Červen 2013

Návrat

24. června 2013 v 11:51 | bev |  Občasník
4. a poslední část zážitků z Košumberku

část 1 - E.T. volat domů

Po čtrnácti dnech pobytu mě opustily mé dvě spolubydlící, které mě v Košumberku vlídně a vesele přijaly, a na které jsem si jakž takž zvykla. Vcelku nebyla jiná možnost, než si zvyknout. Sdílíte-li s někým ve dne v noci pokoj velký tak akorát, abychom se v případě potřeby mohly všechny tři vleže na posteli chytit za ruce, stane se osobní prostor, třebas jen vymezený nočním stolkem a pelestí postele, nadstandardním přepychem. Pojmy lidská blízkost či na dosah ruky pro mne nabyly zcela konkrétní význam. Dokonce jsem si nemohla ani v případě nouze schovat obličej ke zdi, protože právě na levém boku jsem nemohla ležet.

Vůbec mě nenadchla představa dalšího seznamování. Mě milovníka příběhů ani maličko nezaujala možnost, vyslechnout si nové osudy neznámých lidí sdělované na oplátku. Tehdy mi došlo, že situace je vážná a je nejvyšší čas zvednout kotvu. Když na pokoj dorazila starší učitelka mateřské školy a postupně se na jejím stolku ocitla Bible a vzápětí Hesla jednoty bratrské, pocit, že už toho bylo dost, ještě zesílil. Chvilku jsem doufala, že ji obsah Bible zajímá třeba ze stejného důvodu jako mě. Nakonec je to nejznámější z knih, součást kulturního dědictví, obsahuje řadu moudrých postřehů. I já jsem její část přečetla, protože se na ni často odvolával ve svých knihách Däniken a chtěla jsem porovnat jím citované pasáže se zdrojem. Že je mé doufání zcestné jsem poznala v momentě, kdy paní projevila touhu povědět nám něco více o tom, jak uvěřila a o svých sourozencích v Kristu.
Nejsem netolerantní. Tolerance je jedna z vlastností, kterých si cením nejvíc a bylo by tedy dost hloupé, kdybych já sama tolerantní nebyla. Ostatně jak jsem řekla i paní, když mi slavnostně svěřila, že je věřící... "Pro mě je to naprosto v pořádku, nijak to neodsuzuju, nakonec každý máme nějakou životní filozofii."
Nejsem si jistá jestli to bylo přesně to, co chtěla slyšet, ale nebyla jsem ve správné formě, abych absolvovala celý, bezesporu zajímavý příběh cesty k víře, který začal Strážní věží od Jehovistů. Přesto jsem si s paní dobře rozuměla a ochotně jí vyšla vstříc, když zatoužila poslechnout si v neděli dopoledne bohoslužbu. Tlumené mumlání rádia, déšť bičující okna a zchladlý pokoj - jakmile se ochladilo, logicky se přestalo topit - ve mně vyvolával neblahé tušení, že se hodina Velkého trestu zásadně přiblížila, umocněné polohou vleže na posteli. Chvilku jsem uvažovala, že si cvičně sepnu ruce a zavřu oči. Nakonec jsem to neudělala, pocit "deset minut před smrtí" byl dostatečně intenzivní i bez toho.

A pak jsem byla konečně po třech týdnech v Košumberku a pěti celkově, (které se mi zdály jako půl roku), na cestě domů. A to i přes telefonáty zděšených známých a přátel, kteří mě z pohodlí svého domova úpěnlivě vyzývali Nespěchej! Přes pochybovačný hlas lékaře, kterému se zdálo, že neberu svou endoprotézu dostatečně vážně. Ujistila jsem ho, že jen tak lehkovážně působím, ale ve skutečnosti jsem k smrti vyděšená. Bez dojetí jsem se rozloučila s pokojem, patrem, pavilonem. Obdarovala spolubydlící i sestry čokoládou a konečně mohla jít vyhlížet manžela, který slíbil, že pro mě přijede.

Opravdu dorazil. S půlhodinovým zpožděním a psem. Po otevření dveří auta pes okamžitě utekl a vydal se na průzkum. V první chvíli jsem Charlieho pro jeho nevysoký vzrůst za keři neviděla. Znepokojeně jsem sledovala manžela bezcílně bloumajícího parkem. Sem tam se sehnul, narovnal, popošel a znovu. Zdálky to působilo dojmem, že mu je buď špatně, nebo se mu chce na záchod a hledá si vhodné místo. Když jsem v jeho ruce rozpoznala vodítko, došlo mi, že se skutečně vracím do svého občas chaotického přesto bolestně postrádaného života.

Jak moc chaotického jsem si ověřila po hodině a půl. Mysl povzbuzovaná steskem si oblíbila kýčovitý styl naivních malířů a v tomto duchu si vymalovala v týdnech odloučení překrásnou kadovskou epopej zpodobňující naši milou vísku, útulný dům, rozkošnou zahrádku i milující rodinku v něžných, pastelových barvách. Po příjezdu oči vyznávající spíše kritický realismus zaznamenaly dvanáctero jiřin nacpaných na záhonku půl metru x metr. Tři řádky raných brambor vysázených na místě určeném pro jiřiny. Pět skleslých jahodníků stydlivě se skrývajících v rozbujelé husí noze, stůl plný drobků nepocházejících pouze z jedné snídaně a nový koberec. Po bližším ohledání se ukázalo, že koberec je to stále ten samý. Díky zašlapaným psím chlupům změnil barvu ze srnčí hnědi na velbloudí béžovou.

Jisté idealizaci se však neubránila ani rodina. Nejspíš taky čekali něco jiného. V Košumberku jsem po jednom ustýskaném odpoledni pobavila své kolegyně žertovně míněným prohlášením: ,,Doma budou určitě nadšení, že se vracím nejenom jako mrzák, ale taky jako hysterka." Nasmály jsem se tomu.
Ejhle, ona to byla pravda. Když jsme dojeli domů, byla mi zima, bylo mi teplo, chtěla jsem klid, chtěla jsem si povídat, chtělo se mi brečet, nebo mě naopak všechno popouzelo a to vše ve zhruba čtvrthodinových intervalech. Vzácné okamžiky bezvětří mezi poryvy emocionální smrště, jsme si zpestřili zajímavým hovorem osvětlujícím mně neznámé kapitoly z rodinného života z období mé nepřítomnosti. Například tento:

Já: "Proč je v konvici na kamnech úplně rezavá voda?"
Muž: "Nevím."
Já: "To sis ani nevařil kafe?"
Muž: "Ne, my jsem ani netopili, když jsi byla pryč. A víš kolik se ušetřilo dřeva..."
Já: "Zdá se mně, že jste ani moc nevětrali."
Muž: "Ne, nevětrali. Když se netopilo nebylo proč a stejně většinou nikdo nebyl doma."
Na tuto logiku nemám patřičný argument.

Emoční rozkolísanost mě naštěstí rychle přešla. Dům stál, všichni jsme to přežili a zahrada se krásně zelenala. Sice díky plevelu, ale jen nevděčník a hnidopich by se zabýval takovými detaily. Při manželově zálibě v asfaltu a randapu nakonec můžu být ráda, že se vůbec něco zelenalo. Manžel, táta i dcery předčili mé očekávání. Ještě v nemocnici jsem trnula strachem o jejich osudy, jakož i naší zvěře a celkově domova. Když jsem manžela požádala, aby mi přivezl žínku, kterou jsem zapomněla, poprvé přijel s houbovou utěrkou na nádobí. S chutí jsme se zasmáli, já poněkud křečovitě. Při druhém pokusu přivezl houbičku na nádobí. To už jsme se smáli méně. Při třetí návštěvě neriskoval a půjčil žínku od táty. ( A jsem moc ráda, přivézt ještě drátěnku, tak už by si ženské, co se mnou byly na pokoji - obě vzorně rodinou opečovávané - klepaly na hlavu.) Ve světle těchto přehmatů musím uznat, že to vlastně zvládli bravurně. Jisté základy tedy mají a zbytek pod mým bdělým dohledem doladí. Však Řím taky nepostavili za den a žádný učený z nebe nespadl. Mrkající

Šuplíky

21. června 2013 v 5:30 | bev |  Náčrtník


Šuplíky v hlavě




Šuplíková soustava




První náčrt šuplíků vzpomínek

Soukolí

21. června 2013 v 5:18 | bev |  Náčrtník

Zdalipak bolí
pád do soukolí? Mlčící



Stane se...

18. června 2013 v 7:05 | bev |  Veršovník

Stane se...


...ale Den poté bývá nekonečný

aneb - apokalypsa celého těla


Pokoj se rytmicky smršťuje, rozpíná,
metronom zběsilý udává tep,
dálnice čtyřproudá hlavu protíná
od ucha k uchu, kolem a zpět.

Pohledu závaží temně dopadá,
hlasy se slévají v bučící chór.
Po zádech rajtuje, do uší štěbetá
prohnaný, chlupatý tvor.

Jak hlouček Apačů,
co lítou řež přežili,
zbyteček buňek
truchlivě zakvílí...

Proč piješ to blbý víno?

Vzývaje pokorně,
vroucně a vkleče
modlu bělostnou,
vyhlížím večer.

Vítej!
má drahá kocovino.





téma týdne - Kocovina.



Sochy Michala Olšiaka

14. června 2013 v 14:50 | bev |  Výletník
Po našem nedělním výletu na rozhlednu a focení s pohádkovým stromem v obci Poděšín, mě napadlo něco málo si o tvůrci úžasné sochy vyhledat. Zjistila jsem, že strom není jeho jediným dílem. Dokonce jsme si loni, při návratu z nějakého výletu přes obec Hamry, další jeho výtvor - koně uvízlého v bahně, fotili, aniž bych si tyto dvě sochy dala do souvislosti.
Velmi mě překvapilo, že Michal Olšiak pochází ze Žďáru nad Sázavou, což je jen kousek od nás. Skoro se stydím přiznat, že jsem o něm doposud nikdy neslyšela. Patřím k druhu, který rád promýšlí kam všude by se rád podíval (najčastěji prstem po mapě) a přitom neví co má za humny. Abych napravila svou nevědomost, předkládám k prohlédnutí další díla tohoto nadaného umělce a pro sebe to beru jako seznam, kde všude se chci nechat vyfotit, který budu postupně odškrtávat. Nakonec kdo by nechtěl fotku s mamutem, želvou, nebo Mamlasem? Smějící se

Michal Olšiak se narodil v roce 1978 ve Žďáře nad Sázavou. Vystudoval místní gymnázium. Krom sochařství se věnuje i malířství a cestování. Má za sebou víc než 10 samostatných výstav. Většina obrazů je malovaná olejem, nebo kombinovanou technikou. Jeho plastiky jsou rozesety nejen po Česku, ale i v Německu a Itálii. Účastnil se také několika mezinárodních mistrovství v sochání z písku, kde se umístil na předních místech. Mnoho soch Michala Olšiaka se nachází právě v okolí Žďáru nad Sázavou. Mladý umělec se ve své tvorbě nechal inspirovat přírodou i vlastní fantazií. Z pískovce a betonu vytvořil řadu zvířat i pohádkových a abstraktních postav.


Socha Mamlase je umístěna u žďárského Starého dvora. Jedná se o první vytvořenou sochu Michala Olšiaka v okolí Žďáru z roku 2005. Dojít k ní se dá buď úvozem od Klafaru nebo Dvorskou ulicí od zámku rodiny Kinských. Z místa je pěkný výhled na město Žďár a Zelenou horu.


Socha hlavy mamuta se nachází od července 2006 u obce Hamry nad Sázavou, v malebném údolí řeky Sázavy pod Rozštípenou skálou. Zhruba 300 metrů od sochy Mamuta se nachází také národní technická památka Šlakhamr (dříve Brdíčkův mlýn).


Kůň
Socha koně vytahující povoz z bahna se nachází od roku 2006 v obci Hamry nad Sázavou u jezdeckého klubu Na Ranči.


Hamroň je abstraktním tvorem, jakýmsi křížencem šneka se žábou. Socha se od října 2007 nachází v obci Hamry nad Sázavou.


Výr
Socha výra vysoká asi 3 metry se nachází nedaleko obce Tři Studně, v chatové osadě Yukon mezi rybníky Medlov a Sykovec.



Krbový mužík
Krbový mužík (cca 1 metr vysoká "udírna") se nachází nedaleko obce Tři Studně, v chatové osadě Yukon mezi rybníky Medlov a Sykovec, v dřevěném altánu jen pár kroků od sochy výra.



Rak
Socha raka se nachází na břehu rybníka Jordán v centru obce Račín.



Sousoší hrochů v kašně se nachází před vchodem do hotelu U hrocha v obci Škrdlovice. Sousoší bylo dokončeno v září 2008. Zajímavá je i výzdoba restaurace v hotelu, která je také Michalovým dílem.


Sousoší dokončené v listopadu 2009 symbolizuje hranici Čech a Moravy, i když se přímo na historické zemské hranici nenachází. Socha orlice hlídá moravské a socha lva české území, mezi nimi je umístěn hraniční kámen. Sousoší se nachází nedaleko Pilské nádrže.


Svatý Florián
Zhruba metr a půl vysokou plastiku patrona hasičů sv. Floriána ve tvaru hydrantu najdete od března 2010 na fasádě budovy hasičské zbrojnice SDH Nové Město na Moravě.



Želva
Socha želvy stojí od roku 2010 v parku v obci Obyčtov, nedaleko kostela Navštívení Panny Marie, který má taktéž půdorys želvy a navrhl ho slavný architekt Jan Blažej Santini.



Pohádkový strom vysoký 3,5 metru najdete od června 2010 v obci Poděšín. V jeho dutině lze nalézt malého skřítka Poděsa, případně se schovat před deštěm. Několikrát jsem se na internetu dočetla, že strom je místními nazýván Poděšínská brokolice, ale místní se k tomuto, podle mě docela vtipnému a nápaditému názvu, nehlásí a vlastně je to přímo uráží. Tímto se poděšínským omlouvám, že jsem měla na svém blogu velmi dlouho uvedeno mylně, že strom tak pojmenovali oni sami a doporučuji všem, kdo mají zafixovanou stejnou mylnou informaci, aby si ji v hlavě případně na blogu opravili, i když v tom rozhodně nebyl žádný zlý úmysl a snaha někoho zesměšnit.Usmívající se


Rozcestník Dařbucha
Téměř čtyři metry vysoký rozcestník s velkým frňákem najdete na hrázi rybníka Velké Dářko nedaleko občerstvení Na Hrázi. Dařbucha byl dokončen v červnu 2011.



Charlie Chaplin
Podobiznu komika Charlieho Chaplina s černou buřinkou na hlavě najdete od roku 2011 ve Veselské ulici poblíž náměstí Republiky ve Žďáře nad Sázavou. Vítá návštěvníky zdejší vinotéky U Charlieho.



Slon
Asi metr a půl vysoký slon se nachází u rodinného domu v obci Sázava.

slon.jpg


Josefína
Asi 2 metry vysoká a 4 metry široká socha znázorňující dívčí tvář s dlouhými vlnitými vlasy se nachází před penzionem U Strašilů v obci Hluboká nedaleko Krucemburku. Socha byla dokončena v květnu 2012.



img_8935.jpg

Hejkal Pepino
Asi 3 metry vysokou sochu hejkala naleznete od června 2012 ukrytou v obci Tři Studně u penzionu Zátiší.



Jelen
Třímetrového jelena naleznete na okraji lesa u vyhlídky nad vesničkou Slavětín u Ždírce nad Doubravou. Socha byla slavnostně odhalena v červenci 2012.

img_8930.jpg

Zhruba pět metrů vysoká socha českého draka vyrostla uprostřed obce Ronov nad Sázavou. Socha byla dokončena v listopadu 2012.



zdroj: nezávislé internetové stránky o městě Žďáru


Rosička a Poděšín

14. června 2013 v 10:38 | bev |  Výletník

9.6.2013

Nedělní odpoledne jsme si zpříjemnili výletem na rozhlednu Rosička.


Rozhledna se nachází na stejnojmenném vrchu, jihozápadně od obce Sázava na jejímž katastrálním území leží. Byla vybudována v roce 2001 (červen-červenec) podle rozhledny Babylonu u Kozárova. Slavnostní otevření proběhlo 12. srpna 2001. Celková výška ocelové věže je 42 metrů. Spodní část tvoří dva dvanáctimetrové díly o průměru 2 m, vyhlídková plošina je ve výšce 24 m, vede na ní 140 schodů po točitém schodišti po obvodu stožáru.


Takhle jsme vypadali s Charliem zezhora. (140 schodů je na mě přece jenom trošku moc) Smějící se



Cestou z rozhledny
pokus č.1
neboli Proberte se!



pokus č.2
Madlenka právě řekla o tátovi, že se tváří zmučeně,
což u nás vyvolalo žádaný smích a mě dokonce přinutilo otevřít oči.



Na Bělehráád!! a ještě dál...



A při cestě z rozhledny jsem se stavili v obci Poděšín, kde jsem se vyfotili s kouzelným pískovocovo betonovým stromem, sochou Michala Olšiaka. V dutině 3,5 m měřícího stromu se nachází skřítek Poděs.



Poděs


Poděs
pardon, manžel Mrkající


Madlenka s Charliem a stromem.


Anička s Charliem a stromem.


My tři holky a pes




Kalný proud /2/

6. června 2013 v 14:54 | bev |  Povídkář
2.část

1. část ZDE

Větve staré třešně přejely po stěně a ťukly do okna. S trhnutím se narovnala a uvědomila si, že sedí v ratanovém křesílku, v koupelně, kde se utopil její manžel. Pod zadkem ji tlačil složený, zářivě bílý ručník. Připravila ho tam při jednom úklidu, aniž by ho ona nebo někdo jiný v posledních měsících použil. Pokud se do něj neutírá jeden mrtvý, nasraný muž, pomyslela si a páteř jí pohladila ledová dlaň paniky. Zakroutila nad sebou hlavou. Kam až jsem se to dostala? Taková praktická, racionální holka. Kamarádky blábolící o vyvolávání duchů a jiných pitominách jí byly vždycky k smíchu. Jak se říká, odříkaného největší krajíc. Teď sdílím dům s minimálně jedním duchem. Zahýkala hysterickým smíchem, který se zlomil v zasténání. Sílící vítr solidárně zasténal s ní.

Jednou ji tady, v hlubokém zamyšlení hraničím téměř s autohypnózozu, našla Barča.
,,Mami, ty se sem chodíš mučit," řekla a v hlase jí zazníval soucitně pohrdavý podtón.
,,Proč ten barák neprodáš a neodstěhuješ se? Tady...," na chvilku se odmlčela, jak usilovně hledala správná slova. ,,Tady straší."
To mi povídej, pomyslela si tenkrát. Snad to měla být jen dramatická metafora, nebo opravdu podvědomě cítila, že s domem je něco v nepořádku. Ať tak nebo tak, její krásná, tichá holčička se značně přiblížila pravdě. Přesto jí nedokázala říct o mokrých otiscích bosých nohou, které někdy nachází v koupelně, v chodbě, nebo ve své ložnici, o loužích vody, objevujících se zdánlivě bez příčiny, o mokrém oblečení naházeném na hromadu v její skříni, o stále sílícím pocitu, že táta tak úplně neodešel. I o tom, že nejspíš ví proč. Než stihla najít vhodná slova, Bára bouchla dveřmi a byla pryč. Přestože se nadále stýkaly, už nikdy do domu nevstoupila.

Měla jsem jí to říct, zopakovala si potisícíprvé. Byla jsem zbabělá, bála jsem se, že přetrhnu i tu tenkou nitku porozumění, která mezi námi zbývala. Bála jsem se, že ji ztratím úplně. Jako Marka, jako Aleše. Že mě začne nenávidět, jako se nenávidím já sama. Proč to nemohlo dopadnout jinak?
Nejčastěji sledovaný film v její hlavě se přetočil na začátek a začal se odvíjet znovu a ona ho, stejně jako mnohokrát předtím, pozorně sledovala a s odstupem šíleného vědce analyzovala.

Po příchodu domů tenkrát nejdřív zamířila ke kredenci a ještě oblečená si nalila velkého panáka rumu. Nic jiného doma nebylo. Jen troška navoněné rezavé vody, připomínka vánočního pečení. Běsnila vztekem a bezmocí. Oči měla zarudlé pláčem. Nenápadně si otírala slzy celou cestu autobusem. Stejně vzbudila pár soucitných pohledů. Ty ji překvapivě rozběsnily ještě víc. Aleš, vymodlený syn, milované nadané dítě, jí právě zasadil ty nejtvrdší rány. Zákeřným hákem ji poslal k zemi a ona si zoufala.

Chtěl se s ní sejít v kavárně. Potěšeně souhlasila. Tichý dům i Markovy vleklé potíže, jak tomu říkala, ji deptaly. Víc než si připouštěla. Místo Aleše přišel někdo jiný. V tom cizinci nepoznávala svého syna, zato jí strašidelně připomínal manželovu tvář poznamenanou alkoholem. Jeho oči, tak podobné jejím, uhýbavě klouzaly všude kolem, když ji žádal o peníze. Už sahala pro peněženku v domnění, že pár stovek bude stačit. Pak znovu pohlédla do ztrhané, zestárlé tváře a pokusila se zachytit jeho pohled. Ty oči ji vyděsily. Byla v nich jakási vychytralá ostražitost.
,,Aleši o co jde!" oslovila rázně syna. Pak už jen zhrozeně naslouchala.
...Odešel ze školy, nic mu nepřináší. Mnohem víc se naučí hraním s kapelou v barech.... Půjčil si peníze na aparuturu. Nemá z čeho splácet..... Dluží za nájem a nejenom za něj....
Po dvouhodinové hádce prokládané jejími slzami a jeho odtažitým mlčením, se rozešli ve zlém. Ona mu odmítla pomáhat v tom bláznovství, on odmítl vrátit se domů.
Potřebovala se poradit s Markem. Potřebovala aby promluvil se svým synem, který se právě pomátl a řítil se do záhuby. Potřebovala aby ji obejmul a řekl... spolu to zvládneme... Už měla v ruce mobil a zvolené jeho číslo, když na ni znovu naplno dolehla realita. Marek už nebyl tím kým býval. I on se změnil k nepoznání. Ve zlosti poprvé vyslovila nahlas, to co si dávno myslela.
" Všechno je to tvoje vina! To ty jsi nás všechny zničil!" křičela prázdnou kuchyní.
Pak ji napadla jiná věc. Kde vlastně Marek je. Bylo sedm hodin večer. Už měl být dávno doma. Ne že by jeho nepřítomnost byla něco neobvyklého. Pustila se do přípravy večeře a při automaticky vykonávaných pohybech se pomalu uklidnila. Krátce před osmou ji znovu přepadla nervozita. Bezcílně bloumala domem. Pak ji napadlo otevřít dveře staré/nové koupelny. Marek ležel bezvládně ve vaně a tvrdě spal. Vzduch byl prosycený opileckými výpary. Proč ji to nenapadlo. Věděla o jeho podivném zvyku po návratu z pařby zalézt do vany. Zacloumala s ním. Jen zachrčel. Poznala že je opilý víc než většinou býval.

Najednou toho bylo moc. Dlouhé měsíce napětí a beznaděje, chátrající dům, hroutící se sny. Barunka, která našla domov u cizích, Aleš, který pošlapal všechno čemu věřila, co do něj vkládala. A přímo před ní ležel viník toho všeho ponořený ve slastném spánku, který ona už dávno neznala. Stáhla ruku sahající po řetízku se špuntem. Váhavě minula nepatrně pozvednutou páku, díky které do vany slaboulinkým proudem stále přitékala voda. Znovu pohlédla na manžela a všechen nahromaděný vztek z ní vyšel v divokém zasyčení: ,,Pro mě za mě se třeba utop, ty...ty... darebáku!"
Pak odešla. Poprvé po dlouhých měsících a zároveň naposledy, upadla do vyčerpaného bezesného spánku, tak hlubokého až se blížil kómatu. Zaspala své předsevzetí jít Marka zkontrolovat, pokud ho do hodiny nevyžene z vany zima. A Marek, který si nikdy nedal poradit, který její naléhaní a prosby pouštěl jedním uchem tam a druhým ven, tentokrát překvapivě poslechl.
Vzbudila se ve čtyři ráno. Marek byl tou dobou několik hodin mrtvý.


Zatímco její myšlenky bloudily minulostí, ruce zaměstnávalo něco úplně jiného. Vana byla plná horké, napěněné vody. Vedeny vůlí, která už nepocházela od jejich majitelky, otevřely zrcadlo a tam nalezly to co potřebovaly. Bylo to ukryté za kelímkem hydratačního krému, zubní pastou s bělicím účinkem a zpola prázdnou krabičkou vatových tyčinek. Obsah drobného balíčku úhledně rozložily po okraji vany. Žárovka s praskáním zhasla a vystřídalo ji mihotavé světlo vonných svíček, dávno nepoužívaných, ale stále uložených ve skříňce pod umyvadlem. Stíny tančící po stěnách proměnily známou místnost v pohanskou svatyni, kde se má odehrát tajuplný obřad.
Vítr utichl stejně jako dům.
Klid se rozhostil i v jejím nitru. Zvolna se svlékla, pečlivě složila prádlo na ratanové křesílko a pak se ponořila do připravené lázně.
,,Ach, Marku... Marku... ", zašeptala do vůně a ticha.
Plamínky svíček se bláznivě zasvíjely.
Půlkruh pečlivě vyrovnaných žiletek na okamžik přejal jejich odlesk a proměnil se v jediné žhnoucí ostří.
Dům naslouchal a ona byla připravená.


konec



téma týdne - Povodně.

Kalný proud

6. června 2013 v 12:00 | bev |  Povídkář

Při pohledu na louži vody ji přepadla zvláštní slabost. Nákupní tašky s tichým žuchnutím vyklouzly z prstů, zmrtvělých tíhou pátečního nákupu. Jogurty se vykutálely z igelitky následované celerem a jablky. Nechala je bez povšimnutí a zamířila do kumbálu pro kbelík, smeták a hadr na podlahu. Teprve když zmizela poslední kapka a dlažba v chodbě byla suchá, ztěžka poklekla a posbírala rozkutálené potraviny. Jedno jablko leželo až pod botníkem. Vkleče je dobře viděla. Zdálo se, že voda se dostala i tam. Pokojná hladina pidijezírka se leskla v mdlém světle holé žárovky. Jablko leželo hned vedle. Kde se ta voda pořád bere? Ještě jednou učinila pokus osvobodit zbloudilý kus ovoce ze zajetí letitého prachu a znovu ruku v půli pohybu stáhla. Ať si tam to pitomé jabko klidně leží třeba navěky. S hekáním vstala a chvilku si třela dlaněmi studená, otlačená kolena. Paže a krk jí pokrývala husí kůže. Nechtěla se víc rozhlížet dlouhou chodbou. Studenou a tmavou i v parné letní dny, natož v podzimní podvečer.
Kdysi do téže chodby vběhla Bára, tehdy patnáctiletá, rozpálená srpnovým sluncem, s vlasy mokrými od rybníka. Se smíchem se přehnaně otřásala a křičela: ,,Brrr, tady je zima jako v hrobce! Klidně by mohl za rohem vykouknout Drákula. Vařte grog!" Tenkrát se tomu všichni smáli. Ona, Marek, Barča i o dva roky mladší Aleš. Dnes večer jí to nepřišlo k smíchu ani trochu. Dnes večer jí to přišlo víc než pravděpodobné. S podzimem navíc chodba vždycky začala páchnout plísní a zatuchlinou. Začichala nakrčeným nosem. V tu chvíli se podobala zvířátku větřícímu nebezpečí. Grimasa, která kdysi učarovala Markovi. Říkal jí VeVěrko nebo ji láskyplně nazýval Mrkvička. Zaplašila vzpomínku a znovu začichala. Pod obvyklým pachem nevětraného starého domu se skrývalo ještě cosi. Odpad, hniloba, kal. Nejspíš zas bude pršet, pomyslela si.

Vstoupila do kuchyně. Jako vždy ji zaplavil úlevný pocit - jsem v bezpečí. Nevěděla proč něco takového cítí, ani nad tím hlouběji nepřemýšlela. Kuchyň byla vždycky její království, tady trávila nejvíc času. Nejspíš proto se zde cítila z celého domu nejlépe, nejjistěji. Kabát přehodila přes židli, zapnula rychlovarnou konvici a pak i rádio. Známé předměty, tepležluté světlo stojací lampy a tiché mumlání rádia konečně zapudily husí kůži i hlasy minulosti, které poslední dobou slýchala stále častěji. Soustředila se na nákup. Jogurty a zeleninu vyrovnala do ledničky. Ovoce na misku. Napůl ucha poslouchala zprávy. Když zazněla známá písnička tiše si pobrukovala spolu s rádiem ...čas otupí i ostrý břit... Zalila si čaj a s kouřícím hrnkem se posadila ke stolku u okna. Venku se zvedal vítr. Zahleděla se do tmy.

Z podivné strnulosti, do které upadla, ji vytrhlo bouchnutí kdesi v podkroví. Pak zaskřípaly schody. Uvykla těm zvukům. Neděsily ji, ani v ní neprobouzely zvědavost. Prostě je ignorovala. Co však nedokázala ignorovat bylo stále sílící nutkání jít se TAM podívat. Nohy ji automaticky, téměř bezmyšlenkovitě, vedly k zamčeným dveřím staré koupelny. Říkali jí stará, paradoxně právě dolní koupelna byla nejnovější místností v domě. Jediná, kterou stihli zrenovovat než se to stalo, než přišly dluhy a to ostatní. Než se Barča odstěhovala a Aleš odešel z vysoké. Otočila klíčem. Zmáčkla kliku a vzniklou škvírou ve dveřích spěšně hmátla po vypínači. Ostré světlo zalilo moderní, černobíle zařízenou koupelnu. Nerezové baterie bez jediné skvrnky svítily do ticha a ve vzduchu se vznášela příjemná vůně čisticích prostředků. Přešla místnost a očima vykulenýma očekáváním se zahleděla do vany. Nic tam nebylo. Vana byla suchá a nablýskaná jako všechno ostatní.

Oko uvnitř hlavy však bylo neúprosné. Zaznamenávalo všechny detaily a bylo víc než ochotné je na požádání kdykoli předložit. Díky němu znovu hleděla na zavřená, promodralá víčka svého mrtvého muže. Vypadal pod vodní hladinou, jako by spal. Když sklouzla níž, k ústům staženým do podivného šklebu dementního opilce, zdání klidného spánku bylo to tam. Ta ústa jako by říkala... Něco mě dostalo. Zaživa.... Nakonec to nebylo tak daleko od pravdy.

Pitevní nález zněl - utonutí zaviněné alkoholem. V krvi měl téměř tři a půl promile. Pro ni to nebyla žádná novinka ani překvapení. Už za svobodna si občas rád poseděl s kamarády. Pak přišlo mnohaleté klidné období, kdy je plně zaměstnávaly děti, zaměstnání a práce kolem domku, který si koupili. Na kamarády a prohýřené večery, nezbýval čas ani energie. Natolik uvykla poklidnému rytmu života, že nejdřív ani nedokázala připustit a rozpoznat změnu. Tahy s kamarády se opakovaly každý měsíc, pak je oddělovaly jen týdny. Někdy pil celý víkend a přespával kde se dalo. V posledních dvou letech života pití úplně propadl. A taky automatům. Zprvu nemohla a nechtěla věřit, že něco takového postihlo ji, její rodinu, Marka. Někdy se celé měsíce zdálo, že se vzpamatoval. V momentě kdy si dovolila doufat, nastal obrat. Plačtivé scény, kdy prosil o pomoc a ještě jednu šanci, střídalo nevraživé mlčení a záchvaty vzteku. A pak zničehonic to byl zase ten muž, kterého znala a svým způsobem stále milovala. Který ji po dvouměsíční známosti požádal o ruku na ruském kole a místo prstenu jí vystřílel tucet růží a půlmetrovou, fialovou žirafu.
Nevyznala se v něm a brzy se nevyznala ani sama v sobě. Chtěla mu pomoct, chtěla aby přestal. Litovala ho, litovala i sebe a současně se děsila, co udělá příště. Připadalo jí, že se zbláznil a sama se cítila, že k tomu neměla daleko. Z jakéhosi nepochopitelného pocitu spoluviny tajila otcovy potíže před dětmi. Tak dlouho jak to šlo. Pak zjistila, že společný účet je téměř prázdný. Následovala další příšerná scéna. Křičela a prosila a vyhrožovala. Barča i Aleš všechno slyšeli. Ulevilo se jí, že konečně ví jak na tom otec je. Vzápětí se nenáviděla a styděla za to, že nedokázala v té frašce, kterou se stalo jejich manželství, pokračovat.

Hádky se staly neměnnou součástí každého dne. Stupňovaly se o víkendech a před výplatou. Barča i Aleš stále častěji přespávali jinde. Pak se Bára odstěhovala. Tvrdila, že mají s kamarádkou byt. Když ji přijela navštívit, zjistila, že bydlí se svým chlapcem u jeho rodičů. Nalezla tam klid a zázemí, které doma postrádala. Neměla jí to za zlé, ale obrečela to. Takhle to přece nechtěla. Vždycky dělala všechno proto, aby se dětí spory rodičů nedotkly. Celý svůj dospělý život podřídila jim. I kvůli nim se ty poslední roky snažila udržovat neudržitelné. Teď se cítila zrazená. Markem i dětmi. Aleš odešel na konzervatoř. I jeho pokoj osiřel. Domů se vracel méně a méně. Dům, který jim byl kdysi skoro malý, kde zakopávali jeden o druhého na každém kroku, byl najednou prázdný.

Tehdy přišly sny. Jeden obzvlášť tíživý se opakoval i několikrát za měsíc. Ve svém snu seděla na oblíbeném místě u okna a snažila se proniknout houstnoucím šerem. Nedohlédla dál než k rozestavěné pergole. Přesto věděla že se něco blíží. Cosi procházelo jejich zahradou. Z otevřených žil na bezvládně svěšených rukou jí bezbolestně vytékaly slabé pramínky kalné vody občas prostřídané chuchcvalcem čehosi, co nedokázala a nechtěla identifikovat. Pak se budila vlastním vyděšeným pláčem. S očima vytřeštěnýma do tmy strnule ležela vedle pokojně oddechujícího manžela. A cítila, jak ji nenávist, lítost, hrůza a zoufalství ve vlnách zaplavují. Jako povodeň, která ničí, co jí přijde do cesty a vymílá nová koryta v neutěšené krajině její mysli. Vnímala všechen ten kal přinášený proudem, jak se zvolna usazuje v řečišti tepen, žil a vlásečnic, v hlavě i srdci. Dokonce i v ústech cítila slabou pachuť jílu a krve.


konec 1. části