Kalný proud

6. června 2013 v 12:00 | bev |  Povídkář

Při pohledu na louži vody ji přepadla zvláštní slabost. Nákupní tašky s tichým žuchnutím vyklouzly z prstů, zmrtvělých tíhou pátečního nákupu. Jogurty se vykutálely z igelitky následované celerem a jablky. Nechala je bez povšimnutí a zamířila do kumbálu pro kbelík, smeták a hadr na podlahu. Teprve když zmizela poslední kapka a dlažba v chodbě byla suchá, ztěžka poklekla a posbírala rozkutálené potraviny. Jedno jablko leželo až pod botníkem. Vkleče je dobře viděla. Zdálo se, že voda se dostala i tam. Pokojná hladina pidijezírka se leskla v mdlém světle holé žárovky. Jablko leželo hned vedle. Kde se ta voda pořád bere? Ještě jednou učinila pokus osvobodit zbloudilý kus ovoce ze zajetí letitého prachu a znovu ruku v půli pohybu stáhla. Ať si tam to pitomé jabko klidně leží třeba navěky. S hekáním vstala a chvilku si třela dlaněmi studená, otlačená kolena. Paže a krk jí pokrývala husí kůže. Nechtěla se víc rozhlížet dlouhou chodbou. Studenou a tmavou i v parné letní dny, natož v podzimní podvečer.
Kdysi do téže chodby vběhla Bára, tehdy patnáctiletá, rozpálená srpnovým sluncem, s vlasy mokrými od rybníka. Se smíchem se přehnaně otřásala a křičela: ,,Brrr, tady je zima jako v hrobce! Klidně by mohl za rohem vykouknout Drákula. Vařte grog!" Tenkrát se tomu všichni smáli. Ona, Marek, Barča i o dva roky mladší Aleš. Dnes večer jí to nepřišlo k smíchu ani trochu. Dnes večer jí to přišlo víc než pravděpodobné. S podzimem navíc chodba vždycky začala páchnout plísní a zatuchlinou. Začichala nakrčeným nosem. V tu chvíli se podobala zvířátku větřícímu nebezpečí. Grimasa, která kdysi učarovala Markovi. Říkal jí VeVěrko nebo ji láskyplně nazýval Mrkvička. Zaplašila vzpomínku a znovu začichala. Pod obvyklým pachem nevětraného starého domu se skrývalo ještě cosi. Odpad, hniloba, kal. Nejspíš zas bude pršet, pomyslela si.

Vstoupila do kuchyně. Jako vždy ji zaplavil úlevný pocit - jsem v bezpečí. Nevěděla proč něco takového cítí, ani nad tím hlouběji nepřemýšlela. Kuchyň byla vždycky její království, tady trávila nejvíc času. Nejspíš proto se zde cítila z celého domu nejlépe, nejjistěji. Kabát přehodila přes židli, zapnula rychlovarnou konvici a pak i rádio. Známé předměty, tepležluté světlo stojací lampy a tiché mumlání rádia konečně zapudily husí kůži i hlasy minulosti, které poslední dobou slýchala stále častěji. Soustředila se na nákup. Jogurty a zeleninu vyrovnala do ledničky. Ovoce na misku. Napůl ucha poslouchala zprávy. Když zazněla známá písnička tiše si pobrukovala spolu s rádiem ...čas otupí i ostrý břit... Zalila si čaj a s kouřícím hrnkem se posadila ke stolku u okna. Venku se zvedal vítr. Zahleděla se do tmy.

Z podivné strnulosti, do které upadla, ji vytrhlo bouchnutí kdesi v podkroví. Pak zaskřípaly schody. Uvykla těm zvukům. Neděsily ji, ani v ní neprobouzely zvědavost. Prostě je ignorovala. Co však nedokázala ignorovat bylo stále sílící nutkání jít se TAM podívat. Nohy ji automaticky, téměř bezmyšlenkovitě, vedly k zamčeným dveřím staré koupelny. Říkali jí stará, paradoxně právě dolní koupelna byla nejnovější místností v domě. Jediná, kterou stihli zrenovovat než se to stalo, než přišly dluhy a to ostatní. Než se Barča odstěhovala a Aleš odešel z vysoké. Otočila klíčem. Zmáčkla kliku a vzniklou škvírou ve dveřích spěšně hmátla po vypínači. Ostré světlo zalilo moderní, černobíle zařízenou koupelnu. Nerezové baterie bez jediné skvrnky svítily do ticha a ve vzduchu se vznášela příjemná vůně čisticích prostředků. Přešla místnost a očima vykulenýma očekáváním se zahleděla do vany. Nic tam nebylo. Vana byla suchá a nablýskaná jako všechno ostatní.

Oko uvnitř hlavy však bylo neúprosné. Zaznamenávalo všechny detaily a bylo víc než ochotné je na požádání kdykoli předložit. Díky němu znovu hleděla na zavřená, promodralá víčka svého mrtvého muže. Vypadal pod vodní hladinou, jako by spal. Když sklouzla níž, k ústům staženým do podivného šklebu dementního opilce, zdání klidného spánku bylo to tam. Ta ústa jako by říkala... Něco mě dostalo. Zaživa.... Nakonec to nebylo tak daleko od pravdy.

Pitevní nález zněl - utonutí zaviněné alkoholem. V krvi měl téměř tři a půl promile. Pro ni to nebyla žádná novinka ani překvapení. Už za svobodna si občas rád poseděl s kamarády. Pak přišlo mnohaleté klidné období, kdy je plně zaměstnávaly děti, zaměstnání a práce kolem domku, který si koupili. Na kamarády a prohýřené večery, nezbýval čas ani energie. Natolik uvykla poklidnému rytmu života, že nejdřív ani nedokázala připustit a rozpoznat změnu. Tahy s kamarády se opakovaly každý měsíc, pak je oddělovaly jen týdny. Někdy pil celý víkend a přespával kde se dalo. V posledních dvou letech života pití úplně propadl. A taky automatům. Zprvu nemohla a nechtěla věřit, že něco takového postihlo ji, její rodinu, Marka. Někdy se celé měsíce zdálo, že se vzpamatoval. V momentě kdy si dovolila doufat, nastal obrat. Plačtivé scény, kdy prosil o pomoc a ještě jednu šanci, střídalo nevraživé mlčení a záchvaty vzteku. A pak zničehonic to byl zase ten muž, kterého znala a svým způsobem stále milovala. Který ji po dvouměsíční známosti požádal o ruku na ruském kole a místo prstenu jí vystřílel tucet růží a půlmetrovou, fialovou žirafu.
Nevyznala se v něm a brzy se nevyznala ani sama v sobě. Chtěla mu pomoct, chtěla aby přestal. Litovala ho, litovala i sebe a současně se děsila, co udělá příště. Připadalo jí, že se zbláznil a sama se cítila, že k tomu neměla daleko. Z jakéhosi nepochopitelného pocitu spoluviny tajila otcovy potíže před dětmi. Tak dlouho jak to šlo. Pak zjistila, že společný účet je téměř prázdný. Následovala další příšerná scéna. Křičela a prosila a vyhrožovala. Barča i Aleš všechno slyšeli. Ulevilo se jí, že konečně ví jak na tom otec je. Vzápětí se nenáviděla a styděla za to, že nedokázala v té frašce, kterou se stalo jejich manželství, pokračovat.

Hádky se staly neměnnou součástí každého dne. Stupňovaly se o víkendech a před výplatou. Barča i Aleš stále častěji přespávali jinde. Pak se Bára odstěhovala. Tvrdila, že mají s kamarádkou byt. Když ji přijela navštívit, zjistila, že bydlí se svým chlapcem u jeho rodičů. Nalezla tam klid a zázemí, které doma postrádala. Neměla jí to za zlé, ale obrečela to. Takhle to přece nechtěla. Vždycky dělala všechno proto, aby se dětí spory rodičů nedotkly. Celý svůj dospělý život podřídila jim. I kvůli nim se ty poslední roky snažila udržovat neudržitelné. Teď se cítila zrazená. Markem i dětmi. Aleš odešel na konzervatoř. I jeho pokoj osiřel. Domů se vracel méně a méně. Dům, který jim byl kdysi skoro malý, kde zakopávali jeden o druhého na každém kroku, byl najednou prázdný.

Tehdy přišly sny. Jeden obzvlášť tíživý se opakoval i několikrát za měsíc. Ve svém snu seděla na oblíbeném místě u okna a snažila se proniknout houstnoucím šerem. Nedohlédla dál než k rozestavěné pergole. Přesto věděla že se něco blíží. Cosi procházelo jejich zahradou. Z otevřených žil na bezvládně svěšených rukou jí bezbolestně vytékaly slabé pramínky kalné vody občas prostřídané chuchcvalcem čehosi, co nedokázala a nechtěla identifikovat. Pak se budila vlastním vyděšeným pláčem. S očima vytřeštěnýma do tmy strnule ležela vedle pokojně oddechujícího manžela. A cítila, jak ji nenávist, lítost, hrůza a zoufalství ve vlnách zaplavují. Jako povodeň, která ničí, co jí přijde do cesty a vymílá nová koryta v neutěšené krajině její mysli. Vnímala všechen ten kal přinášený proudem, jak se zvolna usazuje v řečišti tepen, žil a vlásečnic, v hlavě i srdci. Dokonce i v ústech cítila slabou pachuť jílu a krve.


konec 1. části

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Scratilove Scratilove | Web | 6. června 2013 v 13:39 | Reagovat

Nádherný článek. To jsi napsala sama?,

2 Teeda Teeda | E-mail | Web | 6. června 2013 v 13:44 | Reagovat

Skvělé! :) Těším se na druhou část!

3 Bev Bev | E-mail | Web | 7. června 2013 v 7:06 | Reagovat

[1Ano, přiznávám, sama. :D Díky.

[2]: Tak snad nezklame. :-)

4 Pukína Pukína | E-mail | Web | 8. června 2013 v 0:35 | Reagovat

Šmankote, Ty mi dáváš. Už je po půlnoci. Já jsem strašný poseroutka a Ty tady píšeš takové horory :-x Už mám ohryzané všechny prsty. Letím na druhou část a doufám, že mi ty prsty zůstanou ???

5 Miloš Miloš | Web | 8. června 2013 v 15:11 | Reagovat

To je opravdu temná, hororová povídka.
Myslím, že hazardní hry jsou snad ještě horší než drogy. Kdo jim propadne, může zničit nejen sebe, ale i celou rodinu.

6 Bev Bev | E-mail | Web | 10. června 2013 v 8:33 | Reagovat

[4]: Šmankote, na ty prsty bacha! Máš jich sice deset, ale všechny je budeš ještě potřebovat! :D
Ale nebudu lhát, že jsi mě nepotěšila, měl to být horor a zdá, se, že se povedlo. :-D

[5]: Přesně jak říkáš, zničí všechny kolem sebe. Je to myslím nejhorší, nejtěžší závislost.

7 adaluter adaluter | E-mail | Web | 14. června 2013 v 20:57 | Reagovat

Milovnice Kinga ty mě bavíš, fakt, jdu na dokončení. :-D

8 Bev Bev | E-mail | Web | 17. června 2013 v 9:34 | Reagovat

[7]: Ach, jsem nadšená. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.