří mincí a z nosu mně stříkala červená a máma ji nemohla zastavit. Dokonce ani tehdá, když mě vodváželi do děcáku. Jestli tohle všechno sebezpytování a dojímání nějak souvisí s dospělostí, jak vo tom furt mlela ta prsatá výchovná poradkyně, tak pánové a dámy, strčte si to všechno klidně do prdele, protože já o to ani trošku nestojim. A doporučuju hodně hluboko.

Babi Mičánková za mnou cosi volala, ale já šel se sklopenou hlavou dál. Nechtěl sem, aby viděla mý uslzený voči, aby se na mě dívala. ,,Honzíku, přijď, když budeš něco potřebovat", zaslechl jsem ještě dole v chodbě, ale to už jsem sahal po klice a na chvilku mě chytl rapl a hlavou mně proběhlo, že bude zamčíno a já budu cloumat klikou a bulet, dokud se nezhroutím, dokud se neseběhne celej barák, dokud někdo nezavolá pohotovost nebo policajty. Ale byl to jen zlomek sekundy. I když zatraceně dlouhej. Klika, taková ta těžká, starodávná, je div, že ji někdo neukradl, neochotně povolila a já byl venku a tak nějak jsem věděl, že tenhle barák už zevnitř neuvidím. Hlava se mně motala jak po krabicovým vínu a někde v hlavě nebo srdci, nebyl sem si jistej odkud ta divná bolest přichází, se otevřelo něco jako černá díra a do ní se pomalu sunuly veškerý mý plány a představy. Jo, dokonce i já měl plány a sny, snad na tom nejni nic divnýho.

Bezmyšlenkovitě sem bloumal městem. Šel sem, kam mě nohy nesly. A nohy, ty zatracený potvory si vybavily nejznámější, řek bych nejvyšlapanější štreku a já najednou stál před hospodou U Tří mincí. Jako mockrát předtím mě napadlo při čtení toho pitomýho, rádoby zdobnýho štítu na tý zaplivaný špeluňce, že kdyby tady vždycky šlo jen o ty tři zmiňovaný mince, nikdy by ty chlapi co sedí vevnitř jak dávnej, zaprášenej, zkaženej inventář takhle neskončili. A přitom jsem cejtil takovej divnej smutek. Znáte to. Přejel sem rukou zaprášenou výlohu a vzniklym půlkruhem skoro čistýho skla nakoukl dovnitř a světe zboř se! U stolu seděl fotr, hlavu položenou na rukách, před sebou nedopitý zvětralý pívo. Bylo to jak cestování časem. Takhle jsem ho viděl naposledy, když jsme se s klukama chystali na tu sámošku. Taky jsme tady takhle stáli, každej před sebou vlastní skoro čistej flák výlohy, ruce umouněný a čučeli jsme dovnitř, jak do nějakýho divnýho akvária s ještě divnějšíma rybama. Málem jsem slyšel náš smích.
Než jsem stihl nohy zarazit, zamířily dovnitř, jako by měly vlastní rozum. Jako by pro tuhle chvíli braly příkazy jen od kručícího žaludku. V kapse mě hřálo pár stovek. Nic moc, ale oběd bych si dát mohl. Jen sem vešel, už sem litoval.
,,Honzo, to snad neni pravda! Kde se tady bereš?" Rudolící hostinský se vyvalil od výčepu a zamířil ke mně. Chvilku jsem byl v pokušení vycouvat, vyděsilo mě, že bych měl projít další dojímací fází. Snad mě nebude objímat, blesklo mně hlavou. Naštěstí se spokojil jen s mou rukou. Zato ji držel dost dlouho, tak dlouho až se mi chtělo vyškubnout se a utéct. Návrat ztraceného syna, tak nějak to vypadalo. Zdálo se, že co bylo, je to tam, odpuštěno a zapomenuto. U stolu štamgastů zvedlo několik páprdů, co ještě vnímali, oči a koukali na to vítaný povyražení, teda na mě. Táta mezi nima nebyl. Toho by z limbu nevyrušilo, ani kdyby kolem produsal Tyranosaurus Rex natož jedinej syn. V rozpacích jsem koukal po lokálu, jako že mě zajímá, co se tu změnilo. A páni! vono se nezměnilo vůbec nic. Pořád ty stejný kostkovaný, igelitový ubrusy spravovaný izolepou, pořád ty samý zasklený obrázky z kalendáře, co maj jako potěšit oko a na nich dokonce ty samý mušince.
,,Škoda Honzo, že tatík vytuhnul. V poslední době o tobě dost mluvil. Ale když se hodinku zdržíš, vyspí se z toho a můžete pokecat. Bude koukat, jakej frajer z tebe vyrostl. Nejspíš nemáš kam jít, co? "

Neřekl jsem na to tak ani tak. Jak v tranzu jsem si sedl vedle spícího fotra, i když to bylo to poslední, co sem chtěl udělat. Pomalu sem ucucával z píva, co přede mě postavila utahaná servírka a koukal do kostiček na ubruse. Když štamgasti pochopili, že další zábava ze mě neplyne, vrátili se ke svejm debatám o počasí, ženských, sportu, polititce a chlastu. Fotr vedle mě vyspával parádní vopici, občas tlumeně zachrápal, jednou si uprdnul a na ruku, kterou si podložil hlavu, mu stékala z pootevřený pusy průhledná slina. Koukal sem na tu jeho rozježenou hlavu, na ruce jak lopaty, co kdysi patřily nejšikovnějšímu zedníkovi v celym širym okolí. Vždycky to nebyl opilec a hrubián. Kdysi dávno to byl táta, můj táta a manžel mý mámy a ještě dávno předtím vším milovanej syn. Z toho pomyšlení a z alkoholu, na kterej sem nebyl vůbec zvyklej se mně udělalo tak nějak divně. Znáte to. Už sem se nechtěl dívat na ty velký ruce, co poslintaný leží na tom věkovitým vikslajvantu. Chtěl sem pryč. Pryč nejen ze Tří mincí, pryč z tohohle podělanýho města, kde každá dlažební kostka, každej kandelábr, každá socha posraná vod holubů vyvolávaly vzpomínky.

Vzpomínky sou jako ty lopuchový kuličky, co sme je jako malý děcka sbírali na starým nádraží a dělali si z nich na ramenech vojenský hodnosti. Lepí se vám na kabát, na nohavice, do vlasů a čím víc se jich chcete zbavit, tím drží pevněji a když už se je konečně podaří odtrhnout, zbyde po nich spousta pichlavejch semínek.

konec 1. části


pokračování ZDE


téma týdne - Bezdomovci.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Robka Robka | E-mail | Web | 30. srpna 2013 v 7:29 | Reagovat

Vtažena do děje jsem článek zhltla jako malinu. I když tuším, jaké by tento příběh mohl mít pokračování, přesto mi tohle líčení vyloudilo i úsměv na tváři - ne z toho, o čem píšeš, ale jak to popisuješ. Je to skoro, jako bys to zažila sama.
A líbí se mi i jazyk, kterým je článek napsán, prostě ze života. Mistrná povídka, jsem zvědavá, jak to bude dál. :-)

2 Robka Robka | E-mail | Web | 30. srpna 2013 v 7:31 | Reagovat

P.S. Dala jsem tě do výběru. :-)

3 mengano mengano | E-mail | Web | 30. srpna 2013 v 7:59 | Reagovat

Povídka se mi vážně líbila a teď čekám, jak to všechno dopadne :-)

4 valin valin | Web | 30. srpna 2013 v 8:08 | Reagovat

Krásnej příběh, chvilku jsem se musela smát a chvilku mi hnedle tekly slzy. A taky se mi strašně líbí ten způsob vyjadřování, jak myslel onen Honza. :-)  :-)

5 Rusalka Rusalka | E-mail | Web | 30. srpna 2013 v 9:03 | Reagovat

Wow boží sem na první pohled myslela že v půlce číst přestanu ale jak jsem se vžila do děje četlo se to rychle :) skvělí :)

6 karlaprazakova karlaprazakova | 30. srpna 2013 v 10:17 | Reagovat

Přečetla jsem jedním dechem a velmi ráda a těším se na pokračování :-)

7 Bev Bev | Web | 30. srpna 2013 v 14:36 | Reagovat

[1]: [2]:Děkuju a ještě jednou děkuju. Skoro doufám, že třeba něčím překvapím , ale hlavně doufám, že nezklamu. ??? Člověk nikdy neví jakej to nabere směr. :-? ;-)

[3]: Nerada bych nějak prudila, ale já se mezitím dost rozepsala. [:tired:]
Ale dobrá zpráva, není to povinný a kdykoli ti můžu napsat jak to dopadlo. Stačí říct. Ráda. :-D

[4]: Trošku jsem z toho měla strach, jestli třeba ten způsob mluvy není nějak pasé, znáš to. ;-) Ale jestli říkáš, že je to v pohodě a líbí se ti to, pak jsem mnohem klidnější.

[5]: Wow, tak to jsem sama ráda, díky. :-)

[6]: Přiznám se, že já taky..... na několikero pokračování. O_O  A moc doufám ve stálou přízeň a taky upřímnost svých milých, věrných čtenářů.

Díky vám všem. :-)
a ahóóój na konci.

8 mengano mengano | E-mail | Web | 31. srpna 2013 v 7:50 | Reagovat

[7]: ad 3/ Právě jsem se rozohnila u další části :D Ať tě ani nenapadne mi něco prozradit, ráda si počkám. Je to fakt dobře napsané.

9 Vendy Vendy | Web | 4. září 2013 v 14:34 | Reagovat

To vypadá na dobrou povídku, četla jsem se zaujetím, umíš psát poutavě, tak, že zachytneš člověka jak rybář rybku na háček a už vtáhneš do děje. Dobrý styl, dobré využití slov, už se těším na pokračování.

10 Bev Bev | E-mail | Web | 5. září 2013 v 6:55 | Reagovat

[8]: Jak si přeješ a děkuju. :-)

[9]: Moc děkuju, Vendy. :-)

11 ZdenekO ZdenekO | E-mail | 18. ledna 2017 v 8:57 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na beverly.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.