Co tady budu dělat?

31. května 2013 v 14:20 | bev |  Občasník
3.část

Den po příjezdu do Košumberku (26. dubna) jsem obdržela rozpis procedur. S vlčím pousmáním jsem zavzpomínala na své drahé všudybylé a všeznalé známé hlásající, že procedura bude stíhat proceduru, takže budu ráda, když si lehnu. Opak byl pravdou, ležela jsem většinu dne a byla šťastná, když jsem mohla půl hodiny rozcvičovat. Další dvě povyražení - laser a vířivka /nebo perlička a laser, nebo elektroléčba a masáž suchou vanou/ - byly záležitosti na čtvrt hodiny (každá), včetně cesty výtahem a hledání správných dveří. A 2x za den pět až deset minut na rotopedu. Suma sumárum program na hodinu a čtvrt denně, ve všední dny. O víkendech nic, o svátcích nic. A právě na květen dva svátky připadají. A co potom a co mezi tím? Pěkně to vyjádřil Robin Williams ve filmu Táta v sukni, kdy v převleku za hospodyni paní Doubtfireovou, doprovodil rodinu na plovárnu, ponechal své děti, svou ženu a ženina nového přítele vodním radovánkám a pak si pro sebe zazoufal: ,,Jéžiši, co tady budu dělat?" Napadla mě stejná myšlenka. Jemu zbýval alespoň dobře zásobený bar. Já měla na povzbuzení maximálně zelený čaj.

Výlety po okolí nepřicházely v úvahu. Mám totiž kloub nejen umělý, ale ještě podsypaný drtí, aby se noha protáhla do původní délky. (Ono to nejen znělo jako práce na stavbě, to byla práce na stavbě!) Měla jsem ji zkrácenou o 3cm. Při chůzi by se mohl kloub zase do drti zabořit (alespoň ze začátku /6týdnů/, než ho proroste tkáň) a výsledný efekt by byl nulový, což bych fakt nerada. Taky musím podotknout, že chůze o berlích s maximálním odlehčením nohy dá dost zabrat. Ruce a ramena mě bolela i z poměrně krátkých cest na procedury, jakobych vlastnoručně vykopala kanalizaci pro celou obec a tudíž jsem po návštěvě místního hradu a kostela, jakož i malebného okolí ( jak se jevilo v těch třech dnech, co se udělalo hezky) ani dvakrát netoužila. A vlastně jsem měla od lékaře přímo doporučeno chodit co nejméně. Ale to mi stejně nikdo neuvěřil. Když za mnou přijela tchyně s tchánem a manželův bratr s manželkou, mimo jiné jsem jim poněkolikáté převyprávěla výše zmíněné, to o té drti a odlehčování a nechození atd. bla bla... Pozorně, s účastným zájmem si vyslechli mé vyprávění a pak švagrová povídá: ,,A už ses byla podívat na hradě, je to jen kousek asi kilometr? A rozhodně si zajdi do kostela, ten stojí za to." Chmurně jsem zavrčela: ,,Tam se zajdu pomodlit, až pojedu odsud, jako poděkování, že jsem to přežila."
Stejná situace se opakovala i s mým tatínkem. Odvyprávěla jsem svou ságu, on ji účastně vyslechl a pak vyčítavě pravil: ,,Mně se zdá, že málo chodíš!" Tehdy jsem pochopila, že některé věci jsou zkrátka nesdělitelné, nebo je nedokážu podat dostatečně věrohodně. V povědomí rodiny jsem zapsaná jako líný lempl, který odmítl prohlídku kulturních památek, přestože je měl přímo pod nosem.
Co se týká táty, nemůžu nevzpomenout na jeho hlášku, kterou oblažil lékaře po operaci kolene, když měl nohu rozhýbat: ,,Bolí mě to a radši budu tahat nohu za sebou, než bych to rozcvičoval ". Přesně tak to taky udělal, polehával, dokud ho koleno nepřestalo bolet a pak postupně nohu zase rozchodil. Toto prohlášení ani postup mu nemám za zlé,( nakonec bude mu osmdesát a na výstřední názory má právo, navíc kdo by se s ním hádal), ale poněkud mu ubírá na přesvědčivosti

Samozřejmě jsem si sebou přibalila knihy s neotřesitelnou vírou v čarovnou moc příběhů, které mi poskytnou azyl v těžkých časech. Dnes už neotřesitelná není. Vzala jsem si milovanou Christinu od Stephena Kinga, která nikdy nezklamala, i když jsem ji četla asi osmkrát a pak něco pro poučení, abych neumřela úplně hloupá - Obrazové dějiny filozofie. Krásnou publikaci, která v krátkých článcích doplněných obrázky, zahrnuje veškeré známé pojmy filozofie a předkládá je tak srozumitelně, že v nich může najít poučení a pobavení i laik, jako jsem třeba já. Christinu jsem odložila už v nemocnici. Zcela šokovaná jsem musela připustit, že mě nebaví. To se mi ještě nikdy nestalo. Dějiny filozofie mě bavily. Pro změnu mi nedávaly žádný smysl, což je taky na prd. Přečíst stránku a moct začít okamžitě zase od začátku, aniž by se jediné slovo zdálo povědomé, je poněkud zneklidňující. A to prý odumírají mozkové buňky jen při celkové narkóze. Houby leda! Mě jich taky hromada opustila. Při jejich už tak nevysokém počtu by to pro mne mohlo mít fatální následky.

Náš pokoj, sic prostý a při zařizování zřejmě inspirovaný stylem - rané období cara Klacka, byl vybaven skutečně moderní, velkou televizí s překvapivým rozsahem programů. Asi osm. Stačil by i jeden. Má neschopnost soustředit se na příběh platila nejen pro psaný text ale i mluvený. Když selhaly osvědčené: Odložené případy, Ztracené duše, Upíří deníky i Dva a půl chlapa, vzdala jsem to a podvolila se zavedenému koloritu. Už v nemocnici jsem byla laskavými kolegyněmi zasvěcena do děje takových trháků, jako jsou Cesty domů a Ordinace v růžové zahradě, nebo příběhů podle Rosamunde Pilcher, škody tedy již byly napáchány. Ke smíření mi značně pomohlo i poznání, že ať sleduji cokoli, oblíbené nebo nesnášené, stejně všechno zní jako by mluvili klingonštinou. Je však pravda, že má smířlivost byla vysoce ceněna u spolubydlíccíh. Dokonce mě označily za nejtolerantnějšího člověka, s jakým se při svém pobytu setkaly. A ještě smířlivější a tolerantnější jsem byla po skončení hlavního večerního programu. V půl desáté jsem polkla prášek na spaní a vděčně se odpojila na šest hodin od reality. Pak mi bylo stoprocentně jedno jestli sledují Anděla na horách nebo Polívku na víně.

Ale přes preferované pořady byly všechny spolubydlící fajn, obzvlášť první a druhá parta v nemocnici a první parta v Košumberku. V tom jsem měla štěstí. Mít na pokoji nějakou můru, tak tam nevydržím ani ty tři týdny.Mrkající

pokračování ZDE
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 valin valin | Web | 31. května 2013 v 15:36 | Reagovat

Muselo to bejt fakt vyčerpávající, jak fyzicky, tak i psychicky. Já jsem jednou taky musela chodit o berlích a to byla tragédie. Malinkatý schůdeček byl pro mě celkem nepřekonatelný problém. A jak mě bolelo celý tělo. Snad už to máš všechno zdárně za sebou a za chvilku budeš moct pochodovat na tvůj slavný Pochod slimáků :-)  :-)

2 mengano mengano | E-mail | Web | 1. června 2013 v 0:42 | Reagovat

V nemocnic se s člověkem dějou prapodivné věci. když jsem tam před 2 roky musela ležet, tak zrovna začínal ten nablblý turecký seriál. Nevzpomenu si už, jak se to jmenovalo. A mně to tenkrát v té příšerné nemocniční nudě připadalo jako vrchol intelektuální tvorby. Až jsem se sama sebe lekla. :-)

3 Bev Bev | E-mail | Web | 1. června 2013 v 16:15 | Reagovat

[1]: Bylo to náročný, to je pravda, ale nechtěla bych to předkládat jako drama. Nakonec i já se tomu musím smát, co jsem za poseru, nevadí mi poslouchat jak mně řežou nohu a pak mě úplně položí tři týdny nudy a nesoukromí. :-? Vlastně si takhle při psaní rovnám myšlenky a pátrám jestli jsem to nemohla zvládnout jinak, ještě líp. :D A už kolikrát jsem se chtěla zeptat, jestli tě už koleno přestalo bolet?

[2]: Tak to máš svatou pravdu, divný věci!! 8-O Jak už jsem psala, samotnou mě pobavilo, co to se mnou dělalo. To snad byla nějaká depka, či co! :D
Vím co myslíš, Šeherezáda. V nemocnici čas běží jinak a člověk se rychle stane vděčným za jakoukoli zábavu. Mně dokonce nevadila ani Superstar a Prásk. :-D

4 valin valin | Web | 1. června 2013 v 20:46 | Reagovat

[3]: Ba ne, já myslím, žes velká hrdinka. Já bych se nechala uspat celá, i kdybych se potom měla poblejt, to vím jistě. Koleno mě bolí porád, ale už ne tolik, mám doporučení na ortopedii, ale prostě tam nepůjdu. Když to nemůžu vydržet, zobnu prášek a zase je dobře. Pozvolna to ustupuje a věřím, že se to usadí. Můj doktor ze mě nemá moc radost, on už mi napsal tolik různých doporučení a já mu je nikdy nepřinesu zpátky... :-)

5 Pukína Pukína | E-mail | Web | 1. června 2013 v 23:16 | Reagovat

Ty lenochu jeden - vykašlat se na JEN kilometr vzdálený hrad? No, že se nestydíš :-P
A díky Tobě už vím, že vlastně nejsem blbá. Jen mi odumřely mozkové buňky při narkózách... :-D
Opět se těším na pokračování ;-)

6 Radka Radka | E-mail | Web | 2. června 2013 v 22:47 | Reagovat

Máš můj obdiv, muselo to být hodně náročné. Jsem ráda, že to nejhorší máš snad za sebou a bude už jen líp ;-)

7 Bev Bev | E-mail | Web | 3. června 2013 v 7:45 | Reagovat

[4]:No...nejsem si jistá, ale na každý pád jsi moc laskavá, že to říkáš. :-D
Držím palce aby se koleno rychle usadilo. :-) Snad by pomohlo i lepší počasí, jestli se ho ještě dočkáme.. :-?

[5]: Ano, pod tíhou důkazů přiznávám, jsem lenoch a už mi to nikdo neodpáře.. :D
Podle tohoto klíče jsem rozpoznala i ve svém okolí řadu tajně operovaných v celkové narkóze. ??? Takže klííd, jsou nás mraky. :D

[6]: Radí, děkuju, bylo to náročné a bylo to i humorné, a nakonec... aspoň mám o čem psát. :D
A s nohou to vypadá výborně. Jen mě ještě časem čeká operace té druhé, ale tím se budu zabývat až na to dojde.

8 domovina domovina | Web | 5. června 2013 v 19:15 | Reagovat

Nejhorší jsou zasvěcené rady blízkých.
Na některé knížky musím mít náladu a taky jsem kdysi koukala, že u knížky, která mě vždy baví nejsem schopna přečíst ani stránku.
Moje oblíbená od Kinga je Holčička co měla ráda Toma Gordona. Měla jsem ji na dovolené nejméně třikrát. :D

9 Bev Bev | E-mail | Web | 7. června 2013 v 10:52 | Reagovat

[8]: Blízcí totiž vždycky vědí nejlépe, co je pro nás nejvhodnější. :-?  :-
Holčičku... jsem četla jen jednou a byla dobrá. Jsem potěšená, že také čteš Kinga. :-)

10 Miloš Miloš | Web | 8. června 2013 v 15:00 | Reagovat

S tou jen částečnou narkózou muselas hodně vytrpět, ale určitě jsi neprohloupila. Tchyně prodělala dvě operace, kdy ji měnily kolenní klouby. Sice teď velmi dobře chodí, vedlejším jevem ale je, že si teď nepamatuje ani co měla před 5 minutami na oběd. Zřejmě jí silné narkózy opravdu poškodily mozek anebo Alzheimerova nemoc přišla souběžně s tím.
Dobře, že máš příjemnou společnost, jsi tam jak na pionýrském táboře.

"Abych neumřela hloupá" - ano, i na smrtelné posteli se člověk ještě může učit, třeba cizí slovíčka. ;-)

11 Bev Bev | E-mail | Web | 10. června 2013 v 8:50 | Reagovat

[10]:Jejda, tak to mě mrzí. I když někdy není na škodu si nic nepamatovat. Třeba se to ještě spraví.
A musím říct, že operace a to malé píchnutí do páteře, bylo to nejmenší. Mě vadí spíš ty věci kolem, jako třeba když se nemůžu postarat sama o sebe.
No, je to za mnou a příště se nebudu bát už vůbec, když vím do čeho jdu a že se to rychle zlepšuje. :-)

12 adaluter adaluter | E-mail | Web | 14. června 2013 v 20:46 | Reagovat

Není to sice fér, ale funguje to tak, když už se člověk i s tou nemocnicí smíří a řekne si, všechno zlé pro něco dobré, aspoň si přečtu, co jsem nestihla, upletu, vyšiju, napíšu, naučím se.....
Nakonec jsem tam ležela (zánět ledvin), a tupě zírala do stropu, v lepším případě z okna a nebyla schopná téměř ani myslet. Zkrátka totálně vypnuto.

Chápavost příbuzných se nejspíš řídí nepřímou úměrou, čím víc vysvětluješ, tím míň chápou.
Já taky pořád vysvětluju, ne mami nevidím jak ti krásně kvete ibišek, ne nevidím jak je to maso prorostlý, ne nevidím tu herečku, nepoznám kde hrála, podobných vět padně za návštěvu vícero, člověk by řekl, že to tak nějak pochopí a ona mi při odchodu podá nějaký bulvární plátek se slovy: "tak si ASPOŇ přečti co ta Hanychová zase....". "Jasně mami" [:tired:]  :-D  :-D
Na její obranu nutno říct, že vidím každou chvíli jinak, ale za ty čtyři roky už snad přece.... :-?

13 Bev Bev | E-mail | Web | 17. června 2013 v 9:39 | Reagovat

Ty prostě přesně víš o čem mluvím. :D Totálně vypnuto, to je ono. Já měla vypnuto ještě čtrnáct dnů po návratu domů. Nebyla jsem schopná číst, nebo nedejbože psát. A říkala jsem si, že je to nejspíš natrvalo. :-?
Ale jestli už jsem zas zapnutá si netroufám říct. :D

14 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 20. května 2014 v 14:38 | Reagovat

Milunka si do nemocnice brala pletení a háčkování. Pololežela na lůžku a už jela. Když háčkovala obrovský potah na gauč, všude se povalovala kolečka a čtverečky různých barev a mezi nimi spokojená Milunka - spokojená, že už má po zákroku a spokojená, že čas při práci hezky utíká... a za chvilku je odchod domů... :-)

15 Bev Bev | E-mail | Web | 27. května 2014 v 14:18 | Reagovat

[14]:Milunka je moudrá a neuvěřitelně vyrovnaná žena. Já sledovala hodiny po minutách a samozřejmě se čas vlekl jak ochrnutý slimák. :D

16 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 30. května 2014 v 19:47 | Reagovat

Ve Velkých  Losinách jsem byla po operaci kolena 7 týdnů, protože mi to šití krásně někdo zmršil a nemohla jsem kromě sprchování lézt ani do vody, měla jsem to v nose, když jsem na tu operaci dostala předvolání k vyšetření a stálo mne malý notebook.  S odůvodněním, abychom se mohli přes skype celá rodina domluvit jsem ho koupila (tedy jen repasovaný), ale posloužil. V mezerách mezi procedurami jsem buď luštila křížovky, četla- už nevím jak se ta kniha jmenovala, byla od spolubydlící, s nohou nataženou seděla u noteooku. Večer s první spolubydlící to bylo fajn. Chodila ven a i tak jí bylo jedno, na co koukám, s druhou jsem musela koukat na Farmu. To byla paní, která prostě do lázní jezdila kvůli něčemu v ruce skoro každý rok a na rozdíl ode mne se chtěla společensky bavit. Taky jsem háčkovala. Všem 3 spolubydlícím co se vystřídaly(byly jsme dvě v krásném pokoji až nahoře)a myslím i některé sestře jsem uháčkovala přívěsky ke klíčům, aby si poznaly ten svůj, jedné  pro syna pouzdro na mobil, jedné sestře čepičku pro dceru. Takže jsem se nenudila. Moje první lázně a myslím taky poslední. To druhé koleno si měnit nenechám, operované si šetřím. Spolužák-zkušený ortoped mi doporučil: Krátké trasy vycházek, nedřepat, neklekat, šlapat si nenásilně na kolečku (mám takové pěkně pod stolem a dá se dát kdekoliv, kde sedím) a být ráda, že chodím. Hůlka stojí hezky za kredencí, protože jedna prý křiví páteř a mimoto mám levé rameno  silně bolavé . Na různé rady příbuzenstva jsem rezignovala, honit se mužem nenechám a hotovo. ;-)  :-)

17 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 30. května 2014 v 19:50 | Reagovat

Jen k té paměti po narkoze. Nenechala jsem si dát injekci do páteře a na nějakou změnu v paměti nemohu naříkat. Pamatuji si i věci, které bych nemusela.

18 Bev Bev | E-mail | Web | 2. června 2014 v 13:44 | Reagovat

[16]:[17]:On člověk když musí, tak vydrží lecos, to je mi jasné, přesto tě pokládám za hrdinku. Já byla jak jerevan už po prvním týdnu. :D Slyšela jsem, že operace kolena je horší než kyčle a něco na tom bude. Paní, co se mnou byla na pokoji, po výměně kolene, si tam taky pobyla šest týdnů, ale ona do toho všeho chytila chřipku, tak se to trochu protáhlo i tím.
Tak nám oběma přeju, aby se nám dobře chodilo i psalo a děkuji za pěkný a milý komentář. :-)
A s tou narkózou to asi taky bude jak u koho. Je fakt, že já byla hnedle jako rybička a mé kolegyni po celkové narkóze bylo šoufl ještě při odjezdu do Košumberku. Jó, jsou to věci na tom světě! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.